CAR IVAN HROZNÝ.

CAR IVAN HROZNÝ. (1564.)
Naplij mi v líce, žebráku, jsem Ivan, jsem car tvůj Ivan, člověk nejbídnější, nádoba hořem žluči naplněná. Tys přítel boží, žebráku, nuž naplij. Víš, co to je být vyvoleným Páně? Víš, co to značí, pomáhati hříšným z údolí pláče do radostí ráje? Já vím to. Život, bohatství a pocty jsou marností a stínem na té zemi, pláštíky bídných, jimiž zahalují svých duší vředy. Vzíti jim ten život a v mukách dáti shasnout světlu jeho – co značí to, než přinutit je tady očistec prožít, tak že mohou potom jít cestou přímou k blaženostem rajským? A k této práci pověřen jsem Bohem, já člověk bídný – jaký trudný úkol! Ty vidíš, sta a sta svou krví myjí 109 života hříchy, plášť jim svlekáš s duší, je smrtí mučednickou očišťuješ, by boláky a špínou nehnusili se světcům v ráji: vidíš, jak ty duše radostně opouštějí dům svůj křehký a k nebi plynou – a sám ruku vložit na sebe nesmíš! Otevíráš bránu a v nečase a zlosti zimní stojíš a vidíš, kterak tisíce jich vchází, ty pouštíš je a sám vejíti nesmíš! Oh, trudný úděl žebráku, a hrozný! A vděku nemáš. Ovce, zvíře tupé, příchylnost jeví ovčákovi svému – mě, vím to dobře, pomlouvají, špiní a úklad strojí. Vím, ne sprosťáčkové, ne lidé druhu tvého, jejichž duši Pán jasným poznáním dal osvícení, však bojarové, kněžstvo, jejichž srdce na plytkostech a hříchu světa visí. To oni jsou, již podryli by zemi, na které stojím, se psy tatarskými mou zkázu strojí, s Poláky a Švédy mně trůn vzít chtějí, trůn mně Bohem daný. A drtím-li je jako žernov zrní, já nejen Bohu sloužím, zalidňuje ráj mučenníky podle vůle jeho, 110 i sebe chráním. Celou Rus chci pokrýt tou krví jejich, aby šarlat její ji slavně halil k uvítání míru, jejž Pán pak sešle na zem očištěnou. Pak teprv může Rus se zváti svatou, pak teprv bude zemí zaslíbenou všem spravedlivým... Žebráku, ty poslyšposlyš, tys přítel Páně, nuže vyznej tedy: zda proti vám já pozdvih ruky svojí? Vás utiskoval? Vám bezpráví činil? Vám vždycky nebyl přelaskavým otcem? Nuž vyznej! Ano, Svědomí mé čisto. Vrahové moji vašimi jsou vrahy a nepřáteli Páně, neboť v nás jen má zalíbení Hospodin a soudce. Však oč tys šťastnější mne, cara svého! Svět domem tvým, a jak pták bezstarostný svou hlavu neseš, co má starostmi se schyluje k zemi – – oh, ty nepojímáš a tupě hledíš na mě, zvíře hloupé! Eh, bídný jsi! – – 111 Však pán... Já otrok Páně. Ty přítel jeho. Nuže, v líc mi naplij! Ať Hospodin to vidí na nebesích, že nezpychl jsem v těžké službě jeho! 112