PŘI ZÁPADU.
Ty klesáš za hory, ó slunce jasné,
tvá rudá záře zdobí vrchů tlum,
a zatím, slunce, co tvá záře hasne,
tu nořívám se v říši snův a dum.
Jak velebné to snění při tvém skonu,
když horám nebetyčným klesáš v klín,
ó v jakých myšlénkách a citech tonu,
když západ na širý svět vrhá stín!
Mé mysli vždy se zjeví lidstvo celé,
já zřím je válčit, strádat, v žalech mřít,
já zřím je hnát se přese pláně stmělé,
a v nitru jeho slyším vášně vřít.
Tu bratr s bratrem utkán jesti v boji,
tam opět žena nabízí svou čest,
a onde chuďas nadějí se kojí,
a tamo opět pláč a nářek jest.
23
Zde jednoho zřím v přepychu se brodit,
jak vínem tupí srdce svého cit,
a tady opět zřím se množství rodit,
jež odsouzeno v nedostatku mřít...
Tak obraz stíhá obraz v chvatném letu,
až na blankytě vzplanou světy hvězd...
Noc zastírá již oči všemu světu...
Vše sní... Jen ve snech člověk šťasten jest!
24