NAD PARTITUROU.
Nepovšimnuta – odsouzena – vysmána...
Tys jako mládí časně svadlé,
jež černá rakev v náruč jala,
a nad níž ze všech druhů, přátel,
ni jedna duše nezalkala.
Jsem jediný, jenž noří duši ve tvou hloub.
Ó co tam snův jest pochováno,
co povzdechů o mládí, štěstí,
co srdcervoucích harmonií,
jež nám o zašlém jaru věstí!
Ó hudbo drahá, říše plna snův a dum,
tys mořem vášní rozpoutaných!
O šťastný ten, jenž zalkat může,
když tebe slyší k výším pnout se
a s výšin klesat jako růže.
27
Však málo kdo, o hudbo, tvoje taje zná!
neb kdo ti z lidí porozumí,
když jako luna tiše plyneš
a v moři hvězd a v moři mraků
se na vždy ztrácíš, na vždy hyneš?!...
Leč nechci myslit o tvých krásách, hudbo, dál...
Již odkládám tu mrtvou knihu,
jež chová písně ve objetí:
však přijde čas, kdy ony písně
jak množství orlů k hvězdám vzletí!...
28