NEDĚLE PRAŽANA V ROCE 1413.
Jak ten den páně proběh příjemně! Slunéčko s nebe zářilo tak mile, a slovem božím v svatém Betlémě Mistr Jan těšil duše provinilé. A odpoledne když se v kratochvíl počestné cechy ku Vítkovu brali, šli kol mých oken, pěkný hled to byl a muziky do kroku čile hrály. A pak jsem viděl krále Václava s psovody, chrty spěl ke Kundratici, jak slunce zářila tvář laskavá a děkoval mi milostivou lící. A potom večer starý pasíř Vích v hospodě všem nám při chladivém moku vyprávěl mnoho z krajů dalekých a z událostí za svých mladých roků. [7]

V CREMONĚ R. 1414.
Fondalo tyran seděl při konvici a pil a klel: U ďábla, jisto dnes, že naplít měl bych ve svou vlastní líci, neb mizerný a hloupý byl jsem pes. S císařem papež hostmi mými byli a vyjedli mě, čerti proklatí, má dobrá vína hrdly svými lili, jen břečkou lze teď žízeň zahnati. Sigismund, šelma ryšavá a podlá, barbarský Němec, šejdíř prolhaný, prý v Kostnici teď církev spravit hodlá a zbavit chce ji rezu pohany. A svatý otec, Jan Dvacátýtřetí, Baltasar Cossa, z dávných pirat let, ten mistr jedu, davič žen a dětí – a ti dva chtějí napraviti svět! 8 Ty, lotr rovněž, před nimi ses shýbal a požehnání dáti soběs dal a Němci ruku, kněžouru hnát líbal a nestyděl ses, ani neusmál. A na Torrazzo jsi je vedl běže bez dechu jako mezek v rozletě a vykládal jim, takové že věže nenajdou druhé více na světě. A stál tam s nimi, ukázal tok Padu a Piacenzu, šírou rovinu, Mantuu, Parmu, bílý Milan vzadu – ah, zbít bych měl se za tu hodinu, že neshodil jsem bestie ty dolů! Svět křesťanský moh míti pokoj dnes, já dobré víno ještě na svém stolu – oh, Fondalo, tys pitomý jen pes! 9

HUS. T. G. Masarykovi.
Pře jeho došla cíle cesty svojí, čas jeho Noci Veliké byl blízko. V klášterní kobce u Bosáků čekal na chvíli, kdy mu přikázáno bude oslavit Pána ještě naposledy a dát mu v ohni vetché tělo v oběť. Psal za dne listy přátelům svým do Čech a pořízení činil o všem, co tam v dáli zval jměním svojím. Odkazoval knihy moudrého mistra Viklefa svým druhům, své sukně žákům zvláště odevzdaným, pozdravy známým, lásku svou všem Čechům. A všechny prosil, aby pevně stáli v poznání čistém, věrni slovům Písma, jak z jeho úst je slýchávali kdysi – tak psal a síle je, sám sebe sílil. 10 Neb v noční tmě, kdy hvězdy dívaly sese, vcházela k němu bolestivá chvíle, jež sestrou kdys gethsemanské byla. V tom tichu, kdy svět hříšný umlk, zmizel, a bděly hvězdy, hovořila Věčnost – svůj život viděl bez viny a čistý a zlobou k strašné smrti odsouzený. Na domov vzpomínal a všecku lásku, jež poutala jej v rodné zemi k světu, a bylo teskno mu, a duše jeho v úzkosti modlila se slovy Páně: Možno-li, otče, odejmi ten kalich od zemdlených rtů mojich... A tu schvěla se jako anděl s číší občerstvení Naděje plachá v síňku duše jeho: Snad přec uvidí zase zemi svoji a k svým se vrátí!... A když sen mu zavřel horečná víčka, viděl sebe doma, v Betlemské kapli, rodnou řečí mluvil k těm všem, kdož bez klamu a lsti a falše mu naslouchali – duše jeho při tom prohřáta byla prozlaceným teplem dne májového... 11 Bílý den mu přines zas přesvědčení, že je v cíli dráhy, čas Noci jeho Veliké že blízko – sah po peru, psal listy; síle svoje, svou duši sílil, aby neklesala. – – O pátém červenci v síň jeho vešli biskupi čtyři, vyslancové sboru, a čeští páni. Naposledy ptal se sbor knížat církevních, zda přizná bludy, jež psal a kázal, zda je odvolává, by tělo zachoval i spásu duše. A nežli mohl odvětiti těmto, pán z Dubé za ruku jej jal a řekl: Hleď, mistře Jene, my zde, druzi tvoji a průvodci, jsme lidé neučení, nám nelze radit tobě, sám viz tedy: mníš-li, žes chybil, odvolej a vyznej; však nevinen-lis, v poznané stůj pravdě až k poslednímu dechu v chvíli smrti. I patřil mistr v zaslzené zraky českého pána – ale zrakem duše uviděl náhle bezpočetné oči z otčiny svojí: zbožné Petry s Dorou 12 a Kateřiny s čeleděmi jejich, Jiříka kněze, paní na Zderaze i mistrů Jesenice, Mikuláše, doktorů mnohých, písařů i žáků, Martinka mistra, Křišťana a Petra, Henryka Lefla, Margrety a Skůčka, dcer měšťanských i paní, bratří v písmu, čeledi dvorské, prostých řemesníků i jasné králové – ty oči spatřil, jež připialy se ke rtům jeho vždycky, když kázával v své milované kapli – a viděl dále zraky prostých lidí, kdož přišli k slovu Páně v Kozí Hrádek a na Krakovec: z pod plachetek září nad jasnou pravdou oči žen a dívek, zrak vesských plebánů plá odhodláním v poznané pravdě jít a vésti jiné, zrak zemanů a rytířů mu dává své páže s mečem v službu vůle boží, a oči sprosťáčků mu podávají za obět to, co mají, celé žití – a Čecha vidí, vojáka, jenž v březnu s Poláky návštěvou byl v celi tady: po slavných bojích s hrabivými Němci se ubírali k Praze, k službě krále, Čech zeman byl, měl jedno oko pouze 13 a okem tím se díval v líc mu pevně, když promlouval k nim – pohled oka toho se sty a sty těch očí zírá na něj. Všem těm dal kdysi světlo ve tmu duše, života smysl, ukázal jim cestu, ti jemu věřili a věří v něho – je možno zklamati je? Odvolati, co jim též patří a ne jemu pouze? I vešla síla hrozná v duši jeho, tisíců síla, síla všech, již z dáli sem k němu hledí. Ne za sebe pouze i za ně mluví: Pane Jene, věztež, že kdybych bludy býval psal a kázal, chtěl odvolat bych jistě poníženě, však svědkem Bůh mně: žádám, ukažte mi, že bloudil jsem! Zrud prudkým hněvem v líci z biskupů jeden; Moudřejším chceš býti, než sbor náš celý? Usmál se a řekl: Nuž, poučte mě, rád chci odvolati. I potakali hlavou biskupové: Jak zarputilý je ten kacíř v bludech! 14 Nuž oheň vyžere ti šalby z duše a strusku její uchvátí pak ďábel a tovaryši jeho, džbáne hříchů! On vítězně se usmál – vidělť nyní sta a sta očí z dálky zírat k sobě těch očí lidí drobných, neučených s vděčností vroucí, oddanou a prostou, a řekl pevně: Kristus na nebesích mým jediným je soudcem spravedlivým, mým doufáním a pevnou vírou mojí. Zde vítězí, kdo přemožen tu bývá. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A k soudci tomu pevný šel dnem příštím ohnivou branou z soudů toho světa. 15

CHELČICKÝ.
Na hrázi rybničné o zářijovém dni, když slunce přešlo již svůj vrchol polední, dva muži sešli se a sedli k hovoru. Rovina kolkolem. Na západ v obzoru Vodňany tyčí se. Podzimní vítr vál a čeřil rákosí a vody krumploval. – Biskupec: Já knězem Lukášem tě žádal, Petře, bys přišel sem a pověděl dle pravdy, co slyšíš o nás, potom sám co držíš o tělu Kristově? Hle, vstali mnozí a učí tak a jiní jinak zase. Chelčický: Já slyším, ani jedni dí, že dobře, a druzí zas, že zle držíte, tvrdí. Sám mním, že tělo Krista ve svátosti se nerodí a netvoří; svou mocí a slovy svými, jež jsou na rtech kněze, 16 Bůh působí, že v této chvíli v chlebu i tělo Kristovo i způsob chleba ve stejné míře svorně spolubývá. Biskupec: A právě tak já držím podle Písem a snažil jsem se odlišit vždy všecko, co křivý rozum lidský přidal k tomu. Chelčický: Však myslím, o to nejde, co mám držet, leč kterak žíti. Nestačí jen slovy vyznávat Krista, ale jíti za ním po cestě skutků. Jinak sloužíš šelmě a Antikristu. Říše Kristova je říš svobody, kde člověk přirozeně se k dobru nese; potřebí v ní není ni králů, ani pánů, neb moc světská jest zlo, jež má svůj kořen v hříších lidských, a roste, aby hříšným metlou byla. A křesťany-li budem podle skutků, pak není třeba králů ani pánů. – V té chvíli u Vodňan se veliký křik zdvih, z děl rány zahřměly a v tonech trhaných zpěv mocný zavál sem, to píseň Táboru se lila divoce po země prostoru. 17 A do ní na novo děl rachot zaduněl, kouř bílý nad městem se zdvihl, k nebi chvěl, a vítr, jenž ten hluk nes širou plání sem, hrál sobě rákosím i vodním zrcadlem. – Biskupec: Slyš, chvíle šturmu! Bratr Žižka bije k zdem proradného města, jež se dalo zmást hlasem rufiána Rožumberka. Teď pomstou boží stihne Žižka všechny, kdož příkoří a zlobu prováděli v kalichu bratřím. Hospodine Bože, stůj při těch, kdož jdou za příkazem tvojím! Chelčický: Jak můžeš dít o pomstě Boží, kněže!? Zda odvolal Bůh kdy svá přikázání, jež na Sinaji do kamene napsal? Což neplatí už jeho: Nezabiješ? A nepokradeš? Neučiníš bratru násilí více? – A když neodvolal Bůh příkazů těch, neklamete, kněží, a neklamou-li mistři lidu toho, když mlčí k věcem těm, je omlouvají? Hleď, mistr Jakoubek mě kacéřoval, když v Praze kdys já nadhodil jsem jemu, zda z Písma důvod měl by k těmto věcem, 18 k násilí, boji, vraždám, loupežením – on nezapřel a vyznal: nic tam není, však staří svatí církve takto praví a církev sama takým žitím žila. – Biskupec: I já tak chtěl ti nadhoditi právě! Chelčický: Odkud že pijete to, muži tiší, posvátných postav takovouto vědu? Hle: „staří svatí církve“, „církev sama“ – či může, smí-li církev a ti svatí rušiti Krista? Piješ z kalužiny, již porodil déšť kdesi na silnici, když vedle v řece zdravá voda běží? Hle, vy se osupíte na každého, kdo v pátek trochu masa z vepře pojí – krev lidská prolitá před tváří vaší však svědomí vám nijak neobtíží. Či odjal někdo svědomí vám vůbec? Biskupec: Ty tedy veskrz církev zavrhuješ? Chelčický: Mluv o křesťanství! Bylo čisté pravé až k časům Konstantina Velikého. 19 Když Papež Sylvestr jej vpustil v víru bez změny života a hříchů plna a se vším panstvím, právy pohanskými, tu křesťanství se vesměs zpohanštilo. A jakož papež císaři dal Krista, tak papeži dal pohanství své císař. A od té doby obě moci svorně se dělí v světa vládě. Jedna druhou bratrsky drží, obě obracejí k sobeckým účelům svým všecko v světě. Papeži, mistři, doktoři a kněží, císařští satrapové, udělali světského pána chranitelem církve. Tak ostrost meče nyní Bohu slouží, kraj ohněm lehá jenom v službě boží, krev prolévá se jen k libosti nebes. – Biskupec: A nečteš u Mojžíše, u Josuy, že činí Hospodin lid vyvolený nástrojem vrchovaté pomsty svojí? Chelčický: Tak bylo dřív, než Kristova krev svatá zem vykoupila. Není místa na ní, jež nebylo by navždy posvěceno, a není hříchu, jenž by nebyl omyt 20 jak do minula, tak i do budoucna. Od Golgathy věk započal se nový, věk míru, lásky, podle vůle Boží. Jsou přikázání dána: Bůh víc nechce, než aby dle nich lidstvo žilo nyní. Pryč s meči soudy, klatbami a vraždou, pryč s mocí, ať je duchovní či světská! Synové Boha jsme a bratří v Kristu! Biskupec: A Němec-cizozemec? Chelčický: Bratr tvůj jest. Chelčický:Biskupec: A Zikmund římský? Chelčický: Vašeho zla zlem jest. – Zpěv boje z dálky zněl a děla hřímala. Obloha nad hlavou se čistě modrala a pod ní ztrácel se i hluk i bílý dým. A vítr vodou hrál a šuměl rákosím. – Chelčický: Hle, vraždí Tábor, vraždí Řím i Praha. Žil Kristus? Vykoupil nás? Kněží jeho 21 i zde i tam svátosti rozdávají a tělo páně kladou do úst hříšných, a přečasto svou znesvěcenou rukou... Vás, kněze táborské, já rád měl více, než kněze jiné, protož žel mi také vás víc, než jiných. Dvakrát žel mi nad to těch lidí pošetilých, kdož jdou s vámi, neb oni drží jinak, vy též jinak – a všichni křivě. Z daleka a temně a v podobenstvích promlouváte k lidu, lid život svůj pak upravuje maně po rozumu svém. Neboť lid ten vidí, že kněží též své žití upravují po chuti svojí, cechujíce v noci při pivě, víně, vrhcábech a tanci, a v smilnění a freji. Shovívání má lid ten k hříchům svým i hříchům kněžským. A dí-li kněz mu někdy při kázání: Hleď k tomu, co my velíme, a nehleď, co činíme (blud činí pak i učí), tu lid si myslí: Slyším, co mi pravíš, a dle své chuti, jak ty, žíti budu – V tom vítr, který táh nad jejich hlavami a hýbal rákosím a šplouchal vlnami, nes výkřik vítězný od městských zdí a bran 22 a potom ztichlo vše: hlas lidí, hukot ran –, jen vítr podzimní po šíré pláni vál a čeřil rákosí a vody krumploval. – Biskupec: Jsi přepiat, Petře. V jiném světě žiješ, než tento náš je. Však my také nejsme s našeho světa řádem spokojeni a převrátit a obnovit jej chceme. Když potopou Bůh trestal svět – též vraždil, když Sodomu chtěl zničit – nelitoval. Meč boží pomsty nesem českou zemí a dopadat mu dáme na vsi, hrady i hříšná města – vinníky jen trescem, šetříme dobrých. Boříme, by místa tu bylo pro svět lepší, lepší lidi. List napíši, ti, Petře, o těch věcech, neb k rozhovoru více času není. Ten pokřik slyšels? Vodňany jsou vzaty a chvíle pomsty Páně přikvačila. Jest kněží několik tam, kteří dříve kdys pod obojí svátost rozdávali, leč zpětili se, když pán z Rožumberka.Rožumberka, přilehnuv k městu, dobyl ho a zvrhl. Do vápenice uvrženi budou a spáleni... Duch Páně budiž s tebou! 23 Chelčický: Jak spěchá rychle k mordýřskému soudu!... Vsi, hrady, hříšná města chcete bořit, by místa bylo pro ty lepší lidi... Zvrácenost taká! Každý musí v sobě sám zničit člověka, jímž dříve býval, sám sebe lepšího dát potom světu... Jdi, blázne z bláznů!... A přec svatou krví kdys na Golgathě též on vykoupen byl i jeho bláznovství i všech těch druhých. A není propasti i sebe hrubší v té lidské duši, kam by proud ten svatý byl nepronikl... Bože na nebesích, tvé velké tajemství je nevýzpytno! – Je ticho na nebi a ticho na pláni. Rezavou travinou se vítr prohání a padá v rákosí a do vod zčeřených. Jest jasna nebes báň, a kraj je smuten, tich. 24

ŽIŽKA. (1423.)
Žižka: Je ticho venku. Z vlhkého pak chladna lze cítit, noc že valně pokročila. Kněz Petr: Už Bůh jen bdí a na nebi hvězd počet a dole, otče, ty a stráže naše. Žižka: A tvoje oči? Kněz Petr: Šťastny, že být mohou dnes zrakem tvojím. Nechce se jim spánku. Žižka: List bratřím Valečovským Laudát poslal? Kněz Petr: Po jezdci křepkém. 25 Žižka: A ty výzvy městům? Kněz Petr: Jsou rozeslány. Žižka: Budeme se bíti zas tedy s Zikmuntem a panem Čeňkem o boží při. A s Němci o při svoji. Kněz Petr: A v obém přispěje Bůh spravedlivý. Žižka: Což rána ženy Proškovy? Je lepší? Kněz Petr: Ne, otče Jene. Nechce přát jí klidu. Ulehnout nechce. Poraněným slouží a sebe nedbá. A když služby není, jim z Písem předčítává. Žižka: Tvrdošíjna! Rci dětem, kněže, aby natrhaly u cesty rostoucího jitrocele, a Prošková ať rozmačká ty lístky, až mastí budou, tou ať potře ránu 26 a zaváže. Mně v Polsce častokráte jitrocel pomoh. Zimnici-li mívá, ať kořen jeho vaří a ten odvar požívá s mlékem. Písma čítat můžemůže, leč k obsluze dost zdravých sester máme. Kněz Petr: Poslechne jistě, když tak vůle tvoje. Žižka: A mládež tábora je dobré mysli? Kněz Petr: Je šťastna dětstvím svým. Při službách božích mladými hlásky chválí Pána Boha a výklad kněží zbožně poslouchává. A potom chlapci vyberou se v luka a skotačí a zápasí a křičí, jak zvyk už hochů. Ale hrám těm tolik se neoddají, aby nepostřehli, když tu či tam se houfec bojovníků k besedě sejde: zanechají všeho a jako vrabečkové mezi drůbež ve chvíli, kdy se zrní sype, běží a vetrou se v ně, naslouchají řečem o bojů příhodách a pomstě boží, zrak jiskří se jim, milovat se učí, 27 co zákon boží velí, vyrůst touží a palcátem vlást jako otci jejich. Děvušky hravé loutky sobě strojí (z těch cetek, jež jsme v loňském lednu našli ve vozech Zikmuntových nad Sázavou), když ku hře chvíle. Jinak pomáhají svým matkám, ať to vaření či šití, tak opravdově, že se neubráníš úsměvu blaženému vida vážnost a zaujatost v hravých obličejích. Žižka: Tábora naděj... Zavedeš mě, Petře, až zítra budou zpívat, v blízkost jejich, rád poslouchám ten hlahol svěžích hlásků... – Což onen Pražan, který ondy přišel v náš tábor, touže vejít do bratrstva? Kněz Petr: Vlk šerý je to. Hejtman Koudel zítra ti předvede jej. Byl dnes s pícovníky – však přistižen byl, že se více stará o bílé groše: vrážel do stavení a lidi hrdlil. Ba, i děvče zdávit chtěl v jizbě jedné a když dopaden byl, prál, že to papeženka, že svou vůli provésti může. 28 Žižka: Bude spálen za to, plaz zatracený! Však už hlas ten jeho mi divně zněl a proto jsem jej svěřil zvlášť dozoru a očím Koudelovým. Ah, Pražan! Praha! Však to jasně cítím, že nikdy není pevné spolehnutí na ně a na ni! Dojde ještě k účtům a platiti se budou dluhy všecky, ty zánovní i ony zastaralé!– – Viz, kněže Petře, čets mi ondy příběh o potrestání Achana, jenž loupil ve svatém boji pro sebe, jak dneska ten člověk pražský – kamením lid všecek jej uházel a spálili jej ohněm, jak Jozua byl kázal, vůdce lidu. Po rozumu mém proto zničen plevel, že Hospodin by mohl vstáti k pomstě a niče plevel, zničil by i klasy. A proto bratrstvo být čisto musí, by nebyl pokoušen hněv Hospodinův. Tak, Petře, držíte i vy též, kněží? Kněz Petr: Tak, otče Jene. 29 Zižka: Pověz ještě kněže: Hle, z Písem ty mi čítáš i ti druzí... Když Nový Zákon byl to... víš, ta místa, kde Spasitel nám káže trpět, mlčet, a v líc-lis udeřen, dát druhou k ráně a milovat i svého nepřítele – já v nocích na to myslil o těch věcech, a obavy a tesknoty mě jaly, zda cesta moje je dle vůle páně? A pak jsem zase připomněl si všeho: slov mistra Jana vřelých varujících před sítí, kterou ďábel na svět líčí, a hrozné smrti jeho v Konstancii, úkladů šelmy Zikmunta a Říma i zrádců domácích – a hned jsem cítil, že nelze jinak, že bych krev svou zradil a duši škrtil... Nyní, když mi čtete z knih Mojžíšových, Jozuy a Soudců, jsem kliden sic a důvěry pln pevné jak v sebe tak i v milost Hospodina... A přece časem šelestí mi v duši hlas pochybnosti – pravda, zlehka, slabě, jak osyka, jež chví se, třeba nevál dech vánku nejmenší... Nuž, ty co o tom? 30 Kněz Petr: Bůh nezměrný jest v lásce, otče Jene, a trestá-li, jest nezměrný v své pomstě. Zem naše byla hnízdem Ancikrista a pelechem všech šelem. Bůh v své lásce jí poslal jako Israeli kdysi své muže horoucí a vyznavače, Miliče, mistra z Janova a Husa... A tento upálen byl zlostí lidskou před zhanobeným oltářem a trůnem. Tu Hospodin dal dopadnouti meči a poslal lidu Jozuu, tož tebe. Tys císaři dal, což je císařovo a co jest božího, ty vrátíš Bohu. A Spasitel náš, otče Jene, pravda, byl láskou. Ale božská láska tato musila klnout v rozhorlení pomsty jak městu Betsaidě tak Chorazainu. A láska ta, ač věděla, že zhouba na Sion lehne, nechránila města, neb vymklo světlu se a spělo do tmy, ba, nechránila oltáře ni chrámu, neb byly zhanobeny zlostí lidskou... Meč boží vedeš, mečem božím biješ, duch páně s tebou – budiž kliden, otče. 31 Žižka: Však pouze v tom je, kněže, síla moje... Nazítří, Petře, vyšlem rychlé zvědy, zda sjízdny jsou už cesty, a zda vody roztálým ondy sněhem posílené se vrátily už v obvyklá svá lůžka. Chcem zaměřiti k Hradeckému kraji a ztrestat šelmu Čeňka a ty druhé... Jdi spat už, kněže. Položím se také a proto mohu zavřít oči tvoje. Kněz Petr: Pán s tebou, otče! Žižka: Také s tebou, Petře! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je ticho. Oddech bratří z blízkých stanů slyšeti mohu. Úder koňských kopyt, jímž spící zvíře mimovolně bije... Bdí Bůh a hvězdy... Hospodine Bože, jenž vševidoucím zrakem vnikáš v hloubi všech ledví lidských, račiž popatřiti do duše mojí a rač vyplniti vše, co tam vidíš. Udělal jsi slepce 32 svým mečem, nástrojem své svaté vůle, jsem v pokoře tvým, bez tebe nic nejsa a dát rač, abych směl být tak i dále a provedl svůj úkol do posledka. Dej očistit mi naši českou zemi od zloby cizí, od neřádů vlastních, dej plevel sežat mi a dáti ohni a rozprostřít rač nad ním mír svůj potom, by každý, i ten poslední z těch malých, syn její klidně žil a volně dýchal, prost domácího jha a pout prost cizích, a v bezpečí měl všecko, což jest jeho, krov domu, rodinu i pole svoje. Proud milosti své vylij na nás potom, a řeku dobroty své na zem naši, vrať království své zase lidu svému, a vůle tvá buď na zemi jak v nebi! 33

JEANNE D’ARC. (1429.)
Nebeský rytíři, ty bílý archanděli, již poslechnu, již neodmlouvám více... V tvých očích modré plameny se chvěly a bledým zlatem leskla se tvá kštice. A slova tvá jak tony harfy zněla, že Pán a Bůh shled na tu naši bídu, že milá jsem Mu a že chce, bych spěla na pomoc králi, Francii i lidu. Dvě vzácné panny po boku ti stály, vím, Marketa a Kateřina svatá, mé ruce jaly, rty mé zulíbaly, dech jejich byl jak fialka a máta. Již půjdu, svatý anděli můj bílý, jak přikázal jsi. Neodmlouvám více, já vím, že tys dal pažím mojim sílysíly, že tys mi v duši rozžeh zářné svíce. 34 A najdu meč, jenž za oltářem v zemi ve Fierbois je dlouhé věky skrytý a bílý prapor vezmu s liliemi a ke králi mě ponese oř hbitý. Jsem prostá dívka, válečnická práce mně cizí jest – však, anděli můj bílý, tys povelel, já provedu vše v krátce, neb pohled tvůj mě vede, chrání, sílí. Ráj slíbily mně svaté panny oběobě, až dílo svoje v slávě dokončíme... Ráj, kde zřít budu moci v oči tobě, anděli bílý! S Bohem, Domremy mé! 35

CHELČICKÝ PO BITVĚ U LIPAN. (1434.)
Od meče zhynuli, že mečem vládli. Jak omámené stádo vylákali je lestně z vozů, odřízli je od nich a vraždili, co jiní v hradbu vnikli a vraždili, až země krví zvlhla. A v posled vyloudili zbytky jejich do stodol prázdných, zavřeli a vztekle krov zapálili... Mní, že takto dali mír páně všechněm lidem dobré vůle... Kdys plamen v Kostnici, teď na Lipanech a řeka lidské krve plyne hlučně od onoho sem k tomu... To je všecko. A kněz má zase duše, císař těla a ničeho pak není, co by zbylo pro krále nebeského. Zdraná zase je Petrova síť císařem a knězem, velkými velrybami pohanskými, a drát ji budou pokolení s erby, hrazená města, potomstvo to Kaina, 36 kolejští mistři, mnišstvo mnohotvárné a kde kdo více. Svatým jménem Krista pozdvihli meče, pochodně a cepy, zem spustošili přede tváří nebes a lidé zvlčili se... To je součet let bouřných, divých, zlostných, nerozumných. A přec mi líto jich, těch žalně zbitých, vždyť nejbližší mně byli ze všech lidí a bloudili jen v dobré víře svojí... Hle, Pravda páně vešla v českou zemi, jak nikde jinde, pohanstvím svět živ byl a všude žije; po stech a stech letech dal sestoupit jí Kristus na svět znovu. K nám přijít ráčil, nás chtěl vyznamenat, Jan Křtitel druhý, mistr Hus, mu činil přímými cesty jeho – ale běda! Byl v duších nepořádek, zlo a temno, nic poklizeno... Satan nutkal nad to k prolití krve – prolili ji rádi a tolik prolili, že Pravdě páně nezbylo místa, kam by vložit mohla svou čistou nohu. Ze země nám ušla a Bůh jen ví, kde odpočine nyní. Tma všude... a v mé duši mdlo a smutno... 37

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ.
Ti Češi všichni mají v očích dýky, a panny jejich nijak nedovedou jak Němky, Uherky a tmavé Vlašky zasmát se pohledem ti z očí v oči – – Ta Praha vůbec... podíváš se z okna a spoustu věží vidíš jako prsty vztyčené k nebi, hrozící ti přísně – – za Hladovou zdí hasne denně slunce, jak hranice by hořela tam kletá, ta jejich hranice, kde pošetilý a paličatý kněz dal vale světu – – A Vltava se ložem svojím valí krvavá, těžká – – tolik asi krve mě zem ta stála – – Sáhneš po poháru a víno zas má jenom barvu krve a trpké je, jak zde to živobytí – to bůh ví: otec sázel tu a pěstil burgundskou révu – já, syn jeho, piji pelyněk tady – – – 38 Kažte připraviti, nosítka moje – nechci umřít tady a žít už docela ne v tomto městě – pryč odtud – přes Jihlavu, Znojmo, k Vídni pod modré nebe, k usmívavým lidem, pryč rychle od těch hořkých poustevníků a z města, které mučírnou je mojí – – 39

SAVONAROLA.
Má v duši obraz, jak by svět měl býti dle srdce Krista. Ale svět je jiný. Nevěstka hříšná, nechce znát své viny a bláznivě se k zatracení řítí... Splet z hrůzy bič a jal se v líc ji bíti. Smích zašel jí. V tvář used děs jí siný. V šat oděla se z hrubé pytloviny. A bila čelem klnouc svému žití... Mnich ustal. Hotovo vše. Bohu sláva! l nestaral se dál o kajicnici. Ta vstala: Jaký blázen jsem to byla! A ruce kolem šíje mnicha vila a kličku zvolna na hrdlo mu dává, pak zadrhne a vleče na hranici. 40

KOMETA.
Kometa zářná na půlnoční straně se objevila hněvná, zavilá, červeným světlem hlásajíc hněv Páně přísnými tresty zemi hrozila. Na vršek k božím mukám vyšli lidé a hledí na hrozebné zjevení potichu hovoříce, co as přijde a čeho že to asi znamení. Mor s hladem... Válka... dědové se děsí. Jsou tiší muži. Chví se dívčice. Matičky slzí. Jenom hoši běsí nedbalou kuráž v odiv stavíce. 47

VIDĚNÍ SEDLÁČKOVO.
Já ji viděl – duši biskupovu – půlnoc byla – nemohl jsem spáti – naduřelá vyšla asi z rovu – já ji viděl k nebi putovati. Berlu měla, tou se opírala o hvězdy a černých mraků nával, pomalu se kachní chůzí brala – jak pan biskup zde už chodívával. Šla a šla vám – tu ji dohnal letě bílý anděl – snad se k nebes bráně vracel z pochůzek svých na tom světě – a let srovnal podle kroků páně. Ale v tom nad šibeniční horou čert se zjevil – roháč nevídaný – porostlý byl kůží černou, sporou, křídla měl jak netopýří blány. 48 A ten čert se k duši páně žene, že je jeho a že musí dolů, anděl prá však, že to biskup, že ne, že má místo u božího stolu. A čert vyčte všechny hříchy páně, všecko do slovíčka bez okolků, kterak chlastal, žral, a že jak káně zkazil každou holubičku holku. Anděl poslouchá to s nevrlostí, křídla spustí dopáleně s ramen, biskup že je biskup, a že dosti, že má místo v nebi a že amen. Čert však na svém: pán prý spásu zmrhal a že vezme do plamenů pána – sápal se a plášť mu s oudů trhal, anděl dát ho nechce – podívaná! A jak, lidičky, pan biskup chvěl se, jak se krčil, jak byl hezky malý, a jak od nich obou vzdálit chtěl se, co se o něj hádali a prali! Pořádně se do sebe tam dali, křídly, rukama se o něj bili, 49 peří, chlupy vám z nich poletalypoletaly, až ten chumel zakryl oblak bílý. Jen jsem zaslech, jak pan biskup křičí do té pračky úzkostlivá slova: – Nechejte mě, nechci být já ničí, na zem raděj chci se vrátit znova! – 50

KONEC SVĚTA...
Co o tom soudit, nevím, hloupá ženská. Však lidé tvrdí, že tak stojí v knihách, kde zapsána jsou slova Spasitele, všech proroků a čarodějnic Sibyll, že přijde jednoho prý léta spásy zničení světa. To prý máme letos. Na Velký Pátek. A prý ona hvězda s hořící metlou, která tenkrát stála nad chlévem betlemským a vlídně svítíc třem svatým králům ukázala místo, kde nejvyšší král v jeslích odpočíval, že prý ta hvězda letos přijde zase, však velká, nevlídná a trestající a její metla bude hrozně dlouhá, po celém nebi potáhne se kvapem a smete hvězdy, měsíc, slunce v moře a potom se k té naší zemi skloní a smete města, vesnice a hrady, tak, jak to stojí, hýbe se a žije z úrady boží v hlubokosti mořské,mořské. 51 Na Velký Pátek letos... Pane Bože, což mohu já znát, bába neučená! Je strachu z toho tuze po všem světě. Za lesem tamhle zbořil se jim kostel a nechali tak – nač prý znovu stavět, když beztoho už přijde konec všeho? A s našeho vzal vítr kusy střechy, že lije se tam – ale páni řekli: nač opravovat, vydrží to chvíli a bude konec. Tak to všecko schází a přípravy si každý strojí volně dle svojí hlavy. Náš pan hrabě sezval si rytíře a pány po vůkolí do hradu svého, kostkují a pijí a s děvčaty se baví, kterým z vesnic pan kastelán se dostavovat káže. A slečně z hradu na kvap vystrojili oddavky slavné, neboť prý si přála života užít jako každá žena, když už jen málo užívat ho zbývá. A paní hraběnka hned po té svatbě odjela v klášter, zavřela se v cellu a modlí se tam pod křížem a pláče. Zas jiný pán prý spočet jmění svoje a věci od zlata a stříbra prodat kázal 52 židovi v městě – židé nevěří prý těm knihám našim, že by svět měl zajít, a kupují, kde kdo co prodat touží – tož ten pán prodal, zavolal si mnichy, dal spočíst si, co může spotřebovat až do dne toho Velikého Pátku, to ponechal si, ostatní jim podal, by vymodlili spásu jeho duše, a žije vesele a spát prý nechce, by užil více. Kdo to všechno chápe? V podhradí u nás nikdo neodpírá hříšného těla rozkošivým přáním: i mladí žijí v bujném užívání i staří užívají jak jen možno. Ještě že opatrně dali kněžím, co honem mohli dáti, na ofěry. A já, tvor sešlý, žena pošetilá, jen čekám. Čekala bych takhle stejně i kdyby konec světa přijít neměl. Vždyť užívat – jak může stará žena chtít užívat, chtít žít, chtít veselit se? A myslím jen, že výhodno by bylo v kostele strávit den Velkého Pátku, 53 až objeví se hvězda s hroznou metlou. Je přece jenom kostel místem božím a byť by ho i nešetřila hvězda, přec v čas ten nemůže být tam tak strašno, jak někde venku, řekněm, mimo kostel. Tak připraví se každý dle své hlavy a v ruce Páně trváme zde všichni a doufejme, že Pán nás nepustí z ní, ať cokoliv se stane s tímto světem. 54

BEN ABRAM.
Ben Abram, rabbi, bádal dny a noci v křesťanských knihách. Po dokladech pátral, že Ježíš nařizuje inkvisici a hrůzy mučíren a plamen hranic. Dny noci hledal. Náhle vstal, šel z domu a s rozzářeným zrakem přímo mířil k dominikanům v síni inkvisiční. – Ctihodní otci, netřeba vám stíhat židovský národ! Můžete dál pálit cikány, Maury, ne však bratry svoje. Před tváří Hospodina jsme vám bratry. Je omyl, že jste vyznavači Krista. Náš Adonai je bohem vaším pouze. Jej vyznáváte. Jeho zákon stal se zákonem vaším! On, Adonai-Šaddai bůh pomsty, válek, tvrdé nenávisti, jenž neodpouští, řídí činy vaševaše. A jeho trůnem jsou jen srdce vaše. A jeho vůle řídí soudy vaše. 55 A nevíte to, proto vám to pravím. Teď palte dál jen cikány a Maury, však ne už Židy, bratry v jednom bohu – tu dominikani se na něj vrhli. A druhého dne hořel na hranici Ben Abram rabbi. Dokud myslit mohl, myslil a myslil, až se dýmem zalkl. A dokud myslil, pochopiti nemoh, jak možno nepochopit... 56

MATEMATICKÝ PROBLEM.
Řada čísel probíhala chvatně černou hlavou pana Belgiosa, v prázdno zíral, ale viděl houfy lesklých zlaťáků a odhadoval počet jejich, houf ku houfu sčítal, potom vyzkoumat chtěl násobením správnost předešlého sečítání, nezvyklou tou prací velmi trudě plaché vědomosti svého mozku. Na to zabod přes stůl pohled v mnicha: – A ty pravíš, mnichu, že lze koupit odpustky všech sebe těžších hříchů? – – Indulgence na všechno mám, pane. – – Na lež? – – Na lež. – – Krádež? – – Krádež. – Dobrá. [57] Křivou přísahu? – – I na tu, pane. – – A což vražda? – – Vše lze odpustiti, ovšem podle výše přesné taxy. – – Pověz ještě: jsi jist zcela, mnichu, po smrti že Pán ty věci uzná a že nedá trpět v pekle duši? – – Jist jsem, pane. Neboť Kristus nelže. Co je tady církví rozvázáno, bude rozvázáno také v nebi. – Zase zíral v prázdno Belgioso, odhadoval, násobil a sčítal: – A co stojí odpuštění vraždy? – – Dvacet zlaťáků. – – A desíti vražd? – – Dvě stě zlatých. – – Mnoho peněz, mnichu. Mnoho peněz. A máš rukojemství? – – Zde ty listiny. Hleď pečeť, podpis. Všecko pravé. Všecko nesu z Říma. – – To snad platí pro minulost, mnichu? – – Také pro budoucí činy, pane, svatá církev všecko smí a může. – – Deset takových mi připrav listin, půjdu zatím pro peníze, mnichu. – 58 Přinesl je,je. Opatrně sázel zlaťák ku zlaťáku v plochu stolu. Teskně zíral na ně. Čím víc rostly, tím je pomaleji vysazoval. Už byl hotov, zastavil se chvíli: – Dej sem, mnichu, ještě jeden blanket! Celkem jedenáct. Tak. Přepočítej, nechci ošiditi svatou církev. A ty listiny jsou dobré, platné? – – Všechny správné,správné. Podpisy viz, pečeť. – Večer byl už. Do torby mnich shrnul řady zlaťáků, přál pánu štěstí, vyšel z hradu. – – – – – – – – – – Ráno nářek v městěměstě. Deset nejbohatších lidí bylo četou zakuklenců povražděno, dům a kasa jejich vyloupeny. Na cestě pak, která vede z města ležel mnich. Byl skolen ranou meče. Ležel vedle prázdné torby svojí. 59

LUTHER. – V. Martínkovi. –
Ať k duhu jde, co dominus můj Kačka teď na stůl staví! Tím vás vítám všecky a přáním spásy v Kristu pozdravuji! Nuž, usedněte, z daleka jste přišli, a rády odpočinou nohy vaše. A jezte chutě, posilněte tělo, by obstát mohlo v nemocech a zlobách, jež pokušením Satana jsou pouze. A duši posilněte douškem vína, jež písčitá nám krajina tu rodí, Pán nepovrh jím v Káni galilejské a při poslední večeři je změnil na krev svou svatou pro spásu a blaho všech kreatur svých. Přišli jste mě spatřit a porovnat, zda umný mistr Cranach mých lící kontrfej vám věrně podal – nu, tady stojím: doktor Martin Luther, jenž dí: Tys spravedlnost moje, Kriste, 60 však já tvým hříchem. – A přec Pánem zvolen jsem za bič svižný na nevěstku římskou a na papeže, toho Antikrista... Však valné roky žil jsem žití svoje jak člověk v sklepě, který stále čeká, že Bůh se slituje a sjede k němu po proudu světla. Byl jsem řeholníčkem a doufal, že tím mnišstvím přijdu v nebe. A tovaryši z dob těch dosvědčí mi, že byl jsem mnichem dobrým: já se postil a modlil se i hříšné tělo mrskal – však tmu jsem cítil kolem a tmu v sobě. Ta samota a těžká mysl byla mi takřka jedem, jak všem mladým lidem, a mistr Occam nerozžeh mi světla a mistr Biel ne – ze všech bědných lidí já na světě byl věru nejbědnější, má noc, můj den jen zoufalstvím mi byly. Noviců mistr, starý mnich, mě často chtěl vztyčit, když mi hlava padla v dlaně, a říkal: – Věř jen, bratře, věř a doufej! – Však kterak jsem měl věřit, kterak doufat? Můj Kristus seděl v dálce na nebesích ve slávě duhy, soudce s hroznou holí, kat kreatur svých!... 61 Tu jsem našel bibli v erfurtských knížkách, čet ji několikrát a našed ji, já našel cestu k Bohu! A v něm jsem spatřil laskavého otce, já k němu došel, klek u nohou jeho a naslouchal jsem svatým slovům jeho – a bylo mi jak člověku, jenž vyšel z nemoci těžké, bylo mi jak kraji, když taje sníh a řekou plovou ledy a skřivan nad černými poli vzlétá. I zavrhl jsem výklad všech, kdož slovou v rodině církve učiteli, otci, a bible držel se, jak líp je vždycky zřít svýma očima než zrakem cizím. Arnoldi z Usingen se posmíval mi: – Aj, bratře Martine, nu, což je bible? Má člověk staré učitele čísti, již z bible vyssáli už šťávu pravdy, vždyť bible sama všecky spory strojí! – – Já klid v ní našel. Přivedla mě k Otci a já směl hovořit s ním bezprostředně. Oporou v řádu byl mi doktor Staupitz, můj otec duchovní a rádce věrný, a kdyby doktor Staupitz nebyl pomoh, či vlastně Bůh jím – v pokušeních dávno 62 byl utonul bych, dávno byl bych v pekle. (Po letech Staupitz učení mé proklel, ač takto stavěl na něm vlastní rukou – jak divnou cestou chodí pravda Páně!) A doktor Staupitz byl též, jenž mě poslal ve věcech řádu do věčného města. Když s Monte Mario já město spatřil, pad na zem jsem, zdvih ruce, volal dojat: Buď pozdraven, ó Říme, místo svaté! Já kostely jsem prošel, všechněm hrobům jsem poctu vzdal jak každý prostý poutník, a věřil vše, co vylháno je o nichnich, ba, litoval, že rodičové moji už mrtvi nejsou, abych jejich duše moh takto z očistce muk vysvobodit. A věčné město nevěstkou už bylo a válelo se v neřesti a hříchu, kněz mši tam slouží jako řemeslník, a papežem se nemůže stát nikdo, kdo vykouleným taškářem by nebyl. Tam věřit nemusíš, jim stačí zcela, když posloucháš jich, buď si živ jak pohan a věř jak Turek – je-li peklo někde, pak pod Římem a Řím jen na něm stojí. 63 Toť žena šarlatová, jejíž hanba na sedmi kopcích bezestoudně leží. Tak viděl jsem, tak mluvím. Vrátil jsem se a Staupitz byl zas, který přinutil mě – na tomto dvoře, tamhle pod tou hruší – bych přísné zkoušky z Písem svatých složil a na škole byl vykladačem jejich. A tak jsem učil, k čemu sám jsem došel. Dal rád jsem, co mi dáno bylo kdysi. K pramenu vody živé, k bibli, ved jsem rty žíznivé, já učil chápat Krista a věřit jemu – víra patří Bohu, tak jako činy lidské lidem patří. My sami ničím nejsme, všecko máme od Boha pouze. V knihy Augustina já znovu vnořil se a od nich spěchal ke knihám Taulerovým a svou bibli jsem neopouštěl, váhami ji čině, kam každé slovo z oněch klad jsem, vážil, než ústy duše k požití je polkl. A tu mi vešel Aristotel v cestu, ten komediant řecký, jenž moh býti 64 vtěleným čertem, kdyby nebyl býval ubohým smrtelníkem – byl jsem záhy s tím ošemetným Stagiřanem hotov a vedle cesty ležeti jej nechal na potupu všem církevníkům římským, již vůdce svého v pohanu tom zřeli. V těch dnech jsem cítil, že jsem v ruce Páně jak kladivo, jež rozbíjírozbíjí, kam padá, a v chvílích činu hlas jsem slýchal v sobě: Tak učiň, Martine! – i učinil jsem a viděl jsem, že hlas byl hlasem Páně. On vnuk mi pětadevadesát thesí na dveře chrámu přibít, aby pravda na světlo boží přišla, když pes Tetzel svůj krámek postavil a obchodoval s odpustky Říma, tvrdě bohaprázdně, že zazvonění mince v skřínce jeho je signál hříšné duši do očistce, by k nebi jela. Poslali mé these do města Říma, kardinal tam jeden mě nazval malomocným synem čubky a k soudu volali mě. Nešel jsem tam, ač hotov byl jsem smrtí spečetiti, jak český magister Hus na koncilu, své přesvědčení – ale hlas v mém nitru 65 mi kázal zachovat se, aby byla i boží pravda se mnou zachována. Tak přišel legat z Říma do Augšpurku s doktory svými k disputaci se mnou. Já šel tam s gleitem císaře a pána. A když jsem přesvědčil je, třeba Němec, že méněcenný nejsem Taliánů, že o světlo jde pravdy a ne o mě – tu oni: Odvolej! si na mně vzkřikli. I odpověděl odchodem jsem pouze. A v juli střetli jsme se zase v Lipsku. Eck byl tam, Němec, ale duší Říman. Mně Husa předhodili, a já přiznal, že mnoho z toho, co muž svatý učilučil, jest právě křesťanské a v duchu Písma – jen řek jsem tohle – slyším, kterak hlasně vévoda Georg zaklel, přítomenť byl disputům našim – slovo bylo venku, však sám jsem nechtěl, Eck mě dohnal k tomu, že vyznal jsem tak – Husité jsme v pravdě, a Husity jsou Paulus, Augustinus a hrozno mi, že strašným soudem byla již před sto lety křesťanská ta pravda na popel spálena a proklínána. Tak vyznal jsem, tak vnitřní hlas mi velel,velel. 66 Ne, z mečů nelze nadělati pera, je slovo boží mečem, válkou, vzpourou a jako lev jdouc, pohlcuje lidi, kdož v cestu jdou mu. V duchu tom jsem popřel, že církev má mít viditelnou hlavu v papeži římském. Miltitz canonicus, jenž zlatou růži přines od papeže kurfirstu, pánu mému, srovnat toužil můj rozpor s papežem i domlouval mi, bych papeži psal lístek usmíření. Já napsal. O Sodomě, o Babelu, mordýřské jámě, hříchu, zatracení jsem mluvil, když jsem o církvi psal jemu, a papeže jsem v posled politoval: Neblahý Leo, jenž tam slepě sedíš na stolci nebezpečném! Dám ti pravdu, neb v pravdě všeho dobrého ti přeji. A papež odpověděl zlobnou bullou, již spálili jsme před branami města. – – Tu nový císař Karel na sněm říšský mě do Wormsu zval. Ctihodným a milým a zbožným nazvat dal mě v listě svojím. 67 Přátelé varovali losem Husa, jenž v Kostnici šel pod císařským slovem, však hlas můj vnitřní do Wormsu jít kázal, a byl bych jel tam, byť i tolik čertů, co tašek na střechách tam třeba bylo. A před císařem, kurfirsty a pány a kněžmi Říma přiznal jsem se veskrz k svým knihám, učení a svatým pravdám a stál jsem tak, neb nemohl jsem jinak. Když řekli, že je papež hlavou církve, já hněvem vzplál a papeže jim srazil, a když se ptali, uznávám-li koncil, já odvětil, že hlav to spousta pouze, a mnohdy zbrklých, přečasto i špatných, jak Kostnice a Husova smrt svědčí. Jak v ohni stál bych, všecka tato slova řinula ze mně, já jich mocen nebyl a chladný jsa, snad nebyl bych jich řekl, však šťasten byl jsem, když už byla venku, jak Hospodin, když přehlížeje dílo svořenístvoření světa, uznal, že to dobré. Můj nejslavnější den byl ten v mém žití: já cítil, kterak Pán v mou duši vstoupil a celou vyplnil ji. On klad slova na jazyk pevná, tvrdá, nerozborná, jak balvany a já je lehce metal 68 na hlavy odpůrců, a jediné z nich nepadlo vedle. Hospodin to proved, že já, mnich prostý, mstil jsem v této chvíli pradávné křivdy, cítil jsem to jasně, že Canossu mstím, pohanění sterá císařů dávných, jméno potupené národa svého – papežů všech srdce že mezi zuby mými chví se mroucí. – Když odjížděl jsem z Wormsu, skryl mě kurfirst v zdech Wartburgu a připravil mně právem bezpečný úkryt – ediktem svým vyřkl nad osobou mou císař říšskou klatbu. Jak na Wartburce pracoval jsem, víte: Za knížkou knížku vysílal jsem z Patmu a drahou bibli překládal jsem pilně do mateřštiny naší. Zatím Satan si umínil, že setbu moji zničí: Snes k Wittenbergu se a začal vládu. Dost bláznů našel ochotných k své službě, Karlstadt zbrklý, poplašení bratří a osli proročtí se vyrojili, mé dílo bořili a lidi mátli. Mí nepřátelé všichni s všemi čerty, 69 co mi jich dosud v žití v cestu přišlo, tak netrefili mě, jak trefen byl jsem teď od těch, které zval jsem lidmi svými. A přiznávám se, kouř mě štípal v oči a srdce se mi v těle tetelilo – já poznal Satana a kličku jeho, již mi chtěl takto hodit kolem šíješíje. Z Wartburgu vyrazil jsem, kázal, káral, dní sedm bouřil jako siné mračno, a klid se vrátil. Káži, mluvím, píši, však nutit násilím a mocí nechci, neb víra musí ochotná být, volná a nenuceně volně přijímaná. Tak cesta moje, kdo chce, kráčí se mnou. Toť tedy doktor Luther. Mnišské hávy jsem odvrh stejně jako římské bludy a paní Kačku za ženu vzal sobě, neb z přinucení, jak já mnichem z bludu, jsouc mniškou kdysi, četla knihy moje a prchla z kláštera a přišla ke mně. Sám lepší ženy nenašel bych v světě, byť bych i celý křížem krážem prošel. 70 Dny plynou v práci, večer v rozhovoru, můj Filip přijde, přijde Amsdorf věrný a posedí a odpočinem v práci. A nepracuji-li, pak žiji marně, že sebe sám i nenávidět začnu. A že Pán nedovolil, bych svůj život pro pravdu jeho položiti mohl, dopouští, aby Satan jak kdys Joba, mě navštěvoval, pokoušel a trýznil. Já netrpěl jsem pod tyrany světa, jak jiní spáleni jsou, zmordováni, tím víc však trpím často v duši svojí. Ten Satan v samotě mě překvapuje, už v klášteře kdys, na Wartburce potom, i nyní přijde. On mi vyvolává myšlenky černé o Bohu a Kristu, o víře moji, o mém povolání – tak hrozné věci, že jich vysloviti se střežím ústy. Bojuji s ním vždycky, co síly stačí, podlehám mu často, však v posled vyrvu se mu, utíkám mu buď v společnost neb před tvář dětí svojich, i loutnu beru, píseň hraji na ni a loutny hlas on zdá se nenávidět. Bůh pevný hrad náš, nepřítel náš Satan 71 obchází stále, vylákat buď chtěje, buď vniknout přes zeď, schvátit nás a zničit – hrad pevný je, však na stráži být nutno. Teď kontrfej je celý. Mistr Cranach líc zobrazil, já otevřel vám nyní do duše svojí dvéře. To je Luther. Dal Římu rány, jak je dosud nedal král žádný ani císař, co jich bylo – a duše jeho – slyšet jste to mohli – tou tíhou žití znavená jen prosí: Ó Pane, umřít dej, bych mohla žíti! 72

SELSKÁ REBELIE.
Z hořících vesnic valí se dým a zvony na poplach duní... Lancknechti tlačí sedláky k zelené, hluboké tůni. V spoustu těl švihá zoufale cep a kosa obloukem seče – pikami rvou je ze spoda, na lebky padají meče. Řve lancknecht. Sedlák bije se tich. Krev teče k zelené tůni. Dým zakryl nebe docela. Z dýmu zvon žalostně duní. 73

O NEBI STARÉM A NOVÉM.
Pane Bože, Pane Bože, kam se budeš stěhovati? Řím ti prodal celé nebe – kam pak půjdeš a tví svatí? Pane Bože, pane Bože, nad Římem soud hrozný hřímá, Martin Luther, svatý člověk drtí zdi a věže Říma. Pane Bože, pane Bože, vzchází den tvé jasné slávy, svatý člověk Martin Luther ti zas nové nebe staví. 74

ZA ČASŮ MATYÁŠE KORVINA.
Na vysokém vršku bílá břízka stojí – což pak se ten chasník dlouhé šavle bojí? Jak pak by se nebál šavličky té bílé, vždyť ho odvésti má od té jeho milé. Skřivánek si zpívá, břízka listím třesetřese, zbojničí si chasník ve hlubokém lese. A ta jeho milá vzdychá kudy kráčí, její modré oči tonou v hořkém pláči. 75 Vojáci jdou lesem, loupežníky loví – Panno Marja pomoz mému chasníkovi! Nepomohlo nebe, už ho v lese jali, řetězy mu dali, nohy přivázali. Šibenici staví lidé zlí a cizí na vysokém vršku vedle bílé břízy. 76

PAN HYNEK ZE ŠVAMBERKA.
Pan Hynek ze Švamberka Čech a pán poctivý, německým kupcům dlouho byl velmi strašlivý, neb napadal je cestou, když lesem jeli těžcetěžce, bral dobytek a zboží a kuchal jejich měšce. I vybrali se NěmciNěmci, šli na královský hrad a líčili své hoře a ústrků svých řad, král Vladislav je slyšel, a dobře, dobře! kýval a pořádek jim slíbil, jak kdysi v Čechách býval. A na královský soud svůj si pana Hynka zval, 77 pan Hynek přišel přesně, před králem mužně stál; byl postavou svou suchý, vlas rusý k skráním lehlý a oči v podobočí jak ostré černé jehly. A nezapřel a vyznal, že Němce často trh, když k podvečeru s vozy už opouštěli trh, že krvavil jim hlavy, bral peníze a zboží – však proto jen, že křesťan a při že vedl boží. Vždyť – neslýchaná věc to – ti Němci zvlčelí: našeho Pánaboha Hergottem přezdělipřezděli, a proto jména toho jsou oni jemu dali, by zbožní Češi příště ho nikdy nepoznali. – A při tom přísně hleděl tím černým zrakem svým,svým. 78 Král Vladislav se zasmál a soud se zasmál s ním, král řekl: Dobře, dobře! a tak ho dále nechal, a cist jak dítě malé pan Hynek z soudu spěchal. 79

A. DÜRER MALUJÍCI HLAVU SPASITELOVU. 1526.
Já hledám Tebe, zmučený můj Pane, po světě širém – hledám, nenalézám; co člověk tady, tygrem jest či hadem, vždy jedním z bravu, který ďábel pase. A přece – ráčíš sídliti-li v světě – jen duše lidská příbytkem je Tvojím, jak Luther má ji, boží muž a sluha, či Melanchton, ta moudrosti Tvé včela. Můj Pane zmučený, já nejsem hoden, bys pod střechu mou vešel – – Ty však, Lásko, přec vcházíš mile. V chvílích nejkrásnějších já cítím, kterak v komnatě mé duše Ty odpočíváš, okem svým se díváš, mým dechem tiše oddychovat ráčíš – a proto smím Tvé nejsvětější hlavě své tahy dáti, milostný můj Pane! 80

NOCTURNO SEVILLSKÉ.
Proč zmizel v noci dnes srp luny z nenadání a hvězdy největší se také roztratily? Juana stará ví. Ta nemá žádné spaní a všecko viděla. A ta se neomýlí. Cikánku viděla, jak o půlnoci spěla po pláni nebeské. Snad k nejvyššímu soudu. Obláček mimo plul. Hned rukou po něm jela a parádila jím svých černých nahost oudů. Lesk se tam luny srp. Jej zdvihla, na krk dala zlodějka fintivá. A ještě zpívala si. Pak hvězdy největší si cestou sebírala a strkala si je v své rozcuchané vlasy. A to je cikánka, jíž bylo dokázáno, že svaté hostie ukradla v kathedrále, by na nich mlsala. A za to včera ráno ji ovšem spálili ku boží cti a chvále. 81 Tu tedy viděla jít v loudajícím kroku a krást jak za živa, co jenom oko shledne, ta stará Juana, jež čítá už sto roků a v žití nezmešká hranice ani jedné. 82

OBRAZ NA DOMĚ WITTENBERSKÉHO SUDÍHO.
S prava Luther, s leva Melanchton, mezi nimi ustrašený papežpapež, lidé boží a syn pekla on – kdo jdeš kolem, vidíš to a chápeš. Péry pilně sprali popa už, žádná rána nešla mimo cíle; tiaru smet Luther, boží muž, Melanchton jej proklepává čile. A pop kroutí se jak starý had, neb svůj um obrací k dvěma stranám; korunu by z prachu zdvih si rád a se uhnul Melanchtona ranám. 83

CALVIN.
Ty pamatuješ, vznešený náš mistře, jak před lety v zlých dobách ve Ferraře jsi vlídné přijetí a útočiště u Madame Renée, vévodkyně, našel? Jak, nevzpomínáš? Vévodkyně Renée, dceř kdysi francouzského Majestátu, kulhala trochu, nevzhlednou líc měla, však za to jiskřivými dary ducha a krásou dětí požehnána byla.byla, – pod jménem Charles d’Hepperville žils u ní a odvrátil ji od kacířství římských – ach, vzpomínáš už – – – ano, tedy Rennée, a o ní právě chci ti zprávu dáti. Tvým světlem, vznešený náš, osvícena svou duši očištěnou z tupých klamů ta Madame vévodkyně hrdě nesla na dlani takřka před očima dvoru i poddaných všech. Mším se vyhýbala a k zpovědi a přijímání nešla 84 jsouc příkladem všem těm, v jichž duších símě, kdys tebou v městě onom vseté vzešlo. Okolí její, sluhové i paní, veskrze odpor k římským kejklům mělo, a nejen vzorem byla mu, i štítem. Když Hyppolito, z komorníků jeden churavěl k smrti (také zemřel potom) a vévoda sám důtklivými slovy ji bezpočtukrát vybízel a kázal, by řádem římským poslala mu kněze – jen pohodila hlavou Madame Renée a neposlala. Že prý Hyppolito v dohodě dobré s pánem bohem trvá a zpovídat se potřebí mu není. A dále ještě: v disputaci vešla, kdy příležitost byla, s kazateli a dokázala jim, že víra jejich jest pohanstvím a pustou modloslužbou. Tak mnohé odloudila řádům jejich, a když je soudy inkvisice laply, ze spárů jejich vyrvala je přece a vypravila za hranice země. Již Lutheránkou zvána byla všude a pověst o ní prošla Italií až k městu Římu. Vévoda, muž její, 85 syn kdysi papežovny Lukrezie, varoval, hrozil – ne tak ze zbožnosti jak ze strachu před lenním pánem svojím, před popem římským – marno bylo všecko! Domluvám jeho důvody své kladla a hrozbám jeho smích a pohrdání. Své dcery vedla cestou pravdy naší a dvoru svému vládla v duchu našem. Vévoda vida marnost vlastní řeči, k ní lidi poslal, jak je nejvýš cenil po sobě samém: preláty a kněze, lékaře svého, biskupa pak v posled, jenž vyslancem byl francouzského dvora – a Madame všem jak rytíř na sedání se postavila: ostrý jazyk její byl brzy kopím, brzy pádným mečem, hned jehlou, hned zas mrskající metlou dle osoby a podle potřeb boje. Vévoda v posled řídil dlouhou prosbu ke králi francouzskému, by své tetě domluvit hleděl, nežli pozdě bude. Rex christianissimus poslal na to inkvisitora svého do Ferrary, byl Oritz to, pes vzteklý, který dávil už léta Hugenotty po Francii. A Oritz přišel, sladce mluvil, káral 86 a potom hrozil – Renée stála pevně, a Oritz běsně odhodlal se k skoku: dvě dcerky její, luzné krasavice, jedinou radost v pozemském tom žití, – neb vévoda jí mužem byl už dávno jen podle jména – odvedli jí s očí, jí sluhy vzali, propustili paní a Madame samu dali do kastelu jak vězně nebo lupiče. Dvě ženy k obsluze měla, která zvykla vidět kol sebe hlučný dvůr, jak směl to žádat rod její pyšný, postavení slavné. A den co den k ní docházely hrozby: že nikdy neuvidí dětí svojich, že jeptiškami budou záhy jistě v klášteře dálném; pro kacířství její prý papež rozhodl se odnít navždy Ferraru rodu Este – a syn její v cizině někde živobytí hledat si bude musit – pouze vinou její. Tak bičovali hrůzou duši její a tesknost samoty jim pomáhala,pomáhla. Rok necelý – a Madame Renée klesla. Stařenka zevnějškem – ne dle roků – z kastelu vyšla, k zpovědi ji vedli a zpovídala se dle řádu římských. 87 Muž její, vévoda, zhas záhy na to, a syn na přímou žádost papežovu ji prosil, by se navrátila v domov, v francouzskou zemi. Po třicíti letech se navrátila zlomená a svadlá bez dětí, rodiny a katolička v zem, kde teď vládne nepřítelka její, ta Catarina z rodu Medicejských. – – Vyslechl Calvin tuto historii a povstal. Mužík slabý, nevysoký s zahnědlým, bezekrevným obličejem a ostrým zrakem pod klenutým čelem. Vous na bradě si objal, svez se rukou po délce jeho k tenounké až špici a řekl přísně: Smutnou zvěst mi rcete. Tož vévodkyně ferrarská se dala přivésti hrozbami a mocí k pádu? Co možno říci, nežli, že ti mocní tak zřídka důkaz pevnosti své dají? Ostatně zdá se, že je předurčeno všem těm, kdož na výšinách lidstva stojí, být vzorem lehkosti a nestálosti. Vysokým stromem každý vítr pohne. Však přejděm k věcem, den jež na nás žádá. 88 Ti z libertinů, kdož jsou ve vězení, mučeni buďtež, dokud nevyznají spiklence všechny, dokud neobjasní podvratné plány své, jichž stopu máme. Vzbouření jejich bylo potlačeno, teď zbývá soud. Až vyznají svou vinu, pak ostří sekery buď přiloženo na kořen žití jejich. A kdož prchli, přiznali útěkem svým spoluvinu – ti ztrátou cti a statků zemských v městě trestáni buďtež pro výstražný příklad. Tak Bůh chce, budiž tak a tak se staniž. 89

IGNATIUS LOYOLA
promlouvající k vévodě Fr. Borgiovi. (1548)
– – nuž shrňme všecko, poslouchej a rozvaž: tys vévoda, vnuk krále Ferdinanda, grand, místokrál a hlava familie, jež svaté církví papežů dvé dala, máš ženu vzácnou, kvetoucí máš děti, máš dvůr, jenž pyšným leskem vyrovná se i dvoru císařského Majestátu – to vše chceš odvrhnout a zapomenout a jako prostý voják vstoupit v službu v chudičké companii Ježíšově? Já ptám se tě, ne že bych se ti divil, leč zburcovat chci duši tvoji, spí-li, by vstala, uchopila vší svou silou tu slávu světa, již chceš odložiti snad v okamžiku od ní nestřeženém. Ať procitne a slyší! Dnes jsi velmož a jeden z blízkých císařskému trůnu 90 a zítra chceš být bezejmenným členem v Kristově vojsku, člověka syn prostý, bez vůle, přání, nástroj v ruce mojímojí, jenž bez odmluvy půjde, kam mu řeknu, a ani myšlenkou se vzepřít nesmí. A obsluhovat budeš v nemocnicích žebráky vředůplné, po vězeních návštěvou půjdeš k lotrům, vražedníkům, a v kraje zámořské-li pošlu tebe, ty půjdeš, abys tvory polodivé převedl k spáse v ovčinec náš římský. A pokynu-li, půjdeš plenit koukol, jenž v roli páně vsili Lutherovci, jak had jsa chytrý, prostý jako holub; a pleň jej srpem, ohněm, holou rukou, pleň jakkoli, však vyplenit jej musíš. Hlad, nemoc, úpal, mrazy, vzteky moře, zvěř divá, zarputilá zloba lidská, a neznalost jich řeči – toť tvou věcí, jak přemoci vše. Přemoci však musíš. Poslušen budeš. Nástroj v ruce mojí, jak tato hůl, jež pomáhá mé noze se dostat tam, kam vůle má si přeje. Poslušen budeš. Nakáži-li tobě, bys v jizbě zůstal, zůstaneš v té jizbě, byť anděl páně přede dveřmi kázal 91 a jménem volal tebe k naslouchání. Poslušen budeš. Nakáži-li tobě, bys Satanu a říši jeho sloužil, ty sloužit budeš, byť i duše tvoje se vzpírala a pekel muk se bála. – Nehleď mi v oči, sklop svůj pohled k zemi, zrak tvůj buď pokorný jak duše tvoje. – Ty zapřeš se a zničíš, číms byl dosud, bys z této smrti znovu k žití vyšel. A mzda tvá? Jakže, neleží už mzda tvá v tom, že smíš sloužit v službě Nejvyššího, jenž s trůnu svého zírá na roj hvězdný, jak na stříbrný prach, jenž krouží cestou, kde před věky blesk myšlenky spěl jeho? A v službě jasné Panny, panovnice andělských sborů, jejíž oči září milostí zlatou, jasněji než slunce, jíž dáno bylo potřít vraha-plaza, a potřít jej tou patou nohy svojí, jak svinutý list vonné růže malou? A v službě viditelné hlavy církve, Kristova místokrále, vojevůdce, jenž Pavlův meč má, Petrovy má klíče a před anděly všemi, cherubíny, v nebeském panstvu Panně nejblíž trůní? 92 I mzda však přijde. Ne však zlato, pocty, a sláva světa – těch se zříkáš nyní. Hleď, synu, byl jsem kdysi člověk světský a zapálenou duší chtěl jsem dobýt si slávy světa; krásná zbraň a koně, žen lepých přízeň, dobrodružství bojů mě lákávaly – ale Damašek můj se Pampelona zove. Hájili jsme tu pevnost před Francouzi, Pán pak poslal tu kuli jednu jejich, by mi byla zjevením nejsvětější vůle jeho. Mé obě nohy ranila a ležel jsem jako Šavel slep, pln zoufalosti. Mně rány hojili a špatně – z vůle Páně. A dvakrát já si zlomit dal je znovu, by rovny byly a mě, slepce, nesly za plytkou slávou na kolbiště světa, a dvakrát marně. Na dobro svou službu odřekly nohy duši pošetilé. A zatím Pán, jenž viděl, že ne nohy, však jen ta duše snětivostí stůně, jí poslal, Ananiáše jak Šavlu (jí, jež jen Amadise z Gauly znala a jiné knihy o rytířských činech), Ježíšův život, passiony svatých, 93 já čet a bělmo spadlo s očí duše a hlas jsem slyšel z nebes otevřených: Kam zaběhnout jsi, ovečko má chtěla?! Má láska pozemská se odvrátila od žen všech k té, jež nejsouc vévodkyní ni hraběnkou, přec stojí nade všemi, jak hora Golgatha nad všemi vrchy, byť temenem i nebe prorážely. A nyní přišla mzdy mé první splátka. Zda pochopíš to? Smrtelným svým zrakem zřel v říši Věčnosti jsem, viděl Krista, císaře nejvyššího v čele vojska a slyšel vůli jeho, že chce vzíti útokem tábor lidí nevěřících a podmaniti sobě země jejich. Ah, Kristus náš je císař milostivý: závdavek dává dřív, než voják jeho meč připne sobě – možno odolati? Já s lože vstal a o berlích se vleče dal na vždy s bohem otcovskému hradu i člověku, jímž bývával jsem kdysi, a šel jsem k svaté hoře Monserratu, kde divotvorná Panna v slávě trůní a zavěsil jsem před obrazem jejím 94 svou zbraň, šat rytířský a celou noc jsem, jak rytíř Amadis kdys na tom místě, stál na stráži tam před ní Milostivou, královnou nebes, panovnicí vlídnou své duše žhavé. Když pak bílé světlo zápasit začlo s žlutým svitem svící, já viděl jasně, jak se krásná Panna usmála na mě pohledem svých očí a milostně mi pokynula hlavou – ach, synu, synu, takhle věčná Panstva mzdu platí vojáku, jenž nevykonal ničeho dosud... Já se vyzpovídal – však jaká zpověď? Není spolehnutí na pamět lidskou... Tři dny a tři noci já v duši svojí ryl a vyhledával kaménky, písek, prach a nečistotu, bych ukázal je mnichu v zpovědnici a moh je, blažen, odvrhnouti potom – ah, pamět lidská!... synu, já se postil a zoufal tak, že chtěl jsem život bědný už z okna hodit, abych spasil duši – a Pán mi přispěl zase. Osvítil mě, a já jsem poznal, že ty černé chvíle, jež k vraždě těla by mě byly svedly, 95 jsou léčkou Satana... A v okamžiku klid mírný rozhostil se v duši mojí, jak za nedělních odpolední z jara se rozhosťuje po vískách a městech. Já zavřel knihu dnů svých dosavadních, neb Pán sám chtěl, bych duši nerozdíral a starých ran se dále nedotýkal. A nyní začal žít jsem jenom Pánu a Pán mi platil za oddanost duše, že boháč jsem nad všecky světce nebes. Na schodech u svatého DomenikaDominika v Manrese stál jsem – stařenka šla jedna a zahledíc se náhle v oči moje hlasitě řekla, já že uzřím Krista. A v chvíli té – ne Ježíš sám, syn Boží – však celé nevystihlé mysterium Trojice svaté já jsem zahled, postih a rozuměl mu, což i Augustinu kdys ostře Pánem odepřeno bylo – a nezemřel jsem nevýslovnou slastí! – A jindy při mši v hostii jsem spatřil, jak svatá krev v ní zřetelně se chvěje a barvou rubínu tím tělem svítí! Zas jindy v rozprouděnou řeku patře já cítil, jak mé duši křídla rostou, 96 jak z těla letí, k nebesům se bere, zří na blaženost světců, štěstí rajské, a náhle se jí otevře jak kniha, tajemství víry, smí v ní listovati a čísti všecko... všecko jest jí jasno: stvoření světa, taje vykoupení a velká harmonie boží lásky. – Tak Pán mně platil... Laineza se zeptej a Xavera a Salmerona, synu, i oni podobně mzdu potom brali. – Však neusmívej se již tichou slastí, ty ještě nijak nemáš práva k hodům, jež strojí Pán jen vyvolencům svojim! Ty musíš dlouho bičovat svou duši, tak dlouho, až se ona paní stane všech vlastností, jimž nyní sloužíš podle, až svrhne je se stolic povýšených a narobí z nich odevzdaných chrtů, již na pohled jen, pouhý pokyn ruky se řítit budou po honitbě Páně a neustanou, pokud nepoloží zvěř bludnou k nohám lovce Hospodina. Pak jistě bude dovoleno tobě, prostému honci, sednout na kraj stolu, 97 kde Pán hoduje, Panna luzná trůní v dvořanstvu skvělém... Poslušen být musíš, tak že tvá hlava nebude tvou hlavou a myslit budeš jenom mozkem toho, jenž ustanoven poroučeti tobě. A vědět musíš, že tvé srdce není v tvé hrudi, ale v prsou companie, že budeš dívati se jejím zrakem a mluvit jejím jazykem a slyšet jen jejím uchem. Vidíš, synu milý, má dráha vedla kamenitou cestou a trníplnou, ďábel často toužil mě svésti s ní a jasný cíl mi zhatit. Já do škol šel, neb duch můj neměl zubů, jichž vyžaduje Hospodin k své honbě na chrtech svojich – a tu ďábel přišel a světa sladkostmi mě zlákat toužil ze školní škamny. A já svůdce lapil za tuhé hrdlo, rdousil arcivraha, a drže jej, já skloňoval jsem slova, latinské řeči, nebes řeči sladké, a vůni ráje linout z nich jsem cítil. 98 S Xaverem, Fabrem, potom s Bobadillou a Salmeronem, Lainezem, jež všechny jsem přived Pánu, za hvězdnatých nocí jsme horovali, sílili druh druha – a všem nám ďábel osidla svá strojil a všichni zmohli jsme jej zas a zase a pak se vrhli do honitby Páně. Ne lehce, synu: Tuho drží ďábel se zámyslů svých: v křižovatkách ulic my kázali a ďábel poštval davy, že naslouchali kamením a smíchem. My zpovídali: honili nás z města. My dítky brali do svých škol: a lidé z kacířských rejdů vinili nás zlostně. Když v Řím jsme přišli, viděli jsme všude zavřená okna... My šli do těch bojů, jak dívka, jež se z lásky vdává, k svatbě. A boží místokrál, náš svatý otec, milosti krve Ježíšovy strážce, jehožto ústy neomylně mluví Duch svatý, sídlící mu stále v duši, ten svatý otec poznal, že jsme přišli v čas pravý. Vlny kacířství se z Němec již převalují přes sněhové Alpy 99 a hrozí plynout ke svatému městu. A svatý otec, opuštěn jsa všemi, jichž meč kdys určil Kristus službě jeho, nás poznal, žehnal, přijal. Synu milý, tys mrtev dosud byl a žíti toužíš – dej pohřbít mrtvé tělo místokrále a strýce císařova – včasný, krátký a nehlučný buď pohřeb: potom ožij jak voják bez vůle a beze jména v železné companii Ježíšově! 100

BALLADA ZE ŠPANĚL. 1550.
Umíral rytíř za jitří a kolem stáli syni tři. Poslední jeho těžký vzdech nejmladší zachyt na svých rtech, vzlyk hrozně a pad v bolesti k drahého lože pelesti. Byl hoch to, jenž rád květy měl a k loutně při měsíci pěl. – Syn prostřední v tu chvíli vstal a k stáji mlčky vrávoral, pad kolem krku koňova a v hřívu štkal mu bez slova. Měl pitku, lov a ženy rád a otce rmoutil častokrát. – 101 A nejstarší zřel k mrtvole a klepal prsty po stole. Ten zpovědníka nad vše ctil, kde kříž stál, tam se pomodlil, vždy do krve měl odřená kostelní dlažbou kolena – teď vstal a suše, bezděčně jen zašepotal: Konečně! A v rozhodnutí hotový, zotvíral skříně otcovy.otcovy, zřel pátravě v ně, kde co tu, co peněz, zbraní, klenotů, kšaft otcův v jedné byl – ten vzal a přečet jej a roztrhal. – A že v té chvíli zvony zní, jež zbožný lid zvou na jitřní, klek pod krucifix k modlení, by nezmarnil své spasení. 102

KAREL V. (1555.)
Ne, otče zpovědníku, marno všecko. Sám nevěříš té útěše, jíž vzpřímit chceš duši moji. Na místě jsi božím – proč lžeš a klameš? Vidíš moje léta a nemoc, truchlý plod jich, jež mé tělo jak drát natáhne a zas v oblouk svíjí, a dvůr můj vidíš, jehož osou stal se můj syn, můj dědic. Granvela i Alba, největší z mocných k novému jdou slunci, když tito tak – jak diviti se menším? Svět pustím, jenž už tak mi klouže z ruky a budu hledat spásy duše svojí. – – Ty neslyšíš, co já za noci slýchám: když tělo moje v bolestech se svíjí a zima proudí útrobou mých kostí, hlas matky svojí slýchám, jež mě volá a teskně vybízí, bych záhy přišel, a já vím, že ji záhy uposlechnu – – 103 ne, neodmlouvej, mnichu, vůle moje je nezvratna a odmluv nedovolím. Tys stopoval tu dráhu mého žití, závratný vzestup, poledne a vidíš i večer její – rci mi, rozpoznal jsi za vším tím smysl, jenž by dodal ceny tomuto žití? Já v něm hledám, pátrám a smyslu nenalezám, leda časem obavy hrůzné, že jsem staraje se o věci světa spásu duše ztratil. Jen nevrť hlavou, otče zpovědníku, vždyť rozumíš mi. Bůh mi svěřil správu tohoto světa, ale při mně nestál. Co papežů já viděl vstát a padat a proti všem já musel s mečem v ruce při boží hájit! Pohani a Turci jim bližší byli, než já, římský císař a zbožný katolík! A já jsem prohlíd ničemnost jejich, sobectví a pikle, já v ruce měl je, já je nerozdrtil – zda netresce Bůh nejen to, cos činil, však dvakrát víc, i čehos opomenul? Hleď Němce, otče. Luther mnich je vyved z ovčince církve – v ruce mojí bylo jej spálit tenkrát... a já opomenul. 104 Já spálit měl jej, spálit druhy jeho, a ovce beranů svých pozbaveny by nikdy z ovčince pak neodběhly... Však věcí Boha, otče, bylo přispět a pomoci – a Bůh mi nepomohl... Jak matka moje, která putovala bez klidu s mrtvým tělem otce mého, tak já jsem nedopřál si odpočinku a válkou míru hledal – a vždy vezl jen jeho mrtvolu po trudných cestách. Svět pustím z ruky – záleží-li Bohu na spáse jeho, postará se jinak, než dosud staral se. A syn můj Filip, jak zdá se, našel větší zalíbení před tváří nebes, než já, otec jeho. Hleď mnichu, sotva vkročil do Anglie, již navrací se zbojná ona země pokorně s čelem nachýleným k zemi v ovčinec římský. Dá-li Bůh svou pomoc vše provede se... Ruce moje klesly... V San Justu, otče, uzavřem dny svoje. 105 A nebe, jež nám nepřispělo v boji o věci boží, snad nám neodepře své slitování, když se modlit budem za spásu duše, která nenalezla dřív času starat o sebe se samu... 106

PROCHÁZKA PAPEŽE PIA IV.
Noc březnová už kryje věčné město, však svatý otec proti obyčeji v síň jídelní se dosud neubírá. Tou chodbou, jejíž strop je zdoben řadou fresk biblických kdys rukou Raffaela, přechází papež, do tmy pátrá stále, jakoby čekal cosi s oné strany, kde Andělský hrad černý trup svůj zvedá. Tu a tam chvilkou otevrou se dvéře, v ně prelat nebo sluha hlavu vsune s otázkou němou v udivených očích – však svatý otec chodí, slova nedí a pátravými zraky v temno zírá. Konečně blysklo na temeni hradu světélko žluté, třese se a chvěje, jakoby někdo s lucernou tam kráčel – teď světlo stojí nehybně jak hvězda. To znamením jest, že byl v této chvíli v té jedné kobce Andělského hradu 107 uškrcen Carlo Carafa, jenž dosud byl kardinalem svaté římské církve a pravou rukou kdysi ujce svého papeže Pavla. Felonií vinen a v nízkém mordu na švakrové svojí, manželce vévody kdys z Palliana, byv nalezen a usvědčen, k té smrti sentencí papežovou odsouzen byl ve slavné konsistoři kardinalů. A proto lucernu tam drží strážce, žeť vykonáno... Svatý otec vydych a poznamenav sebe řeckým křížem jde do jídelny. Vlídným zrakem zdraví své hosty, prelaty a kardinaly, usedá svěže a dí po latinsku: – Rozdrcen taškář jest, a nám zas volno. – 108

CAR IVAN HROZNÝ. (1564.)
Naplij mi v líce, žebráku, jsem Ivan, jsem car tvůj Ivan, člověk nejbídnější, nádoba hořem žluči naplněná. Tys přítel boží, žebráku, nuž naplij. Víš, co to je být vyvoleným Páně? Víš, co to značí, pomáhati hříšným z údolí pláče do radostí ráje? Já vím to. Život, bohatství a pocty jsou marností a stínem na té zemi, pláštíky bídných, jimiž zahalují svých duší vředy. Vzíti jim ten život a v mukách dáti shasnout světlu jeho – co značí to, než přinutit je tady očistec prožít, tak že mohou potom jít cestou přímou k blaženostem rajským? A k této práci pověřen jsem Bohem, já člověk bídný – jaký trudný úkol! Ty vidíš, sta a sta svou krví myjí 109 života hříchy, plášť jim svlekáš s duší, je smrtí mučednickou očišťuješ, by boláky a špínou nehnusili se světcům v ráji: vidíš, jak ty duše radostně opouštějí dům svůj křehký a k nebi plynou – a sám ruku vložit na sebe nesmíš! Otevíráš bránu a v nečase a zlosti zimní stojíš a vidíš, kterak tisíce jich vchází, ty pouštíš je a sám vejíti nesmíš! Oh, trudný úděl žebráku, a hrozný! A vděku nemáš. Ovce, zvíře tupé, příchylnost jeví ovčákovi svému – mě, vím to dobře, pomlouvají, špiní a úklad strojí. Vím, ne sprosťáčkové, ne lidé druhu tvého, jejichž duši Pán jasným poznáním dal osvícení, však bojarové, kněžstvo, jejichž srdce na plytkostech a hříchu světa visí. To oni jsou, již podryli by zemi, na které stojím, se psy tatarskými mou zkázu strojí, s Poláky a Švédy mně trůn vzít chtějí, trůn mně Bohem daný. A drtím-li je jako žernov zrní, já nejen Bohu sloužím, zalidňuje ráj mučenníky podle vůle jeho, 110 i sebe chráním. Celou Rus chci pokrýt tou krví jejich, aby šarlat její ji slavně halil k uvítání míru, jejž Pán pak sešle na zem očištěnou. Pak teprv může Rus se zváti svatou, pak teprv bude zemí zaslíbenou všem spravedlivým... Žebráku, ty poslyšposlyš, tys přítel Páně, nuže vyznej tedy: zda proti vám já pozdvih ruky svojí? Vás utiskoval? Vám bezpráví činil? Vám vždycky nebyl přelaskavým otcem? Nuž vyznej! Ano, Svědomí mé čisto. Vrahové moji vašimi jsou vrahy a nepřáteli Páně, neboť v nás jen má zalíbení Hospodin a soudce. Však oč tys šťastnější mne, cara svého! Svět domem tvým, a jak pták bezstarostný svou hlavu neseš, co má starostmi se schyluje k zemi – – oh, ty nepojímáš a tupě hledíš na mě, zvíře hloupé! Eh, bídný jsi! – – 111 Však pán... Já otrok Páně. Ty přítel jeho. Nuže, v líc mi naplij! Ať Hospodin to vidí na nebesích, že nezpychl jsem v těžké službě jeho! 112

TUREČTÍ ZAJATCI.
Na.vatikanském dvoře v poutech stáli a klidným zrakem dívali se v dáli k východní straně. Přivedeni právě z lepantské bitvy, v které ke své slávě a křesťanskému lidu k zveselení Bůh napomoci ráčil k pokoření velkého Turka: Za nehybné sochy by člověk moh mít muže ty a hochy i ženy hustou rouškou zahalené. Z paláce duní kroky odměřené, Švýcaři kráčí, halapartny zvoní o kámen schodů, hlavy jich se kloní, neb za nimi jde v kardinalů sboru sám svatý otec. Sešli v prostor dvoru, a svatý otec přidal do kročeje, jsa dychtiv shlednout jejich obličeje. Teď stoupá zvolna podél jejich řady, 113 jim v oči hledí, na jich černé brady a udiveným pohledem pak váží mohutnost plecí, ocelovost paží a po latině poznámky své sdílí s knížaty církve, která za ním pílí. K tureckým ženám nyní přejít ráčí a potom k hochům – a to plémě dračí též brvou nehne, jako sochy stojí a za ztracenou hledí zemí svojí. A svatý otec bradu prohrabuje a o zajatcích takto rozhoduje: Vám kardinale Luigi, synu milý, je lidí třeba k stavbě oné villy, již začal stavět strýc váš Ippolito, nuž ráčíme vám přiřknout Turky tyto. Je do Tivoli veďte s dobrou stráží a zužitkujte sílu těchto paží, nám bude milo slyšet v blízkém čase, že stavba villy konce dožila se. Z těch pohanek pak snad ta ona žena jsouc touhou po spasení roznícena křtu svátosti si bude vroucně ždáti – tu v karmelitek klášter chceme dáti. Jich vyptejte se: A ty druhé – víme, že v lidském mase lačnost masa dříme, 114 hřích Adamův že v rodě jeho žije, však též, že Kristova krev stále myje ty staré hříchy, dnešní i ty příští; ten svatý pramen stále ještě prýští a urážkou by bylo pochybovat a nevěřit a chtíti odporovat – jsou takové už v Římě domy hříchůhříchů, kam tuzemec i poutník zajdou v tichu, a hříchem nutným tedy hřeší-li se: pak hleďme aspoň, ať hřích umenší se, těch pohanek nechť užije se k tomu a rozdají se v počet oněch domů... A co se hochů týče – mladá duše jest jako pole, které leží hluše, když neoseto a jež stokrát splatí zrnéčko každé, jež mu chceme dáti. Nuž, pohanské vy svěží ratolesti, v Sixtině naší zpěvu třeba jesti a hlasů jasných. Tož jim účast přejte na božské chvále. Vyklestit je dejte by hlas jich nepotratil výšky čisté, not znalost dejte jim a takty jisté, ať záhy mohou zapět Gloria za slavný čin Juana d’Austria. 115

KŘESŤANŠTÍ ZAJATCI.
Soliman sultan, věřících všech vládce sestoupil na dvůr pozřít na zajatce. Tu Uhři byli, kteří v konci boje zbaběle odhodili zbraně svoje ždajíce pardon pro svůj život holý. A srbské dívky, které v lesích, poli vítězní Turci šťastně uchvátili, když na pochodu v domov z boje byli a drobní hoši, které každý chytal, že padišah tu kořist zvlášt rád vítal. Na dvoře stojí. Uhři zrakem prosí, Srbinkám oči němé slzy rosí a hochům zvědavost zří z obličeje, neb zajímá je všecko, co se děje. A chalif kráčí, třese černou bradoubradou, zajatce pilně prohlíží si řadou a v posled rozhoduje takto praví: 116 Ty hochy rád mám. Každý je tak zdravý a z dobré krve. Nechybí jim více než prorokovy víry jasná svíce, tu rozžehnem jim. Potom šik jich jarý vřadíme mezi naše janičary, jak obyčejem. Milost prorokova zvlášt janičary v oblibě své chová. Dívkami obdaříme věrné naše vítězné beje, effendi a paše. Srbinky tyhle mají cosi v tvářitváři, jako když bílý měsíc tiše září, a ze všech žen já mám je nejraději: je holubičkou každá v obličeji, však potom sokoly a orly rodí. A tihle šikmoocí, k čemu hodí se psové zbabělí? Zbraň odhodili a plačky o milost že žadonili? Prokleté baby! Tož jim nechme žití psů hlídacích a babské živobytí: je vyklestiti dejte všecky šmahem, ať leží potom před haremů prahem! 117

NOC BARTOLOMĚJSKÁ. I.
Catarina Medicejská
vychází ráno 24. srpna 1572 z Louvru.
To dostačí... Hle, jakby napršelo, je mokro všude: A na tělu tělo v tom rudém vlhku. Krve po Paříži, a kam se oko duše jenom hříží, je všude krev. V Bloisu, Orleansu, v Marseille, Lyonu i ve Rouenu. Jsou krve plna města, řeky, nivy – teď přizná snad ten Španěl zádumčivý, že Francie jest katolickou zemí? A svatý otec s kardinaly všemi snad vzpomenou si, vděčně plesajíce, že Catarina, jež kdys za hranice jak plaché dítě z domova se brala, z rodiny vyšla, která církvi dala 118 dvé papežů; a ona, slabá žena, v své víře nijak není zastíněna papeži-strýci... Tamhle tedy visí trup, jenž se zval zde admiralem kdysi, trup bez pravice, bez té pyšné hlavy – a to je vše, co zbylo z tvojí slávy, nu, prohráls hru svou, pane admirale, královna věž ti vzala, vzala krále – pse kacířský, tys neznal Catarinu! Mně odloudit chtěls syna a mě synu, a zaklít mně kams na hrad osamělý a kužel s vřetenem dát do mé celly, bych přízi předla? Spředla jsem ti, pane, já zatím něco z příze nevídané a provaz drží... Však to byla práce v té radě včera... Charles hájil zrádce... Prý přítelem ti, prý ti křivdit nedá, prý jako otce mu tvá hlava šedá – až řekla jsem mu rozhodně a zkrátka: Vol: kacíř tam a tady tvoje matka – už zdvih zbraň proti Majestátu tvému a zdvihne, jak se nepodřídíš jemu – – zde já jsem, jejíž život, sen a chtění jsou zasvěceny tvému povznesení, 119 vždyťs krví mojí, mojí zřítelnicí – – tu teprv vykřik, plana v bledé líci: I Colignyho! všecky Hugenotty! Jen rychle, rychle! Ať je od té roty už svatý pokoj!... Pane admirale, jsi hotov. Hra teď musí jíti dále, krev téci ještě. Charles mnou teď veden, ví, že v té říši jeho král jen jeden a jeden Bůh být musí. Kdo se vzpříčit dovede Bohu, dovede i zničit povinnou věrnost Majestátu krále – krev kacířská téct musí proto dále, ať celá Francie jest zatopena – kde muži slepci jsou, tam vidí žena. Po svatební mé noci, z rána záhy v náš pokoj vešel papež, ujec drahý, a vida nás tak ležet zrůžovělé smál štěstím se... On, v jehož bílém čele mrak věčný ležel, jehož smutné rety vždy úsměv míjel... Šla jsem svými lety též bez úsměvu... Život dal mi píti jen trud a hořkost... Dnes je sladko žíti, dnes jakoby se obrátil můj osud, 120 dnes šťastna jsem, jak v žití nikdy dosud, a smát se chci, jak kdysi v den ten zlatý po svatební mé noci otec svatý! 2.
Papež Gregor XIII.
Hej, kde kdo! Frumento a Corniglia, Toledo, Contarelli – rychle ke mně! Co nejrychleji! Mžikem zameškaným rok blaženého žití utrácíte! – Ten list zde – hleďte – bílá holubice, jež vracela se k arše Noemově, nemohla ratolístkou v drobném zobci nést zprávy jásavější! – Salviati, náš nuncius, tak z Paříže nám píše – však na kolena! Te Deum laudamus! Jak děkovati tobě, Hospodine, žes nedal potupy vzít církvi svoji, však oslavil ji září neskonalou?! Jak děkovat ti máme, velký Bože, my, vojáci tví zvláště, žes nám splnil stesk nekonečný úpěnlivých proseb a šíji nepřátel dal milostivě 121 za podnož nohám našim?! Halelujah! To není snem, jejž anděl Páně dává v potěchu očím touhou unaveným – to stalo se... Vy, bratři na vinici, vy víte nejlíp, kolikrát jsme psali a vybízeli francouzského krále k rozhodným činům proti pleveli té, již do pšenice Páně po Francii syn pekelného hospodáře, Calvin, k radosti svého roditele zasil. My prosili i hrozili, my dali z desátků církve, co jsme dáti mohli a všecko marně. Vy to víte, bratři. Však musilo se sželet Hospodinu hořkostí našich, neboť věc se stala, když mdlé nám klesly ruce, jimiž vzpružit a pohnat chtěli vrtkavé jsme lidi. To slyšte, bratři: v noci ke dni tomu, jejž památkou má svatý Bartoloměj k rozkazu francouzského Majestátu byl zabit admiral a zbiti všichni ti Hugenotti, kteří do Paříže se sjeli k svatbě Navarry. A na sta jich v bytech leželo a na ulicích a v proudech řeky. A když takto hlava, nemohly ovšem zaháleti údy: 122 na dvacet tisíc Hugenottů zbito je po Francii, a co dím vám toto, dál meče andělů jdou rolí Páně a sečou, bijí – Te deum laudamus!, Bůh obhájil svůj Sion, na Assyrské hněv jeho doleh, Sennacherib leží, trup člověka, na poli hříchů svojich. Jak stará Jezabel, byl oknem svržen ten ďábel Coligny, a dole dobit, Guise, Aumale, vlastní rukou utli hlavu a pravici – pak šibenici dali, trůn důstojný, pro trup té černé duše. A syn náš, král, sám z oken Louvru pálil po prchajících kacířích a lotrech, jsa příkladem tak lidu křesťanskému, a lid ten věru hoden je, být nazván vojínem Boha-mstitele: vzplál hněvem a do obydlí spících vrážel spěchem nešetře pohlaví, ni stáří; pobil všechny, jak Písmo dí, od mužů k ženám vesměs, od starců až k těm, kteří požívali prs mateřský. Tak sluzi Navarrovi v ložnici pána svého zbiti byli, až krev jich valným proudem postříkala svatební lože jejich velitele. Je věru chybou, šetřeno že bylo 123 Navarry toho – Hugenott ten ovšem se přiznal k svaté katolické víře a držán nyní v Louvru pod dozorem, však nevěřím mu – Pán kéž dáti ráčí, by obavy mé bezpodstatny byly! Je vykonána slavná věc a velká, dán panovníkům všem tu zářný příklad – i chceme vděčně čin ten oslaviti. Nechť peníz pamětní nám vyhotoví náš rytec: na líci náš budiž obraz, pastýře věrných, na rubu pak výjev, jak anděl Páně pod znamením kříže kacíře tepe mečem obnaženým. Ugonottorum strages – budiž nápis a léta Páně počet, jak je píšem. A zítra všechny zvony římských chrámů ať rozzvučí se; kazatelé kažtež o věci této, načež zpíváno buď Tedeum slavné; s Andělského hradu nechť z kusů bijí, nelitují prachu – – ať nejen srdce lidská – vzduch i kámen všech městských budov radostí se třesou nad slávou zvítězení věci Boží! Vy, Toledo, můj synu, kazateli, hlas jasný máte, přečtěte nám nyní 124 list nunciův, sám čet jsem již a řekl vám obsah jeho – ale také zprávy se dvakrát, třikrát poslouchati mohou a vždy zní líbezněj a radostněji... 3.
Charles IX. Komorník přede dveřmi jeho ložnice.
Zas křičí, stená – ale nikdy nevíš, zda ze sna to či v bdění. – Tak to chodí od oné noci, kdy dal mordovati kacíře hugenottské. – Z toho okna sám tenkrát střílel – netrefil či trefil, je těžko říci, – chtěl dát jenom příklad. – A potom začal takhle – – týden na to už vyběh z ložnice své bled a zděšen – zrak vytřeštěn – a hnal mě zavolati Henryho Navarrského – Henry přišel a on tak na něj: Slyšíš pláč a křiky? A klnou, vzdychají a utíkají! Tak jako ondy! – – Do města mě poslal ptát se, zda vypuklo cos. – Zatím byly 125 ulice tiché, nikde ani hlesu, jen hvězdy šuměly. – A takhle řádí noc každou. – Ve dne komnatami chodí, najednou koně sedlat dá a jezdí po lesích kdesi, po polích a lukách do pozdní noci – utýrat chce tělo, by zatoužilo po necitném spánku. – Do očí člověku se nepodívá, a ptá-li se, pak nechce odpovědi. – Na dvoře postavit dal kovadlinu a těžkým kladivem – sám nezvednu ho – tři, čtyři hodiny v ní vztekle bije, až zmožen na lůžko se dopotácí – však za chvilku zas stená, vzdychá, křičí; královna matka na oči mu nesmí a přijde-li, pak zasype ji kletbou a výčitkami, – k slovu nepřipustí, a když už slov a hlasu k službě není, odbíhá kvapně. – – Když v té noci střelil si několikrát, podal musketu svou jednomu z gardy, sám pak vyložil se daleko z okna, aby lépe viděl – a gardist nabil, střelil, ale rána roztrhla hlaveň – bylo po musketě. 126 Tak připadá mi, musketou že takou král sám byl v ruce boží – střelil pánbůh, a hlaveň praskla – byla slabé práce. – A Guise hrál – povídali – ondy v kostky a hodil na stůl – náhle pod kostkami se objevily kapky čerstvé krve – a hráčům vstaly všecky vlasy hrůzou. – Tak chodí to zde – odvykáme řeči, až na tu, jíž se maně ze sna křičí – Ty červené dvě hvězdy dnes zas stojí nad naším Louvrem – dlouhé ohony své, planoucí strašně, zase zlobně kříží, jakby to byly nepřátelské meče – A město spí – – Ve jménu Boha Otce i Syna, Ducha – Trojice ty svatá, buď aspoň duším našim milosrdna! 4.
Henry de Navarra.
U klekátka.
Ty znáš mé ledví, králi králů, ty vidíš vše a přispěješ, 127 jsem srdcem tvým, jak skála stálý, tys doufání mé, štít a věž. Mí druzi prolili krev svoji pro slávu tvou – já zachoval se pro ni krve ve příboji a pro ni jenom žiji dál. Mám úsměv na rtu, žiji s vrahy, jich ruce tisknu zbrocené – však v duši chovám odkaz drahý své máti dávno ztracené. Mně v oči zří, vím, vniknout touží k dnu duše, střehou každý dech, kol lůžka se mi v noci plouží, zda v bezvolných se zradím snech. Král, švakr můj, se žitím plíží jak Kain, tvůj znamenaný vrah, krev prolitá mu duši tíží a oči z tvého soudu strach. Ta Catarina, máť mé ženy a domu osud neblahý, 128 má stále na mne nastraženy zrak, slůvka, špehy, úvahy. A žena moje – hříšná, skvělá, však znáš ji, Pane, jistě líp, jde za rozkoší svého těla a sije kolem žert a vtip. Sám nejsem také z světců řady, i to víš, Pane: honím rád, rád kostkuji a kvítek mladý k svým ňadrům tisknu častokrát – A při tom všem – vždyť, víš to všecko – já duší svoji jsem vždy tam, kde rost jsem jako čisté děcko a neznal šalbu, mam a klam. Tam v Pau, v svém hradě, u své matky a děda jak tvůj květ jsem žil pod nebem tvým svůj život sladký a tobě, Pane, blízko byl. Tak do dnes stojí moje duše. Mdlé tělo hřeší, Pane můj, však hřeší slepě jen a hluše – tys při mně stál – dál při mně stůj! 129 A víš, že čekám... Tvého kynu, tvé vůle až se ozve hlas: Můj sluho, Henry, povstaň k činu a meč svůj pro mé jméno tas! 5.
Bitva u Ivry.
14. března 1590.
Zde vojsko Bohu odevzdané, zde každá duše touhou plane, by krev, jež se zde prolije, tím byla, jak v své prosbě vroucí král Henry volal k tobě, Pane: Tvé vůle znakem všemohoucí a tekla k blahu Francie! Tam zpupný Mayenne se žoldnéři z Vlach, Němec, se španělskou sběří a zběsilými Vallony, půl vojáci, půl loupežníci, již v jakýkoli boj se vpeří, a rozjasní jen svoji líci nad zvonícími dublony. 130 Už srazili se. Duní děla, meč pracuje a kosí těla jak k žatvě zralé obilí. Do lesa pík se jezdci valí – tvůj prapor jaksi mdle se bělá a ustupuje, Henry, králi – Bůh s pomocí nechť popílí! Bod Henry koně, vrh se k předu: Já ustoupiti nedovedu, však vy, jimž život drahý je, než utečete – popatřiti mžik jeden dejte svému hledu, jak umí Henry, král váš, mříti za Boha a čest Francie! – Tak vzkřik – a hromný jásot za ním se rozleh k nebi, dálným pláním – za bílým jeho chocholem se všichni derou, všecko drtí – kdo vstříc se staví s odhodláním, je mžikem jistou žertvou smrti, jež slaví hod svůj kolkolem. – Bůh přispěl. Na roviny šíři prach za jezdectvem ušlým víří 131 i Valloni už běží v dál; žoldnéře Němce sesekali, Vlach vzdal se. Rytíř po rytíři se vrací pyšen k svému králi, jenž k modlitbě své ruce spjal. 132

KRÁLOVNA ALŽBĚTA NAD ORTELEM MARIE STUARTKY. (V únoru 1587.)
Buď nes, buď uhoď... Nést-li nechceš, uhoď... Já zmiji živím, jež mě uštknout touží a zničí mě, by zachránila sebe – mám kořistí být leckterého zmetka? Konečně teďytedy budu moci usnout bez obavy, že noc mě zbaví žití – konečně tedy!... Bože milosrdný, mně nelze jinak!... A já prohlásila, že patnáct let už nezřela má země vznešenou hlavu padnout mečem kata – a teď má vidět padat hlavu její! Královskou hlavu! Zlý to příklad lidem a v těchhle věcech lidé lehko chápou!... Král Filip posměšně zas syčet bude: Jezabel stará... Syčet chlipný David, jenž potřel syna svého Absolona – [133] však ten Don Carlos neukládal otci o hrdlo jeho... Francouz protestuje a hrozí pomstou – je snad mojí vinou, že Maria mu švakrovou kdys byla? A chlapecký ten Majestát chce v posled být lenním pánem našich vlastních zemí?... Pop římský opráší své staré hromy a novou klatbou po mé hlavě mrští – prý dnes už zve mne šarlatovou ženou – ah, římské hromy jsou již hodně krotké a krátkodeché – směšní stařečkové!... Nač váhat tedy? Kde jsou jaké hlasy, jež stišit nutno? – – Dějepisci příští psát budou o krvavé ruce mojí a glossy ironické věšet budou k eadem semper, jež je heslem mojím a titul panny královské, jenž má být mou pýchou dějinnou, svým soudem stihnou. Nějaký Marlowe příštích pokolení hru složí o tom, které tleskat budou divadla plná plavců, řemesníků a tlustých kupců... Prokletý ten Paulet moh snadně vystříhat mě trýzní těchto – vždyť stává se, že vězni onemocní 134 a zemrou časem... nebo rukou vlastní svůj život shasnou... Filipův Don Carlos prý zhynul takto... Ovšem, nutno míti po ruce důvtipného žalářníka – Sir Paulet však je nepotřebný nástroj, formalist v tupé duši stejně suchý jak affektovaný!... Ó Bože, Bože, což nemám práva na klid dní a nocí? Mám stále chvět se před neznámým vrahem, jenž k vůli mandlovým těm očím jejím, či v naději na tituly a zlato mě žití zbaví, aby ona žila? By ona vládla Anglií pak mojí?... Poslední žebrák v zemi mojí večer ulehne klidně k bezpečnému spánku a já, jež strůjkyně té jistoty jsem já, královna, ni tolik práva nemám? Ten fanatik, jenž postižen byl v plánu mé lůžko vyhoditi do povětří, či ten lord Norfolk, či ti jezovité, jímž papež požehnal, jež Španěl poslal, či onen Francouz – Bože na nebesích a já mám mlčet? Odpustit snad zcela? Dál dívat se, jak sekyra se brousí, 135 jež jednou dojista mé hrdlo protkne? A na mém trůně ona sedět bude a zhanobit dá navždy pamět moji římskými klepy o mně, matce mojí? – Nač váhám tedy? Nejsem přesvědčena, že po důvodech stále ještě hledím? Má ona žít, že mandlové má oči? A verše skládá? Zpívá ke kytaře? Psát umí listy, které muže blázní? A při měsíčním světle něžně vzdychat? A která z nás dvou že je šarlatová? Kdo odpravit dal chmelovou tu tyčku, jež krásným Darnleyem se zvala kdysi? Byl muž to její... otec děcka, které zrodila právě... tak to tvrdí ona... Kdo cizoložil? Riccio což? A Bothwell? A řada jiných?... Kdo chtěl Filipovi zem moji zradit? Kdo chtěl římským ohněm vyhladit reformaci po Anglii?... Nač důvody a obžaloby hrnout, kde vina tak už jasně dokázána?... A konečně: ne já, však parlament můj chce smrti její... Netrestat jí, značí 136 být ukrutnicí vůči věrným svojim.svojim, jí ušetřit, toť tolik, jak je zničit – podepsat mohu... Všecka práva božská i práva lidská k podpisu mám tomu... A práva ženy... Ona milovala a byla milována... jeden pohled těch očí jejích býval často koupen za cenu žití... A ta moje láska? Já nikdy nemohla svou hlavu sklonit s úplným odevzdáním k hrudi muže... Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná... Mně ani matka neřekla tak nikdy, já dětství neměla... A ta máť moje nevinná byla jako polní kvítek, když hlavu svoji pod sekyru kladla... A tahle nádoba všech hříchů vzdychá a oči kroutí, že až lidé slzí – ah, Řím z ní zrobí svatou mučennici! Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná!... 137 A dítě měla... hladila mu vlásky... a úsměv jeho zlatil duši její... A já jsem planý strom! – – – – Eh, hloupá slza... Je jisto: Blaho státu, prospěch víry, Náš život, životy všech věrných Našich tak vyžadují... Jménem Otce, Syna a Ducha svatého: Elizabeth R. 138

KRAJINA.
Slunce stoupá nad obzor, nad obzor, modrají se hlavy hor, hlavy hor. Zlaté světlo v krajině, v krajině, v polích, lukách, dědině, dědině. Nad dědinou tmavý hrad, tmavý hrad, kulatá věž, střílen řad, střílen řad. K hradu spějí diváci, diváci, ční tam kola lámací, lámací. 139 Umíráček vyzvání, vyzvání, chámi budou lámáni, lámáni. Zmordovali – k nevíře –, – k nevíře –, pána hradu, rytíře, rytíře. Rytíř ve vsi nocoval, nocoval, pěknou selku miloval, miloval. Sedláci se opili, opili, pána cepy ubili, ubili. Ztratí hrdla na kolech, na kolech,kolech. Vítr šumí v topolech, v topolech. Na topolech podle cest, podle cest, 140 plno tichých kavek jest, kavek jest. Přiletěly zvědavy, zvědavy, na divadlo popravy, popravy. 141

FERDINAND ŠTÝRSKÝ. 1598.
Já, svatý otče, převzal štýrskou zemi prosáklou veskrz lutheránským bludem a úloze své, Bohem uložené, jsa věren, podjal jsem se tvrdé práce. Já často slzel, když jsem podpisoval ortele soudů, často těžce nesl vyhnanství, exekuce zatvrzelců – však přisáhl jsem jasné Panně-Matce v Loretě kdysi, že chci raděj míti svou zemi pouští, nežli zalidněnou kacířským lidem. Přísahu jsem splnil. Zem štýrská v šíř i dáli jako dříve je věrna římské katolické pravdě a u nohou ti leží, svatý otče. 142

KORUNOVAČNÍ KVAS KRÁLE FRIEDRICHA Z FALCE. (4. listopadu 1619.)
V soudné světnici na hradě Pražském. Král pod korunou a v habitu královském sedí s královnou při stole zvláštním; páni, rytířstvo, zástupci měst a vyslanci Betlena Gábora při čtrnácti stolech. Jí se, pije se, hovoří se.
J. Haunšild z Fürstenfeldu prohlížeje zlatý korunovační peníz: Ta mince jesti velmi pěkné práce. Mistr Jessenius: I nápis její výstižný a trefný. T. Štefek z Koloděj: Toť po latině. Přetlumočtež, Mistře. Mistr Jessenius: „Z božího daru a svornosti stavů.“ A ruk pět, které korunu zde drží, 143 toť zemí patero, z jichž usnesení byl Heidelberský králem českým zvolen. J. Haunšild z Fürstenfeldu německy: Však vaše báseň, Mistře, jíž jste v chrámě Královskou Milost osloviti ráčilráčil, v ní vinšuje mu jménem profesorů a pražské učení a oudy jeho otcovské přízni vřele poroučeje – toť mistrovský kus latinských jest Uměn, že Horác závistí by rdít se musil a Cicero nad řečí lepou jásat! Mistr Jessenius německy: Jen lente, lente! Blahorodnost vaše mi chválu tuze nezřízenou činí – – Hle, kterak Milost Jeho, král a pán náš po mladých lících rdí se spokojeně a milostností oči jeho září, i paní králová svou tváři lepou úsměvem sladkým také rozžehuje – Jan Šultys, primátor Kutné Hory:
Já nevím, páni – – sami dobře víte, já nepřistoup jsem s velkou horlivostí k té věci, jíž jste ráčili se podjat – – 144 a dneska ještě dost mám obav v duši: Hle, volený král náš jest přec jen dítě – – let třiadvacet – – v takém věku, páni, i rozum ještě nevidívá jasně – – i ruka potřebné dost síly nemá – – A kdybych v tom se klamal, co dím nyní, tvář jeho nekvetla by právě štěstím, však vráskami by musila ji halit myšlenka věcí příštích – – Několik pánů okolo: Chacha, chacha! Hle sýček z Kutné Hory! Nechce čekat, až půlnoc bude! Za denního světla obavy skuhrá! J. Šultys rozpačitě: Fraucimor pak králův svých odhalených ňader nepřikrývá! – Několik pánů okolo ještě hlučněji:
Chachacha! Ty mníš, pane primátore, že v časích Milíče jsme z Kroměříže! – J. Řečický, radní Novoměstský:
Pan Budovec by tamhle tak moh mluvit! 145 M. Hošťálek, primátor Žatecký:
Pan Budovec si hladí bílou bradu a ňader těch se nijak neuráží – J. Haunšild z Fürstenfeldu:
Ah, toť je tedy poslední grunt obav capitis Kutné Hory? Pane vzácný, věz: Per risum multum debes cognoscere stultum! Několik pánů:
Chachacha! Recte! Bene! Egregie! Král Friedrich od svého stolu německy:
Chcem také slyšet, co tak pánům k smíchu! Mistr Jessenius německy:
To štěstí naše jásá, jasný pane, že smíme v líce slunci svému zříti! Král Friedrich německy:
Ah, velmi pěkně! Královna Elizabeth německy:
Autor dnešní básně? Král Friedrich přikývne.
Královna Elizabeth blahosklonně:
Poeta noster salve! Nobis eris fidus Achates! 146 Mistr Jessenius rozjařen:
Regina nostra Elizabeth vivat! * * * D. Černín z Chudenic:
A o čem myslí as pán z Michalovic? B. z Michalovic:
Víš, pane Černíne, co tihle Uhři za nabízenou pomoc dostat chtějí? D. Černín z Chudenic:
Vím z hruba, jak jsem zaslech. Požadují sto tisíc zlatých jako za náhradu svých výloh dosavadních; dále žádá kop tři sta tisíc a to neprodleně si kníže Gábor, aby festuňky své moh včasně proti Turkům armírovat. B. z Michalovic:
Jak? Proti Turkům? S těmi mír přec drží. A zde jde o při naši: Nerozumím. Za také sumy nám lze naverbovat i rejtharstva i pěších valnou sílu! K. Kaplíř ze Sulevic:
A pravím vám, z těch peněz ani Gábor nic nedostane, ani my vojsk nutných, 147 neb peněz není. Bída, všudy bída. Pán nemá, nemá rytíř, nemá měšťan. B. z Michalovic:
Nač tedy váhat? Čas dvanácti hodin, čas nejvyšší tu. Pusťme z člověčenství poddané svoje, ve svobodné pěstě jim zbraně dejme, potom půjdou s námi a sláva husitská se do Čech vrátí! Zd. hrabě z Hodic:
Jak? Vzdát se máme sami, což jest naše? B. Sobětický ze Sobětic:
Toť nápad blázna! Mumraj nešlechetný! J. hrabě Šlik:
My krále zvolili, by stará práva zas českým stavům navrácena byla a sekyru teď radíš přiložiti i na ta, která doposud nám zbyla? A sami, vlastní rukou? – Pošetilost! V. Čabelický ze Soutic:
Pak zbyla by nám žebrácká jen mošna! V. Budovec z Budova:
V tom za jedno jsem s panem z Michalovic, a není cesty jiné, páni bratři. 148 Když o loňském jsme radili se květnu – vy víte v domě pana Smiřického – a chůzi na hrad, o tom potrestání jednušek římských, slyšeli jste všichni, jak Linhart Kolona tu radu dával, jak mladý Smiřický mu přizvukoval, že nutno pustit z poddanství své lidi, je ozbrojit a cvičit v službě polní. Vždyť taká věc se příčí Kristu Pánu i rozumu i duši. Nedostačí svůj religion vyznávati ústy a ďáblu činem sloužit. – O tom květnu jste věc tu hurtem zamluvili páni, a šli jsme na hrad, kde jsme vymetali jednušky z oken. Zlý krok, páni bratří, dnes ještě hůř je. Stojíme tak sami, jak planá hruše v poli. Anglický král nepohne prstem, aby pomoh zeti, chce zachovat si jméno „krále míru“. A kurfirst saský Friedrichovi píše, že na svém stojí, a že král náš neměl koruny bráti. Z říše spásy není: jednušky proti, souvěrci pak naši závidí Friedrichovi povýšení a nepřispějí. Uhři? Slyšeli jste, co vypověděl hejtman hradu Černín. 149 A proti nám je císař, Španěl, Bavor a římský papež... Peníze i lidé....lidé... Já brzy odevzdám své kosti zemi vy mladší, vy jste budoucnosti její a na vás tedy uvážit a jednat. B. z Michalovic:
Já prosím: neklamtež se, páni bratří. Věc naše není hračkou. Příklad Štyrska vám svědčí, jaký osud může stihnout náš religion; příklad pak, jenž dán byl nám prvým Ferdinandem – naše hrdla. Své lidi propustím a vstavím v pole! Zd. hrabě z Hodic:
To neučiníš, pane z Michalovic! J. hrabě Šlik:
Vždyť taký příklad vzbudí rebelii na panstvích našich! V. Čabelický ze Soutic:
Uvaž, Vaše Milost, výsledek jistý: dáti selské sběři svobodu plnou, zbraň jí vtisknout v ruce – toť znamená, že nejdřív naše hfavyhlavy nám složí k nohám! 150 K. Kaplíř ze Sulevic:
Pak je smutno páni, že tak jste dosud žili s lidmi svými, by tenhle strach měl oprávněné grunty! B. z Michalovic:
Nuž, pane Kaplíři, ty pojdiž se mnou a propustiž své lidi z člověčenství! K. Kaplíř ze Sulevic:
Hleď, pane z Michalovic, jsem jen správcem svých vnoučků jmění – – vedl jsem si lidsky, jak Milčín ti i Neustupov svědčí – – však nemám práva k změnám pronikavým – – J. hrabě Šlik výsměšně:
Jak myslíš nyní, pane z Michalovic? Nu, mladá krev ti trochu překypěla... (Chvíli ticho.)
B. Sobětický ze Sobětic:
Hle, anděl smrti chodí nám kol stolu! V. Budovec z Budova:
Rád položím mdlou hlavu k odpočinku. 151 V. z Roupova, nejvyšší kancléř přistupuje ke stolu:
Aj, páni bratři, slyšel jsem ty řeči a divím se vám: o pohřebním kvasu by nemohlo být hůře promlouváno! A my jsme právě obdrželi krále, českého krále, slavíme tu chvíli, kdy naše koruna se v plné slávě – D. Černín z Chudenic:
Ta koruna je trochu velká králi a k uším padá jemu! V. z Roupova:
Víme dobře, žes, pane hejtmane, svým srdcem jinde a tělem pouze tady, proto nevíš, co jazyk mluví – D. Černín z Chudenic:
Ustaň, Milost Tvoje! A v pokoji mé srdce nechej! Vždycky mi sedí v prsou. Bohužel, že v Čechách jsou lidé, kterým srdce sedí v kapse a dá se předat podle okolností z té pravé v levou – – V. z Roupova:
Milosti Tvé řeč ta mě nepotřísní, neboť k místu mému dostoupit nelze jí. Jsem zodpověden jen vlasti své a králi – D. Černín z Chudenic:
Kapse hlavně! K. Kaplíř ze Sulevic:
Již zadrž pane z Chudenic, a pomni i míst i chvíle, kde svůj bystrý jazyk klusati necháš! – A ty, pane, odpusť! V. z Roupova:
Rád odpouštím. Pan hejtman horkokrevně rád v slovní turnaje se pouští, věda, že jazyk mocný má a obrátivý. Já chtěl jen říci, že ty řeči vaše zde byly zbytečné a bezpodstatné. Jak možno natírat věc naši černě, když vojsko naše pod Matesem Thurnem a panem Harantem kams ku Prešpurku Bukvoje s vojskem císařovým žene? Když jisto je, že záhy Dunaj přejde a s Gáborovou armádou se spojí a Vídeň, ono hnízdo jestřábovo, 152 jak ořechovou slupku rozmačkají? Je slušno věsit hlavy? Chmurně mluvit? Hle, plný pohár! Tamhle král náš český nuž, panipáni bratři, poháry ty vzhůru a vzdejte vivaci, jak slušno, králi, jenž zárukou nám lepších dnů je vlasti! J. hrabě Šlik:
Rex Fridericus vivat! Páni:
Vivat! Vivat! * * * Král Friedrich anglicky ke královně:
Má Bess, ta koruna mě tíží příliš a nepohodlně mi sedí v skráních, já bojím se, že spadne mi... Je možno, odejít trochu, složit ji i háv ten a obléci plášť onen z aksamitu, ten – víte – barvy broskve, s diamanty? Královna Elizabeth anglicky:
Nemožno ještě. Dokud tabule je, král jako král jí musí předsedati. 154 Jen trpělivost. Seďte zpříma, prosím, by nesvezla se koruna vám s hlavy! Král Friedrich vzdychne a vzpřímí se.
* * * První lokaj, opíraje se o jednu půli dveří:
Již nohy necítím... Tak nepilo se, když korunován byl král Matěj, Uher, i ani potom, když dal korunovat štýrského Ferdinanda. Druhý lokaj opíraje se o druhou půli dveří:
Ale pilo. Vždyť byl jsem při tom. Pilo se jak dneska. Těch korunovací je jaksi mnoho v tak krátkém čase. Dneska tedy dali korunu tamhle tomu Němečkovi, ač jiný Němeček, jenž měl ji, žije. První lokaj:
A proto bude vojna o čepice, a kdo vyhraje, jen ji nosit bude. Druhý lokaj:
Však povídají, že tím dnem, kdy tenhle přitáhl do Čech, celý týden v Praze 155 Smrt neporvala ani jeden život. Toť znamení, že odpočinout chtěla pro práci příští. První lokaj:
Je-li vojna, brachu, má Smrt žně vždycky. Proto spravedlivo, že posílit se chtěla odpočinkem. Druhý lokaj:
A otec Ignatius, jenž je v péči u paní Polyxeny Lobkovické, šel dnešní noci hradem kolem chrámu a slyše hudbu, zpěv a hlasy z vnitřka, do chrámu vejde a ten zázrak vidí: Sám svatý biskup Vojtěch mši tam slouží a kníže Václav před oltářem klečí a za ním všichni patronové země a všem se těžké slzy z očí valí – tak otec Ignatius vypravoval hned z rána urozené paní svojí, jak od bratra vím, jenž tam v domě slouží. První lokaj:
Ten Ignatius je tam zpovědníkem? Druhý lokaj:
A rádcem paní ve všem. 156 První lokaj:
Pohleď, brachu, jak starý Budovec už hlavu kloní! Druhý lokaj:
Už dřímá děda. V jeho letech lidé jdou se slepicí spat, by mohli z rána s kohoutem vstávat. První lokaj:
Těžko věřit, brachu, té noční mši dnes u svatého Víta... Už dávno Pánbů divy dělat přestal – Druhý lokaj:
Však paní Polyxena uvěřila a list hned psala panu Slavatovi a modlila se tuze ve své kapli. První lokaj:
Eh, nechme toho! Starý Kaplíř vážně vous bílý hladí – také pěkná léta! Druhý lokaj:
Pan Berka září jako bílý měsícměsíc, když v úplňku jde. Řek mi jeho lokaj, že sedmdesát tisíc čerstvé razby tolarů zavřeno má v černém sklepě. 157 První lokaj:
Což to? Pan Vilém – sedí vedle něho – pán z Lobkovic má na sedmnáct beden od zlata, stříbra věcí ve sklepeních. Druhý lokaj:
A pak je lamentace, že je bída! Prý není možná platit dále vojska a docela ne, poslat nová v pole! První lokaj:
Je bída, ale dole mezi lidem. V poledních Čechách jdou prý lidé krajem jak hejna vlků živíce se korou a travou... Císařští tam vedli tance a královští jich také nešetřili – – Druhý lokaj:
Je dobře, má-li člověk postavení tak jak to naše. Krále máme vždycky ať toho nebo onoho – První lokaj:
a dneska dva docela, a to je vlastně nejlíp: jsou korunovace a panket, tuzér 158 Druhý lokaj:
Pojď nalívat, – už mají zase prázdno – pán z Talmberka zlým nás měří zrakem! První lokaj:
Jsme v úřadech svých déle než on ve svém a kdo ví, nebude-li tak i příště! * * * V. Maštěrovský:
Aj, pane Kunši, rozjasni přec oči! K. Robmhap ze Suché:
A zdvihni hlavu! Bylo nějak, bude! J. Kuneš:
Oh, páni bratři, jak se veseliti? Vždyť víte, že jsem člověk bez domova, snad bez rodiny! Dím: snad bez rodiny a líp by bylo, bdybychkdybych jistě věděl, že bez rodiny. Zůstaly mi v Písku má žena s dětmi, Bukvoj dobyl města a víte, kterak soldateska jeho svou zvůli majíc, zlostně řádit umí – Co se ženou je? Co je s mými dětmi? Já hledal, pátral, – nikde ani stopy. 159 Dům rozvrácen a zkažen – hnízdo pusté a kde má písklata – ví nebe pouze. A vy mi díte: Rozjasni přec oči! – – V. Záborský z Brloha:
Však o vlast jde, tu, naši českou zemi; čas válečný jest – a ten vyžaduje oběti na všech – tolik považ, pane – J. Kuneš:
A pane tovaryši, částí vlasti jsem já přec, žena má i děti moje, ne o tu hroudu země jde, leč o nás, o děti její. A my panketujem a vivat voláme, až hrdla chraptí – nuž, jde-li o nás, v poli naše místo, ne u pohárů, všech nás místo v poli i krále, pánů, všech nás, jak jsme tady. M. z Těchenic:
A k čemu máme žoldnéře, můj pane? A k čemu platíme ty těžké berně? Abychom sami ještě kůži nesli do trudů polních, špikovat ji dali si halapartnou nebo žravou koulí? Jde Ferdinand snad? Či pán z Liechtenštejna? Či Eggenberg a jednušky ty druhé? 160 A když jde Thurn a Mansfeld – stačí zcela, toť řemeslem jest jejich. J. Kuneš:
Díte, páni, že o zem českou jde a o vlast naši – Thurn Mates Němcem jest a cizozemcem. A. Berka z Dubé přižene se od jiného stolu:
A Thurnovi já ukřivditi nedám! V něm meč má zem a štít náš religion! Thurn Mates vivat! Páni:
Vivat! Vivat! V. Čabelický ze Soutic deklamuje:
Vstaň lve český! Čas již vyšel tvého snu a bdění přišel. Tvým Čechům vzešlo již světlo, praktikantům se rozpletlo; úsilí jich již zjevené, ukryté lsti odhalené. Spadli s lávky, člun se zlámal, naději nepřátel – – 161 S. Sušický ze Sonnenštejna:
Zadržte pane! Verše ty nám známy,známy. Můj syn však schystal sličné překvapení zde podobného druhu pánům stavům! J. Kuneš:
Má ženo dobrá!dobrá! Děti moje drahé! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Však, pane rytíři, jen nenaříkej! Čas zvrtne všecko. Hle, zde objednal jsem od Lomnického pěkné rýmování. Chci přečíst je,je. Teď silentium páni! Nejbližší:
O silentium prošeni jste páni! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Ze starého hradu hladě suchou bradu starý jestřáb zírá, hlad mu nitro svírá; hlad mají jak táta také jestřábata! M. z.z Těchenic:
Habichtsburg – jestřáb! Totě podařené! 162 V. Maštěrovský:
To kouše přímo! Lomnický, toť psina! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Starý jestřáb čeká, zrakem v dálku těká, neb mu ovcí hejna slíbil kněz od Rejna.Rejna, ovcí s pěknou vlnou a stáj volů plnou, jež má Říše svatá, aby nasytil se, on i jestřábata! J. Kuneš:
Písklata moje, kde vám asi konec! S. Sušický ze Sonnenštejna:
Syn můj čte dobře. Pozorujte, páni, jak patřičně on vyřkne každé slovo! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Tak se dívá dolů, nikde kněze, volů: nikde ovcí s vlnou pro mláď hladu plnou – M. z Těchenic:
Tak trefného cos neslyšel jsem dosud! 163 J.Kutnauer ze Sonnenštejna:
Najednou se z dáli kotouč prachu valí, s několika pány stojí kněz u brány. Starý jestřáb běží, dech popadá stěží: Už bych vás byl proklel do horoucích pekel! Ale, drazí páni, hořkéť mé zklamání – nevedete spolu ovcí ani volů! A. Berka z Dubé:
Toť říznost vtipná! Zpropadená kůže je tenhle Šimon! M. z Těchenic:
Trefné o těch volech! J.Kutnauer ze SonnenštejnaSonnenštejna:
Nevedeme voly, svatá Říš však volí, za svého tě krále. Nebť máš mít korunu, sedat máš na trůnu, 164 kralovati stále k Říma cti a chvále. Nemá však pták dravý radost z této zprávy: Moji milí páni, z toho kralování neztloustnu já táta, ni má jestřábata! A. Berka z Dubé:
Toť znamenité! M. z Těchenic:
Žádný básníř římský ostrotou vtipu nemůže se rovnat našemu Šimonovi! V. Maštěrovský:
Kéž by podal nám více takých básní! K. Kaplíř ze Sulevic polohlasně:
Čas-li přijde, ten podlý rýmař stejně bude špinit rod Friedrichův a – S. Sušický ze Sonnenštejna:
Silentium, páni! 165 J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Ale kněz ví všady, vždycky dobré rady: Korunu vem, synu, děkuj Hospodinu, po volech-li práhneš, také jich dosáhneš,dosáhneš. Veliký lev Čechů, má jich pro potěchu, víc, než je mu zdrávo. Ty máš dovolení k volům bez prodlení, vezmi, co se ráčí, jdi, neb chvíle kvačíkvačí, do té české země, jez i tvoje plémě! V. Maštěrovský:
Tak bylo věru, historie svědčí! Lup bezbožný a skutek bohopustý! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Zdvih se jestřáb dravý s vran a káňat davy, na lva jsou se vrhli, korunu mu strhli, 166 vzali ovce, voly, plnili své stoly – syt byl jestřáb-táta, syta jestřábata! A. Berka z Dubé:
Tak výstrahou jsou minulé nám děje! V. Maštěrovský:
Hlad kdys – hlad dneska! M. z Těchenic:
Rod je stále stejný. Ferdinand prvý ved si takto také! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
To pomněte, páni, při svém stolování, hajte mužně vlasti proti hrabivosti: Hlad na cizích stolech jest po našich volech, a na ovce známá,známá otvírá se tlama! A. Berka z Dubé křičí:
Hlad na cizích stolech jest po našich volech, 167 a na ovce známá otvírá se tlama! Král Friedrich německy:
To zase bylo carmen k poctě naší? V. z Roupova:
Tak Milosti. A verše podařené. S. Sušický ze Sonnenštejna:
Tak, páni, slyšíte, jak cítí národ, jehožto jazykem jest básníř vtipný. Mistr Jessenius německy k Haunschildovi:
Toť odporné a sprosté rýmování! J. Haunschild z Fürstenfeldu:
Barbara mater – liberi barbari! T. Štefek z Koloděj:
Jak vtipně provedeno! A jak pěkně ta stejně znící slůvka dopadají! B. z Michalovic pro sebe:
A takhle má se hněv náš v plano vybít? Můj Bože, Bože, jak mi hlava hoří! A jako chlapec stojím mezi chlapci, když svévolně jsme špýchar zapálili: hasiti nelze, ustrnutím jati 168 nad vlastním činem stojíme jak sochy bezradni ve všem; vytřeštěným zrakem patříme v žravý, všeničící plamen... D. Černín z Chudenic pro sebesebe:
Líp bylo by mi na mém rodném hradě a všecko tohle kdyby snem jen bylo... V. Budovec z Budova:
Tak všecko řítí se kams, kam mdlým očím dohlednout nelze. Útěchou mi, Pane, že dáš mi záhy vyjít z toho světa... K. Kaplíř ze Sulevic:
Jen vnoučatům když zachovám, což jejich a potom – vůle tvoje děj se, Pane! V. z Roupova:
Tak myslím, páni stavové, že slušno vzdát předem díky Nejvyššímu Pánu, že přispěti nám ráčil v chvíli těžké, a složil osud její v pevnou ruku našeho krále. Milostem pak Jejich, jež jak dvé sluncí časům našim září a této naší zemi staroslavné teď provolejme všemi hrdly vivat: Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat! 169 Regina nostra Elizabeth vivat! Patria nostra Bohemia vivat! Páni vstávají a připíjejí: Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat! Regina nostra Elizabeth vivat! Patria nostra Bohemia vivat! (Venku na hradbách bije se z kusů.) * * * Král Friedrich pánu z Roupova:
Já nerozuměl, vidím však, že pěkně jste řečnit musil. Děkujeme tuze a milostí svou jistíme vás stálou. Královna Elizabeth anglicky ke králi:
To byla vivace? Král Friedrich anglicky:
Tak, Bess má drahá. Pan kancléř velmi pěkně zahovořil ku poctě naší. Královna Elizabeth: Můžete jít tedy, a korunu si sundat,sundat. Neb je konec té slávy dnešní. – 170

NA BÍLÉ HOŘE V NOCI K 9. LISTOPADU 1620.
Noc byla tichá. Nebe zatažené, jen místy bílé hvězdy hořely. Na zemi lehkým mrazem poprášené v své zmrzlé krvi zbití leželi. Vzdech... sopot... časem přitlumené steny... A zase ticho... V daleku vyl pes... Nějaké vsi jsou vzadu zapáleny, plam zmítá se a dým jde do nebes... V táboře vítězů též ohně planou, zář jejich tančí stanům po plátně, kdož nějakou byl v boji stižen ranou, zde vyhřívá se. Druzi udatně z korbelů pijí, v kostky hrají, pějí chraplavě domoviny svojí zpěv... Jak černé stíny stráže přecházejí. Ve vzduchu vlá a šumí korouhev. 171 A officéři říšské soldatesky ve stanech připíjejí císaři: začátek dneska vydařil se hezky, ať se i konec jemu vydaří. A officéři bavorského voje ve stanech klečí. Klečí vévoda: Buď sláva Bohu! Chrání děti svoje a kacířům své ruky nepodá... Noc míjí... Po kolena vykasaná po stuhlé krvi v smělé odvaze Smrt ubírá se s prvním svitem rána pro nejbližší svůj tribut ku Praze... 172

DŮVĚRNÝ DOPIS.
Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píši. Osoba jistá vyznala nám právě, že Morava se touží vrátit celá pod Naši Milost, slíbíme-li pardon hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu a dvěma jiným. My jsme opatrně a zcela vlídně osobě té řekli, že nutno, by se bez podmínky vzdali milosti Naší všichni vzdorní páni, odbojná města; všechny regimenty, ať v poli, ve zdech, aby rozpustili, My že chcem zatím všecko uvážiti, by nález Náš byl všem jim spravedlivý. Vám ale pravím: vytrhněte nyní s vší brannou mocí, jež Vám k ruce stojí, a vrhněte se honem na Moravu. Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem 173 utiskly silně hříšnou rebelii! – vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy! My na oko dál budem vyjednávat a čekat s touhou dobrých novin od vás. Vídeň, 19. novembris 1620. Ferdinandus. 174

VEČER JANA MYDLÁŘE V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621.
To byla práce, Lído! Jak pes zmořen a jako tažné dobytče jsem znaven tou exekucí! Od prvního rána až k této době večerní já neměl k oddechu chvilky, na nohou byl stále a v práci sotva jak tak čehos pojed. A ještě štěstí, z minulé že noci trvalo trochu ochlazení v vzduchu. – než i tak prahne hrdlo... pošli děvče s konvicí velkou ku Zelené žábě, – ne, dvě ať vezme – pacholkům tu druhou, – dnes činili se, – káru myjí nyní tam u Vltavy od krvavých sledů, – dnes věru zasloužili jsme si všichni dobrého truňku... Císařský pan rychtář z Nového Města povídal mi vlídně, že dojíti má mistrnost té práce knížeti k sluchu, aby odměněna mzdou byla vyšší, nežli bývá zvykem. 175 Já pět set kop jim účtovati hodlám, a dá-Ii více, vezmu, zaplať pánbů. Pět set kop určím... ano, mohu, Lído. Já dvacetčtyři hrdel dneska proťal, každičké na ráz bez zmateční rány, tré vazů k tomu zlomil – lehce, pěkně, tak jako třísky, – dvacetsedm kusů, – ať pohledají takového kata po jiných obcích, neb i v zemích cízích! A otupil jsem všecky čtyři meče, – tys ještě včera mínila, že marně jsem vynakládal na broušení jejich, že jeden stačí, že prý dozajista jim pardon dojde ještě na theatrum, – eh, řeči, řeči, – hanbou pokrýt sebe a řemeslo své moh jsem, spoléhaje na plané důminky a dostavě se k té práci, řekněm, jenom s mečem jedním. Však delikventi doufali tak všichni a časně z rána, když se ukázaly dvě duhy nad tím rynkem, myslili si, že znamením jsou na dobrý jim konec, – nu, dobře bylo, že jsem nástroje ty dal brousit vesměs, – zrovna při té duze na hradě bylo z kusu udeřeno, a já jsem vstoupil na theatrum k práci. 176 Lešení kolem bylo obstoupeno soldaty vojenskými, aby z lidu blíž nikdo stoupnout nemoh k poslechnutí posledních řečí odsouzených pánů, k jistotě ještě na bubny se tlouklo, že sám jsem jenom z polovice slyšel, co promlouvali. Úřad staroměstský a císařovi páni rychtářové všech tří měst pražských sedli na pavláně, tři městští rychtáři pak střídali se ve smutné službě: s theatrum šli v rathouz a delikventy vyzývali jmény k poslední cestě. Před můj špalek vstaven krucifix velký, poslední to výhled pro oči, světlo žití ztrácející. Theatrum bylo černě potaženo, i rathouz zastřen, rynk posypán pískem, – na třicet vozů písku toho bylo, – a rynk měl vzhled jak na Veliký pátek u Salvatora otců jezovitů, – však budou také asi mastné účty! A hnedle začala má práce, Lído. Šlik hrabě přišel pevně na theatrum, kabátek rozpjal, jak by ulevit chtěl horkosti těla, na špalek dal hlavu 177 jak na podušku... Potom zbožný Harant v důvěře plné v spravedlnost nebes... pak starý Kaplíř, podepírán knězem, z rathouzu vyšel... pán pak mluvil ke mně a prosil, bych ťal rychle, by snad stáří jej, klečícího, mdlobou neshroutilo... – víš, Lido, nemluv nikde o všem tomhle, z těch řečí mohlo vyrůsti by něco – a proč a k čemu? – nevolno mi bylo: krev jejich tryskla na krucifix onen a hojně kapala s noh Ježíšových, – a sebrání se ducha všech těch pánů takové bylo, že i rychtářové pouštěli slzy z očí, – kněz pak jejich, jenž provázel je, chvěl se jako listí osyky stromu, – tolik odevzdání do ruky boží na jevo jsou dali, jak svět neviděl. Říkám: nemluv o tom, jsem k tomu, abych povinnost svou činil a nestaral se, zda co běží při tom, – mně dech se tajil, – však jsem pozor sebral, bych prací nejapnou jim nepřitížil a řemeslu snad nepřičinil hanby. A každého jsem domodlit se nechal, a mohl jsem, neb páni na pavláně nevole známky nad tím nedávali, 178 dojati tuze divadlem tím byvše. Kdo kliden trval, byli jezovité, otcové čtyři stáli tam, zda v posled jim udá se tu onu duši lapit, – však marně, – s prázdnou odešli, jak přišli. A potom vstoupil Dvorecký, pak z Bílé a Jindřich Otta, Černín, z Michalovic a Kochan, Štefek, Konecchlumský, Khober, a každý přišel krokem pevným, jistým a zbožně klek, jak měl by před oltářem přijímat svaté tělo a krev Páně... I poznámky zlé proti císařovi z úst vypouštěl v důvěře, že záhy věc jejich přece vítězící bude... A potom primasové z Hory, Žatce, Jan Šultys s Hošťálkem své hlavy dali na tvrdý špalek... Mistru Jesenskému jsem jazyk vyříz po nálezu soudu, a doktor dal jej čiperně a křepce, jak žert by tropil, – trudný byl pak pohled, na ústa krvavá, v nichž pahýl-jazyk hovořil ještě... Když jsem sťal mu hlavu, mé ruce byly vysíleny prací a hrůzou z všeho... Změnili jsme pořad těch exekucí... Musíš vědět, Lído, 179 i nejen hrdla bylo protínati, – i tomu onomu též pravou ruku, jak soud vynesl, zutínat jsem musil, a obojí ráz žádá rovné síly... Tož měšťany jsme na pořad teď vzali, již viset měli... Za žertů a šašků pan Kutnauer šel k oknu rathouzskému, zkad velké břevno vystrčeno bylo, svůj měšec dal mi a své odpuštění; modlitby páně jednotlivé prosby po příčkách žebříkových vystupuje na každém jednu řekl, na posledním pak rozved onu o vin odpuštění, že srdce v člověku až splakat mohlo... Tak Sušický, jenž pověšen byl vedle, tak Natanael z Vodňan, jehož místo na šibenici bylo prostřed rynku, měšťané kdysi, mřeli s hrdinností jak rytíři a páni... Pomáhal mi pacholek Jíra, víš, jenž vypravoval děvečce naší ondy, že stál loni na Bílé hoře jako králův soldat a křepkým během zachovav si život k nám v službu vstoupil, – člověk ten prál ke mně „Hle, mistře, kdyby tito všichni páni tak zmužile, jak nyní umírají, 180 kdys byli žili a při svoji vedli, dnes mohli sobě všeho uspořiti, a nám té práce nevděčné a tvrdé.“ – – Já mlčel, jak bych býval řeč tu přeslech, však v duši jsem mu přitakati musil. Při věšení tom okřály mé paže, a tak jsem k stínání se zase vrátil. Věc byla hotova, když slunce stálo nad hlavou naší. Páni rychtářové a magistráti k tabulím svým spěli, však já jsem musil s tělem Jesenského na popraviště až za Horskou bránu, tam čtvrtil je a na koly vetk kusy. A potom zase zpátky na theatrum, hlav dvanáct panských dal jsem dáti v putny a s holomky šel k staroměstské věži,věži. Na kranclích jsou tam, – vidíš tady z okna, – těch šest jich hledí směrem k Malé Straně, šest k Salvatoru. Na té hlavě krajní – to Šlikova jest – vidíš pravou ruku, a druhá vedle, také s pravou rukou, to Hauenschild byl. Mistru Jesenskému byl vyříznutý jazyk jeho vložen na témě hlavy, – toť ta třetí s kraje, 181 když takhle hledíš... Za železné háky, jež připevňují hlavy k věže kranclím, kop dvacet zámečník si vložil v účet, – nu, každý řemeslník hledí vůbec co nejvíc trhnout... taká příležitost nebude denně... Kde to děvče trčí?! Mé hrdlo vyprahlé je, – jistě někde zvědavá ženská slouchá rozvířeným poznámkám lidským!... Dá-li kníže šťastně těch pět set kop a ještě něco nad to, jak naznačil pan rychtář novoměstský, jak myslíš, Lído, nebylo by dobře se přestěhovat z této krtčí jámy? Tys povídala, že chce malostranský pohodný Václav prodat ten svůj domek u Svinské brány? Zajdi zítra k němu a promluv, ať se vyjádří, jak myslí. Mně zítra nelze. Máme práci další: pan Diviš bude k šibenici přibit na hodin dvé za jazyk, že jím vítal Friedricha krále. Prokurátoři dva 182 a Božecký se vymrskati mají přes celou Prahu až za Horskou bránu, – dost práce tedy. Kde ta děvka vězí! Mám žízeň, jak bych sůl den celý lízal. Jdi, pohleď po ní, speskuj ji a dej jí, ať pamatuje povinnosti svojí! 183

FERDINAND II. Po 21. červnu 1621.
Je usmířen hněv mého Majestátu, ó čistá, svatá Panno Marje cellská, už potřena je zbujnost nepřátelská, a hříšná hrdla odevzdána katu. Krev rebellů ty zemské hříchy smyla před tváří Mou. Však soucit chví Mou duší, že soud je čeká větší a trest tužší, by božská Spravedlivost v právu byla. Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím: rci jménem Mým tam Bohu Otci, Synu, ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu a neničí je hrozným hněvem Svojím! 184

KOSTI ŽIŽKOVY. (V Čáslavi r. 1622.)
Kdos byl ty, poctivý a věrný Čechu, ctiteli zbožný dávné minulosti? Kněz Páně snad dle srdce Lutherova s Husity vřelou krví ve svých žilách a tak jsi proved, zač ti dlouhé věky dost žehnat nemohou... Zlé přišly časy, král Friedrich ondy bědně ztratil pole, a císařský hněv na Čechy pad těžce. Na staroměstském rynku sťaté hlavy velmožů kdysi, pánů nejpřednějších, teď trčí bídně na Mostecké věži potravou jsouce havranům a vranám. A Šultýsova ze sousední Hory poslána domů, naražena na hák nad branou městskou, zírá do ulice, jíž chodil kdysi jako primas ctěný. 185 Jednušky římské, když ty hlavy padly, své hlavy zdvihly, drze posílají zlovolné jazyky své na procházku, že jinak jest a jinak ještě bude, až spleněn bude plevel české země... To vše jsi slýchal poctivý ty Čechu, a ještě více: ani mrtvým nemá být přáno klidu... V Kutné Hoře vedl pan mincmistr si ondy jako ďábel: prý arcivrah ten Žižka, rebel, lupič, s pokojem nesmí zůstat ve svém hrobě, prý, mordijé, sám zajede si v Čáslav a dá té šelmě, což jí právem patří... To slyšel jsi... Vzals oddaných pár bratří a mluvili jste tiše, vážně, dlouho. A v noci šli jste v chrám, hrob otevřeli a našli kosti otce, želeného tak tesklivě a často v těch zlých časech. A poklekli jste – co svic plápol blýskal se v slzách vašich – řadou políbili kost čela toho, složili vše potom, kde dravé jednušky jich nevyslídí, a místo označili – – 186 duše drahé, zda věřily jste, věk že přijde jiný a poklekne k těm kostem v zbožné úctě? Už svítalo, když domů jste se brali. A hodiny ty jedinými byly, jež nazvali jste štěstím v proudech hoře... Čas zlý byl, přisel horší, přines chvíli, kdy, žebráci a psanci, opouštěli jste město, kraj i zemi svoji rodnou a v dálku šli, svým duším hledajíce mír, klid a volnost, jež vám doma brány. A když jste naposledy ohledli se a věž viděli, v jejímž stínu skryty jsou kosti Jeho, útěchou vám jistě byl klid jich svatý, který neporuší katanů ruka, jež vás v dáli žene. A šli jste, šli... Ó lidé bezejmenní a neznámí, buď mír i vašim kostem, jež v cizí půdě kdesi tiše leží! 187

APOŠTOLOVÉ. 1628.
Už mají ho. Ten tvrdý pikhart skrýval se jako liška po lesích a skaláchskalách, kořínky jedl, s medvědy se dělil o med včel lesních a nic neměl s sebou, než kacířskou tu bibli jejich. Nyní na dvoře rychty zarputile stojí, zří k zemi sotva naslouchaje slovům, jež otec Xaver z řádu Ježíšova v hloub duše jeho zapustiti touží. A předůtklivě bije otec Xaver blud duše jeho, hrozí smrtí časnou i věčným trápením, jež plodem budou kacířství jeho, vábí také slastmi, jež v ráji schystány jsou věrným církve a v posled káže, by se odřek bludů, zpovědí ihned ulehčil své duši a pod jedinou tělo páně přijal. 188 Však hlavou kroutí pikhart zarputilý. Na zídce studně sedí voják Španěl, rejtharů leutnant, jezdeckou svou hůlkou o botu tepe, pozorně se dívá na kacíře a otce jezovitu a z posunků a tváří dohaduje se stavu dohody a domlouvání. Vojáků hlouček nakupil se kolem a zajímá je knězova řeč stejně, jak vzdor a tvrdošíjnost kacířova. I jme se znovu mluvit do kacíře horlivý otec. Mluví mile, prosí, ba, slibuje i jmění toho světa – leč kacíř tvrdošíjný ještě nechce. Seskočil s zídky leutnant. Trpělivost mu došla asi. Ostruhami řinče přistoupí k otci, vysvětlit si dává v své rodné řečí, proč se pikhart vzpírá. Vyslechne, potřás hlavou, bere z pasu pistoli lesklou, natáh ji a drží před zrakem kacířovým. Otec Xaver 189 domlouvá znovu, vyhrožuje, láká. A pikhart mlčí. Leutnant od rejtharů cos praví otci. Ten se zdráhá chvíli a potom křižuje se, bere z tašky hostie plátek. Na zem hodil leutnant svůj klobouk s perem, hostii vzal knězi a na hlaveň ji klade střelné zbraně. Teď otevř ústa! vykřik jeden rejthar. Pod jednou přijmeš tělo Páně, cháme! se směje jiný. Hrůza rozšířila pikhartu oči. Pootevřel ústa. A rána třeskla. Jako podťat padl. A lotras přijal přece pod obojí, má krev i tělo! zaklel třetí voják. A otec Xaver zašept vlídně: Amen! 190

KAREL ZE ŽEROTÍNA.
A to je věrnost... Býti oddán pánu s tragikou krve svojí umlčené, pěst jeho cítit, za ranou zřít ránuránu, jak dopadá na hlavy přemožené – a přec mu sloužit. Vyštván k cizím prahům jak nepotřebný nástroj odhodí se, a přec hledět prosebně k těm vrahům, zda kousek svědomí v nich probudí se – a umřít v stesku. Tělo vrátit zemi a dědictvím dát lidu svoji duši, by sloužil s nahořklými nadějemi a němou krví věčně, jak se sluší. 191

TRAGEDIE. (Ebba Brahe Gustavu Adolfovi II.)
Ty řádky posílám zde v cizí dáli přes vody Baltu, aby vyhledaly našeho krále. Veličenstvo Její, máť Vaše, nutí mě co nejpřísněji, bych do měsíce za manžela vzala hraběte de la Varge Landemala. Má ruka péro držet nedovede, slovíčko každé odlétá mi plaše, písmenka se mi v slzách utápějí – své Ebbě pomozte co nejrychleji, své Ebbě drahé, jež až k smrti bledé miluje věrně Veličenstvo Vaše. 192

ZÁTIŠÍ. 1630.
Zas ticho v statku, neboť trubačové na návsi třikrát hlučně zatroubili, a s klením sbírali se soldatové. Tak odešli i ti, kdož tady byli. Kol vozů jejich praskot zapadá sem i píseň jejich cizí čtveračivá, pak skotu řev, jenž srdcelomným hlasem zpět teskně touží do rodného chlíva. Je ticho v statku... Lenivě se válí kouř v doškách střechy. Místy povyskočí už rudý plamen. Bez pohnutí z dáli ztrnulou hrůzou vyvalených očí sem hledí hospodář, jenž visí tiše na hruši u studny. A obnažena, podlitin plna, s řezem v bílém břiše na znaku na zápraží leží žena. 193 Na kůlu plotu nabodeno děcko. Pes pod ním leží s přeraženým hřbetem, výt nemá sil, zří tupě na to všecko. A slunce hasne v slávě nad tím světem. 194

ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY. I.
Na jaře.
Pásla si housátka podle vody, vila si věneček pomněnkový. Lukama běžela bílá cesta, v modravou dálku a cizá města. Jak se tam děvčátko zadívalo, písničku toužebnou zazpívalo. Tou cestou voják jel do daleka, uviděl pasačku, klobouk smeká. A bílé péro měl na klobouku, k děvčátku zajel si přes tu louku, vojáček, červený mládeneček, požádal panenku o věneček. 195 „Kdybych ti věneček měla dáti, byla bych trestána od své máti. Kámen by mi na krk přivázala, do vody hodila, proklínala.“ „Máš-li ty takovou matičku zlou, pojď ke mně na koně, pojeď se mnou. Pojedem, panenko, k Fridlandovi, nikdo se o tobě nic nedoví. Fridland je kavalír a nás má rád, a my zas dovedem krev pro něj dát. Muzika hrá, bubny zabubnují, fridlanští do světa mašírují. Na východ, na půlnoc, západ i jih, Fridland je nad nima, svět je jejich. Pojď, sedni na koně, děvčátko mé, po bílé silnici pojedeme,pojedeme. Budem u Fridlanda vojákovat, po světě jak ptáci poletovat. 196 A když tam zhyne má hlava mladá, vezmeš si, děvčátko, kamaráda. Když toho zabijou, je tu jiný – neboj se, děvčátko, vojančiny. Regment mládenců, regment je jich, celičký regiment samý ženich.“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Sluníčko na bílou svítí cestu, prach na ní zvedá se, letí k městu. A stará husička zakáhala, a stará matička zaplakala: „Ty stará husičko, nekáhej víc, pasačka tvá tě pást nebude víc...“ II.
Na podzim.
Stará vojačka se zadumala. Její muž teď – Talián či Ballon, do dnes neví, jaký že to krajan – 197 odplížil se k povětrným žínkám... Čtyři děti jemu porodila, deset roků je s ním v regimentu, vaří, pere, zašívá mu šaty, hlídá ho, když přinesou jej z bitvy, do vsi vpadnou-li, ví ona nejlíp, kde co hledat, vždyť je z krve selské a zná dobře zvyky svojich lidí – žádný voják v regimentu nemá tolik tolarů a prádla, peří, jak ten její Talián či Ballon... A ten šel teď k povětrným běhnám... Jindy by se byla hnala za ním, ránu vyťala mu přede všemi, zbila by i neřestné ty žínky – dnes je schvácena jen hořkou mdlobou, síly nemá, smutno je jí v duši. K potoku šla. Sedla na kraj v trávu, lokty opřela se o kolena, dívala se do spěchavé vody. Náhle vidí, jak z té vody patří na ni cizí, rozcuchaná hlava. Černá, suchá, plná rýh a vrásek 198 oči chtivé, dravé, jedovaté, sporým vlasem bělá se jí lebka – baba ďáblice to v celé hrůze... Zaklela a kopla do zrcadla. Odvrátila se a vzpomínala na svůj domov, na svá dívčí léta a jak s vojákem šla do tábora,tábora. Z Moravy byl, u Lützenu vzala švédská puma pěknou jeho hlavu; druhý Bavorák byl, zpil se jednou, rebelantil, Fridland dal jej zvěšet; třetí je ten Talián či Ballon. Všem jim byla věrnou, řádnou ženou, dbala cti jich, dbala cti své vlastní, teď je konec... tenhle vyžene ji, ba, i trosknechtům snad hodí v pospas... Stará vojačka se rozplakala nad tím vším, co jest a co se zove žitím jejím... nejvíc nad svou hlavou, černou, ošklivou a starou hlavou... 199

DIPLOMATKA. (Romance z třicetileté války.)
Šla jsem nažít jetelíčka panskýho, přijel ke mně oficírek, chci-li ho. Císařský to oficírek, šestnáct let, pod nosem a na bradě měl vousů pět. Já se smála a mu prála, ne, že ne, že můj hoch žne támhle pole ječmene. žeŽe jak drak je... kdyby věděl ten by ďál... Švejdů pět že do krvava ondy spral... 200 To jsem řekla, potom křikla: Jeníku! – Ale panák už byl někde v lesíku! 201

TESTAMENT.
Felčara nevolejte – – nepomůže – – Ta rána byla dobrá – – čertův chlapík – – Jen hlavu opřete mi, bych moh srovnat poslední věci – – Koně mého vezmi, leutnante na památku – – a buď hodný k zvířecí duši – – Rotmistře, ty podrž mou šavli – – skvrn je plna – – nečisti jich, ty cti jsou její –- – Kněze nechci vidět – – je také pozdě – – a ne zrovna třeba – – Císařský hejtman má své místo v nebi – – vždyť jistě tisíc – – dva tisíce možná – – pikhartů českých římskému jsem vrátlvrátil religionu – – také peklu poslal – – jak časem třeba – – Na hrudi mám váček, v něm tolarů pár – – počkejte – – ty dejte páterům na mše – – ne za moji duši – – ta kapitalie má, rek jsem, v nebi – – však za pikharta – – Jednou – roky tomu – jsem s otcem Ignatiem vrazil do vsi – – 202 a vyslýchali credo jsme – – nu, takto jsme hnali bludné stádo k studni spásy – – V stavení jednom seděl starý pikhart – – byl zapeklitý – – na knihu dal ruce – – na písmo jejich – – Vzdoroval a vrtěl svou starou lebkou – – Na dvoře měl lípu – – tam pověsit jsem dal tu bludnou duši – – A jak ho vedli – – podíval se na mně: Jsi mordýř, pane hejtmane – – a jednou – – v hodině smrti – – vzpomeneš si na mě – – – – A vzpomínám si – – takové měl oči jak chrpy vybledlé – – a mord to nebyl – – vždyť páter Ignatius sám stál při tom – – Však pro jistotu – – tolary ty dejte, ať mše se čtou za pikhartskou tu duši – – až k nebi půjdu – – aby bestie ta z plamenů pekel na mě nezírala očima těma – – konec – – Ano – – proto 203

ČESKÁ KRAJINKA.
Do šíře do dáli pole a luka, na křižovatkách cest Kristova muka. Aleje podél cest. Místy se na ni s krákotem sletuje drzý houf vraní. S topolů černí tam viselci visí, mordýřští chasníci byli to kdysi. Chvilkou jde větru van do těl a snětí, viselci klátí se a vrány vzletí. Polem jde sedláček, černou zem orá. Sedláček – chudáček, kravička sporá. Poorá, zaseje... Žní čas až přijde, pánbů mu zničí vše nebo zlí lidé. Pak přijdou zima, hlad... konce jim není. Děti jak mrtvolky jdou po stavení... 204 Opuštěn nebem a drán lidmi všemi orá přec dobrou tu matičku zemi. K vůli ní orá ji s láskou a snahou, tu půdu nevinnou, vonící, drahou. 205

TULÁK.
Tchoř doupě má, výr skrýši svou, já ani pod hlavu ranec, a kdyby nebyla celá zem mou, sirotek byl bych a psanec. Máma šla ondy v nejistý čas koupit si na šaty vdoví – chytli ji... pak se jí porouchal vaz.. můj táta byl rytířrytíř. Kdoví... S červeným Čertem jsem ty a ty a hlídám mu mandragoru; s mou milou jezdíme košťaty na čarodějnickou horu. Jsem doktorem, jenž střelhbitě všech dvacetpět prošel grádů: sním žábu, zažehnám úbytě, bez břitvy oholím bradu. 206 Dovedu uřknout, znám uhranout, člověka, dobytče, všecko, a v píšťalku-li začnu dout, jde za mnou kde jaké děcko, kde jaká myš, kde jaký šváb, jdou podle pískotu mého – a kde je hrubcem selský chlap, pustím mu vesele na střechu v šindele kohouta červeného. 207

VALDŠTÝN. Nejvyššímu kancléři království Českého, vysoce urozenému p. p. VILÉMOVI SLAVATOVI svaté římské říše hraběti z Chlumu a z Košmberku, vladaři domu hradeckého etc. etc., příteli mému zvláště milému t. č. VE VÍDNI.
Službu svou povolnou vždy Milosti Tvé vzkazuji a na Pánu Bohu žádám dobrého zdraví Milosti Tvé. Psaní mně učiněné odevzdal mi řádně pan páter Cheraho, Milosti Její zpovědník císařovny. Supplikaci v něm uzavřené pak jsem porozuměl. Privatae lucubrationes meae hned odloživ, by Milosti Tvé přáním nebyly ku překážce, na intence Tvé Milosti jsem přistoupil tak zplna, že staly se mým pevným přesvědčením. Jest nutno, aby byl tu jasný důkaz na crimen perduellionis, které 208 spácháno na Císařském Majestátu a domu Rakouském. Authores příští zajisté hloubat budou nad osudem onoho muže, který před měsícem byl generalissimem císařských vojsk, knížetem mocným, pánem přebohatým, a který dneska, v achtu nemilosti zabitý škůdce, v chudé hrobce leží. Též chápu, nač Tvá Milost důraz klade: by námi dán byl důkaz jeho zrady. Jsmeť právě my dva Jeho Majestátu tak velkým dluhem pevně zavázáni, že, kdyby bylo i v nás obou moci žít třikrát život – tří životů služby by malou splátkou byly odvděčení. Že cítil jsem tak, doklad podati chci, jenž v continuaci s mou zprávou stojí. Hned po dvacátém pátém Februaru, když rozprch se roj sluhů Fridlandových, dal lapati jsem písaře i čeleď, hvězdáře jeho, stařičkého Vlacha, a vyslýchal je. Nikdo nepověděl nic závažného. Kořili se pánu i báli se ho. Štědrostí svou koupil si admirací, přísností a pýchou 209 si hrůzu jejich. Jsa vždy mlčenlivý a v sebe zavřen s velikými plány, zdál se jim býti mnohem víc nežli člověk. Splendidem oslnil pak oči jejich, že neviděli. – Astrolog ten Seni – muž pošetilý, který domníval se, že Pán Bůh napsal osud kreatur svých do konstelace hvězdnatého nebe a nechá číst jej oku smrtelnému – byl u Fridlanda ještě onen večer a hlásil mu, že hvězdy přejí štěstí – a proto kníže s klidem vstoupil v lázeň a s klidem po ní ulehnout chtěl k spánku. Dal propustit jsem starce pošetilce. Že relaci svou obšírně tak píši – Tvá Milost laskavě rač odpustiti. Věc důležita jest, a jednak troufám si na přátelství naše spolehati, jež vzešlo mezi námi v dávných letech, tuženo bylo velkým protivenstvím a kvete nyní na výsluní štěstí a přízně Císařského Majestátu v tom stříbře našich šedin. Račiž čísti Tvá Milost trpělivě řádky tyto 210 už aspoň pro „perličky vzhledných písmen“, jak Milost Tvá je žertovně zvát ráčí. Naposled polapen byl mathematik, jenž v družině byl vídán Fridlandově, a z místa mordu do Prahy se utek a zde se skrýt chtěl, čímž se zradil právě. Dal posadit jsem do Bílé jej Věže, osobně výslechům jsem přítomen byl i sám otázky leckteré mu kladl, neb muž byl zamlklého obličeje a očí, které smíchu neuvykly, což Fridland důvěrou rád odměňoval. Co vyzvěděl jsem, summou vypíši zde Milosti Tvojí, neboť nechci líčit výslechů postup. Z prvu z dobré vůle pověděl něco, více řek, když dostal slib signi gratitudinis, a všecko, když právem útrpným jsem nutit dal jej. Muž zběhlý v cizích jazycích i vědách, Vlach-krajan, doporučen Fridlandovi z Padovy známým jemu astrologem, do služeb jeho vstoupil u Šteinavy, v čas, když byl kníže na svobodu pustil Matesa z Thurnu, toho největšího 211 z nepřátel Císařského Majestátu – Tvá Milost tehdy právem ráčila vznést relaci tajnou na Císařskou Milost, by Fridlandský byl neprodleně sproštěn komanda celé říšské soldatesky, kterýmžto činem nejen osvědčila Tvá milost moudrou znalost běhu věcí, ale i důkaz dala Majestátu, že poslušnost a věrná služba jdou Jí nad hlasy pokrevného příbuzenství. – Můj mathematik, Lambertini zval se, do Plzně s knížetem šel po campagni, kde přezimovat soldateska měla, a Fridland jak prý do Vídně psal věrně, chtěl dále jednat s všemi nepřáteli o tranquillitu Svaté Římské Říše. Přemnohé věci muž můj vypovídal, jež doplňkem neb approbací jeví se fakt již známých. Oblíben byl Fridland i prostým soldatem i officírem, prý srdce téměř přestávalo tlouci, když vysok, jak byl, v šarlatovém plášti a s rudým vlavým peřím na klobouku šel ležením, když otázal se něco prostého muže, když tam na rameno poklepal vlídně, když tu úsměv hodil; 212 tu officíra zpovídat se nechal z všech dluhů, jimiž trčel bědný chuďas v platební knize žida markytána, a ulehčil mu dobrým rozhřešením; tam vlídný pohled jako smilování almužnou poslal povětrné žínce, přítelce regimentu; obristovi tu vyložil zas reglement svůj krátce, že nutno soldaty své dobře živit a dobře platit a též dobře věšet. Tabule jeho oplývala slávou vín, jídel – než sám generalissimus se nedotkl jich, jenom prosté věci jak Spartán k sobě bera – oh, Tvá Milost přeletí asi známá tato fakta, hledaje zrakem fakta, závažnější. Zda závažná jsou, nevím. Zde však volím a snažím se je všecky vylíčiti. l s Švédem jednal, s Francouzem i Sasem Fridlandský tehdy. Mathematik přisáh, že mněl se býti ve kreditu dobrém u Císařského Majestátu při tom, že relace své pilně psáti dával 213 o každé schůzce pro Císařskou Milost. V útrpném právu přisáh mathematik, že Oxenstiernou nabízena byla koruna jemu Regni Bohemiae – což Fridland nazval šelmovským jen kouskem. Že Fequierès po Kinském mu vzkázal, by nebral tolik ohled na císaře a nebožtíka z Falce cestou dal se – Fridlandský nedal ani odpovědi. Že obrist Schlieff, jejž poslal kurfirst Saský, návrhy přines generalissimu o pevném spolku císařských a Sasů pod restitucí religionů dvou, jak bylo před neblahým oním rokem šestnáct set osmnáct: Armády obě coniunctis viribus pak obrátiti se měly proti všemu, co by potom turbírovalo statum imperii – tož Švédu, Francouzu a (dodávám já) i Jeho Císařskému Majestátu – Fridlandský vyslech, odpovědi nedal... I vysvětloval Ital mathematik, že práh byl jistý ve všech těchto věcech, jejž překročit duch jeho nedovedl. Snad nedůvěra trochu v sama sebe, neb hostec zlý prý rozežíral časem 214 železnou ducha jeho energii, snad hvězdopravců proroctví a věštby jej zdržovaly před rozhodným krokem, snad diplomata to jen chytrost byla, jenž rozpoltit chtěl svazy nepřátelů, by v jarní campagni pak vůdce mohl do práce dát se, z níž by zdar zkvet jistý – to všecko kombinoval mathematik, víc říci nevěda. Však to prý jasno, že tohle brousilo meč Devereuxův a odvahu prý dalo dálné ruce, jež vedla jej. Neb nedůvěru vzbudil muž zamlklý se zamčenými plány u nepřátel i u císaře svého. Když bylo pozdě, když už vydán patent na sesazení, konfiskaci jmění i na captaci jeho osobnosti živé či mrtvé, v osudné té chvíli prý vážně Fridland jednati chtěl s Švédem a rouhavá prý tehdy slova prones: nechce-li prý jej vojevůdcem císař, že pánem svým on císaře mít nechce – však mathematik ani tehdy přiznat úmysl zřejmé rebellie nechtěl, vždyť bezpečným byl prý tu zcela Fridland, 215 moh zbavit generalátu jej císař, však nikdy života a nikdy statků, de iure trval Fridland lenním pánem prý Římské Říše... Pokud Tvoje Milost za pravdu dá v tom, nevím; ale myslím, že věrnost k Císařskému Majestátu, jest prvým velkým svatým přikázáním každého člověka tu bez rozdílu ať v Říši Římské či dědičných zemích. A Fridland – teste viro – často mluvil dost neuctivě o Císařském pánu: prý zbytečně jej penetrirovat chcechce, jak daleko jde jeho fides k němu, jak kachna, když chce dosáhnout dna řeky; prý takový jest, jakými jest sváděn, a sváděn flanďáky je, veden hlupci, a k smíchu je, když imputují jemu, se ordinancím accomodirovat, jež z Vídně přijdou; ve Vídni prý vůbec je všecko věčně včerejší a mozky náturu račí mají. Milost Tvoje jen tušit může, jak se péro zdráhá 216 psát rouhání těch pustých registraci! Své hříchy smrtelné bych lehčeji psal než tyhle iniuriae Majestátu! Sic prý jen v chvílích trpkosti je prones, jak uvolnit by vzbouřené chtěl žluči – však totě právě důkazem mi jasným: když víno ne, tož zbouřená žluč vede z hlubiny duše v nestřežené vášni nenávist, plány, úsudky a běsy a přes rty do světa jim skákat velí... Též pochod k Chebu mathematik popsal: v nosítkách dal se nésti chorý Fridland, neb hostcem trápen byl, a v oknu jejich viděti bylo žluté, přísné líce a tmavé, zlopověstné, ostré oči, jež dívaly se tvrdě do krajiny. Poprašek sněhu halil černou zemi, jak lehký rubáš, sežehnuté vísky svá očazená zdiva k podívání zdvihaly nebi, z nahých snětí stromů vran vyletala hejna rozzlobená, neb s koster viselců je plašil pochod. I hrozné mordování v Chebu popsal, a v očích jeho stály při tom slze – lze soudit, že mu Fridlanda je líto... 217 Já ponechat jej kázal v Bílé věži, čekaje, zda si bude přát Tvá Milost údajů širších. Vyslech bych jej znova. Že málo pověděl jsem Milosti Tvé tím psaním dlouhým, které tuto činím, teď teprv vidím, ač se dřív mi zdálo, že mocná dokumenta poslat mohu. Byl dojista duch osamělý Fridland a nesdílný, ba, v listech, aktech jeho písmena jedna nedovede hodit stín podezření na činění jeho. Má rada tam jde, aby Tvoje Milost ráčila radit Jeho Majestátu, by manifestací dal nějakou znát, že dalek činu, který se stal v Chebu. Snad řadu mší za duši Fridlandského by mohl Jeho Majestát dát čísti; snad dovoliti, aby tělo jeho v slušnosti bylo záhy uloženo ve hrobce klášterníků na Kartouzích blíž Jičína, kde přebývaf rád Fridland – však Milosti Tvé prozřetelná moudrost už cesty najde. Ke konci hlas zvedám, jak řadu let už činím v psaních svojich, 218 jda za příkladem Catona onoho, by Milost Tvá se srdnatě a čile v sepsání dala Svojich memorií, neb velké doby viděla Tvá Milost a mnohé chvíli stála přímo v čele, jež pro potomků pamět žíti hodna. Foremní mistrovství pak, jakým vládne Tvá Milost vůbec nad jazykem naším, k sepsání přímo vybízí a nutká. S tím zůstávám Tvé Milosti vždy oddán a trvám ve všem volný věrný přítel Jaroslav z Martinic. V Praze, 30 Mart. A. 1634. 219

GALILEO GALILEI S MILTONEM NA TORRE DEL GALLO.
Tu věž mi nechali a klenbu nebes. A tak se dívám za dne v šírou dálku, v svět, kam mi vykročiti zakázáno, a v noci k říši hvězd, z níž vyvážil jsem čest jménu svému, hoře žití svého. A nelítostný Osud nyní hrozí i toto vzíti: oči moje slábnou, a dívám-li se bez pomoci čoček, jen stříbrný prach tam se míhat vidím. Vy, pane, mlád jste, v síle žití, básník, syn země, která vyvlekla svou šíji z objetí krutých mrazných prstů církve – člověče šťastný!... Nejsme bájkou sobě? Snad vám já aspoň?... Dokázal jsem jasně, což Kopernikus přede mnou už našel, což učili již mistři v starém Řecku, že svět náš nemá pevné stanovisko v prostoru hvězdném, určitou však drahou se kolem slunce během roku bere 220 a při tom jako svižná tanečnice se kol své osy po té dráze točí – a hle, tu vstala svatá církev hněvně a bouřila, že podvrátit chci víru v svatého Písma pravdu. Josua prý děl kdysi v boji: A ty, slunce, postůj naproti Gabaonu – tudíž zřejmo, že ne ten svět náš, ale slunce samo se točit musí kolem země naší! Ach, mladý muži, víte, co je hloupost? Vy nevíte, však já ji vypil do dna. Když s kazatelen otci jezoviti výklady o mně začli k slovům Písma: „Co stojíte tu, muži galilejští, a zříte vzhůru?“ – Když mi nakázáno, bych pravdu zapřel, již jsem právě řekl – Když do Říma mě k soudu povolali a soudili, kdož rozumí snad Písmu, však nikdy oněm věčným hvězdným světům – Když nad vším rozhořčený svatý otec (ne pohromou snad dotčen vzatou Písmem, však přesvědčen, že ve svém dialogu já šašky tropím z výroků si jeho a představuji v postavě jej hloupé, jež v knize oné Simplicio sluje) – Když na tom soudu dlouhém nekonečném 221 já nemocen a smýkán otázkami, a výroky, k nimž usmát se jen možno – Když na tom soudu podstoupit já musil examen rigorosum, čímž se zove mučidlo v ústech svaté inkvisice – (jakoby dal se zvrátit věčný zákon, když mučený červ lidský řek by v posled: Ne, netočí se –- řekl jsem tak? Nevím) – Vy, pane cizí, nedivte se starci, když vzpomíná, – ne, nevzpomíná, sahá na rány svoje živé, otevřené, že slova, věty vyhrkují ze rtů tak nesouvisle, beze všeho ladu, jak tu jste slyšel. Všecko chví se ve mně, hlas v ústech, v žilách krev a v těle duše – Však zem se točí, točila se vždycky vzdor Josuovi; dál se bude točit vzdor jezovitům, svaté inkvisici... A toť má bajka... Díváte se vzhůru, tam, ano, tam je zdroj mých zemských trudů... v těch bílých světlech... zdroj mé celé bídy, vězení mého a mé zemské slávy... Zrak slábne mi... ta říš mi brzy zmizí, snad tam též někde leží rozluštění té hádanky, jež lidským žitím zve se... 222

OBRAZ VENUŠE. 1643.
Ty vidíš, mistře, hříšným masem hýří Venuše tady, nestydatá modla, hoch nahý, Amor, lukem po ní míří a lásky šíp jí v srdce vehnat hodlá. Ty rozumíš, že plátno to má cenu, já zdědil je a spálit je mi líto – rád zaplatím – ty přemaluj tu ženu a zastři necudné jí údy tyto. Dej šat jí slušně k hrdlu sáhající – já volbu barvy rád ti přenechávám – pak smutný výraz namaluj jí v líci a lidskou lebku polož k jejím hlavám. Pak andílka zrob z chlapce. Ten v týl ženy dutkami – místo luku – rány sází – – udělej, slovem, obraz Magdaleny, jenž na dál ničí zbožnost neurazí. 223

KOMENSKÝ. (Při zprávě o uzavření míru westfálského.)
Vojáci rozdělili sobě roucha a metali los o suknici jeho, že stkaná byla... Nah a zkrvácený na kříži visíš, národe můj drahý, a patříš na ně, slovem nežaluje, neb se řádem a věcmi toho světa víc nemá ničeho tvá teskná duše – ty k nebi zíráš, hledaje tam Pána, bys pouze řek mu zmírajícím hlasem: Proč opustils mě, Bože můj, můj Bože!?... Kolikrát psal jsem panu kancléřovi, kolikrát připomínal Oxenstjerně: He, otče milý, prosím látku tvoji, až války Litice, jež nyní chvátí jak životy, tak dům i plody polí, opilá krví, oslepená ohněm, jejž boží zemí léta rozhazuje, 224 usedne unavená, a Mír Páně přikvačí křepce, sváže ruce její a vhodí v propast, návratu zkad není – ty pomni, otče milý, že můj národ byl prvý, který vrátil Krista světu svým apoštolem, mučenníkem Husem, že národ můj dal Krista toho Němcům a Němci vám pak; pomni otče milý, že proto jenom tyransky a zlostně pěst moci světské Řím nám na šíj vedl. Víš, byla vzpoura proti císařovi a víš, jak císař rebelii ztrestal – zda neprávem či právem? Ztrestal mocí, však, otče milý, nevinen byl lid můj, jenž k mocných zápasu zřel jako divák a ztýrán byl tím, kdo mu v blízko přišel – a lid ten nesl potom tresty viny, jíž prost byl; nesl pokuty a trýzně, jichž nezasloužil; ďábelskou mstou zemi se Řím mstil za to, kolébkou že byla kdys mistra Jana, Táborů a Bratří... Já úpěnlivě prosil, otče milý, bys nezapomněl nevinného lidu a nenechal ho v ruce trýznitelů – vždyť nechcem ničeho, což proti právu! Dlaň tvrdou zadrž, aby nedobilanedobila, 225 co ještě dýchá! Dýchat dovolte nám a Boha, jak jej známe, neberte nám! – Ted dokonala sběsilá ta vojna i moje naděje... Tak odkopli nás, jak pes je odkopnut, když z deště zloby chce vplížit v dům se, jehož dvéře právě se otevřely nějakému hosti. Hlas neozval se, nezvedla se ruka, by ukázala na zem zkrvavenou, spálená města, dědiny a role a zbytky lidu, jenž jak plachý zajíc spí s nezavřeným zrakem, by i ze sna hned zahlíd palaš dragouna a kutnu římského kněze – apoštolů nových... Jak žoldnéři si rozdělili roucha a los metali o suknici tvoji, národe můj, můj lide umučený!... A dán je pokoj lidem dobré vůle tím mírem nyní... Kancléř Oxenstjerna tak vzkázal mi, že nechybělo věru zástupcům švédským pro nás blahovůle, však nezdarem svým že jsme sami vinni; 226 proč prý se postavila mládež naše pod vůdcem Plachým Jiřím jezovitou na pražském mostě proti vojům švédským za katolický římský religion a za císařskou Milost Ferdinanda? Prý důvod z toho nezvratný si vzali zástupci císařovi, aby předem odmítli každý návrh, jenž by jednal o zemi české mimo svrchovanou císařskou vůli... Na mostě prý skutkem jsme osvědčili, že chcem krev svou dáti s dětinskou láskou za císaře otce – – a císař mile vítal projev taký rodinných citů znovu oživělých a prohlásit dal slavnostně a svatě, že o mír jedná rád, ne neustupně, však přes práh rodiny a domu svého nárokům žádným vejít nedovolí... Tak zkatoličen je můj národ nyní a takto k rodině je nyní čítán... A čítán všemi národy, jichž posli u stolu zeleného radili se o vojny skončení a vládě míru. I Švédi umlkli a souhlasili, 227 a přece naši lidé, přinuceni za meze vlasti vyjít, v jejich vojště po koncích světa všech se bili čestně po boku jejich, míníce, že bijí se za shledání se ztracenou zemí. A Švédi znali to a znali hoře, jež dívalo se kalným zrakem z duší, a znali trudné dny... A zapřeli nás a opustili... S lotry pod kříž sedli a kostkovali o tu sukni naši – krev jistě dopadala v kapkách na ně a na lupy a kupy jejich – klidně ji setřeli a svědomí svá asi vyhlídkou prospěchů svých zkonejšili... Tak strom jen stojí v poli osamělý, jenž všem dal, co měl: ptákům útočiště pro hnízda jejich, v žáru léta chodcům útulek stinný, ovoce své všecko všem, kdož ho chtěli – přiložili ostří na kořen jeho, nikdo nevzpomenul a nikdo nevykřikl: Šetřte jeho! Ty věčný Bože, ty znáš děje naše a víš, že první touhou všech tuch našich vždy bylo, poznat Tebe a Tvou vůli a dle ní žíti – panovníče věčný, 228 a zhřešeno-li nějak v snaze této pak víš, že hřích ten stal se mimovolně a trestu nezasloužil! Co teď zbývá? V dlaň složit skráně, aby slzy tekly do cizí půdy? Žalovat a stenat jak Prorok Páně nad zbořeným městem? Meč nepomoh a spojenec nás zradil, už není doufání než v sama sebe. Vždyť všemu vzdor, můj národe, já věřím na příští tvé, na vzkříšení tvé slavné a že tvé místo bude v sboru živých a vláda věcí tvých že se ti vrátí! Je spravedlnost vyšší oné denní, jež po krvavých polích bojišť chodí a sedá u zelených stolů poslů a z komor vládců slepá vycházívá – a v tu jen věře, smím a mohu věřit v tvé příští ráno, zmučený můj lide! A všecko připravit a býti hotov, než jitro přijde, potřebno a nutno. Tu půdu líchy zdupané zas zdělat, zdi chalup postavit a dát jim krovy 229 a do světniček vésti nové lidi... A do záhonů, sadů, do brázd polí sít s láskou, vírou a sít trpělivě a nečekat, že ovoce sám sklidíš, jež příštím věkům teprv usouzeno. Sám jitra nedočkám se, prach můj bude už větry roznesen, než ono vzplane, však hrob se otevře, by v slávě vydal co bez viny a ještě dýchající, v něj za mrtvolu bylo uloženo, a rány zbodaných tvých údů budou pak slávou tvojí, národe můj milý, a příští tvoje bude plno štěstí, neb zaplaceno do sytosti bylo slz proudy, krve řekami a touhou, jak neplatil víc žádný druhý národ... 230

CROMWELL U MRTVOLY KARLA I.
To silné zdravé tělo slibovalo běh dlouhý žití... Jako krále Saula Hospodin obdařil jej dary všemi a jako Saula soudem svým jej soudil... My hlasem Jeho byli, mečem Jeho. On pouze propůjčuje králům vládu a lidu moc dá, aby krále soudil, neb králova moc roste pouze z lidu. A že byl tento Stuart zrádcem, vrahem, tyranem, nepřítelem lidu svého, odešel od něho duch Hospodinův a nám jej na soud odevzdal hněv Jeho. Tak po příkladě časů starodávných a k příkladu všem věkům, které přijdou, byl osud těla toho... Lid je Bohu jak zřítelnice drahý, zvlášť pak v čase, když Hospodin mu na soud vydá krále... Lež, klam a podvod byly zbraní jeho a zlomeny jsou, jak se láme třtina, a oděnci a služebníci jeho 231 jak klasy lehli ostřím mečů našich... Teď zmužile jen dál po radě boží a shlaďme s tváří země naší všechny, kdož v zpupné pýše proti lidu stojí – a bude Bůh mít glorii svou potom a boží požehnání země naše. Důvěru vroucí mějme v Hospodina a prach svých pušek udržujme v suchu! 232

DRAGOUN CROMWELLŮV. (1662.)
To já jsem, bratře! Otevř! Jako zloděj a jako vrah se musím v noci vracet k rodnému prahu! Rozpustili vojsko, nás odhodili jak věc nepotřebnou, nás, svaté zápasníky Cromwellovy! Pár krajanů nás vyšlo stejným směrem, však záhy poznali jsme, že je třeba být na pozoru. Červený náš kabát, ta chlouba naše, vzbouzela zášť lidskou, že jídla nedali a neprodali a doušku vody že nám odepřeli, ba, hrozili nám po městech i po vsích – ty hlavou vrtíš? Sen to není, bratřebratře, ty bdíš a já tu stojím doopravdy – a když nás rozvedly cest cíle, zvolil 233 jsem noční tmu za čas své dráhy další a tak jsem došel... Jásali zde lidé, když zvěděli, viď, že zas máme krále, Stuarta zas, zas Karla? Jásali zde, jak všudy, bratře. Londýn jásal nejvíc, svou duši zpili blínem bláznivosti a řvoucí hrdla kladli ve prach cesty, by pyšný filištín moh šlapat po nich. A Karel, jehož kosti naplněny jsou hříchy mládí jeho, vjížděl v město po boku Monka, proradné té třtiny, jenž prodal nás i slávu Britannie za titul vévody a přízeň lotrů... A Londýn jásal. Ve vyžilých očích nového krále bylo spokojení i usmíval se. Monkovi prý řekl: – Já nezavinil as svou nepřítomnost, neb všecko plesá nad návratem mojím. – Jen tam, kde stáli my, my Cromwellovy kabáty červené, tam bylo ticho. To před Westminstrem, v jehož kapli tehdy leželo tělo lorda-protektora po boku králů. Ruka nezvedla se, hlas neozval se. Zachmuřil se Karel 234 i Monk se mračil. My však byli němí. Jen těla naše stála tam. Zrak, duše – ty byly v dálkách časů, kdy byl s námi náš Noll, náš vůdce nad vše zbožňovaný, lord-protektor, náš Oliver, náš Cromwell. Ach, bratře, život musí míti smysl, by možno bylo žít jej. A náš Cromwell, náš hrdina, náš otec, kněz i bratr, byl smyslem života nám. V jeho vůli my našli vždycky vlastní vůli svoji, řeč jeho dala slova citům našim, náš pomysl byl u něho vždy činem. On v nás žil, my v něm jako vody řeky, jež vede z krajů potoky a říčky k dálnému moři... Když jsem přišel k vojsku – let dvacet tomu – captainem byl Cromwell švadrony naší. Nováčci jsme byli a lidé nehotoví, Noll náš stanul před námi prvně, pronikavým zrakem otevřel duše naše a dal vejít v ně těmto slovům: – Patřte na tu pistol: bude-li král stát proti nám, ji zdvihnu a hledět budu, aby trefil jistě, a komu z vás svědomí nedovolí 235 podobně činit, toho potřebovat nemohu v švadroně své. Sloužit lidu je člověk zrozen, ne však sloužit králi. – A od té chvíle náš byl a my jeho. A od té chvíle jasno všem nám bylo, že Stuart, jenž se anglickým zval králem, nic lepší není nežli římský papež, a má-li vládnout pokoj v naší zemi, tak oddálen být musí král, jak byly papežské prsty s plochy země naší. Tak Noll náš řekl a my uvěřili. A za slovy dal jíti činům svojim. Byl k dobrým dobrý, tvrdý k nepravostem, meč Hospodinův, jehož vůli poznal a v jehož ruce byl vždy naostřený. Ve jménu Nejvyššího ved nás v boje u Marston-Moor, u Naseby, u Dunbaru, před každou bitvou modlíval se s námi, pěl žalmy s námi, postil se a kál se jak celé vojsko. Vykládal nám z Písma o hříšném Moabu a Amaleku i Edomu, jenž odsouzen je Bohem a na meč vydán, vyhlazen být musí. My s rozkoší šli k bitvám jako k hodům, neb věděli jsme, že jsme vojem svatým a boží pře že v našich mečích leží. 236 My nedávali pardon, ustoupli jsme jen proto časem, bychom místa měli pro nový rozběh, jenž pak zdrtil všecko. A Bůh dal nepřátele v ruce naše. Krev, kterou prolévaii tolik roků po zemi Jeho, krví jich jsme smyli a plevel vyhladili s polí Jeho, až čista byla zem a plodné lány hotovy byly přijmout čisté sémě. Vrah Stuart skončil mečem, jenž byl broušen špatnostmi jeho; lid se vrátil k Bohu a vyléčen byl z poblouzení dávných, že nutno míti krále, jenž by odved mu syny jeho, by z nich dělal jezdce, jenž pole pobral by mu, by je rozdal svým služebníkům, jenž by tvrdě žádal, desátky z všeho pro své komorníky. A na stráži my stáli; meče naše jazyky lesklé byly, z kterých zněly výstrahy živé kněze Samuele všem Israelským, by se nezachtělo jim zase krále... zachtělo se záhy, neb lid je navyklý, jak stádo ovcí pastýře biči, štěkotu psa jeho – i chtěli tedy Cromwella mít králem. Náš Noll jim odmít, musil odmítnouti, 237 vždyť lidu toho Hospodin byl králem a Noll jen constablem, jenž obstarává klid obce, mír a spánek bohabojných. Už nebylo lze spravedlnost koupit jak v letech zašlých; jako proudy vody se zemí valila, z ní každý mohl jak chudák tak i boháč holou rukou načerpat tolik, kolik potřeboval. A každý sklízel všechno, co byl zasil a každý mohl požít plod své révy. A jakou slávou protektor náš oděl na zemi, moři Britannii naši, padouchy podlými kdys zohavenou – víš dobře, bratře; kde kdo musí vědět, však netušíš, za jakých hořkých trudů! Pevného zdraví protektor náš nebyl a z irských bahen zimnici si přines, jež ničila mu tělo vnitřním ohněm, teď přidej nástrahy na život jeho, jež každou chvíli strojeny mu byly – ach, bratře, s hrůzou viděli jsme prchat ten drahý život, nemohli mu stavit, byť bychom všichni životy své dali! Zrak jeho byl už – když jsem naposledy byl v stráži jeho – studeného lesku, 238 jak u mrtvoly, zaslech jsem pak slova, jež mluvil k sobě, že by chtěl žít ještě... dál sloužit Bohu... sloužit lidu jeho... však dokonáno... Bůh buď s jeho lidem... Třetího září, v den svých slavných bitev vydechl duši. – – – – – – – – – – – – Takhle vzpomínal jsem, tak vzpomínali všichni, jak jsme stáli před Westminstrem, kde Noll náš v slávě ležel, když Stuart Karel vjížděl do Londýna v průvodu Monka, který tupě hleděl a žvýkal tabák, jak to zvykem jeho. A mlčeli jsme všichni... Však jsme vzali odplatu svoji: Rozpustili vojsko a radili nám, navrátit se v domov, žít tiše, pěstit brav a orat pole, jak údělem prý naším bylo kdysi... Šli mnozí bez reptání, bez odporu, neb věcí stali jsme se, jíž je možno odsunout z místa, pohoditi v dálku. Náš Cromwell pryč byl a s ním duše naše. Několik jenom v Londýně nás zbylo, jak ptáci nerozumní, které ve tmě pobřežní maják zláká jasným světlem. Tak do Westminstru chodili jsme denně 239 a žalovali si u rakve jeho. I to nám vzali. Zlořečené ruce v den lednový ten, kdy byl kdysi Stuart popraven po výroku soudců z lidu, vyrvali z hrobu tlící jeho tělo i kosti matky jeho vzali zemi i Bridget, dceru jím kdys milovanou, i mrtvoly těch Stuartových soudců – na šibenice pověsili všecky za řevu luzy... Vůle krále, bratře, tak nakázala... Jak ti ptáci, bratře, když o maják si zbolavili hlavy, teď odletli jsme také. Šli jsme v hloučku bez síly, bez hovoru – kdyby hošík se na nás vyřítil byl s holí někde, my bychom byli jak vrabci prchli. A teď jsem tady... Mohu pást tvé husy, či ovce hlídat... víc však nechtěj na mně... – – Rci, bratře, možno věřit v Hospodina, že řídí vše a proniká a vidí? – – A vidí-li, že spravedliv jest ještě? – – Ach, bratře, věřím míň už nežli Turek a jako prázdný klas jsem, který čeká, kdy přišlápne jej noha něčí k zemi... 240

VE VÍDNI, 12. ZÁŘÍ 1683.
Prostřelenou střechou Jungfer Gertrud dívala se do rozlehlé dálky,dálky. Zvony hlaholily s farních věží, z dola z ulice zněl lidský jásot, a z té dálky táhle hřměla děla, pušky praskaly svým suchým hřmotem. Prachu oblaka tam poletala, valila se ke hranicím Uher,Uher. Z nich se nořili a mizeli v nich jezdci, pěší, vozy v divém chvatu, větší ne, než polních kobylek roj. Dívaly se v dálku modré oči Jungfer Gertrud, ale její duši zpola zlost a zpola tesknost jala, jako při povídce zajímavé, jejíž konec zůstal nepověděn. Minulé dny táhly plavou hlavou: přepady a útoky a ohně, 241 úzkost obavy a prosby v chrámě, strachuplné rozhovory lidí o pohanech zpupných, nezmožených, zkáze Vídně, konci toho světa. Turci často harcovali těsně pod hradbami stísněného města, poletali na konících pyšných, v pestrých barvách, každý jako kníže, silní, opálení, oheň v očích. – Kdykoli dobyli města Turci, znásilnili předně všechny panny – snila plavá hlava Jungfer Gertrud. Prach se v dálce ztrácel ke hranicím, děla jen tak ze sna hovořila, Jungfer Gertrud stáhla nazpět hlavu, po točitých schodech sešla s půdy do klidného, střízlivého vzduchu, kde vše půjde zase starým řádem, každé povídky se poví konec – Jungfer Gertrud mrzutě si zívla. 242

PÍSEŇ O BITVĚ U ZENTY.
Rovino, rovino, co svět bude státi, bude se na tebe všude vzpomínati. My jsme v lágru stáli, maso fasovali, tu kanony Turků se vám rozehrály. Jak varhany hrály, jako bubny bily, olověné mouchy se tam vyrojily. Princ Evžen švih kordem a křik: Allou, děti! Rejtharové naši jako liják letí. 243 Jako liják letí, rubou Turkům hlavy, rejtharové byli shora od Moravy. Z Moravy sem přišli, Moravou jsou křtěni, dávali svou šavlí pašům pozdravení. Pozdravení dali, hlavy posekali, černou krví Turků vodu pomíchali. Běží voda, běží, plyne k Bělehradu, a turecký sultan rve si dlouhou bradu: – Turecká ty krvi, škoda je tě, škoda! – Na koníka sedá, do boků ho bodá. – Koníčku, jak vítr nes mě k Bělehradu, 244 sic mi setnou hlavu, porvou moji bradu. – Princ Evžen nás chválil, že jsme hodní hoši, my mu od sta pašat hlav nanesli v koši. Bylo slávy, křiku, bylo veselosti, kdo byl při tom, může pochlubit se dosti. Tuhle píseň složil po tom zvítězení pro křesťanských lidí slavné potěšení jeden rejthar mladý, co se bil tam lítě, moravských rodičů poctivé to dítě. 245

Z ČESKÉ VSI.
Hubujte, lajte mi, dělejte, co chcete – nevdám se za toho, koho vnucujete. Toho si vezmu já, koho mám ráda jen – aťsiať si mi nabije sedmkrát za týden. Ve dne jak bouřka je, v noci jak deštíček – ve dne ran nasije, v noci zas hubiček. Mně lajte, hubujte, jemu já nedám lát – však by mě netřískal, kdyby mě neměl rád. 246

HRDINA LIDU.
– však tenkrát na poutích a jarmarcích obrazy o něm bylo viděti: veliké plátno stálo na place a na plátně tom příběh za příběhem od jeho mladosti až k šibenici. A kramář vyložil a ukázal na události, harmoniku vzal a to, co právě řečí vyložil, se ženou nyní v písni zpívali (ta píseň stála jen dva krejcary, já měla ji, až tihle cikáni my ji jak všecko z truhly vyvedli!) a bába v žertu vnoučkům hrozila. Tak jak jsem řekla: on byl lupičem a jakým: zamkli vrata, měli psy trhavé, zlostné – přelez pěkně zeď, psy zmámil nějak, sebral, co jen chtěl, a ani stopy po něm. Nebo zas jedenkrát v městě: chodí ponocný 247 a jako ostříž všady dívá se (protože chlapík kolem ve vsích byl a věděli, že přijde návštěvou), tu ráno úžas: u purkmistra křik, vzal tam, co ráčil, při tom v pokoji památkou jako svojí návštěvy zanechal – ponocného lucernu! Smích z toho mělo město po kraji. Tak vyváděl. A při tom dobrý chasník, jak zlato srdce. Obral boháče a chudákům, ne že by nitky vzal, však dal, co moh, co bylo potřebí. Šla bába, vedla kozu na jarmark a plakala, tu chasník potká ji a ptá se: „Copak, copak, babičko?“ „A jak já nemám plakat, ubohá, když musím prodat tuhle živitele, svou kozičku –“ „No, babko, neplačte, tu máte, obraťte a jděte domů –“ a stovku vtisk jí chasník do dlaně a už byl ten tam. Neb zas podruha pro nějaký dluh v městě zavřeli, a doma žena, děti, jedna bída – tu všel k nim myslivecký mládenec 248 a vyptal se a peněz vysázel víc, nežli třeba. Dobré srdce měl. Sed k dětem na mez, husy pásly tam, a vyptával se: „Tak co tatínek? Co máma? Dědek?“ Ptal se na všecko, pak vstal, dal dětem něco v papíru: „Na, tátovi dej, že to posílá mu dobrý přítel.“ Tolary jim dal. A pak se divte, když šli vojáci a pásli po něm, že jim nikdo neřek, ba, že je spíše svedli se stopy! A lidé znali ho už jako svého, kdo potkal ho, ten pěkně pozdravil, i v hospodě když used, počestnost mu vzdali všichni, nemluvili však a nešeptali, nešťouchali se, neb on rád neměl takou pozornost. A seděl, pojed, popil, pozdravil a šel zas. Však prý také úřady zrak přivíraly, těžko rozsoudit, co pravdy na tom, ale jisto je, že si tak volně chodil po světě, jak jiný člověk. Jen čas od času, 249 když proved loupež, vyšla patrola po jeho stopě, ale nadarmo. Až potom, když byl zapích při loupeži rytmistra od vojanských, který střelil po jeho hlavě ze své pistolky, a když pak brzy na to druhého, a taky pána, sklidil se světa, tu úřad začal pilně po něm pást a cenu vyhlásili na hlavu, sto tolarů, či dvě stě docela. Lid nezlákala ani cena ta, a dost by bylo vody uteklo do Němec z Labe, kdyby milý hoch sám slepě nebyl vešel do pasti. V té jedné vsi u staré silnice hospoda stála malá zájezdní, kam chasník-mordýř časem zacházel sníst něco a pár mázů piva pít a hlavně požertovat s hospodskou. Byla to pěkná vdova, v těle plná, jak břitva jazyk a jak zvonek smích, a vdovičce té hlavou prolítlo, 250 že mohla získat by ty tolárky a myslila a myslila a chytrák se ani slůvkem neprozradila. Když přišel chasník, měla vlídně se, žert za žertem se sypal se rtů jí, smích dováděl jí v očích, po tvářích, a chasník-mordýř se v ni zadíval, až hlavička mu z toho kolem šla. A chodil častěji a častěji, až uváz jako v síti rybička. To bylo tak: dnes večer prořek se, že zítra přijde. Vdova poslala, když odešel, hned na soud štafetu, a tu noc ještě přišli vojáci a schovali se v sklepě, na půdě a zůstali tam na to celý den, že nikdo neměl ani tuchy o nich. A večer chasník vstoupil v šenkovnu, ta byla liduprázdna, vdovička už chytře nastrojila celou věc, sed, zažertoval, pak jí do zad štíp, sedla si k němu, on jí připít dal 251 a ona připila mu na zdraví. Pil, vypravoval, ona smála se, kol krku jí pak ruku otočil, a ona nebránila. Potom vtisk jí na tváře pár zvučných hubiček, ona jen zástěrkou se utřela a zůstala mu sedět po boku. Hodiny v šenkovně jen cvakaly, když oba zmlkli. On jí položil na prsa hlavu, oči přimhouřil a oddychoval, ona jezdila mazlivě rukama mu ve vlasech a celá hořela jen. On ji prosil, aby ho vzala ve svůj pokojík, že nechce se mu nyní od ní jít, a ona řekla: „Pojďte...“ Stoupali po schodech v temnu. Vešli v pokojík. Louč rozžehla. Na její postel sed. Šla k němu, on ji kolem pasu chyt a líbal, líbal. Měli rádi se... Pak vyskočila, že chce zapálit louč novou, že chce vidět jeho zrak... 252 A jak on seděl na té posteli, opřel si dlaní rozpálenou skráň a tak se díval na ni. Nehnul se, když pozpátku ke dveřím stoupala, a nehnul se, když dveře vytrhla a do tmy venku zpívat začala: Když se loučí milej s milou, svítí sobě loučí bílou... Jak socha seděl, oči ztrnulé, jen na ni zíral. Na schodech byl hřmot a dusot kroků – ještě nehnul se... Vyběhla do tmy. V jizbu vrazili, vojáci, nasazené bodáky, a s lucernami. Hledal očima jen ji, jen ji. A když ji zahlídl, jak stojí za vojáky na prahu, zas zadíval se na ni zrakem mdlým. Až když mu spjali ruce řetízky, z hluboka vzdychl, oči vytřeštil a přišel k sobě. Hodil pohled na ni, a ten ji roztřás jako osyku. A trhal sebou, klel a zlořečil, až hrůza bylo. Také nohy do pout musili dát mu, než jak dřeva kus jej mohli položiti do vozu. 253 Však šenkýřka se dlouho netěšila z jidášské mzdy své. Vše se změnilo. Do hospody jí noha nepáchla, a na potkání kde kdo vyhnul se, a zdravila-li, neděkoval jí. A v posled jedné noci shořela jí hospoda až do základu. Z msty prý jí to lidé tenkrát provedli. A ona odešla z té krajiny jen s uzlíčkem, jen s těmi tolary. A Bůh sám jen ví, kde jí konec byl. Když soudili ho, chtěli předvolat ji na svědectví, nenašli jí však. A chasník-mordýř visel. Chudáček. Když umíráček zvonil a on šel už k šibenici, plakalplakal, kde kdo stál, jak ztráceli by koho z rodiny. Vždyť mimo toho chlapce-raubíře my neměli už nikde zastance. I z dálek přišli lidé, chudáci, se rozloučit s ním... Jak jsem prála už, písničky byly o něm, obrazy – 254 a kdybyste jak draci nebyli, ta písnička by byla ještě tu a sami byste si to přečíst mohli... 255 OBSAH.
Neděle Pralana v roce 14137 V Cremoně r. 14148 Hus10 Chelčický16 Žižka25 Jeanne D’Arc34 Chelčický po bitvě u Lipan36 Zikmund Lucemburský38 Savonarola40 Letáky ze šestnáctého století41 Kometa47 Vidění sedláčkovo48 Konec světa...51 Ben Abram55 Matematický problém57 Luther60 Selská rebelie73 O nebi starém a novém74 Za časů Matyáše Kotvína75 Pan Hynek ze Švamberka77 A. Dürer malující hlavu Spasitelovu80
[257] Nocturno Sevillské81 Obraz na domě Wittenberského sudího83 Calvin84 Ignatius Loyola90 Ballada ze Španěl101 Karel V.103 Procházka papeže Pia IV.107 Car Ivan Hrozný109 Turečtí zajatci113 Křesťanští zajatci116 Noc Bartolomějská118 Královna Alžběta nad ortelem Marie Stuartky133 Krajina139 Ferdinand Štýrský142 Korunovační kvas krále Friedricha z Falce143 Na Bílé Hoře v noci k 9. listopadu 1620171 Důvěrný dopis173 Večer Jana Mydláře v pondělí 21. června 1621175 Ferdinand II.184 Kosti Žižkovy185 Apoštolové188 Karel ze Žerotína191 Tragedie192 Zátiší193 Romance z třicetileté války195 Diplomatka200 Testament202 Česká krajinka204 Tulák206 Valdštýn208 Galileo Galilei s Miltonem na Torre Del Gallo220
[258( Obraz Venuše223 Komenský224 Cromwell u mrtvoly Karla I.231 Dragoun Cromwellův233 Ve Vídni, 12. září 1683241 Píseň o bitvě u Zenty243 Z české vsi246 Hrdina lidu247
E: tb; 2004 [259]