Lord Dunkan jednou na lov jel,
za jelenem se houštím hnal,
že noc se blíží, neviděl.
A nikde zámek, nikde hrad,
noc černá padla na lesy –
lord Dunkan kde as bude spát?
Už víčka jsou jak z olova –
pod lesem chýžka uhlíře,
tam ložnice dnes pánova.
Má uhlíř žínku jako sad,
jenž květů pln. Což od prahu
smí pána svého odehnát?
Je uhlíř kdesi v dědině.
A žínka svůdná. Dunkan lord
už má ji chvíli na klíně.
Tu cvakla klika v předsíni
a nežli moh ji pustiti,
už dvéře uhlíř zastíní.
A obuch vzduchem zasykl,
na hlavu třeskl dunivě
a mozek na zeď vystřikl.
Lord Dunkan mrtev na zem pad.
Pod kterým bukem košatým
teď věčný spánek bude spát?
A přišla půlnoc. Nad hrobem
Dunkana lorda sýček houk
a hned se začla hýbat zem.
A Dunkan z hrobu svého vstal,
se zvolna pohnul k chatrči
a na okénko zaťukal.
Spíš, uhlíři? Hej, hola hej.
Spíš mladá, krásná uhlířko?
Mně polibek jen jeden dej.
Že cizí květ jsem trhat chtěl,
mně souzeno, bych pokoje
ve černé zemi nenašel...
Je všude ticho. Ani hles.
A znova klepá na okno.
A mlčí palouk, mlčí les...
Buch Dunkan mocně do dveří:
hej uhlíři, ty zhoubče můj,
už probuď se a otevři!
A slyšet lesní šeptat pně...
Jsou oba pryč... To kulich brouk.
A kde jsou? V tvé jsou dědině.
Lord Dunkan skokem pryč se hnal,
co krok, to míle uběhla –
a třetím krokem ve vsi stál.
Psi hlasno vyjí, vítr řve
a Dunkan točí po domech
své strašné oči krvavé.
Hej uhlíři, tvůj je tu pán,
hej uhlířko, pán pocel chce –
od prahu bude odehnán?
Však marně chodí hodinu,
noc druhou, třetí marně též –
tu nenašel víc rodinu.
A dodnes v noci postava
prý chodí vsí tou pochmurná,
na okna lidem klepává.
Než kohout dá se do pění,
jak větru lkání v komínech
pod okny slyšet úpění.
Že toužil užít cizích vnad,
lord Dunkan nemá pokoje,
pokojným lidem nedá spát.