HUS.

HUS. T. G. Masarykovi.
Pře jeho došla cíle cesty svojí, čas jeho Noci Veliké byl blízko. V klášterní kobce u Bosáků čekal na chvíli, kdy mu přikázáno bude oslavit Pána ještě naposledy a dát mu v ohni vetché tělo v oběť. Psal za dne listy přátelům svým do Čech a pořízení činil o všem, co tam v dáli zval jměním svojím. Odkazoval knihy moudrého mistra Viklefa svým druhům, své sukně žákům zvláště odevzdaným, pozdravy známým, lásku svou všem Čechům. A všechny prosil, aby pevně stáli v poznání čistém, věrni slovům Písma, jak z jeho úst je slýchávali kdysi – tak psal a síle je, sám sebe sílil. 10 Neb v noční tmě, kdy hvězdy dívaly sese, vcházela k němu bolestivá chvíle, jež sestrou kdys gethsemanské byla. V tom tichu, kdy svět hříšný umlk, zmizel, a bděly hvězdy, hovořila Věčnost – svůj život viděl bez viny a čistý a zlobou k strašné smrti odsouzený. Na domov vzpomínal a všecku lásku, jež poutala jej v rodné zemi k světu, a bylo teskno mu, a duše jeho v úzkosti modlila se slovy Páně: Možno-li, otče, odejmi ten kalich od zemdlených rtů mojich... A tu schvěla se jako anděl s číší občerstvení Naděje plachá v síňku duše jeho: Snad přec uvidí zase zemi svoji a k svým se vrátí!... A když sen mu zavřel horečná víčka, viděl sebe doma, v Betlemské kapli, rodnou řečí mluvil k těm všem, kdož bez klamu a lsti a falše mu naslouchali – duše jeho při tom prohřáta byla prozlaceným teplem dne májového... 11 Bílý den mu přines zas přesvědčení, že je v cíli dráhy, čas Noci jeho Veliké že blízko – sah po peru, psal listy; síle svoje, svou duši sílil, aby neklesala. – – O pátém červenci v síň jeho vešli biskupi čtyři, vyslancové sboru, a čeští páni. Naposledy ptal se sbor knížat církevních, zda přizná bludy, jež psal a kázal, zda je odvolává, by tělo zachoval i spásu duše. A nežli mohl odvětiti těmto, pán z Dubé za ruku jej jal a řekl: Hleď, mistře Jene, my zde, druzi tvoji a průvodci, jsme lidé neučení, nám nelze radit tobě, sám viz tedy: mníš-li, žes chybil, odvolej a vyznej; však nevinen-lis, v poznané stůj pravdě až k poslednímu dechu v chvíli smrti. I patřil mistr v zaslzené zraky českého pána – ale zrakem duše uviděl náhle bezpočetné oči z otčiny svojí: zbožné Petry s Dorou 12 a Kateřiny s čeleděmi jejich, Jiříka kněze, paní na Zderaze i mistrů Jesenice, Mikuláše, doktorů mnohých, písařů i žáků, Martinka mistra, Křišťana a Petra, Henryka Lefla, Margrety a Skůčka, dcer měšťanských i paní, bratří v písmu, čeledi dvorské, prostých řemesníků i jasné králové – ty oči spatřil, jež připialy se ke rtům jeho vždycky, když kázával v své milované kapli – a viděl dále zraky prostých lidí, kdož přišli k slovu Páně v Kozí Hrádek a na Krakovec: z pod plachetek září nad jasnou pravdou oči žen a dívek, zrak vesských plebánů plá odhodláním v poznané pravdě jít a vésti jiné, zrak zemanů a rytířů mu dává své páže s mečem v službu vůle boží, a oči sprosťáčků mu podávají za obět to, co mají, celé žití – a Čecha vidí, vojáka, jenž v březnu s Poláky návštěvou byl v celi tady: po slavných bojích s hrabivými Němci se ubírali k Praze, k službě krále, Čech zeman byl, měl jedno oko pouze 13 a okem tím se díval v líc mu pevně, když promlouval k nim – pohled oka toho se sty a sty těch očí zírá na něj. Všem těm dal kdysi světlo ve tmu duše, života smysl, ukázal jim cestu, ti jemu věřili a věří v něho – je možno zklamati je? Odvolati, co jim též patří a ne jemu pouze? I vešla síla hrozná v duši jeho, tisíců síla, síla všech, již z dáli sem k němu hledí. Ne za sebe pouze i za ně mluví: Pane Jene, věztež, že kdybych bludy býval psal a kázal, chtěl odvolat bych jistě poníženě, však svědkem Bůh mně: žádám, ukažte mi, že bloudil jsem! Zrud prudkým hněvem v líci z biskupů jeden; Moudřejším chceš býti, než sbor náš celý? Usmál se a řekl: Nuž, poučte mě, rád chci odvolati. I potakali hlavou biskupové: Jak zarputilý je ten kacíř v bludech! 14 Nuž oheň vyžere ti šalby z duše a strusku její uchvátí pak ďábel a tovaryši jeho, džbáne hříchů! On vítězně se usmál – vidělť nyní sta a sta očí z dálky zírat k sobě těch očí lidí drobných, neučených s vděčností vroucí, oddanou a prostou, a řekl pevně: Kristus na nebesích mým jediným je soudcem spravedlivým, mým doufáním a pevnou vírou mojí. Zde vítězí, kdo přemožen tu bývá. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A k soudci tomu pevný šel dnem příštím ohnivou branou z soudů toho světa. 15