NAD PARTITUROU.

NAD PARTITUROU.
Nepovšimnuta – odsouzena – vysmána... Tys jako mládí časně svadlé, jež černá rakev v náruč jala, a nad níž ze všech druhů, přátel, ni jedna duše nezalkala. Jsem jediný, jenž noří duši ve tvou hloub. Ó co tam snův jest pochováno, co povzdechů o mládí, štěstí, co srdcervoucích harmonií, jež nám o zašlém jaru věstí! Ó hudbo drahá, říše plna snův a dum, tys mořem vášní rozpoutaných! O šťastný ten, jenž zalkat může, když tebe slyší k výším pnout se a s výšin klesat jako růže. 27 Však málo kdo, o hudbo, tvoje taje zná! neb kdo ti z lidí porozumí, když jako luna tiše plyneš a v moři hvězd a v moři mraků se na vždy ztrácíš, na vždy hyneš?!... Leč nechci myslit o tvých krásách, hudbo, dál... Již odkládám tu mrtvou knihu, jež chová písně ve objetí: však přijde čas, kdy ony písně jak množství orlů k hvězdám vzletí!... 28