Nápěvy v mol, Slova k písním, A tak jsem v mládí snil (1905)

Ludvík Lošťák

Diplomatická verze Ediční verze
LUDVÍK LOŠŤÁK:
NÁPĚVY V MOL. SLOVA K PÍSNÍM. A TAK JSEM V MLÁDÍ SNIL.
[1] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
NÁKLADEM VLASTNÍM. KNIHTISKÁRNA EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE. 1905.
[2] NÁPĚVY V MOL.
I.
[5]
PÍSEŇ HVĚZDÁM.
Na perutích písně burné přes hory a mraky chmurné spěju, hvězdy, k vám, spěju sám a sám. Na perutích písně hřmící přes lesy a háje spící spěju k výsotám, spěju, hvězdy, k vám. Na perutích písně něžné přes vrchy a hory sněžné vám se blížit zdám – spěju sám a sám. Na perutích písně žhavé přes vln světy valně dravé, orlem kroužím k vám, spěju sám a sám. Na perutích písně vzdoru na nejvyšší vzlétnu horu, odkud sám a sám zírat budu k vám! 7
PO LETECH.
Tak často, když jsem se svou duší sám, v mém nitru zahřmí láska stará, a všechny písně, které v duši mám, se ozvou v srdci,srdci jako ptáci z jara. Mou myslí dávní snové táhnou, mí rtové po tvém políbení prahnou. Ó zřím tě, zřím tě, drahá duše zas, zas zřím tě v prvním květu jara a slyším ten tvůj měkký, sladký hlas, jenž duší zachvívá jak píseň stará, již nad kolébkou matka pěla, když za hor lemy slunce záře mřela. A dál, dál vidím oka tvého čar, jenž vždy mi večernicí svítil, když vůkol zřel jsem pouze poušť a zmar, když v nitru svém jsem pouze rozpor cítil... Ó žel, těch dob již více není – však krev má ta se dále žalem pění! Ó vzpoménky, proč bouříte můj cit? proč sůl sypete v rány bědné? Což kraššího, než na vše zapomnít, – či svítí slunce k vůli růži jedné?... Ó pryč – pryč, marné vzpomínání! Den nevzejde, když den se do hor sklání! – 8
VZPOMÍNKA.
V říš vzpomínek se moje nitro noří, v říš zašlých let se oko dívá zpátky, a mysl má si nová vidma tvoří o žití minulém – jak přelud byl to krátký! Já zřím nás zas, jak v zahradě jsme byli, o tužbách žití tiše hovoříce, a opět zřím ten zjev tvůj roztomilý, ten půvab tvého panenského líce. Co snův a tužeb tehdy v srdci žilo, co písní tehdy přese rty se chvělo, co nadějí se tehdy v srdci krylo, jak nadšení nám věnčívalo čelo! Leč dob těch není již, těm s bohem bylo kynout, nám život nepřál naše čisté snění, nám v úděl bylo dáno nýt a hynout a těchy hledat v sladkém zapomnění! O popatř jen – ach, jaká změna kolem! Kraj nemá půvabu, jest prost vší něhy, vše vůkol projato je tichým bolem, neb tam, kde květy dřív, teď vidím pouze sněhy... 9
DUMA V PŘÍRODĚ.
Ty ženo velebná, ó ženo luzná, když zadívám se v oka Tvého krásu, tu teprv zřím, jak duše má jest nuzná, jak malý stín to ve Tvém čarojasu! V Tvém oku hvězdy nebeské se zračí, v Tvém nitru valné vlny duní moře, leč v nitru mém tam pouze hněv se mračí, a v oku mém tam místo jasu – hoře. Ty věčně kveteš, věčně bujíš v kráse, Ty neznáš, co mní pokyn smrti stinné, leč život můj ten rose podobá se, jež ráno zazáří a večer zhyne. V mé nitra hloubi denně cit se třísní, v mém srdci místo zpěvů smutek kvílí, leč duch Tvůj na perutích věčných písní z vln oceánu k jasným hvězdám pílí... 10 Tak věčně spěješ v dálku nezbádanou jsouc věčně plna živodatné síly, než nám jen dumné zvony zvoní hranou, neb život náš se denně k hrobu chýlí. Jeť chvíle jediná jen celé naše žití, jeť přelud veliký vše lidské snění, však pouze jednou Tvoje krásy zříti, to pouta smrti v rajské brány mění... 11
RŮŽE.
Tys vložila v mou ruku růži, tys vložila v mou ruku růži vonnou, – ach, jaký stesk mé srdce úží? – mé city ve zpoménkách tonou. Mé srdce nyje po zašlém čase, mé srdce nyje po svadlé kráse, leč, srdce, srdce, zda-li víš, že čas ten nevrátí se již? Tys vložila v mou ruku růži, já stisk’ ji – ruka se mi chvěla, – ach, jaký stesk mé srdce úží? – hle, trn... má ruka krvácela... Mé srdce nyje po zašlém čase, mé srdce nyje po svadlé kráse, leč, srdce, srdce, zda-li víš, že čas ten nevrátí se již? 12 Tys vložila v mou ruku růži, já zlíbal obě ruce tvoje, – leč, jaký stesk mé srdce úží? – ach nic... dnes krvácí jen srdce moje! Mé srdce nyje po zašlém čase, mé srdce nyje po svadlé kráse, leč, srdce, srdce, zda-li víš, že marně, marně krvácíš?!... 13
PLAVBA.
Mé ňadro jest jak moře valné, mé ňadro jest jak moře bouřlivé, mé srdce stíhá cíle dálné – ach, k čemu porovnal bych srdce své? Mé srdce lodi podobá se, jež krajům v náruč spěje neznámou, jež v měkkou náruč spěje Kráse, kde v míru spočinul bych s duší svou. Však vůkol pusto – vichry vanou, a v hloubi nitra bouří pláč a kvil – – Ó, kdy as světla na obzoru splanou, jež věštit budou Novou zem – můj cíl?!... 14
UKOLÉBAVKA.
Spi sladce, moje robě, jak na keři květ, když jaro se zpět všem lukám ku ozdobě zas navrátí z dalekých říší; a andělé s posvátných výší nechť ze zlatých nití snů blažených ráje ti utkají sítí; a vznesou tě v kraje, kde velebné serafů písně na místo vánku houpají k spánku, kde muk není, žalu ni tísně. Spi sladce, robě, spi, robě, spi! Spi sladce, moje robě, vždyť Bůh onu z hvězd, jež nejkrašší jest, v sny vetká jistě tobě; 15 a ona nechť nad tebou plane, když mračná noc krajinou tane, a vede tě světem, kde slunce svítí, kde trn každý květem na cestě žití... Spi přesladce, drahé mé robě, a slunce až vyjde, tu máť tvá přijde den zvěstovat polibkem tobě... Spi sladce, robě, spi, robě, spi! 16
LESŮM A HÁJŮM.
Lesy, háje, moji druzi, vámi rád jsem bloudíval, když se v hloubi nitra mého se zármutkem snoubil žal. Lesy, hajeháje, moji druzi, kolik písní jsem vám pěl, když se stínů vašich korun blankyt modrý na mne zřel! Lesy, háje, moji druzi, vy jen znáte moji tíž, neboť vám jen žaloval jsem na svůj osud, na svůj kříž! Lesy, háje, moji druzi, až mne země pojme v klín, pak v ta místa, kde mé srdce, uvrhněte věčný stín!... 17
PŘÁNÍ.
V čas mládí svého bych se vrátil rád, kdy bezstarostně bloudíval jsem háji, kde lesních bystřin jemně snivý spád dojemné písně šuměl vůkolnímu kraji. Ó mládí, dobo čarná, já do náruče toužím zpět svých mladých let – leč, touho má, jak’s marná! V čas mládí svého bych se vrátil zpět a znova chtěl bych pět a sníti, chtěl zapomnít bych všechněch strázní, běd, jež moje vratké srdce cítí. Ó mládí, dobo čarná, já do náruče toužím zpět svých mladých let – leč, touho má, jak’s marná! Ó mládí, k tobě pnou se ruce mé, po tobě srdce moje nyje, neb s tebou Naděj’ – družku duše své – jsem ztratil na vždy – těžká zem ji kryje... Ó mládí, dobo čarná, já do náruče toužím zpět svých mladých let – leč, touho má, jak’s marná! – 18
PŘIROVNÁNÍ.
Jest člověk jako jarní květ, jenž na zelených lukách pučí, a když se zima vrátí zpět, zas hrobu klesá do náručí. Ó mládí, snové, ach lásky dnové, vznik a zmar jest nebes dar, jenž květy plodí nové. Jest lidská duše jako den, jenž v kolébce se mraků rodí, a když je sluncem unaven – noc v jícen mračen zpět jej hodí. Ó mládí, snové, ach lásky dnové, vznik a zmar jest nebes dar, jenž duše plodí nové. 19 Jest srdce lidské jako zvon, jenž v hloubi duše duní temně, mřeť ono jako zvonu tón, když měsíc svítí na tvář země. Ó mládí, snové, ach lásky dnové, vznik a zmar jest nebes dar, jenž srdce plodí nové... 20
PROČ NELZE OBEJMOUT
VÁS VŠECHNY...
Proč nelze obejmout vás všechny, zulíbat vaše čela jasná, zulíbat vaše vlasy vonné, zulíbat všem vám rty a zlíbat vaše mladá, vonná těla, – proč nelze všem vám líbat rty a tvář a úběl čela? Ó ženy mladé, pýcho mužů, vy jevíte se zraku mému jak pestrá louka – louka vonná, na níž se sluní květů říš, a zmámen vůní – vůní louky oné, všem zlíbal bych vám oči, rty a vlasy vonné! Ó ženy mladé, hvězdy mužů, vy krášlitelky našich srdcí, jež zdobíte a zjasňujete života pustou noc, když v srdce naše vniká vaše záře, – proč všem vám nelze zlíbat rty a tváře?! 21 Proč nelze obejmout vás všechny a k srdci přivinout a kochat – líbat – k ňadru vinout a celovat a líbat zas... Ó ženy mladé, pestré květy jasné, já líbám vaše rty a oči krásné! Ó ženy krásné, ženy mladé, vás oslavuji svojí písní, na zdraví vaše prázdním pohár, na zdraví krásných žen, a v myšlénkách vám líbám čela a líbám rty a vonná vaše těla! – 22
PŘI ZÁPADU.
Ty klesáš za hory, ó slunce jasné, tvá rudá záře zdobí vrchů tlum, a zatím, slunce, co tvá záře hasne, tu nořívám se v říši snův a dum. Jak velebné to snění při tvém skonu, když horám nebetyčným klesáš v klín, ó v jakých myšlénkách a citech tonu, když západ na širý svět vrhá stín! Mé mysli vždy se zjeví lidstvo celé, já zřím je válčit, strádat, v žalech mřít, já zřím je hnát se přese pláně stmělé, a v nitru jeho slyším vášně vřít. Tu bratr s bratrem utkán jesti v boji, tam opět žena nabízí svou čest, a onde chuďas nadějí se kojí, a tamo opět pláč a nářek jest. 23 Zde jednoho zřím v přepychu se brodit, jak vínem tupí srdce svého cit, a tady opět zřím se množství rodit, jež odsouzeno v nedostatku mřít... Tak obraz stíhá obraz v chvatném letu, až na blankytě vzplanou světy hvězd... Noc zastírá již oči všemu světu... Vše sní... Jen ve snech člověk šťasten jest! 24
II.
[25]
NAD PARTITUROU.
Nepovšimnuta – odsouzena – vysmána... Tys jako mládí časně svadlé, jež černá rakev v náruč jala, a nad níž ze všech druhů, přátel, ni jedna duše nezalkala. Jsem jediný, jenž noří duši ve tvou hloub. Ó co tam snův jest pochováno, co povzdechů o mládí, štěstí, co srdcervoucích harmonií, jež nám o zašlém jaru věstí! Ó hudbo drahá, říše plna snův a dum, tys mořem vášní rozpoutaných! O šťastný ten, jenž zalkat může, když tebe slyší k výším pnout se a s výšin klesat jako růže. 27 Však málo kdo, o hudbo, tvoje taje zná! neb kdo ti z lidí porozumí, když jako luna tiše plyneš a v moři hvězd a v moři mraků se na vždy ztrácíš, na vždy hyneš?!... Leč nechci myslit o tvých krásách, hudbo, dál... Již odkládám tu mrtvou knihu, jež chová písně ve objetí: však přijde čas, kdy ony písně jak množství orlů k hvězdám vzletí!... 28
VEČERNÍ PŘEMÝŠLENÍ.
Tak často v dobách větrných pomýšlím na ty časy, kdy louky byly zelené a zlaté byly klasy, kdy s modra nebes, s tmavých hor jsem slyšel ptáků zpěvný sbor. Ó často, často vzpomínám na ony doby vnadné, kdy neznal jsem, že všechno to, co kvete, opět vadne, že snův a lásky drahé vznět jest mizivý, jak vichru let. Leč ony doby zašly již; jsem žití na rozhraní a vím, že v brzku mine vše. – Mé sny – toť rosa byla ranní... Vše měnivé, vše klamné jest –: i tato zem – i říše hvězd! 29
NOČNÍ PÍSEŇ.
Mí dnové valným tokem plynou do bezdna, tamo v širopustou dál, a všechny sny i písně, v nichž jsem lkal, pod černým křídlem času hynou. Mí dnové plynou jak lásky čas, mí dnové hynou jak vichru hlas, mí dnové plynou a hynou zas. Mé cíle mizí v širé dáli, jak v mračnech temných mizí slunce svit, a v nitru v ledy tuhne všechen cit, a mysl má se v rubáš halí. Mí dnové plynou jak lásky čas, mí dnové hynou jak vichru hlas, mí dnové plynou a hynou zas. 30 Ba celý život můj se valí jak burné řeky rozbouřený spád, neb nad svou hlavou slyším jenom vát vír mrazivý a neurvalý. Mí dnové plynou jak lásky čas, mí dnové hynou jak vichru hlas, mí dnové plynou a minou zas... 31
CIS-MOL.
V těch nocích pustých, v nocích dlouhých, když vichr smutné písně vál, já vždycky se svým druhem milým kol Tvojích oken jsem se bral... A vichr vál a dul a vál – v mém nitru stesk – v mém srdci žal! A když se měsíc z těžkých mraků jako snivé oko vynořil, o jasné záři oka Tvého vždy básně své a sny jsem snil, – leč vichr vál a dul a vál – v mém nitru stesk – v mém srdci žal. Já zřel Tvou bytost na podušce, Tvých ňader zřel jsem lehký zdvih, Tvých kyprých rtů jsem viděl krásu – kéž držel jsem Tě v loktech svých! Leč vichr vál a dul a vál – v mém nitru stesk – v mém srdci žal! A když pak měsíc zašel v mraky a obraz Tvůj též v mraky jal, já zalkal: Sladce spi, má lásko božská! a dále jsem se s druhem bral – – A vichr vál a dul a vál – v mém nitru stesk – v mém srdci žal. 32
ROZEPNI SVÁ KŘÍDLA
PERUTÁ...
Rozepni svá křídla perutá, rozepni svá křídla, písni moje, unes mého ducha v kraje, kde víc míru – méně boje! Unes mého ducha do krajů, kde jasnější sny moh’ bych sníti, kde víc lásky v srdci žije, kde míň bolu srdce cítí. Na nadšení křídlech vzhůru spěj, tamo, kde se luna z mraků noří, a až minou stíny noci, na zem vrať se s ranní zoří!... 33
V NEDOZÍRNO, V NEDOHLEDNO...
V nedozírno, v nedohledno oko mé se noří, v nedozírno, v nedohledno – tam, kde západ hoří. V nedozírnu, v nedohlednu hledám cíle žití, v nedozírnu, v nedohlednu, kde se hvězdy třpytí. V nedozírno, v nedohledno, tam kde moře víří, v nedozírno, v nedohledno moje píseň míří.....míří... 34
SRDCE MÉ
JEST JAKO LOUKA...
Srdce mé jest jako louka, která skýtá květy vonné, srdce má jest jako louka, která v samých květech tone. Srdce mé jest jako pole, na něž slunce boží svítí, srdce mé jest jako pole: každý záchvěv vichru cítí. Srdce mé jest jako řeka, která v kraji žalně kvílí, srdce mé jest jako řeka – k neznámému moři cílí... 35
POJĎ, SRDCE,
PRCHNEM LIDEM...
Pojď, srdce, prchnem lidem a sami budem bloudit spolu, my bloudit budem tichým krajem a oddáme se snům a bolu. Pojď, budem přemýšleti o tajech vezdejšího žití, pojď, budem dumat na hřbitově a se slzami kropit kvítí. Ó popatř, jaké jasno a jaký poklid vůkol vládne... Ach, jaké štěstí, opět sám být... prost přátel – oné láje zrádné! Prost ctižádosti nízké, prost prázdných řečí o umění, jen pouze slyšet vichr šumět a zpěvných ptáků sladké pění. Ó samoto, o klide, po tobě s celou duší nyju, neb, jsem-li sám, vždy v srdci cítím, že život básní jest, již žiju! – 36
DVĚ HOLUBICE.
V čarovném podletí, v zeleném háji, dumy jsem před’; do korun upjav svůj hled, uzřel jsem na sněti holubic dvé, jak v blahém, nadšeném roznětí dlí sobě v přeluzném objetí, jak sobě písně – o lásce písně lkají... Nad nimi koruny ladně se chvěly, jakoby dech nebeských andělů všech zavanul ve struny čarovných lyr; tu jsem se zamyslil hluboce, neboť mé myšlénky divoce k ztracené lásce – k ztracené lásce spěly!... 37
PÍSEŇ ROZMARNÁ.
Vše, co vadne, vše co hyne, co se v nitru třísní, to nechť v nový život vzpučí za zvuku mých písní. Komu libo, nechť se trápí, ten nechť nyje v hoři, avšak ten, kdo žíti touží, nechť se lásce koří. Všechny knihy, všechny básně, jaká jejich cena? Nejkrásnější báseň žiješ, když tě líbá žena. Políbení ženy mladé – jaká rozkoš sladká! Políbení ženy staré – jaká syrovátka! Mladá žena je jak louka, všechno na ní voní, ale stará – s pánembohem – ani čerta po ní! – 38
CO BUDE DÁL?
Co bude dál, až květiny tam v luzích, hájích svadnou? Co bude dál, až se stromů ty šumné listy spadnou? Co bude dál, co bude dál, až prchne máj, až ztichne háj? Co bude dál, až ptačí zpěv dá výhost lesu, háji? Až potok v ledy utuhne a mrtvo bude v kraji? Co bude dál, co bude dál, až prchne máj, až ztichne háj? 39 Co bude dál, až vichřice se rtů říš zpěvů smete? Co bude dál, až na hrobě se břečtan v mračno splete? Co bude dál, co bude dál, až prchne máj, až ztichne háj? Co bude dál, až písně mé se v hloubi nitra ztiší? Co bude dál, až zmlkne vír těch rtů, jež láskou dýší? Co bude dál, co bude dál, až prchne máj, až ztichne háj? Co bude dál, co bude dál? Dál časy budou hřmíti, leč srdce bude mrtvé již a bouří nepocítí!... Co bude dál, až ztichne vír, až zmlkne háj?... Ó, Nový Máj! – 40
MŮJ ŽIVOT.
Denně vichr nad mou hlavou mraznou píseň zahude, takže mnohé, nerozvité záhy poupat pozbude. Denně vichr nad mou hlavou děsnou píseň zasténá –: jeť můj život jako sosna – vichrem sosna zvrácená! – 41
UTONULÁ.
Zde, pod vlnami hučnými, tvůj hrob! Nad tebou nikdo nezalkal a slzami tvář sinou nezkropil, ni neobjal tvou hlavu sledně, jen vlny šumné, vlny vířivé tě v náruč obejmuly ledně! Přes hrob tvůj věčně burný, ropotný se místo písní o lásce vždy budou valit vlny mrazivé s tou písní žalostnou a chladnou, a květy jarní na něm nevzpučí, než také na něm nepovadnou! Jen v nocích tichých, v nocích májových, až vzejdou světy dálných hvězd, tu bude luna nořit ve tvůj hrob své oko tajemné a jasné, jak tehdy, když jsi ještě neznala ten bol, kdy hvězda lásky hasne!... 42
HVĚZDÁM.
Ó hvězdy, mne to táhne k vám, vždy blíž a blíže, tak toužebně bych se k vám povznesl, však země mě okovy víže. Ó hvězdy, hvězdy, k vám blíž chci, k vám chci blíže, však v letu mi na srdci hrozná lpí tíže! Ach tíže krutá, krutý žal mne v letu drtí, neb s vichřicí uháním o závod, o závod v obětí ledové smrti. Ó hvězdy, hvězdy, můj hled k vám marně zírá: vy v jasu se sluníte – duše má ve stínu zmírá!... 43
III.
[45]
PÍSEŇ BOJOVNÁ.
Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! Vlast naše širá v okovech zmírá, vlast naše hyne v mrákotě stinné... Krev nechť se řine! – Zahřměte, bubny! Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! Jinoši statní, mužové zdatní, chopte se zbroje! Za práva svoje kráčejte v boje! – Zahřměte, bubny! Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! Národ náš chudý nechť prapor rudý 47 vytyčí v říši, kde vichry dýší v oblačné výši! – Zahřměte, bubny! Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! Chopte se zbraní, jež na smrt zraní, vypalte děla, aby zem celá bázní se chvěla! – Zahřměte, bubny! Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! Otrocké mravy, upírů davy vypleňte z vlasti! Nedejte krásti zemi své části! – Zahřměte, bubny! Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! Zatněmež pěsti, nechť ony věstí konec že klidu. Nač dále bídu?... Volnosť teď lidu! – Zahřměte, bubny! 48 Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! Na křídlech vzdoru, v junáckém sboru, zapějme zpěvy, jež světu zjeví strázně i hněvy! – Zahřměte, bubny! Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! S nadšeným čelem, na poli ztmělém, kde bouří děla, buď, duše, bdělá, rázná a smělá! – Zahřměte, bubny! Zahřměte, bubny, zahřměte, bubny, do boje! V dálce již patřím, jak drahým bratřím vítězství kyne! Otroctví hyne!... Volnost se řine! – Zahřměte, bubny! 49
Ó, KDYBYCH KRÁLEM BYL!
Ó, kdybych králem byl a v ruce třímal žezlo zlaté, tu zavrh’ bych je v nedozírnou dál, svůj trůn bych opustil a s prostou holí bych se bral po nivách těch, jež národu jsou svaté – ó, kdybych králem byl! Ó, kdybych třímal meč, jím neproklál bych srdce brata, leč do otrockých pout bych chrabě tnul a navrátil bych lidu řeč, jíž nápěv by se k hvězdám pnul a takto hřměl: „Již v zatracení pouta klatá!“ – ó, kdybych třímal meč! Ó, kdybych králem byl, tu rodné nivě, háji, luhu bych přednost před nádherou trůnu dal, a s lidem svým bych žil, s ním veselil se, sdílel žal a místo žezla – chopil bych se pluhu. – Ó, kdybych králem byl! 50 Třesk bubnů, polnic hlas, jež ve zvířecké volá boje, kde rodných bratří čacká prýští krev, táž, která proudí v nás, – ne – potlačil bych války řev, a místo bubnů zazněla by píseň moje: Národní písně hlas! Ó kdybych králem byl, svým srdcem bych se v národ vnořil a v jeho srdci stvořil bych si chrám a jeden by nás pojil cíl! – Než zotročovat, radš otrokem být sám, neb Bůh člověka volným stvořil; ó, kdybych králem byl!... 51
POVRCHNOST.
Buď zdráva, Povrchnosti, ty králko mělkých hlav, tys chrámem, který hostí v svém nitru sprostý dav! K tvé poctě zvučí lyra, k tvé chvále cinká rým, – ó běda! tato země širá jak směšným královstvím. Vše nepoctivé, mělké se kryje za tvůj háv, leč to, co v pravdě velké, to zdeptá nízký dav. Tys bohem běd a žalů, neb otrok, kněz i král se brodí ve tvém kalu, tys luzy ideál! Ó kraluj, králko bdělá, od věků do věků, by dále pouta hřměla na rukou člověku!... 52
NA BOJIŠTI.
Ó zemi černá, zemi pustá, jak ledná jsi a k nepoznání! Před časem byla’s ptačích písní plna a plna květů, plna klasů, leč dnes jsi jako pole solné brázdami jehož lidská krev se prýští, by nedohledné věky příští si připomněly tyto doby bolné. Ó válko zhoubná, válko dravá, bez srdce jsi a srdcí na sta žádáš!... Ty vraždíš matkám děti, dětem matky, a syny otcům, otce synům, tys bídy, nouze roditelka, neb v divokém a zhoubném letu vše lidské, krásné v prvním květu tvá skryje noc, noc hluboká a velká! – Jak bolno, smutno dlít zde déle... To nebe je jak víko černé truhly, a vichrů šum jak lidských duší nářek, jenž žádá smír a odpuštění... Mír vám, již spíte v zemi hloubi, a lidem příštím hlubší nitro, by mohlo vzejít lásky jitro, jež v neznámu se posud s temnem snoubí... 53
POD ŠIRÝM NEBEM
JEST MŮJ VOLNÝ CHRÁM...
Pod širým nebem jest můj volný chrám! Tam chodím, abych o volnosti snil, bych o bratrství písně spřádal, tam chodím, abych o člověku snil, jenž stvořen, aby otročil a strádal!... Pod širým nebem jest můj volný chrám! Jen tady volné jesti srdce mé, jen tady duch můj k výším spěje, neb o svobodě, lásce, bratrství se ve přírodě chrámu nejlíp pěje. Pod širým nebem jest můj volný chrám! Čím voda svěcená jest hlavě mé, čím voda ta, již člověk světí?... Zde, popatř na pole, na louky patř a na všem uzříš božskou rosu lpěti! 54 Pod širým nebem jest můj volný chrám a každá hrouda jest mou svátostí! Zde lze mi volně myslit, sníti... Mým bratrem jeví se mi zpěvný pták, mou sestrou každá tráva, každé kvítí! Pod širým nebem jest můj volný chrám, a chrámu toho volným knězem jsem! Zde, bratři, pohrobme své strasti! Je štěstí býti volným člověkem a všehomíra chrámu býti částí! – 55
ZDRAVÝM MUŽŮM
A ŽENÁM...
Silná vaše paže, muži, kyprá vaše ňadra, ženy, zárukou jsou lepší doby, neboť pouze zdraví lidé tento širý vesmír zdobí. Zdravým mužům a ženám nechť zpěv můj hlaholí, zdravým mužům a ženám nechť zní můj zpěv! Silná paže mužů statných bědná, těžká pouta zdrtí, kyprá ňadra skytnou mléka; zdravou krev jen zdravé mléko plodí: nová krev zas vejde do člověka. Zdravým mužům a ženám nechť zpěv můj hlaholí, zdravým mužům a ženám nechť zní můj zpěv! 56 Zdravé mléko zdravé syny odchová všem dobám příštím, kteří volně budou pěti –: volný zpěv a volné písně stvoří opět volné děti. Zdravým mužům a ženám nechť zpěv můj hlaholí, zdravým mužům a ženám nechť zní můj zpěv! Nové děti vzpřímí hlavy, nové děti zatnou pěsti, nové děti do neřestí budou chrabrou bušit paží... Slyš! ó slyš – již zbraně chřestí... Zdravým mužům a ženám nechť zpěv můj hlaholí, zdravým mužům a ženám nechť zní můj zpěv! Novým dětem, zdravým dětem zasvěcuji svoje písně, pozdravuji doby příští! – Chabí lidé hynou v poutech, – volní lidé na bojišti!... Zdravým mužům a ženám nechť zpěv můj hlaholí, zdravým mužům a ženám nechť zní můj zpěv! 57
MYŠI.
Jak zvíře spoutané dnes ještě člověk v poutech upí, jak zvíře skrocené dnes ještě člověk v poutech upí! Tak často zdá se mi, že vesmír velikou jest pastí, tak často zdá se mi, že člověk myší jest v té pasti! Řád světských zákonů mně jeví být se vnadným špekem, řád světských zákonů jest myším vnadidlem a špekem! Chrám k hvězdám pnoucí se jest shromáždištěm chudých myší, chrám k hvězdám pnoucí se jest pelech hladovících myší! 58 Řeč volná, svobodná jest nejkrašším snem laplých myší, řeč volná, svobodná? – Ó běda! – piskot slyším myší! O lásce bratrské též slyším pískat stádo myší, o lásce bratrské? – Myš okusuje ocas myši! Tak často zdá se mi, že vesmír velikou je pastí, tak často zdá se mi, že pouze myší jsem v té pasti!... 59
ČERNÉ RUCE.
Miliony černých rukou vidímvidím, jak se vzduchem vlní, miliony černých rukou zřímzřím, jak v slunné nebe pozvedá se, miliony vzdechů vesmír plní –: „Proč být otrokem?!“ – tak člověk ptá se. Černé ruce, dělné ruce dusnou bouří vesmír plní, černé ruce, dělné ruce vesmírem se hněvně vlní. Miliony černých rukou vidím o kus chleba rvát se, miliony bledých dětí zřím jak v špíně, v hladu, v nouzi hyne, miliony hlasů slyším ptát se: „Proč být otroky? – Nechť rabství zhyne!“ Černé ruce, dělné ruce dusnou bouří vesmír plní, černé ruce, dělné ruce vesmírem se hněvně vlní. 60 Miliony černých rukou vidím po práci se sápat, miliony černých rukou vidím chabě klesat – práce není! Miliony zřím se kladiv chápat –: „K boji! K boji!! Dost již otročení!!!“ Černé ruce, dělné ruce dusnou bouří vesmír plní, černé ruce, dělné ruce vesmírem se hněvně vlní. Miliony černých rukou vidím bořit trůny králů, miliony černých rukou vidím bořit paláce a chrámy – – – Hleďte, doba velkých ideálů! – „Bílé ruce, rovnost mezi námi!“ Černé ruce, dělné ruce dusnou bouří vesmír plní, černé ruce, dělné ruce vesmírem se hněvně vlní. Miliony černých rukou zřím se v horké krvi brodit, miliony černých rukou vidím lámat těžká pouta kletá... Miliony zřím se lidí rodit – šťastných lidí – volných pánů toho světa!... 61 Černé ruce, dělné ruce dusnou bouří vesmír plní, černé ruce, dělné ruce vesmírem se hněvně vlní....vlní... 62
SLOVA K PÍSNÍM.
[63]
MÁ MILENKA
MÁ VONNÝ VLAS...
Má milenka má vonný vlas, má milenka má bílou šíji, a čím ji častěj’ vidívám, tím ohnivěji miluji ji! Já oceán jsem valný zřel a krajiny jsem spatřil cizí, však proti zjevu lásky mé,mé jak každá jiná krása mizí! V tvář její když se zadívám a zřím-li snivé oko její, v mém nitru jaro procitá a v duši písně lásky znějí. Ó kéž bych denně patřit moh’ v Tvou čistou tvář – v Tvé oko jasné, kéž líbat bych směl Tvoje rty, když na obloze slunce hasne! A v nocích oněch ropotných, když bouře ze snů vyruší Tě, kéž v objetí bys byla mém – já šeptal bych Ti: Zbožňuji Tě! 65
STÝSKÁ SE MI...
Stýská se mi, moje drahá, po Tvém švarném zjevu, – kudy chodím, tudy myslím na svou ladnou děvu. Myslím na Tvé vonné vlasy, na Tvou krásnou hlavu, jichž bych nechtěl zaměniti za vši světskou slávu. Myslím na Tvé měkké oko, na Tvé oko jasné, na Tvé milé dívčí ruce, na rty Tvoje krásné! Nevidět Tě celý týden, působí mi hoře: život se mi jeví býti jako v mlhách moře. Nevidět Tě celý týden, nekonečnem zdá se... Stýská se mi, duše moje, po Tvé jasné Kráse! 66
HNĚVAL JSEM SE...
Hněval jsem se, přiznávám se, všechno ve mně vřelo, až mé srdce, milenko má, láskou krvácelo! Krvácelo moje srdce, krvácelo krutě, neb jsem ve svém hněvu cítil, jak šíleně miluju Tě! A tak vidíš, moje duše, hněvné srdce málo zmůže; je-li láska opravdová, tak i z hněvu zkvetou růže... 67
TOBĚ VDĚČÍM...
Tobě vděčím, moje milá, že’s mě doufat naučila, Neboťneboť věřím, květe bílý, k jasnému že spějem cíli. Přijde jaro – duše vysní mnoho nových lásky písní, Vv náruč Tvojí budou spěti orlem, který k slunci letí... A mé srdce bez úkoje zaplesá si: Věčně’s moje! 68
POCHYBY.
Lásko má, ach moje lásko, na srdci mám hroznou tíž, obávám se, hynu strachem, zda-li Ty mě pochopíš. Pochopíš-li duši moji, večerní se hvězdy ptám, nebo zda-li světa plání budu dále muset sám?... V nocích hvězdných, v nocích jasných duše má o Tobě sní, ptám se tichých nočních vánků, zda-li nejsi povrchní? Ptám se tichých, nočních vánků, zda mě věrně miluješ, nebo zda-li Tvoje srdce moji duši klame též? Obávám se oné chvíle, kdy bych Tobě musel říc’: Nechápeš mě, květe jasný, s Bohem na vždy – nikdy víc! 69
VZDOROVITÁ HLAVA.
Lituji, ach lituji, milenko má zlatá, že Tvá hlava čarokrásná je tak vzdorovitá! Vzdorovitá hlava Tvá naše štěstí zdrtí, srdce moje láskou choré v náruč vrhne smrti. Vzdorovitá hlava Tvá ničí city něžné... Místo pole makového zřím já pole sněžné... 70
TVRDOHLAVOST
NESLUŠÍ TI...
Tvrdohlavost nesluší Ti, milenko má něžná, krásná jsi a ztepilá jsi jak z pohádky kněžna. Tvrdohlavost nesluší Ti, hyzdí Tvoji krásu, chladným stínem obetkává jas Tvých krásných vlasů. Tvrdohlavost nesluší Ti, kalí Tvoje oči jasné, kalí štěstí srdce mého, neb má láska k Tobě hasne! 71
SKLAMANÝ MILENEC.
Žádal jsem Tě, abys psala, čekal jsem Tvé psaní denně, ale Ty jsi nepsala, srdce mé jsi sklamala. Sklamala jsi moje srdce, sklamala jsi moji duši, a já Tě tak miloval, tváře Tvé rád celoval. Líbal jsem rád Tvoje vlasy, líbal jsem rád Tvoje ruce, ale ty jsi samý vzdor, jenž je lásce na úkor. Nebudeš mě dlouho mučit, milenko má krásnooká, vydám já se v širý svět, neuzříš mě za sto let! Půjdu, kam mě zrak ponese, za lesy a za hor tlumy, stále mořským břehům blíž – – Ty mě nikdy nespatříš! 72
ZŘEL JSEM
KAŽDOU NEDĚLI...
Zřel jsem každou neděli milenku svou krásnovlasou, líbal jsem jí čelo, rty, kochal jsem se její krásou. Zřel jsem každou neděli milenku svou růžolící, – její zjev bych přirovnal ke krajině při měsíci. Zřel jsem každou neděli milenku svou snivě něžnou, celoval jsem vášnivě její lepou šíji sněžnou. Dnes své milé neuzřím, srdce mé jest plno sváru, neb mou milou pojala tvrdohlavost do svých spárů. 73 Tvrdohlavost zlolajná naši čistou lásku kalí, jako mraky přes blankyt, v jarní kraj když letí z dáli. Tvrdohlavost mrazivá zničí naše mladé štěstí, – mrazem hyne bílý květ na zelené ratolesti... Vzdorovitá milenko, chceš-li slouti láskou mojí, do vln řeky hukotné vzdorovitost vrhni svoji! 74
MYSLIL JSEM,
ŽE ŠŤASTEN BUDU...
Myslil jsem, že šťasten budu se svou milou lepé tváře, myslil jsem, že s milenkou svou slib si dáme u oltáře. Věřil jsem, ach věřil pevně v naše tiché štěstí příští, běda však, ach, běda věčná, že se naše láska tříští! Žalost chvěje mojím srdcem, černé chmury táhnou hlavou, neb si Pánbů na mne vzpomněl: Milku dal mi tvrdohlavou! 75
NA OBZORU MÉHO ŽITÍ...
Na obzoru mého žití vyšla jsi jak slunce jasné, – pohleď na mne, milenko má, já zlíbám Tvé oči krásné! Zlíbám Tvoje oči krásné, zlíbám Tvoje sladká ústa, neboť láska bez polibků bez květů je louka pustá. Po medových ústech Tvojích duše moje ve snách šílí, hynu touhou, hynu láskou, po Tobě, můj květe bílý... Jediný Tvůj pohled něžný nezměnil bych za tisíce, – krásná jsi a ztepilá jsi jako na oltáři svíce! 76 Jako svíce na oltáři svítíš Ty mně do tmy žití, jako hvězdy na obloze oči Tvé se večer třpytí. Jako hvězdy na obloze krásné Tvoje oči svítí, – bez svitu Tvých měkkých očí nemohl bych více žíti! 77
VESNICKÁ MOJE
SVÉHLAVÁ MILUŠE...
Vesnická moje svéhlavá miluše, kdybys mně mohla nahlédnout do duše! Hluboký smutek duší mou burácí, hlubokou láskou srdce mé krvácí. Vzplanula duše ohnivým plamenem, bylo však po ní hozeno kamenem! Kamenem těžkým hozeno po duši, – mám já to švarnou vesnickou miluši! 78
S BOHEM, MOJE
DÍVKO ŠVARNÁ...
S Bohem, moje dívko švarná, musíme se rozloučiti, na života cestu další nechť Ti boží slunce svítí! A až z jara budeš bloudit na zahradě za hvězd jasu, vzpomeň si, jak rád jsem líbal korunu Tvých vonných vlasů. A až z jara budeš bloudit na zahradě při hvězd svitu, vzpomeň si, co vyprchalo do hvězd marných lásky citů... 79
A TAK JSEM V MLÁDÍ SNIL... JARNÍ FANTASIE.
[81] Neprchej životu, ale umírej rád!
[83]
I.
Vše v kraji pučelo, vše kvetlo kol, když Ivan, v modrou dálku upřev hledy, jal k rodné vsi, již hýčkal květný dol, se mluvit pohnutě a naposledy: „Buď s Bohem, chato rodná, milená, ty, v kteréž prvé sny jsem luzně spřádal, když matčina tvář nad mou hlavou schýlena, a její ret, když na rty mé se vkládal. Snad nikdy již mne, chato, nespatříš, než nad vše ty mi budeš povždy milá, neb v tobě matka v čarnou bájek říš mé dětské srdce s duší zasvětila a uvedla je v pestrý písní svět, kde později jsem nejraději dlíval, když všechen vonný, skromný luční květ sněhový rubáš mému zraku skrýval... O hvězdách vzdálených jsem v tobě snil, na měsíc patříval, když nebem plynul, a často v dlaně své jsem zraky skryl, 85 když v mracích zacházel a v mracích hynul... A v nocích zlověstných, když vichr vál a bouře ropotná když nocí chvěla, z matčiných rtův jsem mír a poklid ssál, až bouře ztichla v černých lesích zcela. Ó matko má, o matko přesladká, tys záhy po věčnosti zatoužila, tvé srdce zašlo, jako pohádka, již šuměl háj, když v kraji Vesna snila. Co tíží tebe černá, chladná zem a nad tvým hrobem smutně vrby šumí, od chvíle té opuštěn od všech jsem a nikdo mému srdci nerozumí! A po tobě i otec zatesknil a záhy bral se v ony kraje dálné, kde mnohé srdce našlo toužný cíl, kde spánek věčný jímá časy valné. – Já zůstal sám, jak podvrácený peň, jsa vydán vichru, vydán bouři, blesku, den ke dni víc a více roztrpčen, vždy více maje v pustém nitru stesků... Než konec žalům: kráčím v širý svět, bych všechny rmuty vrhnul v zapomnění, bych nevrátil se v kraj ten nikdy zpět, kde útěchy ni lásky pro mne není!“ I ztichnul – kráčel;... pak jak naposled popatřil v ona místa čarná, milá, kde jeho život vypučel a zkvet, 86 kde duše písněmi se roztoužila; – leč víska ztratila se v horách již: zřel pouze zeleň luk a zeleň polí... Tvář slunce klesala vždy hloub a níž, a hvězdný večer zavlád’ po vůkolí. Šel Ivan nocí, nocí plnou hvězd, šel nocí ozářenou luny jasem, a vánek z hájů šeptal jemnou zvěst, a vánek z lesů jemně vlnil klasem... 87 II.
Pět burných let již prchlo od té chvíle, co Ivan v širý, dálný svět se dal, – mělť v duši tehdy nejryzejší cíle – však jaký obrat se všemi se stal!... Když poznal města život ruchuplný a s ním i přátel rozbujněných sbor, tu vášnivě se vrhnul v smrtné vlny, neb rozkoš zastínila jeho zor... Jen pohleď naň: kde ony růže s tváře, kde onen mladistvého čela jas, kde ona jasná, čistá oka záře, kam zašel onen úsměv se rtů as?!... Část klesla na dno pěnící se číše, část klesla v náruč ve prach kleslých žen, jichž pohled jediný, jenž rozkoš dýše, můž stačit, by byl život otráven... Však Ivan nedbal: mysle, vše že ztratil, ubíjel srdce své a všechen cit a v znak pohrdání často pohár chvátil, a volal hlasně: „Toužím zapomnít!“... 88 Leč srdce ví, že všechno mění doby, že všechno mění světem jdoucí čas, že jaro mění v zeleň pusté hroby, tak jako v nitru křísí cit, jenž v nitru has. – I s Ivanem se byla se stala změna: bylť poznal lásku, onen mocný cit, jehož je schopna hvězdy jasná žena, jež nový svět zná v nitru probudit... Za krátký čas přetvořil život celý: opustil přátel rozpoutaných kruh a trávil dny a noci osamělý, na mysli maje čarné lásky luh. A bloudil polmi, bloudil šeří lesa, naslouchal ptačím písním, sám pak pěl; když vzešly hvězdy, zíral na nebesa, by našel hvězdu té, již v srdci měl. A dlouhé noci prosnil v dumách čarných, v snech blažených a v blahém vzpomínaní; – snil často o lásce a krajích dálných, když z modrých hor již vyšlo slunce ranní... Však nejšťastnějším tehdy být se cítil, když jeho ret se na rtu jejím chvěl, když její hled mu večernicí svítil, a její hlas když noční písní zněl. Ó co tu bylo snův a šepotání, když něžně líbal onen zlatý vlas, jenž za tichého z lesů vání se vlnil jako v poli zlatý klas! A dál, když v ono oko zadíval se, 89 v němž modrý blankyt čarovně se skvěl, a ,Miluješ mne?‘ když pak tiše ptal se, a polibek mu těšně ,Ano‘ děl; –: tu slíbal její ruce, čelo jasné, a její ňadro k srdci přivinuv děl jemně: štěstí že mu nepohasne pokavad ona vrcholem je jeho snův... A vypravoval o svém srdci bědném, jak hynulo, jak jal je chladný vír, vyprávěl o svém mládí bouřlivém a ledném, v němž láska scházela a v duši mír... I o domově svém jí bájil zvěsti, jak s truchlivou jej myslí opustil, by v bouřích žití hledal přístav – štěstí, v němž v žalostech a rmutech by se skryl. A tu i na mysl mu hřbitov přišel, jenž pojal otce, matku milenou, na němž vždy vrbu žalně šumět slyšel, tu nad hrob matčin vrbu schýlenou... A mnohem ještě krašších bájí více jí šeptal v blahém lásky roznětí, líbaje její nachem prodchlé líce, jak líbá jarní van květ v podletí... Hvězd bezpočetných plálo na blankytě, přes hory spěl vždy měsíc dál a dál, a Ivan v nitru lásky neklid cítě, své družce píseň, lásky píseň lkal... 90 III.
Noc byla letní, hvězdná, lunojasná, když Ivan bloudil městem samoten, na lásku mysle, jak je srdci spasná, když nitro svírá žal a bol a sten. A na mysli mu onen obraz tanul, jak vedl dříve život hýřivý, jak v kruhu přátel k rozkošnictví zplanul a pokles’ s nimi ve proud vířivý. Pak zjevil se mu její obraz čistý: to oko čarné, oko blankytné, ty vonné rty, jak mladé růže listy, a jakou rozkoš úsměv poskytne! I vzpomněl sobě také chvíle oné, když pojala jej v náruč poprvé, když ony rty, jak jarní růže vonné, tvář jeho zulíbaly do krve... Pak zjevil se mu jejich život příští –: i zdál se keřem zeleným mu být, 91 jenž nevadne, leč mízou věčně prýští a korunou že sáhá po blankyt. A mezi tím, co nový sen mu tanul na mysli citem lásky rozvlané, stín postavy před jeho zrakem stanul – byl přítel to – a zvolal: „Ivane! rok drahný po tobě již toužím celý hledaje tebe, ptám se známých všech, a bloudím nocemi, když blankyt stmělý, za vichrů bouřlivých i v slunných dnech, – leč hledání mé bylo marné dosud! I myslil jsem, že není tebe již, že neurvalý, mrazný žití osud tvé srdce unes’ v temnou hrobu skrýš. Ó kéž bys věděl, jaká radost v hloubi se mého nitra mocně zachvívá, když ruka má se s tvojí rukou snoubí, když oko mé se v tvář tvou zadívá... Však, pro bůh, mluv, a dej mi vysvětlení!“ Ivan: Vše přetvořil a změnil ve mně čas, tak že již v srdci ani stopy není po dobách oněch, které spjaly nás: Poznal jsem marnost naší společnosti, poznal jsem v pravdě, že to ledný hrob, jenž v nitru temném srdce živých hostí! 92 Prvnější: Však nebývával hrob ten bez ozdob! Jen připomeň si ony noci burné, kdy zlatá vínem pěnící se číš zapuzovala s čela mraky chmurné. Ivan: Nuž odhalím ti nitro své, nechť zvíš, že život chová ještě slasti jiné: Mysli si srdce vichrem zmítané, jež v rozbouřených proudech žití hyne a mní, že již již tlouci přestane, když objeví se v onom hučném víru zjev dívčí, čistý jako říše hvězd, a uvede je v kraje lásky, míru, kde tvář nebeská prosta mraků jest. Prvnější: Nuž budiž šťasten! jednu prosbu ale – jsem v srdci přesvědčen, že vyplníš – však pílí čas, pojď s místa o krok dále, a prosbu moji slední cestou zvíš! Ivan: Nuž pojď, a rci! 93 Prvnější: Dnes v přátel milém kruhu slavíme slavnost – slavnost smuteční, neb Karel, nejmilejší z našich druhů, noc první v temném, pustém hrobě sní. Pojď se mnou, dej nám všechněm s Bohem slední a rci, jak srdce tvoje změnil čas, však naposledy ještě pohár zvedni a zapomeň pak na vždy třeba nás! Ivan: Ach, ne! mně nelze jít, neb srdce svírá tak divná předtucha a divný žal – před zrakem mým se jeví nesměrná poušť širá – já tuším, štěstí mé že vír by svál! Prvnější: O ztiš se, ztiš a nebuď děckem myslí! Ivan: Ne, ne! já nepůjdu – buď s Bohem již! Vy všichni strom jste nad propastí svislý, jenž denně klesá hloub a padá níž! 94 Prvnější: Nuž s Bohem! Ivan: S Bohem! Prvnější: Ne! buď již jak buď, pojď, prožij s námi noc tu naposledy, by každý přivinul tě na svou hruď, když v kraji lásky tvé se ztratí sledy. Jen připomeň si ona zašlá léta, kdy každý z nás se v dumy pohroužil a nenalezna pravdy v pravdách světa, jak smutně tvář svou v chladné dlaně skryl... Leč poznavše, vše klamem že zde dýše, že Volnost zákon spoutal řetězem, tu na zmar srdce pozdvihli jsme číše, by pojala nás pravda – mrazná zem! – O půjdeš, Ivane?! Ivan: Nuž, půjdu tedy, když neustává prosebný tvůj hlas, a dám vám s Bohem – s Bohem naposledy, však s Bohem tím i – zapomenu Vás!... 95 A šli. Kol bylo ticho, hvězdy plály, a vítr šuměl písně líbezné, leč Ivanovým nitrem chvěly žaly, tak smutné, hluboké a bezmezné... 96 IV.
V prostranné síní, černě potažené, kruh přátel v smutném zamyšlení dlel; všem na čele se tajemný mrak klene, a v oku lze zřít bezeměrný žel. Jen občas číše pozvednou se k výši a černou síní temně zazvoní, leč po té opět vše se mrtvě ztiší, jak dozpívaná píseň pohřební... Však, hle! Ký úžas, jaká tváří změna, jak zvučný pozdrav zevšad hlaholí, jak ruku tiskne ruka roztoužená, a na rtu každém jaký úsměv dlí! Pak ruch a šum se volně tlumí – tiší, vše sedá v křesla v pustém mlčení, neb z družiny kdos pozvedá se k výši a mluví: „Jak je bolné pomnění, že v našich srdcích žal, jak mračna táhlá, že nitra naše rolem rozrytá! 97 Však vzdor všem bolům, vzdor všem žalům bědným můž naše srdce plesat radostí, můž vzpomínkám se vyhnout, oněm ledným, jež v srdce se nám, drazí, zahostí! Neb jeden byl nám vyrván, druhý vrácen, v hrob jeden kles, a druhý z hrobu vstal, byl jeden bouří, vichrem burným skácen, leč druhého zas život v náruč jal. Buď zdráv, o Ivane, náš druhu milý, dík přírodě, že mezi máminámi dlíš, neb mrtvého když druha dnes jsme pohrobili, myslili jsme, že také v hrobě’s již... Nuž nechť ti tento zlatý pohár věstí, že dokad písně na rtech našich zní, ty budeš naší květnou ratolestí, ty budeš sluncem, kteréž rozední!“ Tlum pohárů když zachvěl síní živě, jal mluviti se Ivan náruživě: ,Ten pohár vyprázdním až na dno tmavé, ne abych novou dobu zahájil, leč abych na to žití burné, dravé zapomněl na vždy, jež jsem s vámi žil! Má tužba jediná jest věčné zapomnění na přátelský náš rozvášněný kruh, v němž radosti ni potěšení není, v němž místo písní bouře bouří v sluch! – Já vyhledal si kraje mnohem tišší, 98 kde nebouří, ni vichr nehučí: tam srdce všechna blažeností dýší, neb z povzdechu i píseň vypučí. Nuž ,s Bohem‘ vám, a buďtež plně šťastni, nechť život váš se mračnem rozplyne, nechť zasvitnou vám noví dnové jasní, nechť rozpor z vašich niter pomine! Já toužím sám jít onou cestou žití, jen Láskou chci být na ní provázen, nechť v cesty mé mi sype kvítí, a každý bol nechť změní v luzný sen!‘ „Nuž ,s Bohem‘, žij si sám a odloučeně, buď šťasten v tom, po čem jsi zatoužil, a putuj, jako k ideálu, k ženě, a hledej v jejím srdci, o čems’ snil! My půjdem starou cestou dál a dále, neb netoužíme najít útěchy, nám příjemno, když vichr skučí stále, když srdcem vlní žalné povzdechy! Vše trvá čas, a radost, láska, štěstí, vše pomine a všechno klesne v šeř, jak pomine květ jarní ratolesti, když bílý sníh pokryje květný keř!... Jeť život zápas tvrdý, neurvalý, vše vznešené on vrhá v zablácenou zem, vše slunečné a jasné v mlhy halí a na ráz konec činí touhám všem! Nuž proč nám milovat, nač množit žití, 99 ať stráví radši srdce bol a žal a s ním i vše, co ono v hloubi cítí, než rozmnožovat boj a bídu dál! Vše klamem jest, co člověk v nitru hostí, jeť klamná Víra, cárem Slávy nach, jeť Život hlopou Písní o Marnosti, neb Všehomír i člověk – poplvaný prach!“ Vše umlklo, jen temný cinkot číší dál příšerně a mrazně síní zněl;... a slunce z hor když spělo k jasné výši, tu teprv’ přátel kruh se rozešel. – 100 V.
Od noci té, kdy v kruhu přátel Ivan dlel, zas mnohé prchly dny a noci burné, a mnohý nečekaný trpký žití žel do tváře vryl mu smutku stopy chmurné... To, co byl miloval a pro co srdcem žil, vyrval mu osud, osud nelítostný a místo štěstí, místo míru, o němž snil, mu v srdce vbodnul ledné, smrtné ostny. Ó žel, že všechno trvá pouze čas, že vše, po čem tak srdce lidské prahne, vždy opustí a v bědných žalech nechá nás, když po štěstí se ruka vztáhne!... A Ivan ruku k štěstí – k srdci ženy vztáh, ji miloval, v ní toužil najít těchy, a jejím obrazem se těšil v luzných snách, k ní všechny spěly jeho písně – vzdechy. Však také v srdci jejím byl proň lásky vznět; leč zvěděvši, z úst lidi utrhačných, 101 že v ryčný kruh se starých přátel vrátil zpět, tu čelo vztáhla do záhybů mračných a proseb nedbajíc a pravdivých slov všech pohrdla ním a jeho láskou věrnou, a vše, co byl si kouzlil v čarných lásky dnech, uvrhla v propast smutku bezeměrnou... I sřítili se snové jeho jedním dnem; leč Ivan nebyl z řady oněch lidí, jichž miliony denně rodí chladná zem, již v srdci ženy celý vesmír vidí; ne, nelkalť on, ni neskláněl se před ní v prach, ba slzy jedné neuronil ani, – bylť vědom si, že lásky pel a lásky nach se nevyrovná kráse odříkání... Ba ani tehdy, když jej došla zvěst, že k oltáři ji cizí ruka vede, ni tehdy nezatnul ku pomstě pěst, ni krev mu nezbarvila tváře bledé. – I žil pak dlouhou dobu sám a sám;... leč po té opět vrh’ se v život dravý a hýře hnal se dál a dál, nevěda kam –: ssál rozkoš plnou měrou – do únavy... Však život taký trval krátce jen. Již dopil Ivan sklenný pohár žití – jsa sláb a churav na lože byl uvržen;... v přírodě podzim nastal: vadlo kvítí – – – 102 VI.
Den podzimní v pochmurných horách hyne... S vyhaslým okem Ivan v západ zírá – oblohou plynou valně mraky stinné, v červáncích mrak, mrak v červáncích tam zmírá... Ivan: Ó slunce velebné a nádherné, tisíckrát zřel jsem tebe v západ klesat, tisíckrát doufal jsem, že východ tvůj mé žaly, rmuty, život celý změní, leč východ tvůj, ó slunce velebné, vždy zvěstil mně, že tady spásy není. A s novým dnem vždy nový nastal boj, vždy nový rozpor v nitru mém se vzbouřil, 103 vždy nová vášeň v srdci vzplanula, vždy nový mrak mém vzešel na obzoru, a všechny cíle, všechny touhy své zřel v dáli jsem, jak nedostupnou horu! Teď dobouřeno, dotrpěno jest; dnes zapadáš již pro mne naposledy, již nikdy neuzřímť já západ tvůj; vše, nač jsem čekal, ponurá noc změní;... již nezatoužím, nezasmutním víc, vždyť půjdu ve svět tmy a mlh a zapomnění! Ó co byl život můj? ach proč jsem žil a proč jsem věřil, snil a doufal, když žil a snil a doufal nadarmo?! Však ztiš se, srdce, žilos’ na bojišti: jeť Vesmír bojištěm a Život boj, a válkou věky minulé i příští! – – Již slunce zapadlo za lemy hor, a klid večerní kol se rozprostíral, snem hlubokým byl objat každý tvor; jen Ivan dále v temno noci zíral a každým vzdechem hynul – odumíral... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 104 Svit denní počal mraků šeří zírat, se životem když Ivan vedl slední boj. – Jak šťastný ten, jenž nepoznal, co zmírat, ni co je rodit se, co lásky nepokoj! 105 VII. Sen Ivanův.
Horečkou schvácen, k smrti vysílený snil Ivan řadu přepodivných snův: zřel zase mlád se, mlád a roztoužený, jak opět kráčí jarem zašlých dnův. Kraj zjevil se mu rodný, v kterémž sníti o Bohu, lásce počal poprvé, kde nejprv’ neuprosný osud žití mu srdce mladé zranil do krve. Byl čas to onen, zem kdy chladná jala mu matku drahou, matku milenou, a spatřil opět vrbu tu, jež stála u hrobu s korunou svou teskně schýlenou: A viděl květy na tom hrobě pučet a viděl je, jak v mrazech pomíjí, a slyšel vichr nad ním žalně hučet, když sněhy bílé zeleň zakryjí... 106 A po té rodný kraj se zjevil celý –: a byla letní noc, noc plná hvězd, a on jí bloudil sám a osamělý na žití mysle, proč tak trpké jest?... Pak sen mu zjevil zašlé lásky vnady: zřel ji, jak spěje v jeho obětí a v tajemné jej vábí rajské sady, jenž zdobeny jsou kvítím podletí. I zavedla jej v údol pestrých květů a slíbala mu rty a temný vlas šeptajíc slova nejčarnějších vznětů, že zvukem hrdličím zněl její hlas. A vůkol toužně ptačí písně zněly, a lásky vzkaz posílal háji les, když v rozruchu si citů v náruč spěli, když polibek se se rtů na ret nes... Však potom počla bouře zníti v dáli, tlum mračen černých valně nebem spěl, a z lesů temných mrazné vichry vály, a Ivan snil, že na vždy osamněl; tvar hor se změnil v duchů sbory a blížil se jak dravé řeky proud, a povrch země ve způsobě hory se počal oceánem valným dmout. Tu zjevil se mu život v hrůze pravé: zřel matku, otce, lásku, přátel sbor, jak řítili se do propasti dravé, majíce na rtech kletbu, v nitru spor... Než posléz zem se pod ním rozevřela 107 propastí hlubokou a závratnou, – dno její kryla samá lidská těla – a v onu propasť klesal s duší svou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zjev slunce vyšel v plné kráse, jasu, když Ivan z hrozných snů se probudil. „Ó slunce, dnes, po řadě vírných časů, mně skytáš to, o čem jsem život snil!“... ,O marně snil!‘ jak echem síní znělo... ,O marně žil!‘ tak lkalo všechno kol, – leč marně! ledné bylo jeho čelo – – bylť zašel v kraj, kde mír a žádný bol... 108 VIII. Coda.
Zřím hrob, hrob bez květův a beze jména, a hrob ten pustý, hrob je Ivanův! O duše má, proč jsi tak rozechvěna, když ponoříš se v říši zašlých snův?!... Či tušíš, tentýž osud že tě schvátí, ze vše, proč trpíš řadu valných let, den pouze jeden v hrstku prachu zvrátí, že oklame tě všechno naposled?! O ztiš se, duše, ztiš se, srdce bědné! co sláva, štěstí, mír a úsměv žen? My všichni spějem pouze k metě jedné, jež všechen rozpor smíří, každý sten. To nejkrašší, co ňadro všehomíra můž poskytnout, co chová v nitru svém, to není v Život Věčný směšná lidská víra: toť vědomí, že ve vesmíru zrnkem písku jsem – – 109 OBSAH
NÁPĚVY V MOL.
I. Píseň hvězdám7 Po letech8 Vzpomínka9 Duma v přírodě10 Růže12 Plavba14 Ukolébavka15 Lesům a hájům17 Přání18 Přirovnání19 Proč nelze obejmout vás všechny21 Při západu23
II. Nad partiturou27 Večerní přemýšlení29 Noční píseň30 Cis-mol32 Rozepni svá křídla perutá33 V nedozírno, v nedohledno34 Srdce mé jest jako louka35 Pojď, srdce, prchnem lidem36 111 Dvě holubice37 Píseň rozmarná38 Co bude dál39 Můj život41 Utonulá42 Hvězdám43
III. Píseň bojovná47 Ó, kdybych králem byl50 Povrchnost52 Na bojišti53 Pod širým nebem jest můj volný chrám54 Zdravým mužům a ženám56 Myši58 Černé ruce60
SLOVA K PÍSNÍM: Má milenka má vonný vlas65 Stýská se mi66 Hněval jsem se67 Tobě vděčím68 Pochyby69 Vzdorovitá hlava70 Tvrdohlavost nesluší ti71 Sklamaný milenec72 Zřel jsem každou nědělineděli73 Myslil jsem, že šťasten budu75 Na obzoru mého žití76 Vesnická moje svéhlavá miluše78 S Bohem, moje dívko švarná79
A TAK JSEM V MLÁDÍ SNIL81
E: až; 2004 112
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lošťák, Ludvík; Leschinger, Edvard
(Nákladem vlastním. Knihtiskárna Edvarda Leschingra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 112