KAREL V.
(1555.)
Ne, otče zpovědníku, marno všecko.
Sám nevěříš té útěše, jíž vzpřímit
chceš duši moji. Na místě jsi božím –
proč lžeš a klameš? Vidíš moje léta
a nemoc, truchlý plod jich, jež mé tělo
jak drát natáhne a zas v oblouk svíjí,
a dvůr můj vidíš, jehož osou stal se
můj syn, můj dědic. Granvela i Alba,
největší z mocných k novému jdou slunci,
když tito tak – jak diviti se menším?
Svět pustím, jenž už tak mi klouže z ruky
a budu hledat spásy duše svojí. – –
Ty neslyšíš, co já za noci slýchám:
když tělo moje v bolestech se svíjí
a zima proudí útrobou mých kostí,
hlas matky svojí slýchám, jež mě volá
a teskně vybízí, bych záhy přišel,
a já vím, že ji záhy uposlechnu – –
103
ne, neodmlouvej, mnichu, vůle moje
je nezvratna a odmluv nedovolím.
Tys stopoval tu dráhu mého žití,
závratný vzestup, poledne a vidíš
i večer její – rci mi, rozpoznal jsi
za vším tím smysl, jenž by dodal ceny
tomuto žití? Já v něm hledám, pátrám
a smyslu nenalezám, leda časem
obavy hrůzné, že jsem staraje se
o věci světa spásu duše ztratil.
Jen nevrť hlavou, otče zpovědníku,
vždyť rozumíš mi. Bůh mi svěřil správu
tohoto světa, ale při mně nestál.
Co papežů já viděl vstát a padat
a proti všem já musel s mečem v ruce
při boží hájit! Pohani a Turci
jim bližší byli, než já, římský císař
a zbožný katolík! A já jsem prohlíd
ničemnost jejich, sobectví a pikle,
já v ruce měl je, já je nerozdrtil –
zda netresce Bůh nejen to, cos činil,
však dvakrát víc, i čehos opomenul?
Hleď Němce, otče. Luther mnich je vyved
z ovčince církve – v ruce mojí bylo
jej spálit tenkrát... a já opomenul.
104
Já spálit měl jej, spálit druhy jeho,
a ovce beranů svých pozbaveny
by nikdy z ovčince pak neodběhly...
Však věcí Boha, otče, bylo přispět
a pomoci – a Bůh mi nepomohl...
Jak matka moje, která putovala
bez klidu s mrtvým tělem otce mého,
tak já jsem nedopřál si odpočinku
a válkou míru hledal – a vždy vezl
jen jeho mrtvolu po trudných cestách.
Svět pustím z ruky – záleží-li Bohu
na spáse jeho, postará se jinak,
než dosud staral se. A syn můj Filip,
jak zdá se, našel větší zalíbení
před tváří nebes, než já, otec jeho.
Hleď mnichu, sotva vkročil do Anglie,
již navrací se zbojná ona země
pokorně s čelem nachýleným k zemi
v ovčinec římský. Dá-li Bůh svou pomoc
vše provede se...
Ruce moje klesly...
V San Justu, otče, uzavřem dny svoje.
105
A nebe, jež nám nepřispělo v boji
o věci boží, snad nám neodepře
své slitování, když se modlit budem
za spásu duše, která nenalezla
dřív času starat o sebe se samu...
106