VÝLETY OKNEM
Má mysl mne svádí k věčnému cestování
i když jsem dospěl až domů
po krušné pouti světem,
abych svou zkušenost spokojil bodře
s přátelstvím hlíny.
Za vůně jitra, když slunko hopká po schodech vily,
přináší blankytu pozdrav
do podkrovní kaple, kde tvořil F. X. Šalda,
vyjdu si jižním oknem
na stráň pro úsměv hrušní,
očima brouzdám se v radostné trávě,
stopuji rodiny listí jak blaženě raší,
pídím se po ptačích kolébkách, v kterých líhnou se zpěvy,
snáším se s modráčky v hloží,
kde lenoší střepiny noci a bezuchý džbán,
někdy se protančím sadem
podle sanatoria
do polí, na kterých zrají naděje lidí..lidí...
Leč v severním okně,
tam, kde můj básnický stůl se vznáší v červáncích snění,
stanu na prahu, který ku Praze cílí.
Pohled mi po ňadrech Santošky pílí
v závratný labyrint staveb,
ulice jsou jak lyry o mnoha strunách,
9
každá z nich stená jinak,
každá z nich doufá jinak,
každá z nich svítí jinak,
avšak všechny tvoří jedinou skladbu o lásce a nenávisti,
uhýbám vozidlům, jež se splašeně řítí
jako kaskáda, která unáší trsy lidí,
chodící telefonické budky,
větřím pachy špižírny města,
tržnice prodává topivo pro lidské mozky,
aby mohly pracovat, vymýšlet, bít se
(pro nový svět neb pro tučný žvanec),
ze škol proudí mládí,
pod paží nebo na zádech učenost nese,
skotačí jako kůzlata v slunci,
vzpomínám svého dětství,
rejduji k Týnskému chrámu s fantomem ghetta,
v zátoku, v níž jsem se zrodil,
kde ve mně vzklíčilo símě češství,
dům už odvezla léta,
vykouzlila nový, jak škatuli na klobouky,
to je žert času,
také jsem jiný, než jaký jsem byl jak poupě,
podobám se aeroplánu
v zajetí stařeckých činžáků, jež předci zapomněli
vzít do hrobu s sebou,
na Staroměstské radnici věští orloj,
kostlivec odzvání skrblíkovi,
co jen pokladů pohřbeno tlí na Olšanech,
10
kde moji rodiče dřímou,
v Stromovce našel jsem znělku,
rozvila se jak jasmín za trůnem zamilovaných,
snují plány o cestě svatební k Rudému moři,
číhám u nádraží,
třeba přijede Mombert nebo španělská revoluce,
možná jen mraveneček,
křižovatka rozptýlila mne jako orkán chmýří,
letím na Václavské náměstí, pařížský ostrov,
kde se pestré reklamy rojí,
je jako smavá louka, na níž bzučí sbírka hmyzu,
zatím co v předměstí norách se plemení bída a vzpoura,
továrny vztyčují komínů hlídky,
jsou to dalekohledy do mračen budoucnosti,
na vrchu vyrost hrad s dómem
jako záhnědy zázračná drůza,
sestupuji na rivieru racků,
vrávorám Národní třídou jak zpilý,
objevuji nové divadlo, nové herce,
mním, že jsem Italem a přec jsem zdejší,
jak je to skvělé,
chtěl bych věžaté město objat jako je Vltava laská
vlnami vílích vlasů, ramenou, prsů,
(Smetanova symfonie, tryskej!)
na báni Musea kleknout,
vzývat je jako moslem Allaha svého,
rozplesat ústa zvonice k jeho chvále,
poté jít zbožně jak z kostela domů,
11
kde prožil jsem trauma,
kde stihlo mne ztroskotání srdce,
však zachránil jsem se na výspu Krásy,
na níž mne čeká pero a přítel čížek,
sesterské ruce knihy,
nežli dojdu na Smíchov, zběhne leccos,
jako bych vrátil se s plavby okolo země
do míru oasy,
v jejímž palmovém stínu odpočívá poutník
12