DUMA V PŘÍRODĚ.

DUMA V PŘÍRODĚ.
Ty ženo velebná, ó ženo luzná, když zadívám se v oka Tvého krásu, tu teprv zřím, jak duše má jest nuzná, jak malý stín to ve Tvém čarojasu! V Tvém oku hvězdy nebeské se zračí, v Tvém nitru valné vlny duní moře, leč v nitru mém tam pouze hněv se mračí, a v oku mém tam místo jasu – hoře. Ty věčně kveteš, věčně bujíš v kráse, Ty neznáš, co mní pokyn smrti stinné, leč život můj ten rose podobá se, jež ráno zazáří a večer zhyne. V mé nitra hloubi denně cit se třísní, v mém srdci místo zpěvů smutek kvílí, leč duch Tvůj na perutích věčných písní z vln oceánu k jasným hvězdám pílí... 10 Tak věčně spěješ v dálku nezbádanou jsouc věčně plna živodatné síly, než nám jen dumné zvony zvoní hranou, neb život náš se denně k hrobu chýlí. Jeť chvíle jediná jen celé naše žití, jeť přelud veliký vše lidské snění, však pouze jednou Tvoje krásy zříti, to pouta smrti v rajské brány mění... 11