NOC BARTOLOMĚJSKÁ.

Josef Svatopluk Machar

NOC BARTOLOMĚJSKÁ. I.
Catarina Medicejská
vychází ráno 24. srpna 1572 z Louvru.
To dostačí... Hle, jakby napršelo, je mokro všude: A na tělu tělo v tom rudém vlhku. Krve po Paříži, a kam se oko duše jenom hříží, je všude krev. V Bloisu, Orleansu, v Marseille, Lyonu i ve Rouenu. Jsou krve plna města, řeky, nivy – teď přizná snad ten Španěl zádumčivý, že Francie jest katolickou zemí? A svatý otec s kardinaly všemi snad vzpomenou si, vděčně plesajíce, že Catarina, jež kdys za hranice jak plaché dítě z domova se brala, z rodiny vyšla, která církvi dala 118 dvé papežů; a ona, slabá žena, v své víře nijak není zastíněna papeži-strýci... Tamhle tedy visí trup, jenž se zval zde admiralem kdysi, trup bez pravice, bez té pyšné hlavy – a to je vše, co zbylo z tvojí slávy, nu, prohráls hru svou, pane admirale, královna věž ti vzala, vzala krále – pse kacířský, tys neznal Catarinu! Mně odloudit chtěls syna a mě synu, a zaklít mně kams na hrad osamělý a kužel s vřetenem dát do mé celly, bych přízi předla? Spředla jsem ti, pane, já zatím něco z příze nevídané a provaz drží... Však to byla práce v té radě včera... Charles hájil zrádce... Prý přítelem ti, prý ti křivdit nedá, prý jako otce mu tvá hlava šedá – až řekla jsem mu rozhodně a zkrátka: Vol: kacíř tam a tady tvoje matka – už zdvih zbraň proti Majestátu tvému a zdvihne, jak se nepodřídíš jemu – – zde já jsem, jejíž život, sen a chtění jsou zasvěceny tvému povznesení, 119 vždyťs krví mojí, mojí zřítelnicí – – tu teprv vykřik, plana v bledé líci: I Colignyho! všecky Hugenotty! Jen rychle, rychle! Ať je od té roty už svatý pokoj!... Pane admirale, jsi hotov. Hra teď musí jíti dále, krev téci ještě. Charles mnou teď veden, ví, že v té říši jeho král jen jeden a jeden Bůh být musí. Kdo se vzpříčit dovede Bohu, dovede i zničit povinnou věrnost Majestátu krále – krev kacířská téct musí proto dále, ať celá Francie jest zatopena – kde muži slepci jsou, tam vidí žena. Po svatební mé noci, z rána záhy v náš pokoj vešel papež, ujec drahý, a vida nás tak ležet zrůžovělé smál štěstím se... On, v jehož bílém čele mrak věčný ležel, jehož smutné rety vždy úsměv míjel... Šla jsem svými lety též bez úsměvu... Život dal mi píti jen trud a hořkost... Dnes je sladko žíti, dnes jakoby se obrátil můj osud, 120 dnes šťastna jsem, jak v žití nikdy dosud, a smát se chci, jak kdysi v den ten zlatý po svatební mé noci otec svatý! 2.
Papež Gregor XIII.
Hej, kde kdo! Frumento a Corniglia, Toledo, Contarelli – rychle ke mně! Co nejrychleji! Mžikem zameškaným rok blaženého žití utrácíte! – Ten list zde – hleďte – bílá holubice, jež vracela se k arše Noemově, nemohla ratolístkou v drobném zobci nést zprávy jásavější! – Salviati, náš nuncius, tak z Paříže nám píše – však na kolena! Te Deum laudamus! Jak děkovati tobě, Hospodine, žes nedal potupy vzít církvi svoji, však oslavil ji září neskonalou?! Jak děkovat ti máme, velký Bože, my, vojáci tví zvláště, žes nám splnil stesk nekonečný úpěnlivých proseb a šíji nepřátel dal milostivě 121 za podnož nohám našim?! Halelujah! To není snem, jejž anděl Páně dává v potěchu očím touhou unaveným – to stalo se... Vy, bratři na vinici, vy víte nejlíp, kolikrát jsme psali a vybízeli francouzského krále k rozhodným činům proti pleveli té, již do pšenice Páně po Francii syn pekelného hospodáře, Calvin, k radosti svého roditele zasil. My prosili i hrozili, my dali z desátků církve, co jsme dáti mohli a všecko marně. Vy to víte, bratři. Však musilo se sželet Hospodinu hořkostí našich, neboť věc se stala, když mdlé nám klesly ruce, jimiž vzpružit a pohnat chtěli vrtkavé jsme lidi. To slyšte, bratři: v noci ke dni tomu, jejž památkou má svatý Bartoloměj k rozkazu francouzského Majestátu byl zabit admiral a zbiti všichni ti Hugenotti, kteří do Paříže se sjeli k svatbě Navarry. A na sta jich v bytech leželo a na ulicích a v proudech řeky. A když takto hlava, nemohly ovšem zaháleti údy: 122 na dvacet tisíc Hugenottů zbito je po Francii, a co dím vám toto, dál meče andělů jdou rolí Páně a sečou, bijí – Te deum laudamus!, Bůh obhájil svůj Sion, na Assyrské hněv jeho doleh, Sennacherib leží, trup člověka, na poli hříchů svojich. Jak stará Jezabel, byl oknem svržen ten ďábel Coligny, a dole dobit, Guise, Aumale, vlastní rukou utli hlavu a pravici – pak šibenici dali, trůn důstojný, pro trup té černé duše. A syn náš, král, sám z oken Louvru pálil po prchajících kacířích a lotrech, jsa příkladem tak lidu křesťanskému, a lid ten věru hoden je, být nazván vojínem Boha-mstitele: vzplál hněvem a do obydlí spících vrážel spěchem nešetře pohlaví, ni stáří; pobil všechny, jak Písmo dí, od mužů k ženám vesměs, od starců až k těm, kteří požívali prs mateřský. Tak sluzi Navarrovi v ložnici pána svého zbiti byli, až krev jich valným proudem postříkala svatební lože jejich velitele. Je věru chybou, šetřeno že bylo 123 Navarry toho – Hugenott ten ovšem se přiznal k svaté katolické víře a držán nyní v Louvru pod dozorem, však nevěřím mu – Pán kéž dáti ráčí, by obavy mé bezpodstatny byly! Je vykonána slavná věc a velká, dán panovníkům všem tu zářný příklad – i chceme vděčně čin ten oslaviti. Nechť peníz pamětní nám vyhotoví náš rytec: na líci náš budiž obraz, pastýře věrných, na rubu pak výjev, jak anděl Páně pod znamením kříže kacíře tepe mečem obnaženým. Ugonottorum strages – budiž nápis a léta Páně počet, jak je píšem. A zítra všechny zvony římských chrámů ať rozzvučí se; kazatelé kažtež o věci této, načež zpíváno buď Tedeum slavné; s Andělského hradu nechť z kusů bijí, nelitují prachu – – ať nejen srdce lidská – vzduch i kámen všech městských budov radostí se třesou nad slávou zvítězení věci Boží! Vy, Toledo, můj synu, kazateli, hlas jasný máte, přečtěte nám nyní 124 list nunciův, sám čet jsem již a řekl vám obsah jeho – ale také zprávy se dvakrát, třikrát poslouchati mohou a vždy zní líbezněj a radostněji... 3.
Charles IX. Komorník přede dveřmi jeho ložnice.
Zas křičí, stená – ale nikdy nevíš, zda ze sna to či v bdění. – Tak to chodí od oné noci, kdy dal mordovati kacíře hugenottské. – Z toho okna sám tenkrát střílel – netrefil či trefil, je těžko říci, – chtěl dát jenom příklad. – A potom začal takhle – – týden na to už vyběh z ložnice své bled a zděšen – zrak vytřeštěn – a hnal mě zavolati Henryho Navarrského – Henry přišel a on tak na něj: Slyšíš pláč a křiky? A klnou, vzdychají a utíkají! Tak jako ondy! – – Do města mě poslal ptát se, zda vypuklo cos. – Zatím byly 125 ulice tiché, nikde ani hlesu, jen hvězdy šuměly. – A takhle řádí noc každou. – Ve dne komnatami chodí, najednou koně sedlat dá a jezdí po lesích kdesi, po polích a lukách do pozdní noci – utýrat chce tělo, by zatoužilo po necitném spánku. – Do očí člověku se nepodívá, a ptá-li se, pak nechce odpovědi. – Na dvoře postavit dal kovadlinu a těžkým kladivem – sám nezvednu ho – tři, čtyři hodiny v ní vztekle bije, až zmožen na lůžko se dopotácí – však za chvilku zas stená, vzdychá, křičí; královna matka na oči mu nesmí a přijde-li, pak zasype ji kletbou a výčitkami, – k slovu nepřipustí, a když už slov a hlasu k službě není, odbíhá kvapně. – – Když v té noci střelil si několikrát, podal musketu svou jednomu z gardy, sám pak vyložil se daleko z okna, aby lépe viděl – a gardist nabil, střelil, ale rána roztrhla hlaveň – bylo po musketě. 126 Tak připadá mi, musketou že takou král sám byl v ruce boží – střelil pánbůh, a hlaveň praskla – byla slabé práce. – A Guise hrál – povídali – ondy v kostky a hodil na stůl – náhle pod kostkami se objevily kapky čerstvé krve – a hráčům vstaly všecky vlasy hrůzou. – Tak chodí to zde – odvykáme řeči, až na tu, jíž se maně ze sna křičí – Ty červené dvě hvězdy dnes zas stojí nad naším Louvrem – dlouhé ohony své, planoucí strašně, zase zlobně kříží, jakby to byly nepřátelské meče – A město spí – – Ve jménu Boha Otce i Syna, Ducha – Trojice ty svatá, buď aspoň duším našim milosrdna! 4.
Henry de Navarra.
U klekátka.
Ty znáš mé ledví, králi králů, ty vidíš vše a přispěješ, 127 jsem srdcem tvým, jak skála stálý, tys doufání mé, štít a věž. Mí druzi prolili krev svoji pro slávu tvou – já zachoval se pro ni krve ve příboji a pro ni jenom žiji dál. Mám úsměv na rtu, žiji s vrahy, jich ruce tisknu zbrocené – však v duši chovám odkaz drahý své máti dávno ztracené. Mně v oči zří, vím, vniknout touží k dnu duše, střehou každý dech, kol lůžka se mi v noci plouží, zda v bezvolných se zradím snech. Král, švakr můj, se žitím plíží jak Kain, tvůj znamenaný vrah, krev prolitá mu duši tíží a oči z tvého soudu strach. Ta Catarina, máť mé ženy a domu osud neblahý, 128 má stále na mne nastraženy zrak, slůvka, špehy, úvahy. A žena moje – hříšná, skvělá, však znáš ji, Pane, jistě líp, jde za rozkoší svého těla a sije kolem žert a vtip. Sám nejsem také z světců řady, i to víš, Pane: honím rád, rád kostkuji a kvítek mladý k svým ňadrům tisknu častokrát – A při tom všem – vždyť, víš to všecko – já duší svoji jsem vždy tam, kde rost jsem jako čisté děcko a neznal šalbu, mam a klam. Tam v Pau, v svém hradě, u své matky a děda jak tvůj květ jsem žil pod nebem tvým svůj život sladký a tobě, Pane, blízko byl. Tak do dnes stojí moje duše. Mdlé tělo hřeší, Pane můj, však hřeší slepě jen a hluše – tys při mně stál – dál při mně stůj! 129 A víš, že čekám... Tvého kynu, tvé vůle až se ozve hlas: Můj sluho, Henry, povstaň k činu a meč svůj pro mé jméno tas! 5.
Bitva u Ivry.
14. března 1590.
Zde vojsko Bohu odevzdané, zde každá duše touhou plane, by krev, jež se zde prolije, tím byla, jak v své prosbě vroucí král Henry volal k tobě, Pane: Tvé vůle znakem všemohoucí a tekla k blahu Francie! Tam zpupný Mayenne se žoldnéři z Vlach, Němec, se španělskou sběří a zběsilými Vallony, půl vojáci, půl loupežníci, již v jakýkoli boj se vpeří, a rozjasní jen svoji líci nad zvonícími dublony. 130 Už srazili se. Duní děla, meč pracuje a kosí těla jak k žatvě zralé obilí. Do lesa pík se jezdci valí – tvůj prapor jaksi mdle se bělá a ustupuje, Henry, králi – Bůh s pomocí nechť popílí! Bod Henry koně, vrh se k předu: Já ustoupiti nedovedu, však vy, jimž život drahý je, než utečete – popatřiti mžik jeden dejte svému hledu, jak umí Henry, král váš, mříti za Boha a čest Francie! – Tak vzkřik – a hromný jásot za ním se rozleh k nebi, dálným pláním – za bílým jeho chocholem se všichni derou, všecko drtí – kdo vstříc se staví s odhodláním, je mžikem jistou žertvou smrti, jež slaví hod svůj kolkolem. – Bůh přispěl. Na roviny šíři prach za jezdectvem ušlým víří 131 i Valloni už běží v dál; žoldnéře Němce sesekali, Vlach vzdal se. Rytíř po rytíři se vrací pyšen k svému králi, jenž k modlitbě své ruce spjal. 132

Básně v knize Apoštolové (in Svědomím věků 5):