Na zelených mořských vlnách,
vavřínový věnec zřel jsem,
vavřínový věnec krásný
po zelených vlnách plul.
A za věncem vavřínovým
nepřehledné množství rukou,
bílých rukou, čistých rukou,
dychtivě se vztahuje.
Vavřínový věnec svěží
nese se kams do daleka,
rozčeřené vlny mořské
do daleka spějí s ním.
Bílé ruce za vavřínem
do neznáma rychle spějí,
v mořských vlnách bílé ruce
bojují a zápasí.
Lidské ruce křečovitě
po vavřínu vztahují se,
ale věnec vavřínový
bílým rukoum uniká.
Vichřice svým velkým dechem
ve tvář duje mořským vlnám,
mořské vlny jako ptáci
letí s věncem do dálky.
Mořské vlny dravě letí
s vavřínovým čarným věncem,
žádostivé lidské ruce
svádí o něj lítý boj.
Bijí se a vraždí ruce,
zkrvácené mají dlaně,
červená krev barví vlny,
vlny modrozelené.
Zkrvácené lidské ruce
v křečích schvátit vavřín touží,
jako dravci za kořistí
tisíce se žene jich.
Nespočetné řady rukou
z moře prsty vynořuje,
statisíce mrtvých rukou
na dno klesá zhoubných vln.
Miliony lidských rukou,
bojujících, zápasících,
dostihnout chce vavřín Slávy,
vavřín věčně zelený.
Miliony lidských rukou,
zápasících, zkrvácených,
v záři slunce večerního
na smrt vede lítý boj...
Věnec Slávy vavřínový
uniká však, mizí rychle, –
mizí... mizí za obzorem,
v záři slunce krvavé – – –