DRAGOUN CROMWELLŮV.

DRAGOUN CROMWELLŮV. (1662.)
To já jsem, bratře! Otevř! Jako zloděj a jako vrah se musím v noci vracet k rodnému prahu! Rozpustili vojsko, nás odhodili jak věc nepotřebnou, nás, svaté zápasníky Cromwellovy! Pár krajanů nás vyšlo stejným směrem, však záhy poznali jsme, že je třeba být na pozoru. Červený náš kabát, ta chlouba naše, vzbouzela zášť lidskou, že jídla nedali a neprodali a doušku vody že nám odepřeli, ba, hrozili nám po městech i po vsích – ty hlavou vrtíš? Sen to není, bratřebratře, ty bdíš a já tu stojím doopravdy – a když nás rozvedly cest cíle, zvolil 233 jsem noční tmu za čas své dráhy další a tak jsem došel... Jásali zde lidé, když zvěděli, viď, že zas máme krále, Stuarta zas, zas Karla? Jásali zde, jak všudy, bratře. Londýn jásal nejvíc, svou duši zpili blínem bláznivosti a řvoucí hrdla kladli ve prach cesty, by pyšný filištín moh šlapat po nich. A Karel, jehož kosti naplněny jsou hříchy mládí jeho, vjížděl v město po boku Monka, proradné té třtiny, jenž prodal nás i slávu Britannie za titul vévody a přízeň lotrů... A Londýn jásal. Ve vyžilých očích nového krále bylo spokojení i usmíval se. Monkovi prý řekl: – Já nezavinil as svou nepřítomnost, neb všecko plesá nad návratem mojím. – Jen tam, kde stáli my, my Cromwellovy kabáty červené, tam bylo ticho. To před Westminstrem, v jehož kapli tehdy leželo tělo lorda-protektora po boku králů. Ruka nezvedla se, hlas neozval se. Zachmuřil se Karel 234 i Monk se mračil. My však byli němí. Jen těla naše stála tam. Zrak, duše – ty byly v dálkách časů, kdy byl s námi náš Noll, náš vůdce nad vše zbožňovaný, lord-protektor, náš Oliver, náš Cromwell. Ach, bratře, život musí míti smysl, by možno bylo žít jej. A náš Cromwell, náš hrdina, náš otec, kněz i bratr, byl smyslem života nám. V jeho vůli my našli vždycky vlastní vůli svoji, řeč jeho dala slova citům našim, náš pomysl byl u něho vždy činem. On v nás žil, my v něm jako vody řeky, jež vede z krajů potoky a říčky k dálnému moři... Když jsem přišel k vojsku – let dvacet tomu – captainem byl Cromwell švadrony naší. Nováčci jsme byli a lidé nehotoví, Noll náš stanul před námi prvně, pronikavým zrakem otevřel duše naše a dal vejít v ně těmto slovům: – Patřte na tu pistol: bude-li král stát proti nám, ji zdvihnu a hledět budu, aby trefil jistě, a komu z vás svědomí nedovolí 235 podobně činit, toho potřebovat nemohu v švadroně své. Sloužit lidu je člověk zrozen, ne však sloužit králi. – A od té chvíle náš byl a my jeho. A od té chvíle jasno všem nám bylo, že Stuart, jenž se anglickým zval králem, nic lepší není nežli římský papež, a má-li vládnout pokoj v naší zemi, tak oddálen být musí král, jak byly papežské prsty s plochy země naší. Tak Noll náš řekl a my uvěřili. A za slovy dal jíti činům svojim. Byl k dobrým dobrý, tvrdý k nepravostem, meč Hospodinův, jehož vůli poznal a v jehož ruce byl vždy naostřený. Ve jménu Nejvyššího ved nás v boje u Marston-Moor, u Naseby, u Dunbaru, před každou bitvou modlíval se s námi, pěl žalmy s námi, postil se a kál se jak celé vojsko. Vykládal nám z Písma o hříšném Moabu a Amaleku i Edomu, jenž odsouzen je Bohem a na meč vydán, vyhlazen být musí. My s rozkoší šli k bitvám jako k hodům, neb věděli jsme, že jsme vojem svatým a boží pře že v našich mečích leží. 236 My nedávali pardon, ustoupli jsme jen proto časem, bychom místa měli pro nový rozběh, jenž pak zdrtil všecko. A Bůh dal nepřátele v ruce naše. Krev, kterou prolévaii tolik roků po zemi Jeho, krví jich jsme smyli a plevel vyhladili s polí Jeho, až čista byla zem a plodné lány hotovy byly přijmout čisté sémě. Vrah Stuart skončil mečem, jenž byl broušen špatnostmi jeho; lid se vrátil k Bohu a vyléčen byl z poblouzení dávných, že nutno míti krále, jenž by odved mu syny jeho, by z nich dělal jezdce, jenž pole pobral by mu, by je rozdal svým služebníkům, jenž by tvrdě žádal, desátky z všeho pro své komorníky. A na stráži my stáli; meče naše jazyky lesklé byly, z kterých zněly výstrahy živé kněze Samuele všem Israelským, by se nezachtělo jim zase krále... zachtělo se záhy, neb lid je navyklý, jak stádo ovcí pastýře biči, štěkotu psa jeho – i chtěli tedy Cromwella mít králem. Náš Noll jim odmít, musil odmítnouti, 237 vždyť lidu toho Hospodin byl králem a Noll jen constablem, jenž obstarává klid obce, mír a spánek bohabojných. Už nebylo lze spravedlnost koupit jak v letech zašlých; jako proudy vody se zemí valila, z ní každý mohl jak chudák tak i boháč holou rukou načerpat tolik, kolik potřeboval. A každý sklízel všechno, co byl zasil a každý mohl požít plod své révy. A jakou slávou protektor náš oděl na zemi, moři Britannii naši, padouchy podlými kdys zohavenou – víš dobře, bratře; kde kdo musí vědět, však netušíš, za jakých hořkých trudů! Pevného zdraví protektor náš nebyl a z irských bahen zimnici si přines, jež ničila mu tělo vnitřním ohněm, teď přidej nástrahy na život jeho, jež každou chvíli strojeny mu byly – ach, bratře, s hrůzou viděli jsme prchat ten drahý život, nemohli mu stavit, byť bychom všichni životy své dali! Zrak jeho byl už – když jsem naposledy byl v stráži jeho – studeného lesku, 238 jak u mrtvoly, zaslech jsem pak slova, jež mluvil k sobě, že by chtěl žít ještě... dál sloužit Bohu... sloužit lidu jeho... však dokonáno... Bůh buď s jeho lidem... Třetího září, v den svých slavných bitev vydechl duši. – – – – – – – – – – – – Takhle vzpomínal jsem, tak vzpomínali všichni, jak jsme stáli před Westminstrem, kde Noll náš v slávě ležel, když Stuart Karel vjížděl do Londýna v průvodu Monka, který tupě hleděl a žvýkal tabák, jak to zvykem jeho. A mlčeli jsme všichni... Však jsme vzali odplatu svoji: Rozpustili vojsko a radili nám, navrátit se v domov, žít tiše, pěstit brav a orat pole, jak údělem prý naším bylo kdysi... Šli mnozí bez reptání, bez odporu, neb věcí stali jsme se, jíž je možno odsunout z místa, pohoditi v dálku. Náš Cromwell pryč byl a s ním duše naše. Několik jenom v Londýně nás zbylo, jak ptáci nerozumní, které ve tmě pobřežní maják zláká jasným světlem. Tak do Westminstru chodili jsme denně 239 a žalovali si u rakve jeho. I to nám vzali. Zlořečené ruce v den lednový ten, kdy byl kdysi Stuart popraven po výroku soudců z lidu, vyrvali z hrobu tlící jeho tělo i kosti matky jeho vzali zemi i Bridget, dceru jím kdys milovanou, i mrtvoly těch Stuartových soudců – na šibenice pověsili všecky za řevu luzy... Vůle krále, bratře, tak nakázala... Jak ti ptáci, bratře, když o maják si zbolavili hlavy, teď odletli jsme také. Šli jsme v hloučku bez síly, bez hovoru – kdyby hošík se na nás vyřítil byl s holí někde, my bychom byli jak vrabci prchli. A teď jsem tady... Mohu pást tvé husy, či ovce hlídat... víc však nechtěj na mně... – – Rci, bratře, možno věřit v Hospodina, že řídí vše a proniká a vidí? – – A vidí-li, že spravedliv jest ještě? – – Ach, bratře, věřím míň už nežli Turek a jako prázdný klas jsem, který čeká, kdy přišlápne jej noha něčí k zemi... 240