Naplij mi v líce, žebráku, jsem Ivan,
jsem car tvůj Ivan, člověk nejbídnější,
nádoba hořem žluči naplněná.
Tys přítel boží, žebráku, nuž naplij.
Víš, co to je být vyvoleným Páně?
Víš, co to značí, pomáhati hříšným
z údolí pláče do radostí ráje?
Já vím to. Život, bohatství a pocty
jsou marností a stínem na té zemi,
pláštíky bídných, jimiž zahalují
svých duší vředy. Vzíti jim ten život
a v mukách dáti shasnout světlu jeho –
co značí to, než přinutit je tady
očistec prožít, tak že mohou potom
jít cestou přímou k blaženostem rajským?
A k této práci pověřen jsem Bohem,
já člověk bídný – jaký trudný úkol!
Ty vidíš, sta a sta svou krví myjí
života hříchy, plášť jim svlekáš s duší,
je smrtí mučednickou očišťuješ,
by boláky a špínou nehnusili
se světcům v ráji: vidíš, jak ty duše
radostně opouštějí dům svůj křehký
a k nebi plynou – a sám ruku vložit
na sebe nesmíš! Otevíráš bránu
a v nečase a zlosti zimní stojíš
a vidíš, kterak tisíce jich vchází,
ty pouštíš je a sám vejíti nesmíš!
Oh, trudný úděl žebráku, a hrozný!
A vděku nemáš. Ovce, zvíře tupé,
příchylnost jeví ovčákovi svému –
mě, vím to dobře, pomlouvají, špiní
a úklad strojí. Vím, ne sprosťáčkové,
ne lidé druhu tvého, jejichž duši
Pán jasným poznáním dal osvícení,
však bojarové, kněžstvo, jejichž srdce
na plytkostech a hříchu světa visí.
To oni jsou, již podryli by zemi,
na které stojím, se psy tatarskými
mou zkázu strojí, s Poláky a Švédy
mně trůn vzít chtějí, trůn mně Bohem daný.
A drtím-li je jako žernov zrní,
já nejen Bohu sloužím, zalidňuje
ráj mučenníky podle vůle jeho,
i sebe chráním. Celou Rus chci pokrýt
tou krví jejich, aby šarlat její
ji slavně halil k uvítání míru,
jejž Pán pak sešle na zem očištěnou.
Pak teprv může Rus se zváti svatou,
pak teprv bude zemí zaslíbenou
všem spravedlivým... Žebráku, ty poslyš,
tys přítel Páně, nuže vyznej tedy:
zda proti vám já pozdvih ruky svojí?
Vás utiskoval? Vám bezpráví činil?
Vám vždycky nebyl přelaskavým otcem?
Nuž vyznej! Ano, Svědomí mé čisto.
Vrahové moji vašimi jsou vrahy
a nepřáteli Páně, neboť v nás jen
má zalíbení Hospodin a soudce.
Však oč tys šťastnější mne, cara svého!
Svět domem tvým, a jak pták bezstarostný
svou hlavu neseš, co má starostmi se
schyluje k zemi – – oh, ty nepojímáš
a tupě hledíš na mě, zvíře hloupé!
Eh, bídný jsi! – –
Však pán... Já otrok Páně.
Ty přítel jeho. Nuže, v líc mi naplij!
Ať Hospodin to vidí na nebesích,
že nezpychl jsem v těžké službě jeho!