báseň bez názvu

Ludvík Lošťák

I.
Vše v kraji pučelo, vše kvetlo kol, když Ivan, v modrou dálku upřev hledy, jal k rodné vsi, již hýčkal květný dol, se mluvit pohnutě a naposledy: „Buď s Bohem, chato rodná, milená, ty, v kteréž prvé sny jsem luzně spřádal, když matčina tvář nad mou hlavou schýlena, a její ret, když na rty mé se vkládal. Snad nikdy již mne, chato, nespatříš, než nad vše ty mi budeš povždy milá, neb v tobě matka v čarnou bájek říš mé dětské srdce s duší zasvětila a uvedla je v pestrý písní svět, kde později jsem nejraději dlíval, když všechen vonný, skromný luční květ sněhový rubáš mému zraku skrýval... O hvězdách vzdálených jsem v tobě snil, na měsíc patříval, když nebem plynul, a často v dlaně své jsem zraky skryl, 85 když v mracích zacházel a v mracích hynul... A v nocích zlověstných, když vichr vál a bouře ropotná když nocí chvěla, z matčiných rtův jsem mír a poklid ssál, až bouře ztichla v černých lesích zcela. Ó matko má, o matko přesladká, tys záhy po věčnosti zatoužila, tvé srdce zašlo, jako pohádka, již šuměl háj, když v kraji Vesna snila. Co tíží tebe černá, chladná zem a nad tvým hrobem smutně vrby šumí, od chvíle té opuštěn od všech jsem a nikdo mému srdci nerozumí! A po tobě i otec zatesknil a záhy bral se v ony kraje dálné, kde mnohé srdce našlo toužný cíl, kde spánek věčný jímá časy valné. – Já zůstal sám, jak podvrácený peň, jsa vydán vichru, vydán bouři, blesku, den ke dni víc a více roztrpčen, vždy více maje v pustém nitru stesků... Než konec žalům: kráčím v širý svět, bych všechny rmuty vrhnul v zapomnění, bych nevrátil se v kraj ten nikdy zpět, kde útěchy ni lásky pro mne není!“ I ztichnul – kráčel;... pak jak naposled popatřil v ona místa čarná, milá, kde jeho život vypučel a zkvet, 86 kde duše písněmi se roztoužila; – leč víska ztratila se v horách již: zřel pouze zeleň luk a zeleň polí... Tvář slunce klesala vždy hloub a níž, a hvězdný večer zavlád’ po vůkolí. Šel Ivan nocí, nocí plnou hvězd, šel nocí ozářenou luny jasem, a vánek z hájů šeptal jemnou zvěst, a vánek z lesů jemně vlnil klasem... 87 II.
Pět burných let již prchlo od té chvíle, co Ivan v širý, dálný svět se dal, – mělť v duši tehdy nejryzejší cíle – však jaký obrat se všemi se stal!... Když poznal města život ruchuplný a s ním i přátel rozbujněných sbor, tu vášnivě se vrhnul v smrtné vlny, neb rozkoš zastínila jeho zor... Jen pohleď naň: kde ony růže s tváře, kde onen mladistvého čela jas, kde ona jasná, čistá oka záře, kam zašel onen úsměv se rtů as?!... Část klesla na dno pěnící se číše, část klesla v náruč ve prach kleslých žen, jichž pohled jediný, jenž rozkoš dýše, můž stačit, by byl život otráven... Však Ivan nedbal: mysle, vše že ztratil, ubíjel srdce své a všechen cit a v znak pohrdání často pohár chvátil, a volal hlasně: „Toužím zapomnít!“... 88 Leč srdce ví, že všechno mění doby, že všechno mění světem jdoucí čas, že jaro mění v zeleň pusté hroby, tak jako v nitru křísí cit, jenž v nitru has. – I s Ivanem se byla se stala změna: bylť poznal lásku, onen mocný cit, jehož je schopna hvězdy jasná žena, jež nový svět zná v nitru probudit... Za krátký čas přetvořil život celý: opustil přátel rozpoutaných kruh a trávil dny a noci osamělý, na mysli maje čarné lásky luh. A bloudil polmi, bloudil šeří lesa, naslouchal ptačím písním, sám pak pěl; když vzešly hvězdy, zíral na nebesa, by našel hvězdu té, již v srdci měl. A dlouhé noci prosnil v dumách čarných, v snech blažených a v blahém vzpomínaní; – snil často o lásce a krajích dálných, když z modrých hor již vyšlo slunce ranní... Však nejšťastnějším tehdy být se cítil, když jeho ret se na rtu jejím chvěl, když její hled mu večernicí svítil, a její hlas když noční písní zněl. Ó co tu bylo snův a šepotání, když něžně líbal onen zlatý vlas, jenž za tichého z lesů vání se vlnil jako v poli zlatý klas! A dál, když v ono oko zadíval se, 89 v němž modrý blankyt čarovně se skvěl, a ,Miluješ mne?‘ když pak tiše ptal se, a polibek mu těšně ,Ano‘ děl; –: tu slíbal její ruce, čelo jasné, a její ňadro k srdci přivinuv děl jemně: štěstí že mu nepohasne pokavad ona vrcholem je jeho snův... A vypravoval o svém srdci bědném, jak hynulo, jak jal je chladný vír, vyprávěl o svém mládí bouřlivém a ledném, v němž láska scházela a v duši mír... I o domově svém jí bájil zvěsti, jak s truchlivou jej myslí opustil, by v bouřích žití hledal přístav – štěstí, v němž v žalostech a rmutech by se skryl. A tu i na mysl mu hřbitov přišel, jenž pojal otce, matku milenou, na němž vždy vrbu žalně šumět slyšel, tu nad hrob matčin vrbu schýlenou... A mnohem ještě krašších bájí více jí šeptal v blahém lásky roznětí, líbaje její nachem prodchlé líce, jak líbá jarní van květ v podletí... Hvězd bezpočetných plálo na blankytě, přes hory spěl vždy měsíc dál a dál, a Ivan v nitru lásky neklid cítě, své družce píseň, lásky píseň lkal... 90 III.
Noc byla letní, hvězdná, lunojasná, když Ivan bloudil městem samoten, na lásku mysle, jak je srdci spasná, když nitro svírá žal a bol a sten. A na mysli mu onen obraz tanul, jak vedl dříve život hýřivý, jak v kruhu přátel k rozkošnictví zplanul a pokles’ s nimi ve proud vířivý. Pak zjevil se mu její obraz čistý: to oko čarné, oko blankytné, ty vonné rty, jak mladé růže listy, a jakou rozkoš úsměv poskytne! I vzpomněl sobě také chvíle oné, když pojala jej v náruč poprvé, když ony rty, jak jarní růže vonné, tvář jeho zulíbaly do krve... Pak zjevil se mu jejich život příští –: i zdál se keřem zeleným mu být, 91 jenž nevadne, leč mízou věčně prýští a korunou že sáhá po blankyt. A mezi tím, co nový sen mu tanul na mysli citem lásky rozvlané, stín postavy před jeho zrakem stanul – byl přítel to – a zvolal: „Ivane! rok drahný po tobě již toužím celý hledaje tebe, ptám se známých všech, a bloudím nocemi, když blankyt stmělý, za vichrů bouřlivých i v slunných dnech, – leč hledání mé bylo marné dosud! I myslil jsem, že není tebe již, že neurvalý, mrazný žití osud tvé srdce unes’ v temnou hrobu skrýš. Ó kéž bys věděl, jaká radost v hloubi se mého nitra mocně zachvívá, když ruka má se s tvojí rukou snoubí, když oko mé se v tvář tvou zadívá... Však, pro bůh, mluv, a dej mi vysvětlení!“ Ivan: Vše přetvořil a změnil ve mně čas, tak že již v srdci ani stopy není po dobách oněch, které spjaly nás: Poznal jsem marnost naší společnosti, poznal jsem v pravdě, že to ledný hrob, jenž v nitru temném srdce živých hostí! 92 Prvnější: Však nebývával hrob ten bez ozdob! Jen připomeň si ony noci burné, kdy zlatá vínem pěnící se číš zapuzovala s čela mraky chmurné. Ivan: Nuž odhalím ti nitro své, nechť zvíš, že život chová ještě slasti jiné: Mysli si srdce vichrem zmítané, jež v rozbouřených proudech žití hyne a mní, že již již tlouci přestane, když objeví se v onom hučném víru zjev dívčí, čistý jako říše hvězd, a uvede je v kraje lásky, míru, kde tvář nebeská prosta mraků jest. Prvnější: Nuž budiž šťasten! jednu prosbu ale – jsem v srdci přesvědčen, že vyplníš – však pílí čas, pojď s místa o krok dále, a prosbu moji slední cestou zvíš! Ivan: Nuž pojď, a rci! 93 Prvnější: Dnes v přátel milém kruhu slavíme slavnost – slavnost smuteční, neb Karel, nejmilejší z našich druhů, noc první v temném, pustém hrobě sní. Pojď se mnou, dej nám všechněm s Bohem slední a rci, jak srdce tvoje změnil čas, však naposledy ještě pohár zvedni a zapomeň pak na vždy třeba nás! Ivan: Ach, ne! mně nelze jít, neb srdce svírá tak divná předtucha a divný žal – před zrakem mým se jeví nesměrná poušť širá – já tuším, štěstí mé že vír by svál! Prvnější: O ztiš se, ztiš a nebuď děckem myslí! Ivan: Ne, ne! já nepůjdu – buď s Bohem již! Vy všichni strom jste nad propastí svislý, jenž denně klesá hloub a padá níž! 94 Prvnější: Nuž s Bohem! Ivan: S Bohem! Prvnější: Ne! buď již jak buď, pojď, prožij s námi noc tu naposledy, by každý přivinul tě na svou hruď, když v kraji lásky tvé se ztratí sledy. Jen připomeň si ona zašlá léta, kdy každý z nás se v dumy pohroužil a nenalezna pravdy v pravdách světa, jak smutně tvář svou v chladné dlaně skryl... Leč poznavše, vše klamem že zde dýše, že Volnost zákon spoutal řetězem, tu na zmar srdce pozdvihli jsme číše, by pojala nás pravda – mrazná zem! – O půjdeš, Ivane?! Ivan: Nuž, půjdu tedy, když neustává prosebný tvůj hlas, a dám vám s Bohem – s Bohem naposledy, však s Bohem tím i – zapomenu Vás!... 95 A šli. Kol bylo ticho, hvězdy plály, a vítr šuměl písně líbezné, leč Ivanovým nitrem chvěly žaly, tak smutné, hluboké a bezmezné... 96 IV.
V prostranné síní, černě potažené, kruh přátel v smutném zamyšlení dlel; všem na čele se tajemný mrak klene, a v oku lze zřít bezeměrný žel. Jen občas číše pozvednou se k výši a černou síní temně zazvoní, leč po té opět vše se mrtvě ztiší, jak dozpívaná píseň pohřební... Však, hle! Ký úžas, jaká tváří změna, jak zvučný pozdrav zevšad hlaholí, jak ruku tiskne ruka roztoužená, a na rtu každém jaký úsměv dlí! Pak ruch a šum se volně tlumí – tiší, vše sedá v křesla v pustém mlčení, neb z družiny kdos pozvedá se k výši a mluví: „Jak je bolné pomnění, že v našich srdcích žal, jak mračna táhlá, že nitra naše rolem rozrytá! 97 Však vzdor všem bolům, vzdor všem žalům bědným můž naše srdce plesat radostí, můž vzpomínkám se vyhnout, oněm ledným, jež v srdce se nám, drazí, zahostí! Neb jeden byl nám vyrván, druhý vrácen, v hrob jeden kles, a druhý z hrobu vstal, byl jeden bouří, vichrem burným skácen, leč druhého zas život v náruč jal. Buď zdráv, o Ivane, náš druhu milý, dík přírodě, že mezi máminámi dlíš, neb mrtvého když druha dnes jsme pohrobili, myslili jsme, že také v hrobě’s již... Nuž nechť ti tento zlatý pohár věstí, že dokad písně na rtech našich zní, ty budeš naší květnou ratolestí, ty budeš sluncem, kteréž rozední!“ Tlum pohárů když zachvěl síní živě, jal mluviti se Ivan náruživě: ,Ten pohár vyprázdním až na dno tmavé, ne abych novou dobu zahájil, leč abych na to žití burné, dravé zapomněl na vždy, jež jsem s vámi žil! Má tužba jediná jest věčné zapomnění na přátelský náš rozvášněný kruh, v němž radosti ni potěšení není, v němž místo písní bouře bouří v sluch! – Já vyhledal si kraje mnohem tišší, 98 kde nebouří, ni vichr nehučí: tam srdce všechna blažeností dýší, neb z povzdechu i píseň vypučí. Nuž ,s Bohem‘ vám, a buďtež plně šťastni, nechť život váš se mračnem rozplyne, nechť zasvitnou vám noví dnové jasní, nechť rozpor z vašich niter pomine! Já toužím sám jít onou cestou žití, jen Láskou chci být na ní provázen, nechť v cesty mé mi sype kvítí, a každý bol nechť změní v luzný sen!‘ „Nuž ,s Bohem‘, žij si sám a odloučeně, buď šťasten v tom, po čem jsi zatoužil, a putuj, jako k ideálu, k ženě, a hledej v jejím srdci, o čems’ snil! My půjdem starou cestou dál a dále, neb netoužíme najít útěchy, nám příjemno, když vichr skučí stále, když srdcem vlní žalné povzdechy! Vše trvá čas, a radost, láska, štěstí, vše pomine a všechno klesne v šeř, jak pomine květ jarní ratolesti, když bílý sníh pokryje květný keř!... Jeť život zápas tvrdý, neurvalý, vše vznešené on vrhá v zablácenou zem, vše slunečné a jasné v mlhy halí a na ráz konec činí touhám všem! Nuž proč nám milovat, nač množit žití, 99 ať stráví radši srdce bol a žal a s ním i vše, co ono v hloubi cítí, než rozmnožovat boj a bídu dál! Vše klamem jest, co člověk v nitru hostí, jeť klamná Víra, cárem Slávy nach, jeť Život hlopou Písní o Marnosti, neb Všehomír i člověk – poplvaný prach!“ Vše umlklo, jen temný cinkot číší dál příšerně a mrazně síní zněl;... a slunce z hor když spělo k jasné výši, tu teprv’ přátel kruh se rozešel. – 100 V.
Od noci té, kdy v kruhu přátel Ivan dlel, zas mnohé prchly dny a noci burné, a mnohý nečekaný trpký žití žel do tváře vryl mu smutku stopy chmurné... To, co byl miloval a pro co srdcem žil, vyrval mu osud, osud nelítostný a místo štěstí, místo míru, o němž snil, mu v srdce vbodnul ledné, smrtné ostny. Ó žel, že všechno trvá pouze čas, že vše, po čem tak srdce lidské prahne, vždy opustí a v bědných žalech nechá nás, když po štěstí se ruka vztáhne!... A Ivan ruku k štěstí – k srdci ženy vztáh, ji miloval, v ní toužil najít těchy, a jejím obrazem se těšil v luzných snách, k ní všechny spěly jeho písně – vzdechy. Však také v srdci jejím byl proň lásky vznět; leč zvěděvši, z úst lidi utrhačných, 101 že v ryčný kruh se starých přátel vrátil zpět, tu čelo vztáhla do záhybů mračných a proseb nedbajíc a pravdivých slov všech pohrdla ním a jeho láskou věrnou, a vše, co byl si kouzlil v čarných lásky dnech, uvrhla v propast smutku bezeměrnou... I sřítili se snové jeho jedním dnem; leč Ivan nebyl z řady oněch lidí, jichž miliony denně rodí chladná zem, již v srdci ženy celý vesmír vidí; ne, nelkalť on, ni neskláněl se před ní v prach, ba slzy jedné neuronil ani, – bylť vědom si, že lásky pel a lásky nach se nevyrovná kráse odříkání... Ba ani tehdy, když jej došla zvěst, že k oltáři ji cizí ruka vede, ni tehdy nezatnul ku pomstě pěst, ni krev mu nezbarvila tváře bledé. – I žil pak dlouhou dobu sám a sám;... leč po té opět vrh’ se v život dravý a hýře hnal se dál a dál, nevěda kam –: ssál rozkoš plnou měrou – do únavy... Však život taký trval krátce jen. Již dopil Ivan sklenný pohár žití – jsa sláb a churav na lože byl uvržen;... v přírodě podzim nastal: vadlo kvítí – – – 102 VI.
Den podzimní v pochmurných horách hyne... S vyhaslým okem Ivan v západ zírá – oblohou plynou valně mraky stinné, v červáncích mrak, mrak v červáncích tam zmírá... Ivan: Ó slunce velebné a nádherné, tisíckrát zřel jsem tebe v západ klesat, tisíckrát doufal jsem, že východ tvůj mé žaly, rmuty, život celý změní, leč východ tvůj, ó slunce velebné, vždy zvěstil mně, že tady spásy není. A s novým dnem vždy nový nastal boj, vždy nový rozpor v nitru mém se vzbouřil, 103 vždy nová vášeň v srdci vzplanula, vždy nový mrak mém vzešel na obzoru, a všechny cíle, všechny touhy své zřel v dáli jsem, jak nedostupnou horu! Teď dobouřeno, dotrpěno jest; dnes zapadáš již pro mne naposledy, již nikdy neuzřímť já západ tvůj; vše, nač jsem čekal, ponurá noc změní;... již nezatoužím, nezasmutním víc, vždyť půjdu ve svět tmy a mlh a zapomnění! Ó co byl život můj? ach proč jsem žil a proč jsem věřil, snil a doufal, když žil a snil a doufal nadarmo?! Však ztiš se, srdce, žilos’ na bojišti: jeť Vesmír bojištěm a Život boj, a válkou věky minulé i příští! – – Již slunce zapadlo za lemy hor, a klid večerní kol se rozprostíral, snem hlubokým byl objat každý tvor; jen Ivan dále v temno noci zíral a každým vzdechem hynul – odumíral... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 104 Svit denní počal mraků šeří zírat, se životem když Ivan vedl slední boj. – Jak šťastný ten, jenž nepoznal, co zmírat, ni co je rodit se, co lásky nepokoj! 105 VII. Sen Ivanův.
Horečkou schvácen, k smrti vysílený snil Ivan řadu přepodivných snův: zřel zase mlád se, mlád a roztoužený, jak opět kráčí jarem zašlých dnův. Kraj zjevil se mu rodný, v kterémž sníti o Bohu, lásce počal poprvé, kde nejprv’ neuprosný osud žití mu srdce mladé zranil do krve. Byl čas to onen, zem kdy chladná jala mu matku drahou, matku milenou, a spatřil opět vrbu tu, jež stála u hrobu s korunou svou teskně schýlenou: A viděl květy na tom hrobě pučet a viděl je, jak v mrazech pomíjí, a slyšel vichr nad ním žalně hučet, když sněhy bílé zeleň zakryjí... 106 A po té rodný kraj se zjevil celý –: a byla letní noc, noc plná hvězd, a on jí bloudil sám a osamělý na žití mysle, proč tak trpké jest?... Pak sen mu zjevil zašlé lásky vnady: zřel ji, jak spěje v jeho obětí a v tajemné jej vábí rajské sady, jenž zdobeny jsou kvítím podletí. I zavedla jej v údol pestrých květů a slíbala mu rty a temný vlas šeptajíc slova nejčarnějších vznětů, že zvukem hrdličím zněl její hlas. A vůkol toužně ptačí písně zněly, a lásky vzkaz posílal háji les, když v rozruchu si citů v náruč spěli, když polibek se se rtů na ret nes... Však potom počla bouře zníti v dáli, tlum mračen černých valně nebem spěl, a z lesů temných mrazné vichry vály, a Ivan snil, že na vždy osamněl; tvar hor se změnil v duchů sbory a blížil se jak dravé řeky proud, a povrch země ve způsobě hory se počal oceánem valným dmout. Tu zjevil se mu život v hrůze pravé: zřel matku, otce, lásku, přátel sbor, jak řítili se do propasti dravé, majíce na rtech kletbu, v nitru spor... Než posléz zem se pod ním rozevřela 107 propastí hlubokou a závratnou, – dno její kryla samá lidská těla – a v onu propasť klesal s duší svou... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zjev slunce vyšel v plné kráse, jasu, když Ivan z hrozných snů se probudil. „Ó slunce, dnes, po řadě vírných časů, mně skytáš to, o čem jsem život snil!“... ,O marně snil!‘ jak echem síní znělo... ,O marně žil!‘ tak lkalo všechno kol, – leč marně! ledné bylo jeho čelo – – bylť zašel v kraj, kde mír a žádný bol... 108 VIII. Coda.
Zřím hrob, hrob bez květův a beze jména, a hrob ten pustý, hrob je Ivanův! O duše má, proč jsi tak rozechvěna, když ponoříš se v říši zašlých snův?!... Či tušíš, tentýž osud že tě schvátí, ze vše, proč trpíš řadu valných let, den pouze jeden v hrstku prachu zvrátí, že oklame tě všechno naposled?! O ztiš se, duše, ztiš se, srdce bědné! co sláva, štěstí, mír a úsměv žen? My všichni spějem pouze k metě jedné, jež všechen rozpor smíří, každý sten. To nejkrašší, co ňadro všehomíra můž poskytnout, co chová v nitru svém, to není v Život Věčný směšná lidská víra: toť vědomí, že ve vesmíru zrnkem písku jsem – – 109 OBSAH
NÁPĚVY V MOL.
I. Píseň hvězdám7 Po letech8 Vzpomínka9 Duma v přírodě10 Růže12 Plavba14 Ukolébavka15 Lesům a hájům17 Přání18 Přirovnání19 Proč nelze obejmout vás všechny21 Při západu23
II. Nad partiturou27 Večerní přemýšlení29 Noční píseň30 Cis-mol32 Rozepni svá křídla perutá33 V nedozírno, v nedohledno34 Srdce mé jest jako louka35 Pojď, srdce, prchnem lidem36 111 Dvě holubice37 Píseň rozmarná38 Co bude dál39 Můj život41 Utonulá42 Hvězdám43
III. Píseň bojovná47 Ó, kdybych králem byl50 Povrchnost52 Na bojišti53 Pod širým nebem jest můj volný chrám54 Zdravým mužům a ženám56 Myši58 Černé ruce60
SLOVA K PÍSNÍM: Má milenka má vonný vlas65 Stýská se mi66 Hněval jsem se67 Tobě vděčím68 Pochyby69 Vzdorovitá hlava70 Tvrdohlavost nesluší ti71 Sklamaný milenec72 Zřel jsem každou nědělineděli73 Myslil jsem, že šťasten budu75 Na obzoru mého žití76 Vesnická moje svéhlavá miluše78 S Bohem, moje dívko švarná79
A TAK JSEM V MLÁDÍ SNIL81
E: až; 2004 112

Básně v knize Nápěvy v mol, Slova k písním, A tak jsem v mládí snil: