Ranní soumrak (1911)

Básně, Ludvík Lošťák

Diplomatická verze Ediční verze
RANNÍ SOUMRAK.
Chcete-li mě znát tak dobře, jako já znám Vás, a chcete-li mě tak milovat, jako já miluji Vás, pak mě musíte znát celého. Avšak začátky moje jsou již velice odlehlé, leč konce mé jsou též velice odlehlé a posud nedohledné. A proto asi bude ještě dlouho trvat, nežli mě poznáte...
[1] LUDVÍK LOŠŤÁK:
RANNÍ SOUMRAK
BÁSNĚ.
V PRAZE. NÁKLADEM LUDVÍKA LOŠŤÁKA, PRAHA II., TYLOVO NÁMĚSTÍ č. 2. 1911.
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4] MÉ PRVNÍ BÁSNĚ. 1800 – 1882.
[5] I.
[7]
JARNÍ.
Již slyším opět vánky jarní, jak dýší v mladém snětí, a v modru nebes vidím ptactvo, jak k staré vlasti letí. A na polích a na lučinách vášnivě květy bují, i zdá se mi, že lásky sny všem tvorům duše ozařují. A zachmuřené hory strmé svá pozvedají čela, a všude tam, kde ležel sníh, květiny Vesna rozhodila... A nitro mé se vlní bouří; vše hřímá v něm a jásá, neb jasně zřím, že s Boha tváře na širý svět se line Krása... 9
MLÁDÍ.
Jsi plno snův a nadějí a čarných, snivých bájí, a bloudíš jako zpěvný pták po lučinách a hájích. Ty nejsi mrazům uvyklé, již každý mrak Tě děsí, a cit Tvůj bouře rozšumí,rozšumí jak vichor černé lesy. A čím dál jdeš, tím bolů víc Tvé jarní nitro svírá, a jako v mračnech říše hvězd, tak cit Ti v duši zmírá. Ó Mládí, nejjasnější hvězdo hvězd, jež na obloze svítí, rci, Sny tvé zda se vyplní, či v pustý hrob se sřítí?! – – – 10
PŘI ZÁPADU.
Je pusto kol, je smutno kolem, a kraj se mrazem chvěje, když z nitra první lásky sen za černé hory spěje. A pusto kol a smutno kolem, když den se v mlhách tratí, a člověk myslí na mládí, jež víc se nenavrátí... Ach pusto kol, tak prázdno kolem, když vše, co ruka vsila, vichřice dravá roznesla, a mrtvá lícha zbyla! – – – 11
NOČNÍ PÍSEŇ.
Mně život velmi málo dal, mně žádnou neskyt radost, a jako Láska mnohého, tak trud objal mou mladost. Mně život ani neposkyt, co skytnul všemu kvítí, neb po bouři a po víru na květy slunce svítí. A na můj život žalostný svit slunce nezapadne... Mé mládí v stínu cypřiše za svitu luny chřadne! – – 12
PŘEDTUCHA.
Ať jitro jasné nebo chmurné, mé nitro žal vždy sevírá, neb cítím denně ve svém srdci, že něco ve mně umírá. A myslím-li o zpěvném mládí, jak šťastně na vše pozírá, tu opět cítím v předtuše zlé, že v srdci mém cos umírá. A v podvečer, když den zhasíná, a noc tvář Slunci zastírá, tu teprv cítím v nitru hloubi, jak Píseň v duši umírá – – – 13
VZPOMÍNKA.
Pln bolu, hoře, roztrpčení, k zašlému zírám zpátky, a vzpomínám si všechněch snův, po nichž již v srdci stopy není, jak přelud byl to krátký! A myslí mojí prchlé chvíle jak obraz jara tanou, a v modru mizí strmých hor – – – Ó, kde jsou moje sny a cíle, – kdo utiší mou duši rozervanou?!... 14
POMÍJEJÍCNOST.
Ó ztiš se, srdce, ztiš se, duše, neb jabloň, kterou vichr vyvrátí, té nemožno již květu vydati... Vše změnou dýše ve vesmíru, ať v mysli sen, ať v srdci hněv, ať v duši bol či lásky zpěv... Patř v tento kraj: Byl plný květův – a pln byl písní radostných, – leč co zříš dnes? – Sníh bílý na větvích... 15
POVZDECH.
Mně život velmi málo dal, mně Lásky neskyt ani, já vždy zřel mračné západy,západy na místo záře ranní. Mně ani život neposkyt, co skytnul všemu kvítí, neb na to aspoň po bouři svět paprsků se řítí. A na můj život žalostný svit slunce nezapadne: má duše pustou nocí jde a tuší Stíny zrádné... 16
MELODIE.
Již zašla zima, zašly sněhy, a slunci hoří opět tvář, a básník snivý písně steré pokládá jaru na oltář. Již zašla zima, zašly sněhy, kol kolem zřím se vlnit klas, – o rci, má duše opuštěná, jaké as žně čekají nás? – 17
POROVNÁNÍ.
Jsem jako květ a v srdci mém jak v kalichu jest rosa, ba nejsem víc než luční květ – nás oba zlomí kosa. Nám oběma zář zlatých hvězd sny naše smělé zdobí, nám společný jest máje pel, nám společné jsou – hroby... 18
PLAVEC.
Tak často z hlubin duše své zřím nořiti se nudu, na cestách mojich šero je, dny trávím v pustém trudu. Vše, čím mě Život obmyslil, jsou písně, sny a hoře, jsem jako plavec, jehož loď mu potopilo moře. Jsem plavec, který ztroskotal, a hledá Novou Zemi, jenž ví, ze v bouři zahyne, a přec se kochá – nadějemi! – 19
II.
[21]
JARNÍ NÁPĚV.
Přijde jaro, přijdou písně, teplé vichry budou vát, a na místo mlh a sněhů,sněhů slunce bude královat. Přijde jaro, přijde láska, motýl bude v květu snít, v Píseň Míru promění se v srdci lidském každý cit. Přijde jaro, přijdou snové, slunce vesmír ozáří, pestré růže, milenko má, rozkvetou ti na tváři... 23
ZA PRCHLÝM MLÁDÍM.
Čas mládí prch, čas lásky prch, a písně zašly kdesi za horami a lesy, – čas mládí prch, čas lásky prch! Sny o štěstí, sny o lásce, jež v máji v srdci žily, sníh zakryl mrazivý a bílý, – sny o štěstí, sny o lásce! Čas mládí prch, čas lásky prch, mé srdce jest jak pole, leč pusté pole holé, – čas mládí prch, čas lásky prch!... 24
LÁSKA.
O ta láska, ach ta láska, ta je jako luční květ, to je ptáče zlatokřídlé, k hvězdám umí doletět. O ta láska, ach ta láska, ta když v srdci rozkvétá, člověku je jako ptáku, jenž si v hájích polétá. O ta láska, ach ta láska, ta když v srdci uvadá, v duši je jak v zimním kraji, nad nímž slunce zapadá. O ta láska, ach ta láska, ta když v nitru uvadne, lidské srdce je jak růže, když do sněhu upadne... 25
MARNÉ VZDECHY.
Ta naše láska zmizela, jak mizí jara čas, a tak jak ptáci hnízda svá, ach, opustila nás, – ta naše láska zmizela a opustila nás! Ta naše láska odlétla v neznámý cizí svět, a kdyby vzešlo tisíc jar, již nevrátí se zpět, – ta naše láska odlétla, a nevrátí se zpět! 26
ZKLAMÁNÍ.
Tak často jsem tě vídával, když truchliva jsi byla, a na rtech s tichým úsměvem, když slze’s potlačila. A často jsem si pomyslil: nás bolest s žalem bratří, – však jaký stesk, když zvěděl jsem, komu tvé srdce patří!... 27
KVĚTINA.
O láska to je květina, jež roste v celém světě, jež kvete v zimě v létě – ach láska to je květina, jež pučí v celém světě! O láska to je květina, ta pučí ve všemíru za zlých ničivých vírů – ach láska to je květina, jež pučí v bouři, míru! O láska to je květina, tu jenom písně vlaží, jen úsměvy ji blaží – ach láska to je květina, tu jenom písně blaží! 28 O láska to je květina, ta jenom tehdy vadne, slz déšť když na ni padne – ach, láska to je květina, jež pod slzami chřadne! 29
LÁSCE.
Lásko, božská lásko! Tolik písní jsem o tobě slyšel, tolik vzletu, tolik krásy, ba já slýchal o tobě, vrcholem žes lidských snův, velikým žes Bohem spásy! A tu vezdy v dobách trudu spěl jsem k tobě se svou lyrou, k tobě zpěvy mé se nesly, v nadzemský tvůj hvězdný svět putoval jsem, Svatá Lásko, se zlomenou duší sirou... Moje pouť však byla marná! Hlas můj letěl jako příval bez ozvěny, bez ohlasu, pouze v nocích ropotných vichr doprovod k mým písním lkal, o zklamané lásce zpíval. 30 Marný pláč a marné vzdechy!... Nepřeješ, si Květe božský, abych bloudil v lásky luhu, za hvězd svitu se svou lyrou... Zdrť mě tedy – vrz mou Píseň v hrob, nad hrobem však skleň nám duhu! – – – 31
V HÁJI.
Kdys v plnokvětém vonném kraji, ocitli jsme se spolu v stinném háji. Tys pravila: „Zde, drahý, měkký mech, tu odpočiňme sobě!“ – Já řekl: „Ano,“ – sklonil hlavu k tobě, a o nadějích příštích blouzniv všech, tvé duši pěl jsem jarní zpěvy nové, až v měkký sen tě obejmuli snové... Kéž možno vyslovit, jaks byla krásná, když slunce nádherná tvář jasná paprsky svými líbala tvůj zjev! Tu vášní požár vzplanul ve mně, a neodolav zlíbal jsem tě jemně... Tys procitla... Na tváři tvé byl hněv. – Já děl: „To byla zlatá muška smělá!“... A tys v mou náruč klesla uzardělá... 32
III.
[33]
MÉ PŘÁNÍ JEDINÉ.
Kéž byl bych orlem perutým a mohl černou, širou zemi s touhami svými a sny všemi, i hřmějícího oceánu valy, rozletem jedním přeletět, a v cizích vlastech zapomnít své žaly! Kéž tam bych mohl zaletět a svoje touhy se sny spřádat, kde Carlyle musil trpět, strádat, kde Keats a Shelley zpěvy z lyry loudil, „Ztracený Ráj“ kde Milton pěl, a Byron na pobřeží moře bloudil! Kéž moh bych mrtvé srdce své u proudů Golfských budit k žití, na březích moře nové dumy sníti, pak jistě bol a smutky mé by klesly do okeánu modře tmavých vln, však k Slunci by se moje Písně vznesly! 35
HOUSLE.
Za hvězdné noci májové zaslech jsem houslí tón, tak smutně, bolně zněl jich hlas, jak první lásky skon. A myslí mojí obrazy se nesly jako sny: Tu zřel jsem mládí svého stín, a v rakvi prchlé dny,dny. A tamo zřel jsem matky tvář a slyšel její hlas, jenž děl: „Kol skráně, synu, tvé, ovine věnce čas.“ A v dálce zřel jsem oceán, jenž bouří zmítán byl, a duše má si vzpomněla na daleký svůj cíl... 36 Tak za obrazem obraz spěl, v širou se nesa dál, a houslí tón když odumřel, má duše zpívala: já lkal a vzpomínal... 37
SYMFONIE.
Jest nitro lidské burná Symfonie, jež světy disonancí v sobě kryje, neb v něm též tisíce se vášní vzpírá, a jedna druhou zabíjí a svírá. O válčí citů v něm jak v Symfonii, když tympany v Alegru hromem bijí, zvuk pozaunů když vichřivě se nese, a houslí pláč když v Largu k hvězdám pne se. A v bouři té se valí život, láme, hyne, jak Finale, když v gradacích se k dominantě řine; – ó Tvůrce, rci, zda srdce Tvoje bije, slyšíš-li niter lidských Symfonie?! – – – 38
VDOVA.
Jak skučno venku, pusto, mrazno, a ty zde, v síni šeré, chladné, od světa opuštěna jsi! Ó chápu, ženo, tvoje hoře, i osud tvůj i život tvůj, jenž připadá mi jako mrtvé moře... Ó rci, co v nitru tvém se děje, když myslíš na čas jarní lásky, kdy prvně v blahém obětobětí ti na rty spělo žhavé políbení? – A nyní, když se rozhlédneš, a zříš, že rtů těch více není!... Co srdce tvé as, ženo, cítí, když zamyslíš se zpět v ty kraje, kde bloudili jste samotni a o štěstí a lásce snili? – A dnes, když kraj ten obzíráš, a zříš jen hrob, jejž pokrývá sníh bílý!... 39 Ty mlčíš, váháš s odpovědí, či slze tvé jsou slova tvoje, a nitro tvé hrob vzpomínek?... Uťěš se, ženo, čas vše změní, a změní také žaly tvé... Jest za životem věčná sláva –: Zapomnění! – – – 40
ŠUMAŘ.
Od krčmy ke krčmě bloudívám bez oddechu, sám na smrt smuten, – lidem hráti pro potěchu. Leč, kdo as ví, co nitro moje mučí, když skočnou moje staré housle zvučí, co moje srdce jako skřipec svírá, když hozený groš bílá ruka sbírá?! – Ó, kdo ví?... Nikdo! – Pouze housle moje, jež zbožňuji, jak matka dítě svoje, jen ony ví, že vše když radostí se směje, jak srdce moje bědami se chvěje, jen ony cítí, jak je ruka tiskne, když v kole mnohý radostí si výskne, neb budit veselí a smuten býti, jest úsměv na rtech – v očích slze míti... Tak život můj jak chmurné mračno táhne, a duše má jen touží, doufá, věří, prahne, však dosáhne as cílů, běda! stěží, neb mezi Životem a Snem úžasná propast leží! – – – 41
SMUTEK DUŠE.
Řeka hučí v moje dumy, vichry dýší v moje sny, kam, má duše, kam, ach, spěješ, co nám skytnou příští dny? – Řeka hučí v moje dumy... Vichry dují v moje snění, bouře v zpěv se mísí můj, v duši mé však hlas kýs praví: Na své cestě postupuj! – Vichry dují v moje snění... Řeka hučí v moje dumy, s bolem rve mé srdce žal, já však nedbám bolu svého, v dálce zřím svůj ideál... Řeka hučí v moje dumy. 42 Vichry vanou v moje snění, když se táži duše své, proč se srdce láskou bouří, proč se ňadro láskou dme?... Vichry vanou v moje snění. Řeka bije v moje dumy, srdce moje mrazí chlad, neb mně zdá se, jak bych slyšel zklamanou svou Lásku lkát... Řeka bije v moje dumy. – 43
O VELKÝ PÁTEK.
Ježíši Nazaretský, Ježíši ukřižovaný, pokořený a ponížený, k Tvé velebné a jasné duši, k Tvé čisté, božské duši, utíká se umučená duše má! Má duše krvácí, krvácí a umírá pod ranami, jež jí byli zasadili nepřátelé krutí, lidé nízcí, s hlavami zatemněnými, s jazyky jedovatými a zlolajnými... Umírám... hynu a umírám... A tamo v dálce dozírné spatřuji Tvůj Kříž, jenž ozářen je nebeskými hvězdami, měsíci a slunci mnohými, a vesmírem pláčou krvácející mé Písně... 44 Ježíši Nazaretský, Ježíši ukřižovaný, pokořený a ponížený, popřej mi síly, abych dostihl Tvého kříže, Tvého jasného slunci ozářeného kříže, nechť v jeho světle věčném vyzní pobodaná Píseň má! – 45
ŽIVOT.
O živote, tys jako moře vírné, tys jako moře veliké a nepřezírné! Tys jako hvězda, která s výsot padá, tys jako květ, jež záhy pouvadá! Ó živote, tys číše, která skýtá těchy, tys pohár, z něhož perlí lásky vzdechy, tys kalich věčně věkův plný žalů, tys propast nesplněných ideálů! Tys oceán, v němž lidská krev se pění, ty loutkové jsi krátké představení! Jsi k pláči,pláči jako velká tragedie, a k smíchu jsi,jsi jak dobrá komedie! 46
IV.
[47]
BÁSEŇ ZÁVĚREČNÁ.
O písni duše mé, o Písni předrahá, nás stihla doba neblahá! Nás stihla doba tak hořká, plna bolu, neb vše nám svadlo, uschnulo, a Země nechala nás spolu, by vykopali jsme si hrob! Hrob máme sobě, Písni má, hrob vykopat, v něm věčně snít a věčně lkát! Lkát máme s lunou, když s hvězdnou říší vzejde, když listí svadne, opadá, když s hrobu tráva sejde, když sníh svůj prostře bílý šat. 49 O Písni jediná, my máme spolu lkát, my z hrobů máme život ssát! My máme z hrobů květ mrtvý budit k žití, a slzou rosit mrtvých sad, a líbat svadlé kvítí, by v něm zas život zkvet... O Písni duše mé, ó Písni předrahá, nás stihla doba neblahá! Nám skytly málo dnův zářivých a slunných světy, neb nenašli jsme soucitu, jen tiché hrobní květy nám skytly rosy, daly pel... Nuž, Písni tajemná, pojď se mnou, půjdem lkát, pojď se mnou z hrobu rosu ssát, pojď dáme S Bohem všem lidem, světu, bolu, neb vše nám svadlo, uschnulo! – O pojď, ať klesnem spolu ve věčně věkův němý hrob! – – – 50
V.
VICHŘICE.
[51] I. I.
 O Muso nebeská, k Tvé poctě toužím pěti; má Píseň k trůnu Tvému v nadoblačno letí! – Za bouří vichřivých, kdy stesk jsem v srdci cítil, kdy Osud lavinou se na mou bytost řítil, mé myšlenky a vášní světy dravé vždy letěly k Tvé tváři usmívavé... Za luny svitu – žhavé blesku záře, jak dítě matce patříval jsem do Tvé tváře. A zle když bičoval mě osud krutý, když lidský smích v mém nitru rodil rmuty, tu jedině Tys mojí těšitelkou byla, Tys zmučenou mou duši obrodila! – Zpěv přítomný jest prchlé Mládí – zašlý život můj... Ó zavzni, Písni, již, leť krajinou a jarním vichrem duj! – 53 II. II.
 Mé Mládí mělo truchlivé a pusté břehy, neb místo květů bílých zdobily je bílé sněhy, a místo radosti a zářivého blaha mě pojala v svou náruč Bída nahá... A v dobách oněch trudných, hnán neznámým pudem, vždy nesl jsem se jako v snách, provázen svým trudem, k Božímu Hrobu... Zde jsem v náruč rozjímání klesl, a s modlitbami na rtech k hvězdám jsem se nesl. Tvář Kristova ta mrtvě zsinalá a bledá, se ještě dnes před mými zraky zvedá, a opět vidím Jeho čelo jasné, jež bylo jako den, když v tmavých horách hasne, leč v čisté záři Jeho výsostného čela zřím ránu krvavou, jež růží se tam rděla... Zde kleče, jal jsem přemítati se a sníti o vlastních bolestech a lidském žití, však jaký rmut plníval moji duši chudou, když v boku Krista zřel jsem bodnou ránu rudou... A dál, když rozjímaje snil jsem dumy svoje, tu zřel jsem člověka, jak v krvavé se řítí boje, a obraz, jež v mé mysli utkvěl prvý, to byly hvězdy – Země – potřísněny krví! – 54 Takými svírán obrazy, jal dále jsem se sníti o vlastních cestách svých a cílech svého žití... A duší mojí zabouřili snové, neb cítil jsem, že v otroctví mí plynout budou dnové, leč Svoboda mým čackým ideálem byla, o Volnosti a Svobodě má mladá duše snila. Co činit bylo zde?... Kam s duší svou se bráti? – Pryč! – Domovině, duše, musíš „s Bohem“ dáti!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zem voněla a všecka byla v květu, když „s Bohem“ dal jsem matce své, do nových spěje světů! – III. III.
 Mé duši vzešel nový den, mé duši nové slunce vyšlo, zřím kupolí a věží tlum – vše jako v ústrety by přišlo. V tvář zírám městu měst – ó upomínko drahá, – k oblačnu tyčí hlavu svoji stověžatá Praha! Teď místa obzírám, kde Lumír snil a zpíval, a slyším Vltavu a šumný její příval, a její temné povzdechy a její sladké šumy v mé duši budí dávno zhaslé dumy. I sním, že vidím chrabré slavné české voje, jež za Vlast svoji spěly v náruč krvavého boje, a vidím Žižku, Prokopa, a moře palcátů, a „Kdo jste boží bojovníci“ slyším s tisícerých rtů! 55 Zřím Kalich, v němž husitská krev se pěnila, – však, běda, Vlasti má, jak uboze ses změnila! – Ó luzný sne, a trpká skutečnosti, o shaslá odvaho, ach dnešní netečnosti! Však marné výčitky bych činil rodné zemi, jeť srdci mému předrahá – i s nedostatky všemi! Jak Byron líbal s hrobu vzešlý květ, tak na hrobě tvé Slávy, vlasti česká, dám já Revoluci vznět – – Leč trnová a krvavá jsi moje pouti... Meč nahý ku hvězdám – chci čackým Bohatýrem slouti! IV. IV.
 O Lásko, květe člověčenstva, o Lásko, jasný světe jasných hvězd, Tys nebem citů blažených, neb duše Láskou teprv duší jest. O Lásko velebná, já kořím se Tvé Kráse! Tys mnohé zničila, a mnohé vedlas k spáse; Tys vonná jako jarní slunné ráno, Tys všeho počátek, a všechno Tebou vykonáno! Tvým oltářem jest přátelství a zpěvy; Tvým rájem blaženým jest úsměv mladé děvy. O Tobě člověk sní, a ptactvo písně pěje, Tys bouřný oceán, jenž hvězdami i zemí chvěje! A všechno tvorstvo, jemuž v nitru srdce bije, jen pro Tebe a Tebou věčně žije... 56 Tys harmonie harmonií všech, neb v paláci i v chaty zachvíváš se zdech. A nebýt Tebe, Lásko živodatná, co člověku by byla lidská duše platna? Tys duší jedinou – Tys duší Všehomíra, neb v Lásce člověk rodí se, a Láskou – neumírá ! – IV.V. IV.V.
 Jdu krajem rozkvetlým, a z hájů slyším volat Lásku jemně: „Jdi světem sám, svých zraků neobracej ke mně!“ Na prchavost mých květů ustaň básnit zpěvy, leč ber se v Uměn chrám – tam Krása se ti zjeví! Jsem pouhý mžik – a vteřinou jest lidské žití, však Slunce věčnosti na tvoje cesty svítí... Jsem pouhý polibek, smrt trůní na mém retu, leč polibkem tvým budiž Krása hvězdných světů. O ber se nadšeně v chrám Uměn hvězdojasný, tam najdeš mír a máj – Ráj duše spasný!“ V.VI. V.VI.
 Odsouzen – vyštván mezi pomstychtivý lid, na čele psáno: Bojovat a zvítězit! – Tak bloudil jsem a potácel se zemí se svými Sny a ideály všemi, 57 a lidský smích mě smečkou doprovázel vlků, jed na můj štít byl chrlen z tisícerých krků, leč přes zlobu a výsměch dravých duší jsem kráčel dál... Za mračny slavné Slunce mysl moje tuší! A v těchto časech zlých, v těch dobách hořkých žalů, ve chvílích zhášejících ideálů, má duše osvícena byla novou září: našel jsem přítele: měl jasno v srdci, pravdu v tváři. Můj druh se zrodil též v kolébce tónů, zasněné zpěvy se mnou pěl, a Sadem Snův a Vidin Sadem, i Sadem Lásky se mnou šel... Jak srdce mé, tak srdce jeho, horoucí první láska spjala, zhrzená láska srdcím našim však výhost z ráje dala. My v bohatýrský utkali se boj, a bohatýrsky válčili jsme spolu, nám v srdcích doutnal lásky nepokoj, nám v duších hořel požár bolů. Ret druha mého krášlil trpký úsměv žalu, leč prsa jeho pyšně dmula se, on chrabře kráčel se mnou cestou k ideálu. 58 My smíchem spláceli jsme výsměch světa... Nám král byl žebrákem, a žebrák králem. A často, kdy zdálo se již všemu býti veta, my vytrvali – šli za jasným ideálem. Nám Krása svítila,svítila jak maják v širém moři – – – Nechť v Touhách umírá, kdo Nové písně tvoří!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A my jsme umírali touhami a žaly; a přišel podzim – písně na rtech uvadaly... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Podzimní krajinou dnes bloudím sám, a v smutných předtuchách zřím k výsotám, – Do dalekého světa druh můj odjel milý... Já zůstal sám... Má duše hořem kvílí... VI.VII. VI.VII.
 Ustaň, srdce, ustaň toužit! Zajdi, slunce! Tma nechť pohřbí svět! Zem jest pustá – svadl každý květ. Písně umřely, – již nepřeji si žít! Jsem vězněm Osudu, neb Osud spoutal ruce mé a zkalil mysl mou a krev mi v žilách zpěnil, a nitro mé se hořem jako valné moře dme. Ó, jak bych mír a poklid duše cenil! 59 Mou říší myšlenek jest rozpoutaných tlum; mým údělem jsou nesplněná přání... Ó, jak se zhostit mučivých a vražedných všech dum, jež za Krásou mi putovati brání?! O nebe, vydej rosy – rosy chladící, nechť duše má se k novým činům vzmuží, nechť nadšení mi opět vzplane na líci, nechť z trnů v nitru mém mi zkvete pole růží! – VII.VIII. VII.VIII.
 Dnem dnešním dožil jsem se dvacátého roku! – Co smutku zašeřilo moji duši, co bídy zjevilo se mému oku, a kolik ran má duše v příštích dobách tuší! Buď s Bohem, moje mládí, jaro mého žití, já zřím Tě před sebou, jak hrst svadlého kvítí! Mým údělem jsou pouta starých žalů, a v odříkání kráčet k svému ideálu... O jaro žití, rci mi, číms mi bylo vskutku, vždyť místo radosti vždy vrhalos mě do zármutku!... Já čistě snil a přírodou jsem cudně bloudil, leč místo jasu dne,dne Bůh mračnou noc mi soudil! 60 Tys hrobem bylo všech mých snův a cílů, Tys ničilo můj rozlet, nadšení a sílu, Tys o lásku mě oloupilo jasnou, – a kudy nyní jdu – tu pouze hvězdy hasnou! – Ty ani druha nepřálo si duši mojí, však já vše tiše vzal, co vyšlo z ruky Tvojí! Přes všechna zklamání jsem ve vítězství doufal vždycky, neb v Naději a Víře kotví život lidský... Tak s Bohem buď, o jaro mého žití! Já musím v boj – za Svobodu se bíti! Já s nahým mečem musím na krvavé pláně, tam vavřín vítězný mé zdobit bude skráně! – VIII.IX. VIII.IX.
 Nastává jitro – léto mého žití. Kraj ze sna procitá, a v hájích voní kvítí. A s nebes píseň skřivánčí v mou duši padá, a slunce východem se zpijí moje duše mladá... A upřeně-li zírám ve tvář ranní zoři, ký obraz nádherný se před zrakem mým tvoří! Tam v nadoblačnu, slunce jasné záři, zřím nepřehledné množství božských tváří, 61 zřím ženy, muže, lepých dívek sbory, jak pějí hymny k poctě jasné zory. A upřeně-li hledím v jasné ranní nebe – o jaký div! já zřím tam, Muso, Tebe... Ach ano, Ty to jsi, to Tvůj božský zjev, – v mém srdci bouří Písně – v mém nitru hoří krev! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó srdce mé, ach, vratké srdce bez úkoje, teď neotálej již, čas vydati se v ryčné boje! Již rychle na kůň, ranní rosa hoří v trávě, – pojď, Písni, vydáme se na pout k Slávě! – – – V PRAZE, v měsíci březnu 1882.
62 OBSAH:
I. Jarní9 Mládí10 Při Západu11 Noční Píseň12 Předtucha13 Vzpomínka14 Pomíjejícnost15 Povzdech16 Melodie17 Porovnání18 Plavec19
II. Jarní Nápěv23 Za prchlým mládím24 Láska25 Marné vzdechy26 Zklamání27 Květina28 Lásce30 V háji32
[63] III. Mé přání jediné35 Housle36 Symfonie38 Vdova39 Sumář41 Smutek duše42 O Velký Pátek44 Život46
IV. Báseň Závěrečná49
V. Vichřice51
Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.
E: až; 2004 [64]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Lošťák, Ludvík; Malíř, Albert
(Nákladem Ludvíka Lošťáka, Praha II., Tylovo náměstí číslo 2. Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Autor motta: Lošťák, Ludvík

Motto: Lošťák, Ludvík