VŠUDE KŘÍDLA
ALEGRO MAESTOSO
[5]
JITŘNÍ POŽEHNÁNÍ
V červánku plul jsem nad Prahou,
když s padákem jsem seskočil,
mně svítalo, že přes noc jsem
se s pláže Marsu navrátil.
Otvírám vrátka všednosti,
svět pestří se jak tváří luh,
a přec je to dní ulita,
v níž schoulený bdí moře vzruch.
Svěřím se bárce s čeřenem,
bych lovil radost v žalosti,
jsem jedním z žhoucích aktérů
na plátně kina věčnosti
7
POD NEVIDITELNÝM DROBNOHLEDEM
Když se skláním před globem
sleduji jako v magické kouli
divy kaleidoskopu,
města v něm vrou jako v kotli,
továrny volají dělnictvo k práci,
aby vyráběli v nich příští dobu,
v kancelářích zahajují střelbu psací stroje,
zprávy startují v dálku,
hydroaviony brázdí modř jako orli,
neb jak dětské kočárky oblaků,
rychlovlaky soupeří s nimi,
z velryb se staly zámořské parníky,
člověk chce předstihnout člověka,
rád by byl při křtu Nového Světa,
jehož embryo dosud spí v sopce,
tajemně se připravuje,
zatímně telegrafují seismoskopy zemětřesení,
běsní revoluce a války,
až se číše naplní,
promluví hvězdy,
pak vyvstane kýžené jitro,
jež v slunečném náručí věnuje lidstvu
lepší zítřek.
Tehdy se sdruží ruce budoucích lidí
jak květy v svatebním vínku
8
VÝLETY OKNEM
Má mysl mne svádí k věčnému cestování
i když jsem dospěl až domů
po krušné pouti světem,
abych svou zkušenost spokojil bodře
s přátelstvím hlíny.
Za vůně jitra, když slunko hopká po schodech vily,
přináší blankytu pozdrav
do podkrovní kaple, kde tvořil F. X. Šalda,
vyjdu si jižním oknem
na stráň pro úsměv hrušní,
očima brouzdám se v radostné trávě,
stopuji rodiny listí jak blaženě raší,
pídím se po ptačích kolébkách, v kterých líhnou se zpěvy,
snáším se s modráčky v hloží,
kde lenoší střepiny noci a bezuchý džbán,
někdy se protančím sadem
podle sanatoria
do polí, na kterých zrají naděje lidí..lidí...
Leč v severním okně,
tam, kde můj básnický stůl se vznáší v červáncích snění,
stanu na prahu, který ku Praze cílí.
Pohled mi po ňadrech Santošky pílí
v závratný labyrint staveb,
ulice jsou jak lyry o mnoha strunách,
9
každá z nich stená jinak,
každá z nich doufá jinak,
každá z nich svítí jinak,
avšak všechny tvoří jedinou skladbu o lásce a nenávisti,
uhýbám vozidlům, jež se splašeně řítí
jako kaskáda, která unáší trsy lidí,
chodící telefonické budky,
větřím pachy špižírny města,
tržnice prodává topivo pro lidské mozky,
aby mohly pracovat, vymýšlet, bít se
(pro nový svět neb pro tučný žvanec),
ze škol proudí mládí,
pod paží nebo na zádech učenost nese,
skotačí jako kůzlata v slunci,
vzpomínám svého dětství,
rejduji k Týnskému chrámu s fantomem ghetta,
v zátoku, v níž jsem se zrodil,
kde ve mně vzklíčilo símě češství,
dům už odvezla léta,
vykouzlila nový, jak škatuli na klobouky,
to je žert času,
také jsem jiný, než jaký jsem byl jak poupě,
podobám se aeroplánu
v zajetí stařeckých činžáků, jež předci zapomněli
vzít do hrobu s sebou,
na Staroměstské radnici věští orloj,
kostlivec odzvání skrblíkovi,
co jen pokladů pohřbeno tlí na Olšanech,
10
kde moji rodiče dřímou,
v Stromovce našel jsem znělku,
rozvila se jak jasmín za trůnem zamilovaných,
snují plány o cestě svatební k Rudému moři,
číhám u nádraží,
třeba přijede Mombert nebo španělská revoluce,
možná jen mraveneček,
křižovatka rozptýlila mne jako orkán chmýří,
letím na Václavské náměstí, pařížský ostrov,
kde se pestré reklamy rojí,
je jako smavá louka, na níž bzučí sbírka hmyzu,
zatím co v předměstí norách se plemení bída a vzpoura,
továrny vztyčují komínů hlídky,
jsou to dalekohledy do mračen budoucnosti,
na vrchu vyrost hrad s dómem
jako záhnědy zázračná drůza,
sestupuji na rivieru racků,
vrávorám Národní třídou jak zpilý,
objevuji nové divadlo, nové herce,
mním, že jsem Italem a přec jsem zdejší,
jak je to skvělé,
chtěl bych věžaté město objat jako je Vltava laská
vlnami vílích vlasů, ramenou, prsů,
(Smetanova symfonie, tryskej!)
na báni Musea kleknout,
vzývat je jako moslem Allaha svého,
rozplesat ústa zvonice k jeho chvále,
poté jít zbožně jak z kostela domů,
11
kde prožil jsem trauma,
kde stihlo mne ztroskotání srdce,
však zachránil jsem se na výspu Krásy,
na níž mne čeká pero a přítel čížek,
sesterské ruce knihy,
nežli dojdu na Smíchov, zběhne leccos,
jako bych vrátil se s plavby okolo země
do míru oasy,
v jejímž palmovém stínu odpočívá poutník
12
RŮŽOVÝ MAGNET
Žiji rozpětí města,
ale krev má se neodcizila venkovu,
z něhož vykvet můj rod,
proto někdy vnímám bulváry jako nivy,
shluk domů jako lesy,
cítím dech polí z těl bližních,
již vracejí se ze setí neb ze žní,
jsem spokojen s jejich sousedstvím,
dají mi chutnat ovoce ze svých zahrad,
klábosím s nimi přes plot, kol něhož slídí,
chápu je lépe než oni mne,
mám je bez masky rád,
neboť v mých prsou je zdravý vzduch šumavský,
jenž mi růžoví tváře,
v mých očích žhne slunce českého jihu,
jež mne navštívilo v Praze
a potěšilo mne kytičkou úsměvů stráně,
na níž dosud se míčem baví mé mládí
13
VARIETÉ
Plovárna hourá se na Vltavě
jako putovní archa.
Léto zpívá na mostě,
jenž se podobá luku,
z jehož rozmarné tetivy
srší pohledů šípy.
Přehlídka nahých těl
bronzoví masáží slunce.
Plavčík na kopí cvičí
hocha jak létací tresku.
S Eiffelovou věží
saltem se rozžehnal obr,
s nebe se zřítil
do srdce laskavé víly.
Plovárna pluje v jásotu
jako pestrý cirkus
Barnum a Bailey
14
KAVÁRNA A NÁBŘEŽÍ
Ó nábřeží jinošských snů,
ó opojná ústa golfu nadějí.
Na terase kavárny
úsměvy slunce hrají Sukovu skladbu.
Polykač novin tone v sensacích,
jež se slétají jako rackové.
Od vody vane pozdrav člunů,
jež spějí ke Kolchidě.
Vnady Češky
koupají se v zornicích Němce,
který v slasti lulky zapomněl,
že měl mít souboj.
Na terase kavárny
sluneční struny ladí si andante amoroso
15
PRACH NA SILNICI
Jej sledoval jsem: krám si zařídil,
jímž plula veteš oceánu světa,
po čase jeho rod se rozvětvil,
a jako plantáž obchod vzkvétal léta.
Pak krámek ulét mému dohledu,
prý jeden z rodu kavárnu má v Pešti,
a druhý, vrah, byl v Polsku oběšen,
a dcera tančí v baru v Bukurešti.
Tak potomci se světem rozstříkli
jak listí, které stromu buran serval,
kdo ví, zda se z nich čarem nezrodí
snad nový Einstein nebo Gérard Nerval
16
VČELÍN
Den, jejž otevřelo slunce,
je jak rušný úl,
z něhož jas pudí včely na pastvu.
Stavby
rostou k nebi jako jedle.
Práce hlomozí světem
jako proud, jenž zpil se doušky bystřin.
Vždy, když se snoubím s přírodou
nebo soutěžím s metropolí,
slyším notovati včelí nápěv.
Den, jejž uzavřelo slunce,
je jak šerá mísa,
v níž si hoví syté plástve medu
17
FILMOVÁ ZKOUŠKA
Jaro roznítilo srdce země,
prýští z něho ohňostroje mízy,
pavučiny vůní obetkávají kraj,
jenž pod nebesy hraje golf se světlem a stínem.
Jižní zefýr
rozsévá barvy do travin,
arniku, čekanky, smolničky, chudobky a zvonky,
větve rozkvítají ptačím koncertem,
a den mi připadá jako bílý hřebec,
jenž se mnou prchá s vlající sluneční hřívou
18
VESELÝ ROBINSON
Vykouzlil jsem si stan v přírodě
blízko kořenů věcí a pod mapou hvězd,
hledím všemi směry do světa,
jenž jako moře má příliv a odliv,
ale nejsem již Vasco da Gamou
ani světoběžníkem,
mám jen sbírku škeblí,
jež jsem si přivezl se svých pirátských toulek,
z Javy, z Madagaskaru, z Nového Zeelandu, z Hebrid,
nelovím ani nymf,
raději maluji vzpomínky,
které snad pošlu na výstavu krás kosmu,
již duše uspořádají
na jitřní hvězdě.
Na větvi v mém stanu
hnízdí srdce,
tiká jak budíček v souzvuku se vším,
krůpěje vteřin kanou do misek dní,
na vlnách bylo mi busolou,
podle níž jsem řídil svou galéru
do končin dávných mytů,
do sídel budoucnosti,
nyní odměřuje můj styk s tvorstvem,
připomíná mi pozemskost,
rokuje se mnou o prchavém i věčném.
19
Když vycházím na pláž Atlantiku,
zasteskne se mi po křídlech,
ale zkrotím chvil touhu,
když shlédnu, co práce spí na pevnině,
kolik rolí není obděláno,
kolik bližních čeká rady na cestu,
jak málo je schopných a oddaných dělníků
na nehotových stavbách,
jak skrovně je misionářů,
jak svět potřebuje ošetření a lásky,
jako slabé děcko,
aby rostl a prospíval.
Je nutné dolovat smích,
jenž je pohřben v zemi jak pralesy drahokamů,
je nutné osušovat pláč,
jenž dští jak rosa s nepřátelských mlh,
je nutné objevovat krásu,
jež prosakuje jsoucnem jak léčivé zdroje,
je nutné křísiti lidskost,
v jejímž uskutečňování tkví účel naší planety.
Tak zraji a tak sním
ve svém wigwamu v přírodě,
jež mne telepaticky snoubí s nejvzdálenějšími kraji,
vždyť zeleň, blankyt, vodstvo jsou všude,
ssaji dech veškerenstva,
jsem největším boháčem na zemi,
20
neboť rozdělil jsem se o všechno se všemi,
nenáleží mi ani mé srdce, ani můj stín,
a nemám již nic než svou volnost
21
NAVŠTÍVENÍ
Někdy vítám u stolu lásky hosty
všech ras, národů, kultů,
to je svátek nitra, řekl bych jarní slunovrat,
který koloruje mi obzory ducha,
motýli cizokrajných pásem mne obletují,
neznámá květena udivuje cit vůní,
trhám vzácné krystaly hlasů..hlasů...
V každé rozmluvě klíčí vzdálená oběžnice,
sesílá vidmo na útes života,
luští osudnou šarádu,
vede k slunnému Olympu nebo ke Gehenně,
odhaluje evangelium srdce nebo je zaclání,
tká svůj motýlí den nebo noc.
Proto miluji u svého stolu hosty,
jako různotvárnou oblohu, ozařovanou stopami světel
22
IMAGINACE
Má pracovna hostí obraz, jejž maloval čas:
je jak harfa vichru, přetavená v duhový střechýl,
jak kolotoč smyslů, jenž vozí přeludy tohoto i jiných světů,
jak séance očí, jež zkoušejí medijní kresby,
jak kouzelná obálka, v které se tají i vlásenka,
jak nástin sochy tesané do ohně, vodstva i vzduchu,
jak televise, jež zajala vzpomínku s hvězd,
jak rozmarýn všednosti, jenž má tvářnosti moře,
jak hedváb nebe, jenž laská osetý úhor,
jenž mění se v kornout s pamlsky nebo ve filtr smutku,
jak skleněné dveře, jež vedou do příštích století,
neb jako revoluce, jež končí slavností práce.
To všechno (a jiné zjevy) řeční ke mně z rámu,
jejž tvoří minulost s budoucností,
je to obraz obrazů, jenž se podobá pendlovkám,
jejichž kyvadlo jako by ztuhlo
a přece utíká úžasnou rychlostí
23
PALMA
Jako plody vesmírného stromu
nebe obsypáno hvězdami,
jeho dějůplná koruna se šíří
za sférické hudby nad námi.
Živoucímu prámu podobá se
země, ohnivá kra pravěká,
světy vzájemně se přitahují
jak člověk člověka
24
PLÁNY DO BUDOUCNOSTI
Kdybych mohl být stár jak Methusalem,
obrozovat se každým jarem jen proto,
abych spěl s mládím
a pomáhal bořit a tvořit,
navršil bych pyramidu práce,
na níž pěl by architekt nového světa,
poznal bych dokonale zemi,
ženu s ňadry hor, s kšticí vodopádů,
s očima zahrad a s ústy tvorů,
s pažema vodstev,
sopečným lůnem,
měl bych potomků jako písku v poušti
nebo listí na jasanu v létě,
a to bylo by krásné,
odnaučoval bych svět válčit,
hlásal bych zrušení hranic,
přes něž lidé civějí na sebe jak na cizince,
osvobodil bych je z otrockých pout peněz,
jež plodí zločiny a bídu,
naučil bych je ryžovat zlato slunce,
to je bohatství ducha,
za ně by mohli získat úsměvů doly,
třeba zřídit si plantáž krásy,
zbudovat Pantheon lásky
25
ÉTERNÉ PRŮVANY
Hor reflektory země vysílá
zvěst o svém jsoucnu k očím dálných hvězd.
Je člověk pouhou fatou morganou
na křižovatce nekonečných cest?
Dech žití vyššího v tmu časem zableskne
jak v zemskou sféru vlasatice let,
tříšť jisker lidský mozek osvítí,
by vzkazu věčna mohl rozumět.
Když pohledy se zřítí k všednosti,
pluh osudový kypří ornici,
v svých loktech člověk tuší spočívat
Smrt jako Evu Život rodící
26
ZÁKULISÍ DOČASNOSTI
Narodíš se a vdechneš svět zjevů,
zemřeš a rozplyneš se jak socha z dýmu..dýmu...
Balancuješ na zeměkouli s hlavou zvrácenou do vesmíru,
loutka, již pohání paprsek neznámé síly
na otáčivém jevišti sluneční dráhy.
Tělo víže ducha jak smolinec radioaktivní prvek,
když se uvolní, vytryskne jako raketa,
která nezná závor prostoru ani času.
Učenče, nevíš nic, ač hlodáš na všem,
jsi jak dětský ukazováček,
jako motýl v kukle,
jako sůl v moři
27
SLUNEČNÍ PEL
Heliův vyslanče, ptactvem opěvovaný,
jsi jak vůně titánského květu,
který v éterném jezeru plove,
slunečnice ohně,
hoříš navštívit oči světských zahrad,
drobných jako hračky skřítků,
abys jim vylíčil mytus o čarech všeho míra.
Pod tvým rtem se rozžehuje kvítí
v nesčetných vázách země,
před každým zvědavým oknem,
chudý zrak má dárek od tebe, chce-li,
aby jím zkrášlit moh Saharu srdce.
Nebo to je účel všemocné záře:
těkati v prachu hmoty, rozžhavovat ji,
přetavovati nicotu na kov,
z kterého dá se vytvořit magický klíček
ke dveřím božství
28
SYN ZEMĚ
Na stružkách času tlí nach mého dnění;
u kříže v poli blíká kahan snění.
Jak v Africe to a jak přece blízko;
v skle obzoru již bledneš, dětství vísko.
Pak ťaly spáry divokého města;
z ran vyprýštila do vesmíru cesta.
I vzplanul zápol s živly o člověka;
mým srdcem tekla veškerenstva řeka
a její bouřná vlna zas mne vmetla
v klín břehu, na němž kvetou země světla.
Tam vypátral jsem v trosek chrámu taji
v tvář povětroně vrytou světa báji
29
NÁPIS NA KOROUHVI
Mne život násobí jak zrcadlová síň,
mne se vším snoubí křídel volný let,
jsem pták, jenž s klecemi se rozloučil,
a jehož domovem je
květů svět
30