PŘI ZÁPADU.

PŘI ZÁPADU.
Ty klesáš za hory, ó slunce jasné, tvá rudá záře zdobí vrchů tlum, a zatím, slunce, co tvá záře hasne, tu nořívám se v říši snův a dum. Jak velebné to snění při tvém skonu, když horám nebetyčným klesáš v klín, ó v jakých myšlénkách a citech tonu, když západ na širý svět vrhá stín! Mé mysli vždy se zjeví lidstvo celé, já zřím je válčit, strádat, v žalech mřít, já zřím je hnát se přese pláně stmělé, a v nitru jeho slyším vášně vřít. Tu bratr s bratrem utkán jesti v boji, tam opět žena nabízí svou čest, a onde chuďas nadějí se kojí, a tamo opět pláč a nářek jest. 23 Zde jednoho zřím v přepychu se brodit, jak vínem tupí srdce svého cit, a tady opět zřím se množství rodit, jež odsouzeno v nedostatku mřít... Tak obraz stíhá obraz v chvatném letu, až na blankytě vzplanou světy hvězd... Noc zastírá již oči všemu světu... Vše sní... Jen ve snech člověk šťasten jest! 24