LUTHER.

LUTHER. – V. Martínkovi. –
Ať k duhu jde, co dominus můj Kačka teď na stůl staví! Tím vás vítám všecky a přáním spásy v Kristu pozdravuji! Nuž, usedněte, z daleka jste přišli, a rády odpočinou nohy vaše. A jezte chutě, posilněte tělo, by obstát mohlo v nemocech a zlobách, jež pokušením Satana jsou pouze. A duši posilněte douškem vína, jež písčitá nám krajina tu rodí, Pán nepovrh jím v Káni galilejské a při poslední večeři je změnil na krev svou svatou pro spásu a blaho všech kreatur svých. Přišli jste mě spatřit a porovnat, zda umný mistr Cranach mých lící kontrfej vám věrně podal – nu, tady stojím: doktor Martin Luther, jenž dí: Tys spravedlnost moje, Kriste, 60 však já tvým hříchem. – A přec Pánem zvolen jsem za bič svižný na nevěstku římskou a na papeže, toho Antikrista... Však valné roky žil jsem žití svoje jak člověk v sklepě, který stále čeká, že Bůh se slituje a sjede k němu po proudu světla. Byl jsem řeholníčkem a doufal, že tím mnišstvím přijdu v nebe. A tovaryši z dob těch dosvědčí mi, že byl jsem mnichem dobrým: já se postil a modlil se i hříšné tělo mrskal – však tmu jsem cítil kolem a tmu v sobě. Ta samota a těžká mysl byla mi takřka jedem, jak všem mladým lidem, a mistr Occam nerozžeh mi světla a mistr Biel ne – ze všech bědných lidí já na světě byl věru nejbědnější, má noc, můj den jen zoufalstvím mi byly. Noviců mistr, starý mnich, mě často chtěl vztyčit, když mi hlava padla v dlaně, a říkal: – Věř jen, bratře, věř a doufej! – Však kterak jsem měl věřit, kterak doufat? Můj Kristus seděl v dálce na nebesích ve slávě duhy, soudce s hroznou holí, kat kreatur svých!... 61 Tu jsem našel bibli v erfurtských knížkách, čet ji několikrát a našed ji, já našel cestu k Bohu! A v něm jsem spatřil laskavého otce, já k němu došel, klek u nohou jeho a naslouchal jsem svatým slovům jeho – a bylo mi jak člověku, jenž vyšel z nemoci těžké, bylo mi jak kraji, když taje sníh a řekou plovou ledy a skřivan nad černými poli vzlétá. I zavrhl jsem výklad všech, kdož slovou v rodině církve učiteli, otci, a bible držel se, jak líp je vždycky zřít svýma očima než zrakem cizím. Arnoldi z Usingen se posmíval mi: – Aj, bratře Martine, nu, což je bible? Má člověk staré učitele čísti, již z bible vyssáli už šťávu pravdy, vždyť bible sama všecky spory strojí! – – Já klid v ní našel. Přivedla mě k Otci a já směl hovořit s ním bezprostředně. Oporou v řádu byl mi doktor Staupitz, můj otec duchovní a rádce věrný, a kdyby doktor Staupitz nebyl pomoh, či vlastně Bůh jím – v pokušeních dávno 62 byl utonul bych, dávno byl bych v pekle. (Po letech Staupitz učení mé proklel, ač takto stavěl na něm vlastní rukou – jak divnou cestou chodí pravda Páně!) A doktor Staupitz byl též, jenž mě poslal ve věcech řádu do věčného města. Když s Monte Mario já město spatřil, pad na zem jsem, zdvih ruce, volal dojat: Buď pozdraven, ó Říme, místo svaté! Já kostely jsem prošel, všechněm hrobům jsem poctu vzdal jak každý prostý poutník, a věřil vše, co vylháno je o nichnich, ba, litoval, že rodičové moji už mrtvi nejsou, abych jejich duše moh takto z očistce muk vysvobodit. A věčné město nevěstkou už bylo a válelo se v neřesti a hříchu, kněz mši tam slouží jako řemeslník, a papežem se nemůže stát nikdo, kdo vykouleným taškářem by nebyl. Tam věřit nemusíš, jim stačí zcela, když posloucháš jich, buď si živ jak pohan a věř jak Turek – je-li peklo někde, pak pod Římem a Řím jen na něm stojí. 63 Toť žena šarlatová, jejíž hanba na sedmi kopcích bezestoudně leží. Tak viděl jsem, tak mluvím. Vrátil jsem se a Staupitz byl zas, který přinutil mě – na tomto dvoře, tamhle pod tou hruší – bych přísné zkoušky z Písem svatých složil a na škole byl vykladačem jejich. A tak jsem učil, k čemu sám jsem došel. Dal rád jsem, co mi dáno bylo kdysi. K pramenu vody živé, k bibli, ved jsem rty žíznivé, já učil chápat Krista a věřit jemu – víra patří Bohu, tak jako činy lidské lidem patří. My sami ničím nejsme, všecko máme od Boha pouze. V knihy Augustina já znovu vnořil se a od nich spěchal ke knihám Taulerovým a svou bibli jsem neopouštěl, váhami ji čině, kam každé slovo z oněch klad jsem, vážil, než ústy duše k požití je polkl. A tu mi vešel Aristotel v cestu, ten komediant řecký, jenž moh býti 64 vtěleným čertem, kdyby nebyl býval ubohým smrtelníkem – byl jsem záhy s tím ošemetným Stagiřanem hotov a vedle cesty ležeti jej nechal na potupu všem církevníkům římským, již vůdce svého v pohanu tom zřeli. V těch dnech jsem cítil, že jsem v ruce Páně jak kladivo, jež rozbíjírozbíjí, kam padá, a v chvílích činu hlas jsem slýchal v sobě: Tak učiň, Martine! – i učinil jsem a viděl jsem, že hlas byl hlasem Páně. On vnuk mi pětadevadesát thesí na dveře chrámu přibít, aby pravda na světlo boží přišla, když pes Tetzel svůj krámek postavil a obchodoval s odpustky Říma, tvrdě bohaprázdně, že zazvonění mince v skřínce jeho je signál hříšné duši do očistce, by k nebi jela. Poslali mé these do města Říma, kardinal tam jeden mě nazval malomocným synem čubky a k soudu volali mě. Nešel jsem tam, ač hotov byl jsem smrtí spečetiti, jak český magister Hus na koncilu, své přesvědčení – ale hlas v mém nitru 65 mi kázal zachovat se, aby byla i boží pravda se mnou zachována. Tak přišel legat z Říma do Augšpurku s doktory svými k disputaci se mnou. Já šel tam s gleitem císaře a pána. A když jsem přesvědčil je, třeba Němec, že méněcenný nejsem Taliánů, že o světlo jde pravdy a ne o mě – tu oni: Odvolej! si na mně vzkřikli. I odpověděl odchodem jsem pouze. A v juli střetli jsme se zase v Lipsku. Eck byl tam, Němec, ale duší Říman. Mně Husa předhodili, a já přiznal, že mnoho z toho, co muž svatý učilučil, jest právě křesťanské a v duchu Písma – jen řek jsem tohle – slyším, kterak hlasně vévoda Georg zaklel, přítomenť byl disputům našim – slovo bylo venku, však sám jsem nechtěl, Eck mě dohnal k tomu, že vyznal jsem tak – Husité jsme v pravdě, a Husity jsou Paulus, Augustinus a hrozno mi, že strašným soudem byla již před sto lety křesťanská ta pravda na popel spálena a proklínána. Tak vyznal jsem, tak vnitřní hlas mi velel,velel. 66 Ne, z mečů nelze nadělati pera, je slovo boží mečem, válkou, vzpourou a jako lev jdouc, pohlcuje lidi, kdož v cestu jdou mu. V duchu tom jsem popřel, že církev má mít viditelnou hlavu v papeži římském. Miltitz canonicus, jenž zlatou růži přines od papeže kurfirstu, pánu mému, srovnat toužil můj rozpor s papežem i domlouval mi, bych papeži psal lístek usmíření. Já napsal. O Sodomě, o Babelu, mordýřské jámě, hříchu, zatracení jsem mluvil, když jsem o církvi psal jemu, a papeže jsem v posled politoval: Neblahý Leo, jenž tam slepě sedíš na stolci nebezpečném! Dám ti pravdu, neb v pravdě všeho dobrého ti přeji. A papež odpověděl zlobnou bullou, již spálili jsme před branami města. – – Tu nový císař Karel na sněm říšský mě do Wormsu zval. Ctihodným a milým a zbožným nazvat dal mě v listě svojím. 67 Přátelé varovali losem Husa, jenž v Kostnici šel pod císařským slovem, však hlas můj vnitřní do Wormsu jít kázal, a byl bych jel tam, byť i tolik čertů, co tašek na střechách tam třeba bylo. A před císařem, kurfirsty a pány a kněžmi Říma přiznal jsem se veskrz k svým knihám, učení a svatým pravdám a stál jsem tak, neb nemohl jsem jinak. Když řekli, že je papež hlavou církve, já hněvem vzplál a papeže jim srazil, a když se ptali, uznávám-li koncil, já odvětil, že hlav to spousta pouze, a mnohdy zbrklých, přečasto i špatných, jak Kostnice a Husova smrt svědčí. Jak v ohni stál bych, všecka tato slova řinula ze mně, já jich mocen nebyl a chladný jsa, snad nebyl bych jich řekl, však šťasten byl jsem, když už byla venku, jak Hospodin, když přehlížeje dílo svořenístvoření světa, uznal, že to dobré. Můj nejslavnější den byl ten v mém žití: já cítil, kterak Pán v mou duši vstoupil a celou vyplnil ji. On klad slova na jazyk pevná, tvrdá, nerozborná, jak balvany a já je lehce metal 68 na hlavy odpůrců, a jediné z nich nepadlo vedle. Hospodin to proved, že já, mnich prostý, mstil jsem v této chvíli pradávné křivdy, cítil jsem to jasně, že Canossu mstím, pohanění sterá císařů dávných, jméno potupené národa svého – papežů všech srdce že mezi zuby mými chví se mroucí. – Když odjížděl jsem z Wormsu, skryl mě kurfirst v zdech Wartburgu a připravil mně právem bezpečný úkryt – ediktem svým vyřkl nad osobou mou císař říšskou klatbu. Jak na Wartburce pracoval jsem, víte: Za knížkou knížku vysílal jsem z Patmu a drahou bibli překládal jsem pilně do mateřštiny naší. Zatím Satan si umínil, že setbu moji zničí: Snes k Wittenbergu se a začal vládu. Dost bláznů našel ochotných k své službě, Karlstadt zbrklý, poplašení bratří a osli proročtí se vyrojili, mé dílo bořili a lidi mátli. Mí nepřátelé všichni s všemi čerty, 69 co mi jich dosud v žití v cestu přišlo, tak netrefili mě, jak trefen byl jsem teď od těch, které zval jsem lidmi svými. A přiznávám se, kouř mě štípal v oči a srdce se mi v těle tetelilo – já poznal Satana a kličku jeho, již mi chtěl takto hodit kolem šíješíje. Z Wartburgu vyrazil jsem, kázal, káral, dní sedm bouřil jako siné mračno, a klid se vrátil. Káži, mluvím, píši, však nutit násilím a mocí nechci, neb víra musí ochotná být, volná a nenuceně volně přijímaná. Tak cesta moje, kdo chce, kráčí se mnou. Toť tedy doktor Luther. Mnišské hávy jsem odvrh stejně jako římské bludy a paní Kačku za ženu vzal sobě, neb z přinucení, jak já mnichem z bludu, jsouc mniškou kdysi, četla knihy moje a prchla z kláštera a přišla ke mně. Sám lepší ženy nenašel bych v světě, byť bych i celý křížem krážem prošel. 70 Dny plynou v práci, večer v rozhovoru, můj Filip přijde, přijde Amsdorf věrný a posedí a odpočinem v práci. A nepracuji-li, pak žiji marně, že sebe sám i nenávidět začnu. A že Pán nedovolil, bych svůj život pro pravdu jeho položiti mohl, dopouští, aby Satan jak kdys Joba, mě navštěvoval, pokoušel a trýznil. Já netrpěl jsem pod tyrany světa, jak jiní spáleni jsou, zmordováni, tím víc však trpím často v duši svojí. Ten Satan v samotě mě překvapuje, už v klášteře kdys, na Wartburce potom, i nyní přijde. On mi vyvolává myšlenky černé o Bohu a Kristu, o víře moji, o mém povolání – tak hrozné věci, že jich vysloviti se střežím ústy. Bojuji s ním vždycky, co síly stačí, podlehám mu často, však v posled vyrvu se mu, utíkám mu buď v společnost neb před tvář dětí svojich, i loutnu beru, píseň hraji na ni a loutny hlas on zdá se nenávidět. Bůh pevný hrad náš, nepřítel náš Satan 71 obchází stále, vylákat buď chtěje, buď vniknout přes zeď, schvátit nás a zničit – hrad pevný je, však na stráži být nutno. Teď kontrfej je celý. Mistr Cranach líc zobrazil, já otevřel vám nyní do duše svojí dvéře. To je Luther. Dal Římu rány, jak je dosud nedal král žádný ani císař, co jich bylo – a duše jeho – slyšet jste to mohli – tou tíhou žití znavená jen prosí: Ó Pane, umřít dej, bych mohla žíti! 72