ŠUMAŘ.
Od krčmy ke krčmě bloudívám bez oddechu,
sám na smrt smuten, – lidem hráti pro potěchu.
Leč, kdo as ví, co nitro moje mučí,
když skočnou moje staré housle zvučí,
co moje srdce jako skřipec svírá,
když hozený groš bílá ruka sbírá?! –
Ó, kdo ví?... Nikdo! – Pouze housle moje,
jež zbožňuji, jak matka dítě svoje,
jen ony ví, že vše když radostí se směje,
jak srdce moje bědami se chvěje,
jen ony cítí, jak je ruka tiskne,
když v kole mnohý radostí si výskne,
neb budit veselí a smuten býti,
jest úsměv na rtech – v očích slze míti...
Tak život můj jak chmurné mračno táhne,
a duše má jen touží, doufá, věří, prahne,
však dosáhne as cílů, běda! stěží,
neb mezi Životem a Snem úžasná propast leží! – – –
41