IMAGINACE

Emanuel Lešehrad

IMAGINACE
Má pracovna hostí obraz, jejž maloval čas: je jak harfa vichru, přetavená v duhový střechýl, jak kolotoč smyslů, jenž vozí přeludy tohoto i jiných světů, jak séance očí, jež zkoušejí medijní kresby, jak kouzelná obálka, v které se tají i vlásenka, jak nástin sochy tesané do ohně, vodstva i vzduchu, jak televise, jež zajala vzpomínku s hvězd, jak rozmarýn všednosti, jenž má tvářnosti moře, jak hedváb nebe, jenž laská osetý úhor, jenž mění se v kornout s pamlsky nebo ve filtr smutku, jak skleněné dveře, jež vedou do příštích století, neb jako revoluce, jež končí slavností práce. To všechno (a jiné zjevy) řeční ke mně z rámu, jejž tvoří minulost s budoucností, je to obraz obrazů, jenž se podobá pendlovkám, jejichž kyvadlo jako by ztuhlo a přece utíká úžasnou rychlostí 23