IGNATIUS LOYOLA promlouvající k vévodě Fr. Borgiovi.

IGNATIUS LOYOLA
promlouvající k vévodě Fr. Borgiovi. (1548)
– – nuž shrňme všecko, poslouchej a rozvaž: tys vévoda, vnuk krále Ferdinanda, grand, místokrál a hlava familie, jež svaté církví papežů dvé dala, máš ženu vzácnou, kvetoucí máš děti, máš dvůr, jenž pyšným leskem vyrovná se i dvoru císařského Majestátu – to vše chceš odvrhnout a zapomenout a jako prostý voják vstoupit v službu v chudičké companii Ježíšově? Já ptám se tě, ne že bych se ti divil, leč zburcovat chci duši tvoji, spí-li, by vstala, uchopila vší svou silou tu slávu světa, již chceš odložiti snad v okamžiku od ní nestřeženém. Ať procitne a slyší! Dnes jsi velmož a jeden z blízkých císařskému trůnu 90 a zítra chceš být bezejmenným členem v Kristově vojsku, člověka syn prostý, bez vůle, přání, nástroj v ruce mojímojí, jenž bez odmluvy půjde, kam mu řeknu, a ani myšlenkou se vzepřít nesmí. A obsluhovat budeš v nemocnicích žebráky vředůplné, po vězeních návštěvou půjdeš k lotrům, vražedníkům, a v kraje zámořské-li pošlu tebe, ty půjdeš, abys tvory polodivé převedl k spáse v ovčinec náš římský. A pokynu-li, půjdeš plenit koukol, jenž v roli páně vsili Lutherovci, jak had jsa chytrý, prostý jako holub; a pleň jej srpem, ohněm, holou rukou, pleň jakkoli, však vyplenit jej musíš. Hlad, nemoc, úpal, mrazy, vzteky moře, zvěř divá, zarputilá zloba lidská, a neznalost jich řeči – toť tvou věcí, jak přemoci vše. Přemoci však musíš. Poslušen budeš. Nástroj v ruce mojí, jak tato hůl, jež pomáhá mé noze se dostat tam, kam vůle má si přeje. Poslušen budeš. Nakáži-li tobě, bys v jizbě zůstal, zůstaneš v té jizbě, byť anděl páně přede dveřmi kázal 91 a jménem volal tebe k naslouchání. Poslušen budeš. Nakáži-li tobě, bys Satanu a říši jeho sloužil, ty sloužit budeš, byť i duše tvoje se vzpírala a pekel muk se bála. – Nehleď mi v oči, sklop svůj pohled k zemi, zrak tvůj buď pokorný jak duše tvoje. – Ty zapřeš se a zničíš, číms byl dosud, bys z této smrti znovu k žití vyšel. A mzda tvá? Jakže, neleží už mzda tvá v tom, že smíš sloužit v službě Nejvyššího, jenž s trůnu svého zírá na roj hvězdný, jak na stříbrný prach, jenž krouží cestou, kde před věky blesk myšlenky spěl jeho? A v službě jasné Panny, panovnice andělských sborů, jejíž oči září milostí zlatou, jasněji než slunce, jíž dáno bylo potřít vraha-plaza, a potřít jej tou patou nohy svojí, jak svinutý list vonné růže malou? A v službě viditelné hlavy církve, Kristova místokrále, vojevůdce, jenž Pavlův meč má, Petrovy má klíče a před anděly všemi, cherubíny, v nebeském panstvu Panně nejblíž trůní? 92 I mzda však přijde. Ne však zlato, pocty, a sláva světa – těch se zříkáš nyní. Hleď, synu, byl jsem kdysi člověk světský a zapálenou duší chtěl jsem dobýt si slávy světa; krásná zbraň a koně, žen lepých přízeň, dobrodružství bojů mě lákávaly – ale Damašek můj se Pampelona zove. Hájili jsme tu pevnost před Francouzi, Pán pak poslal tu kuli jednu jejich, by mi byla zjevením nejsvětější vůle jeho. Mé obě nohy ranila a ležel jsem jako Šavel slep, pln zoufalosti. Mně rány hojili a špatně – z vůle Páně. A dvakrát já si zlomit dal je znovu, by rovny byly a mě, slepce, nesly za plytkou slávou na kolbiště světa, a dvakrát marně. Na dobro svou službu odřekly nohy duši pošetilé. A zatím Pán, jenž viděl, že ne nohy, však jen ta duše snětivostí stůně, jí poslal, Ananiáše jak Šavlu (jí, jež jen Amadise z Gauly znala a jiné knihy o rytířských činech), Ježíšův život, passiony svatých, 93 já čet a bělmo spadlo s očí duše a hlas jsem slyšel z nebes otevřených: Kam zaběhnout jsi, ovečko má chtěla?! Má láska pozemská se odvrátila od žen všech k té, jež nejsouc vévodkyní ni hraběnkou, přec stojí nade všemi, jak hora Golgatha nad všemi vrchy, byť temenem i nebe prorážely. A nyní přišla mzdy mé první splátka. Zda pochopíš to? Smrtelným svým zrakem zřel v říši Věčnosti jsem, viděl Krista, císaře nejvyššího v čele vojska a slyšel vůli jeho, že chce vzíti útokem tábor lidí nevěřících a podmaniti sobě země jejich. Ah, Kristus náš je císař milostivý: závdavek dává dřív, než voják jeho meč připne sobě – možno odolati? Já s lože vstal a o berlích se vleče dal na vždy s bohem otcovskému hradu i člověku, jímž bývával jsem kdysi, a šel jsem k svaté hoře Monserratu, kde divotvorná Panna v slávě trůní a zavěsil jsem před obrazem jejím 94 svou zbraň, šat rytířský a celou noc jsem, jak rytíř Amadis kdys na tom místě, stál na stráži tam před ní Milostivou, královnou nebes, panovnicí vlídnou své duše žhavé. Když pak bílé světlo zápasit začlo s žlutým svitem svící, já viděl jasně, jak se krásná Panna usmála na mě pohledem svých očí a milostně mi pokynula hlavou – ach, synu, synu, takhle věčná Panstva mzdu platí vojáku, jenž nevykonal ničeho dosud... Já se vyzpovídal – však jaká zpověď? Není spolehnutí na pamět lidskou... Tři dny a tři noci já v duši svojí ryl a vyhledával kaménky, písek, prach a nečistotu, bych ukázal je mnichu v zpovědnici a moh je, blažen, odvrhnouti potom – ah, pamět lidská!... synu, já se postil a zoufal tak, že chtěl jsem život bědný už z okna hodit, abych spasil duši – a Pán mi přispěl zase. Osvítil mě, a já jsem poznal, že ty černé chvíle, jež k vraždě těla by mě byly svedly, 95 jsou léčkou Satana... A v okamžiku klid mírný rozhostil se v duši mojí, jak za nedělních odpolední z jara se rozhosťuje po vískách a městech. Já zavřel knihu dnů svých dosavadních, neb Pán sám chtěl, bych duši nerozdíral a starých ran se dále nedotýkal. A nyní začal žít jsem jenom Pánu a Pán mi platil za oddanost duše, že boháč jsem nad všecky světce nebes. Na schodech u svatého DomenikaDominika v Manrese stál jsem – stařenka šla jedna a zahledíc se náhle v oči moje hlasitě řekla, já že uzřím Krista. A v chvíli té – ne Ježíš sám, syn Boží – však celé nevystihlé mysterium Trojice svaté já jsem zahled, postih a rozuměl mu, což i Augustinu kdys ostře Pánem odepřeno bylo – a nezemřel jsem nevýslovnou slastí! – A jindy při mši v hostii jsem spatřil, jak svatá krev v ní zřetelně se chvěje a barvou rubínu tím tělem svítí! Zas jindy v rozprouděnou řeku patře já cítil, jak mé duši křídla rostou, 96 jak z těla letí, k nebesům se bere, zří na blaženost světců, štěstí rajské, a náhle se jí otevře jak kniha, tajemství víry, smí v ní listovati a čísti všecko... všecko jest jí jasno: stvoření světa, taje vykoupení a velká harmonie boží lásky. – Tak Pán mně platil... Laineza se zeptej a Xavera a Salmerona, synu, i oni podobně mzdu potom brali. – Však neusmívej se již tichou slastí, ty ještě nijak nemáš práva k hodům, jež strojí Pán jen vyvolencům svojim! Ty musíš dlouho bičovat svou duši, tak dlouho, až se ona paní stane všech vlastností, jimž nyní sloužíš podle, až svrhne je se stolic povýšených a narobí z nich odevzdaných chrtů, již na pohled jen, pouhý pokyn ruky se řítit budou po honitbě Páně a neustanou, pokud nepoloží zvěř bludnou k nohám lovce Hospodina. Pak jistě bude dovoleno tobě, prostému honci, sednout na kraj stolu, 97 kde Pán hoduje, Panna luzná trůní v dvořanstvu skvělém... Poslušen být musíš, tak že tvá hlava nebude tvou hlavou a myslit budeš jenom mozkem toho, jenž ustanoven poroučeti tobě. A vědět musíš, že tvé srdce není v tvé hrudi, ale v prsou companie, že budeš dívati se jejím zrakem a mluvit jejím jazykem a slyšet jen jejím uchem. Vidíš, synu milý, má dráha vedla kamenitou cestou a trníplnou, ďábel často toužil mě svésti s ní a jasný cíl mi zhatit. Já do škol šel, neb duch můj neměl zubů, jichž vyžaduje Hospodin k své honbě na chrtech svojich – a tu ďábel přišel a světa sladkostmi mě zlákat toužil ze školní škamny. A já svůdce lapil za tuhé hrdlo, rdousil arcivraha, a drže jej, já skloňoval jsem slova, latinské řeči, nebes řeči sladké, a vůni ráje linout z nich jsem cítil. 98 S Xaverem, Fabrem, potom s Bobadillou a Salmeronem, Lainezem, jež všechny jsem přived Pánu, za hvězdnatých nocí jsme horovali, sílili druh druha – a všem nám ďábel osidla svá strojil a všichni zmohli jsme jej zas a zase a pak se vrhli do honitby Páně. Ne lehce, synu: Tuho drží ďábel se zámyslů svých: v křižovatkách ulic my kázali a ďábel poštval davy, že naslouchali kamením a smíchem. My zpovídali: honili nás z města. My dítky brali do svých škol: a lidé z kacířských rejdů vinili nás zlostně. Když v Řím jsme přišli, viděli jsme všude zavřená okna... My šli do těch bojů, jak dívka, jež se z lásky vdává, k svatbě. A boží místokrál, náš svatý otec, milosti krve Ježíšovy strážce, jehožto ústy neomylně mluví Duch svatý, sídlící mu stále v duši, ten svatý otec poznal, že jsme přišli v čas pravý. Vlny kacířství se z Němec již převalují přes sněhové Alpy 99 a hrozí plynout ke svatému městu. A svatý otec, opuštěn jsa všemi, jichž meč kdys určil Kristus službě jeho, nás poznal, žehnal, přijal. Synu milý, tys mrtev dosud byl a žíti toužíš – dej pohřbít mrtvé tělo místokrále a strýce císařova – včasný, krátký a nehlučný buď pohřeb: potom ožij jak voják bez vůle a beze jména v železné companii Ježíšově! 100