VICHŘICE.

VICHŘICE.
[51] I. I.
O Muso nebeská, k Tvé poctě toužím pěti; má Píseň k trůnu Tvému v nadoblačno letí! – Za bouří vichřivých, kdy stesk jsem v srdci cítil, kdy Osud lavinou se na mou bytost řítil, mé myšlenky a vášní světy dravé vždy letěly k Tvé tváři usmívavé... Za luny svitu – žhavé blesku záře, jak dítě matce patříval jsem do Tvé tváře. A zle když bičoval mě osud krutý, když lidský smích v mém nitru rodil rmuty, tu jedině Tys mojí těšitelkou byla, Tys zmučenou mou duši obrodila! – Zpěv přítomný jest prchlé Mládí – zašlý život můj... Ó zavzni, Písni, již, leť krajinou a jarním vichrem duj! – 53 II. II.
Mé Mládí mělo truchlivé a pusté břehy, neb místo květů bílých zdobily je bílé sněhy, a místo radosti a zářivého blaha mě pojala v svou náruč Bída nahá... A v dobách oněch trudných, hnán neznámým pudem, vždy nesl jsem se jako v snách, provázen svým trudem, k Božímu Hrobu... Zde jsem v náruč rozjímání klesl, a s modlitbami na rtech k hvězdám jsem se nesl. Tvář Kristova ta mrtvě zsinalá a bledá, se ještě dnes před mými zraky zvedá, a opět vidím Jeho čelo jasné, jež bylo jako den, když v tmavých horách hasne, leč v čisté záři Jeho výsostného čela zřím ránu krvavou, jež růží se tam rděla... Zde kleče, jal jsem přemítati se a sníti o vlastních bolestech a lidském žití, však jaký rmut plníval moji duši chudou, když v boku Krista zřel jsem bodnou ránu rudou... A dál, když rozjímaje snil jsem dumy svoje, tu zřel jsem člověka, jak v krvavé se řítí boje, a obraz, jež v mé mysli utkvěl prvý, to byly hvězdy – Země – potřísněny krví! – 54 Takými svírán obrazy, jal dále jsem se sníti o vlastních cestách svých a cílech svého žití... A duší mojí zabouřili snové, neb cítil jsem, že v otroctví mí plynout budou dnové, leč Svoboda mým čackým ideálem byla, o Volnosti a Svobodě má mladá duše snila. Co činit bylo zde?... Kam s duší svou se bráti? – Pryč! – Domovině, duše, musíš „s Bohem“ dáti!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zem voněla a všecka byla v květu, když „s Bohem“ dal jsem matce své, do nových spěje světů! – III. III.
Mé duši vzešel nový den, mé duši nové slunce vyšlo, zřím kupolí a věží tlum – vše jako v ústrety by přišlo. V tvář zírám městu měst – ó upomínko drahá, – k oblačnu tyčí hlavu svoji stověžatá Praha! Teď místa obzírám, kde Lumír snil a zpíval, a slyším Vltavu a šumný její příval, a její temné povzdechy a její sladké šumy v mé duši budí dávno zhaslé dumy. I sním, že vidím chrabré slavné české voje, jež za Vlast svoji spěly v náruč krvavého boje, a vidím Žižku, Prokopa, a moře palcátů, a „Kdo jste boží bojovníci“ slyším s tisícerých rtů! 55 Zřím Kalich, v němž husitská krev se pěnila, – však, běda, Vlasti má, jak uboze ses změnila! – Ó luzný sne, a trpká skutečnosti, o shaslá odvaho, ach dnešní netečnosti! Však marné výčitky bych činil rodné zemi, jeť srdci mému předrahá – i s nedostatky všemi! Jak Byron líbal s hrobu vzešlý květ, tak na hrobě tvé Slávy, vlasti česká, dám já Revoluci vznět – – Leč trnová a krvavá jsi moje pouti... Meč nahý ku hvězdám – chci čackým Bohatýrem slouti! IV. IV.
O Lásko, květe člověčenstva, o Lásko, jasný světe jasných hvězd, Tys nebem citů blažených, neb duše Láskou teprv duší jest. O Lásko velebná, já kořím se Tvé Kráse! Tys mnohé zničila, a mnohé vedlas k spáse; Tys vonná jako jarní slunné ráno, Tys všeho počátek, a všechno Tebou vykonáno! Tvým oltářem jest přátelství a zpěvy; Tvým rájem blaženým jest úsměv mladé děvy. O Tobě člověk sní, a ptactvo písně pěje, Tys bouřný oceán, jenž hvězdami i zemí chvěje! A všechno tvorstvo, jemuž v nitru srdce bije, jen pro Tebe a Tebou věčně žije... 56 Tys harmonie harmonií všech, neb v paláci i v chaty zachvíváš se zdech. A nebýt Tebe, Lásko živodatná, co člověku by byla lidská duše platna? Tys duší jedinou – Tys duší Všehomíra, neb v Lásce člověk rodí se, a Láskou – neumírá ! – IV.V. IV.V.
Jdu krajem rozkvetlým, a z hájů slyším volat Lásku jemně: „Jdi světem sám, svých zraků neobracej ke mně!“ Na prchavost mých květů ustaň básnit zpěvy, leč ber se v Uměn chrám – tam Krása se ti zjeví! Jsem pouhý mžik – a vteřinou jest lidské žití, však Slunce věčnosti na tvoje cesty svítí... Jsem pouhý polibek, smrt trůní na mém retu, leč polibkem tvým budiž Krása hvězdných světů. O ber se nadšeně v chrám Uměn hvězdojasný, tam najdeš mír a máj – Ráj duše spasný!“ V.VI. V.VI.
Odsouzen – vyštván mezi pomstychtivý lid, na čele psáno: Bojovat a zvítězit! – Tak bloudil jsem a potácel se zemí se svými Sny a ideály všemi, 57 a lidský smích mě smečkou doprovázel vlků, jed na můj štít byl chrlen z tisícerých krků, leč přes zlobu a výsměch dravých duší jsem kráčel dál... Za mračny slavné Slunce mysl moje tuší! A v těchto časech zlých, v těch dobách hořkých žalů, ve chvílích zhášejících ideálů, má duše osvícena byla novou září: našel jsem přítele: měl jasno v srdci, pravdu v tváři. Můj druh se zrodil též v kolébce tónů, zasněné zpěvy se mnou pěl, a Sadem Snův a Vidin Sadem, i Sadem Lásky se mnou šel... Jak srdce mé, tak srdce jeho, horoucí první láska spjala, zhrzená láska srdcím našim však výhost z ráje dala. My v bohatýrský utkali se boj, a bohatýrsky válčili jsme spolu, nám v srdcích doutnal lásky nepokoj, nám v duších hořel požár bolů. Ret druha mého krášlil trpký úsměv žalu, leč prsa jeho pyšně dmula se, on chrabře kráčel se mnou cestou k ideálu. 58 My smíchem spláceli jsme výsměch světa... Nám král byl žebrákem, a žebrák králem. A často, kdy zdálo se již všemu býti veta, my vytrvali – šli za jasným ideálem. Nám Krása svítila,svítila jak maják v širém moři – – – Nechť v Touhách umírá, kdo Nové písně tvoří!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A my jsme umírali touhami a žaly; a přišel podzim – písně na rtech uvadaly... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Podzimní krajinou dnes bloudím sám, a v smutných předtuchách zřím k výsotám, – Do dalekého světa druh můj odjel milý... Já zůstal sám... Má duše hořem kvílí... VI.VII. VI.VII.
Ustaň, srdce, ustaň toužit! Zajdi, slunce! Tma nechť pohřbí svět! Zem jest pustá – svadl každý květ. Písně umřely, – již nepřeji si žít! Jsem vězněm Osudu, neb Osud spoutal ruce mé a zkalil mysl mou a krev mi v žilách zpěnil, a nitro mé se hořem jako valné moře dme. Ó, jak bych mír a poklid duše cenil! 59 Mou říší myšlenek jest rozpoutaných tlum; mým údělem jsou nesplněná přání... Ó, jak se zhostit mučivých a vražedných všech dum, jež za Krásou mi putovati brání?! O nebe, vydej rosy – rosy chladící, nechť duše má se k novým činům vzmuží, nechť nadšení mi opět vzplane na líci, nechť z trnů v nitru mém mi zkvete pole růží! – VII.VIII. VII.VIII.
Dnem dnešním dožil jsem se dvacátého roku! – Co smutku zašeřilo moji duši, co bídy zjevilo se mému oku, a kolik ran má duše v příštích dobách tuší! Buď s Bohem, moje mládí, jaro mého žití, já zřím Tě před sebou, jak hrst svadlého kvítí! Mým údělem jsou pouta starých žalů, a v odříkání kráčet k svému ideálu... O jaro žití, rci mi, číms mi bylo vskutku, vždyť místo radosti vždy vrhalos mě do zármutku!... Já čistě snil a přírodou jsem cudně bloudil, leč místo jasu dne,dne Bůh mračnou noc mi soudil! 60 Tys hrobem bylo všech mých snův a cílů, Tys ničilo můj rozlet, nadšení a sílu, Tys o lásku mě oloupilo jasnou, – a kudy nyní jdu – tu pouze hvězdy hasnou! – Ty ani druha nepřálo si duši mojí, však já vše tiše vzal, co vyšlo z ruky Tvojí! Přes všechna zklamání jsem ve vítězství doufal vždycky, neb v Naději a Víře kotví život lidský... Tak s Bohem buď, o jaro mého žití! Já musím v boj – za Svobodu se bíti! Já s nahým mečem musím na krvavé pláně, tam vavřín vítězný mé zdobit bude skráně! – VIII.IX. VIII.IX.
Nastává jitro – léto mého žití. Kraj ze sna procitá, a v hájích voní kvítí. A s nebes píseň skřivánčí v mou duši padá, a slunce východem se zpijí moje duše mladá... A upřeně-li zírám ve tvář ranní zoři, ký obraz nádherný se před zrakem mým tvoří! Tam v nadoblačnu, slunce jasné záři, zřím nepřehledné množství božských tváří, 61 zřím ženy, muže, lepých dívek sbory, jak pějí hymny k poctě jasné zory. A upřeně-li hledím v jasné ranní nebe – o jaký div! já zřím tam, Muso, Tebe... Ach ano, Ty to jsi, to Tvůj božský zjev, – v mém srdci bouří Písně – v mém nitru hoří krev! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó srdce mé, ach, vratké srdce bez úkoje, teď neotálej již, čas vydati se v ryčné boje! Již rychle na kůň, ranní rosa hoří v trávě, – pojď, Písni, vydáme se na pout k Slávě! – – – V PRAZE, v měsíci březnu 1882.
62 OBSAH:
I. Jarní9 Mládí10 Při Západu11 Noční Píseň12 Předtucha13 Vzpomínka14 Pomíjejícnost15 Povzdech16 Melodie17 Porovnání18 Plavec19
II. Jarní Nápěv23 Za prchlým mládím24 Láska25 Marné vzdechy26 Zklamání27 Květina28 Lásce30 V háji32
[63] III. Mé přání jediné35 Housle36 Symfonie38 Vdova39 Sumář41 Smutek duše42 O Velký Pátek44 Život46
IV. Báseň Závěrečná49
V. Vichřice51
Tiskl Albert Malíř na Král. Vinohradech.
E: až; 2004 [64]