KRÁLOVNA ALŽBĚTA NAD ORTELEM MARIE STUARTKY.

KRÁLOVNA ALŽBĚTA NAD ORTELEM MARIE STUARTKY. (V únoru 1587.)
Buď nes, buď uhoď... Nést-li nechceš, uhoď... Já zmiji živím, jež mě uštknout touží a zničí mě, by zachránila sebe – mám kořistí být leckterého zmetka? Konečně teďytedy budu moci usnout bez obavy, že noc mě zbaví žití – konečně tedy!... Bože milosrdný, mně nelze jinak!... A já prohlásila, že patnáct let už nezřela má země vznešenou hlavu padnout mečem kata – a teď má vidět padat hlavu její! Královskou hlavu! Zlý to příklad lidem a v těchhle věcech lidé lehko chápou!... Král Filip posměšně zas syčet bude: Jezabel stará... Syčet chlipný David, jenž potřel syna svého Absolona – [133] však ten Don Carlos neukládal otci o hrdlo jeho... Francouz protestuje a hrozí pomstou – je snad mojí vinou, že Maria mu švakrovou kdys byla? A chlapecký ten Majestát chce v posled být lenním pánem našich vlastních zemí?... Pop římský opráší své staré hromy a novou klatbou po mé hlavě mrští – prý dnes už zve mne šarlatovou ženou – ah, římské hromy jsou již hodně krotké a krátkodeché – směšní stařečkové!... Nač váhat tedy? Kde jsou jaké hlasy, jež stišit nutno? – – Dějepisci příští psát budou o krvavé ruce mojí a glossy ironické věšet budou k eadem semper, jež je heslem mojím a titul panny královské, jenž má být mou pýchou dějinnou, svým soudem stihnou. Nějaký Marlowe příštích pokolení hru složí o tom, které tleskat budou divadla plná plavců, řemesníků a tlustých kupců... Prokletý ten Paulet moh snadně vystříhat mě trýzní těchto – vždyť stává se, že vězni onemocní 134 a zemrou časem... nebo rukou vlastní svůj život shasnou... Filipův Don Carlos prý zhynul takto... Ovšem, nutno míti po ruce důvtipného žalářníka – Sir Paulet však je nepotřebný nástroj, formalist v tupé duši stejně suchý jak affektovaný!... Ó Bože, Bože, což nemám práva na klid dní a nocí? Mám stále chvět se před neznámým vrahem, jenž k vůli mandlovým těm očím jejím, či v naději na tituly a zlato mě žití zbaví, aby ona žila? By ona vládla Anglií pak mojí?... Poslední žebrák v zemi mojí večer ulehne klidně k bezpečnému spánku a já, jež strůjkyně té jistoty jsem já, královna, ni tolik práva nemám? Ten fanatik, jenž postižen byl v plánu mé lůžko vyhoditi do povětří, či ten lord Norfolk, či ti jezovité, jímž papež požehnal, jež Španěl poslal, či onen Francouz – Bože na nebesích a já mám mlčet? Odpustit snad zcela? Dál dívat se, jak sekyra se brousí, 135 jež jednou dojista mé hrdlo protkne? A na mém trůně ona sedět bude a zhanobit dá navždy pamět moji římskými klepy o mně, matce mojí? – Nač váhám tedy? Nejsem přesvědčena, že po důvodech stále ještě hledím? Má ona žít, že mandlové má oči? A verše skládá? Zpívá ke kytaře? Psát umí listy, které muže blázní? A při měsíčním světle něžně vzdychat? A která z nás dvou že je šarlatová? Kdo odpravit dal chmelovou tu tyčku, jež krásným Darnleyem se zvala kdysi? Byl muž to její... otec děcka, které zrodila právě... tak to tvrdí ona... Kdo cizoložil? Riccio což? A Bothwell? A řada jiných?... Kdo chtěl Filipovi zem moji zradit? Kdo chtěl římským ohněm vyhladit reformaci po Anglii?... Nač důvody a obžaloby hrnout, kde vina tak už jasně dokázána?... A konečně: ne já, však parlament můj chce smrti její... Netrestat jí, značí 136 být ukrutnicí vůči věrným svojim.svojim, jí ušetřit, toť tolik, jak je zničit – podepsat mohu... Všecka práva božská i práva lidská k podpisu mám tomu... A práva ženy... Ona milovala a byla milována... jeden pohled těch očí jejích býval často koupen za cenu žití... A ta moje láska? Já nikdy nemohla svou hlavu sklonit s úplným odevzdáním k hrudi muže... Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná... Mně ani matka neřekla tak nikdy, já dětství neměla... A ta máť moje nevinná byla jako polní kvítek, když hlavu svoji pod sekyru kladla... A tahle nádoba všech hříchů vzdychá a oči kroutí, že až lidé slzí – ah, Řím z ní zrobí svatou mučennici! Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná!... 137 A dítě měla... hladila mu vlásky... a úsměv jeho zlatil duši její... A já jsem planý strom! – – – – Eh, hloupá slza... Je jisto: Blaho státu, prospěch víry, Náš život, životy všech věrných Našich tak vyžadují... Jménem Otce, Syna a Ducha svatého: Elizabeth R. 138