Co o tom soudit, nevím, hloupá ženská.
Však lidé tvrdí, že tak stojí v knihách,
kde zapsána jsou slova Spasitele,
všech proroků a čarodějnic Sibyll,
že přijde jednoho prý léta spásy
zničení světa. To prý máme letos.
Na Velký Pátek. A prý ona hvězda
s hořící metlou, která tenkrát stála
nad chlévem betlemským a vlídně svítíc
třem svatým králům ukázala místo,
kde nejvyšší král v jeslích odpočíval,
že prý ta hvězda letos přijde zase,
však velká, nevlídná a trestající
a její metla bude hrozně dlouhá,
po celém nebi potáhne se kvapem
a smete hvězdy, měsíc, slunce v moře
a potom se k té naší zemi skloní
a smete města, vesnice a hrady,
tak, jak to stojí, hýbe se a žije
z úrady boží v hlubokosti mořské.
Na Velký Pátek letos... Pane Bože,
což mohu já znát, bába neučená!
Je strachu z toho tuze po všem světě.
Za lesem tamhle zbořil se jim kostel
a nechali tak – nač prý znovu stavět,
když beztoho už přijde konec všeho?
A s našeho vzal vítr kusy střechy,
že lije se tam – ale páni řekli:
nač opravovat, vydrží to chvíli
a bude konec. Tak to všecko schází
a přípravy si každý strojí volně
dle svojí hlavy. Náš pan hrabě sezval
si rytíře a pány po vůkolí
do hradu svého, kostkují a pijí
a s děvčaty se baví, kterým z vesnic
pan kastelán se dostavovat káže.
A slečně z hradu na kvap vystrojili
oddavky slavné, neboť prý si přála
života užít jako každá žena,
když už jen málo užívat ho zbývá.
A paní hraběnka hned po té svatbě
odjela v klášter, zavřela se v cellu
a modlí se tam pod křížem a pláče.
Zas jiný pán prý spočet jmění svoje
a věci od zlata a stříbra prodat kázal
židovi v městě – židé nevěří prý
těm knihám našim, že by svět měl zajít,
a kupují, kde kdo co prodat touží –
tož ten pán prodal, zavolal si mnichy,
dal spočíst si, co může spotřebovat
až do dne toho Velikého Pátku,
to ponechal si, ostatní jim podal,
by vymodlili spásu jeho duše,
a žije vesele a spát prý nechce,
by užil více. Kdo to všechno chápe?
V podhradí u nás nikdo neodpírá
hříšného těla rozkošivým přáním:
i mladí žijí v bujném užívání
i staří užívají jak jen možno.
Ještě že opatrně dali kněžím,
co honem mohli dáti, na ofěry.
A já, tvor sešlý, žena pošetilá,
jen čekám. Čekala bych takhle stejně
i kdyby konec světa přijít neměl.
Vždyť užívat – jak může stará žena
chtít užívat, chtít žít, chtít veselit se?
A myslím jen, že výhodno by bylo
v kostele strávit den Velkého Pátku,
až objeví se hvězda s hroznou metlou.
Je přece jenom kostel místem božím
a byť by ho i nešetřila hvězda,
přec v čas ten nemůže být tam tak strašno,
jak někde venku, řekněm, mimo kostel.
Tak připraví se každý dle své hlavy
a v ruce Páně trváme zde všichni
a doufejme, že Pán nás nepustí z ní,
ať cokoliv se stane s tímto světem.