TUREČTÍ ZAJATCI.

TUREČTÍ ZAJATCI.
Na.vatikanském dvoře v poutech stáli a klidným zrakem dívali se v dáli k východní straně. Přivedeni právě z lepantské bitvy, v které ke své slávě a křesťanskému lidu k zveselení Bůh napomoci ráčil k pokoření velkého Turka: Za nehybné sochy by člověk moh mít muže ty a hochy i ženy hustou rouškou zahalené. Z paláce duní kroky odměřené, Švýcaři kráčí, halapartny zvoní o kámen schodů, hlavy jich se kloní, neb za nimi jde v kardinalů sboru sám svatý otec. Sešli v prostor dvoru, a svatý otec přidal do kročeje, jsa dychtiv shlednout jejich obličeje. Teď stoupá zvolna podél jejich řady, 113 jim v oči hledí, na jich černé brady a udiveným pohledem pak váží mohutnost plecí, ocelovost paží a po latině poznámky své sdílí s knížaty církve, která za ním pílí. K tureckým ženám nyní přejít ráčí a potom k hochům – a to plémě dračí též brvou nehne, jako sochy stojí a za ztracenou hledí zemí svojí. A svatý otec bradu prohrabuje a o zajatcích takto rozhoduje: Vám kardinale Luigi, synu milý, je lidí třeba k stavbě oné villy, již začal stavět strýc váš Ippolito, nuž ráčíme vám přiřknout Turky tyto. Je do Tivoli veďte s dobrou stráží a zužitkujte sílu těchto paží, nám bude milo slyšet v blízkém čase, že stavba villy konce dožila se. Z těch pohanek pak snad ta ona žena jsouc touhou po spasení roznícena křtu svátosti si bude vroucně ždáti – tu v karmelitek klášter chceme dáti. Jich vyptejte se: A ty druhé – víme, že v lidském mase lačnost masa dříme, 114 hřích Adamův že v rodě jeho žije, však též, že Kristova krev stále myje ty staré hříchy, dnešní i ty příští; ten svatý pramen stále ještě prýští a urážkou by bylo pochybovat a nevěřit a chtíti odporovat – jsou takové už v Římě domy hříchůhříchů, kam tuzemec i poutník zajdou v tichu, a hříchem nutným tedy hřeší-li se: pak hleďme aspoň, ať hřích umenší se, těch pohanek nechť užije se k tomu a rozdají se v počet oněch domů... A co se hochů týče – mladá duše jest jako pole, které leží hluše, když neoseto a jež stokrát splatí zrnéčko každé, jež mu chceme dáti. Nuž, pohanské vy svěží ratolesti, v Sixtině naší zpěvu třeba jesti a hlasů jasných. Tož jim účast přejte na božské chvále. Vyklestit je dejte by hlas jich nepotratil výšky čisté, not znalost dejte jim a takty jisté, ať záhy mohou zapět Gloria za slavný čin Juana d’Austria. 115