PO LETECH.
Tak často, když jsem se svou duší sám,
v mém nitru zahřmí láska stará,
a všechny písně, které v duši mám,
se ozvou v srdci,srdci jako ptáci z jara.
Mou myslí dávní snové táhnou,
mí rtové po tvém políbení prahnou.
Ó zřím tě, zřím tě, drahá duše zas,
zas zřím tě v prvním květu jara
a slyším ten tvůj měkký, sladký hlas,
jenž duší zachvívá jak píseň stará,
již nad kolébkou matka pěla,
když za hor lemy slunce záře mřela.
A dál, dál vidím oka tvého čar,
jenž vždy mi večernicí svítil,
když vůkol zřel jsem pouze poušť a zmar,
když v nitru svém jsem pouze rozpor cítil...
Ó žel, těch dob již více není –
však krev má ta se dále žalem pění!
Ó vzpoménky, proč bouříte můj cit?
proč sůl sypete v rány bědné?
Což kraššího, než na vše zapomnít, –
či svítí slunce k vůli růži jedné?...
Ó pryč – pryč, marné vzpomínání!
Den nevzejde, když den se do hor sklání! –
8