JITŘNÍ POLNICE

JITŘNÍ POLNICE
MELODRAMA
MOLTO VIVACE
[43] Mladosti, jež obrozuješ svět jak jarní slunko, jež životem pádíš jako ručej, jež rozkvítáš v zornicích tvorů jak úsměv prérie, jsi má láska, již jsem si vykoupil zkouškami a pochopením, Orfeovými proměnami, prožívám tvé nesnáze, tvé průboje a vzlety, jsem kronikářem tvých výbojných gard. Ač je mi šedesát let cítím se jak dvacetiletý, (vždyť je to jen třikrát dvacet jar) neb duchovně jsem překonal čas a planu rád pro přítomnost, jež svádí k rozhledně, s níž lze se toulat po širé zemi. Legie mládí rostou jak mlází, jež bují z hrobu dřívějšího hvozdu, na místo zestárlých nastupují jaří, někteří klesají při marši znavou, leckteří zbloudí v lišácké léčky, však já si chráním své místo, přemáhám chvilkovou slabost, 45 obrněn proti zpátečnictví, vždy se omlazující pokroku vojín. S vrchů a z nížin řine se mládí v dravě mohutný tok, jenž šumí krajem, hřmí přes všechno jako vodopád, jako lavina, zřím jich houfy, srocují se, tisknou si ruce, kupí se v šiky, jdou dobývat světa, každý má jinou zbroj, však každá je správná, byla-li ukuta z dobrého kovu, z nadšení a z touhy po kráse, světle a velikosti. Bubny víří, polnice břeskné vřeští, činely řičí, čin, čin, pluky zpívají: marsejézu vášně a obrazivosti. Je v nich síla jak v kmenech, jako vichr v dubnu, 46 jako očistná bouřka, jako věž blesků, akumulátor energie, chtějí se probojovati k zářnému cíli, myslí dosáhnouti až k hvězdám, prahnou si podmanit moře a zemi, mní, že unesou na svých plecích i nebeskou klenbu jak mytický Atlas. Hledím, jak pochodují, radím jim, jsem s nimi, když překážky drtí, ztékají zákopy a střetnou se s nepřítelem, teď zuří štěkot kulometů, letadla plijí bomby, tanky se sápou, hřmí alarm k útoku, hurá!..hurá!... na bodáky..bodáky... sleduji těžký zápas, podněcuji je v mysli, věřím v ně, chci, aby se vrátili nepřemoženi. Jen postupujte kupředu, zbojci a buřiči srdce a ducha, dynamicky, směle, třeba proti mně, 47 třeba přese mne, duch můj doprovází vás, kárá, varuje, zaštiťuje. Tak tě miluji, mládí, že budu povždy s tebou i když zdánlivě zmizím, nemohu odloučit se od tebe ani v smrti, jako vesna nemůže nadlouho opustit zemi, (ó nezapomenutelná kráso květů!) musí se k ní vracet v čárné obměně neustále. *
Mládí! Ty a já jsme se měli vždy rádi. Mládí! zdravím tvou vítěznou vlajku [48] BÁSNICKÉ DÍLO EMANUELA Z LEŠEHRADU XI
Symfonie radosti ZÁŘIVÝMI POHLEDY vznikla v letech 1936–37 a byla přiřaděna k soubornému vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“ v Praze pro nakladatele Aloise Srdce v Praze v říjnu 1937
E: jf; 2004 [49]