Ó, KDYBYCH KRÁLEM BYL!
Ó, kdybych králem byl
a v ruce třímal žezlo zlaté,
tu zavrh’ bych je v nedozírnou dál,
svůj trůn bych opustil
a s prostou holí bych se bral
po nivách těch, jež národu jsou svaté –
ó, kdybych králem byl!
Ó, kdybych třímal meč,
jím neproklál bych srdce brata,
leč do otrockých pout bych chrabě tnul
a navrátil bych lidu řeč,
jíž nápěv by se k hvězdám pnul
a takto hřměl: „Již v zatracení pouta klatá!“ –
ó, kdybych třímal meč!
Ó, kdybych králem byl,
tu rodné nivě, háji, luhu
bych přednost před nádherou trůnu dal,
a s lidem svým bych žil,
s ním veselil se, sdílel žal
a místo žezla – chopil bych se pluhu. –
Ó, kdybych králem byl!
50
Třesk bubnů, polnic hlas,
jež ve zvířecké volá boje,
kde rodných bratří čacká prýští krev,
táž, která proudí v nás, –
ne – potlačil bych války řev,
a místo bubnů zazněla by píseň moje:
Národní písně hlas!
Ó kdybych králem byl,
svým srdcem bych se v národ vnořil
a v jeho srdci stvořil bych si chrám
a jeden by nás pojil cíl! –
Než zotročovat, radš otrokem být sám,
neb Bůh člověka volným stvořil;
ó, kdybych králem byl!...
51