Blíž Nakří, u svobodných Blat7),
Přičmoudlý kdys a pevný hrad
Nad lesem hustým k nebi čníval:
Bezuzdý jej a hrdý pán
Se zběří lotrovskou obýval,
V strach dětem dlouho jmenován.
Celičký den s tou družinou
Zvěř honil šedou pustinou;
Když jasný den pak v roucho temné
Se v noční době zahalil,
Pak v žravý kvas a v hry ničemné
Se s lotry zlými odvalil.
A však, když v době střízlivé
V sluch hřměly hromy děsivé,
Mu stydla hrůzou v těle duše;
Tím puzen k chrámu božímu
Co den to den do Nakří kluše
Se modlit k Soudci hřmícímu.
„Slyš, pope!“ jednou prohodil,
An z chrámu kněz jej provodil,
„Slyš příkaz můj: ať ode dneška,
Než já sem s chasou přijedu,
Se mší se svatou vždycky mešká;
Sic zkázu na tě přivedu!
Když deset s věže odbije,
A k půl se blíží rafije,
Vždy přicházím; než stáť se může,
Že zdrží mne kdys tučná zvěř,
Neb kási švárná lesní růže:
A tehdy mým se slovem měř!“
„„Vždyť, pane, víš, co Církev nám –““
„Co Církev dí, to dobře znám!“
Zakřikl pán, „však chtíti ráčím,
Bys jiného nic nemínil,
Než co ti zas a zas opáčím,
Jen to by slušně učinil!
Vždyť, u sta kanců! dobře víš –
Jak často velemoudře díš –
Že vrchnosti jsou božím právem,
Jim hřích že jest odpírati:
Nuž ukaž sám, i tvým že mravem,
Co pěkně umíš kázati!“
S tou bodnul oře rúhotou
A bral se k hradu s holotou.8) –
„„O jeď jen, jeď, ty hrdopýšku!““
Dí kmet a na hůl spolehne;
„„Však Bůh i na tvou skalnou výšku
Svým žhavým bleskem došlehne!““
Tak boží sluha pověděl
A k nebi zbožně pohleděl,
A čekal od těch počna časů
Pro spásu drahé osady
Vždy na hrdého pána chasu,
Se větší boje závady.
Tak čekal – čekal mnohé dni,
Ba někdy už i k poledni
Jen malá zbývala hodinka.
Tu jednou – byl to parný den –
Už půldvanáctá s věže cinká,
A pán z svých lesů nejde ven.
„„Snad Bůh mu dneska nevoní!““
Zašepce kněz a zazvoní,
A kráčí, v rukou kalich Páně,
Ke stolu Boha-Člověka;
Už stanul a se zbožně klaně,
Ke službě boží pokleká:
V tom venku slyšet štěkoty
A hned zas koňské dusoty,
A než se zbožný zástup nadá,
Už hřmotem v dvéře chrámové
Nevážná rota z venku padá,
Zle rušíc ticho hrobové.
I stane pán a zarotí:
„Že do tě, pope, nehřmotí!“
A jako kanec nastřelený,
Když na vraha se oboří,
Se žene k němu rozezlený,
A mečem hruď mu proboří.
„„Ach Bože můj, slitovníku!
Rač lehce vážit hříšníku!““
Tak stařec, zraky k nebi, hlesne,
A ve smrtelném chropotě
V důl na kamennou dlažbu klesne,
Tam stěnu krví pobrotě.
„I hleďte, hle! ten suchý chvost!
Kde nabral v těle krve dost,
Že stěna od ní známku nese!“
Tak rouhá lotr ztigřelý,
Až tím se klenba chrámu třese:
„Kýž nikdy více nezbělí!“
To z huby zlostné vyplinul,
A k lesu druhům pokynul.
Když jasný den pak v roucho temné
Se v noční době zahalil:
Pak v žravý kvas a v hry ničemné
Se s lotry zlými odvalil.
Už deset s věže odznělo,
A v hradě ještě veselo.
Už půlnoc s chatrou duchoskočnou
Se vleče v děsné temnotě,
A rudožhoucí blesky počnou
Se hadit v černé mrákotě.
Slyš! půlnoc s věže zazvučí –
V tom – hu! – se země rozpučí,
A dvanáct ďáblů přilomozí
Na hromovozném spřežení,
A zlá než rota jich se zhrozí,
Ve žhoucím zmizí plameni!
Tak hrdopych ten konec vzal,
A darmo druh se druha ptal,
Kam děl se hříšný svatobijce:
Jen tři to dcerky věděly,
Co, na modlitbách zvyklých dlíce,
V komůrce tehdá seděly.
Ty svatý život zvolily,
A hojně chudým štědřily;
Než stěna chrámu znešvařená,
Tam pod kropenkou k podlaze,
Až po dnes není zabílena,
By k věčné byla výstraze.
Neb stěny-li kdy bíleno,
Tu divoucí div viděno:
Tu v době mlhotkaných duchů
Prý kanec černý, divoký
Ku chrámu v sirném klusal puchu,
Se v divné kroutě poskoky:
A vběhna v tichou svatyni,
An vrata se mu rozčiní,
Tak dlouho o stěnu se hlodal,
Až setřel oběl vápený;
Pak vyrazil, jak by jej bodal,
A kles’ od země zhlcený.
Až posud v klenby chrámové
Se hrnou zbožní sborové;
Však tam, kde hradby hrdě čněly,
Jen víska, jmenem Dívčice,
Se v dál a šíř mdlým zrakům bělí,
Panenské věčníc děvice.