Již dávno tomu – zdá se to snem.
Vše shltlo již času moře.
Patnáctkrát jabloň už rozkvetla
pod okny na našem dvoře...
Před jitrem, než slunce vstávalo,
když ještě ves tvrdě spala,
matička raneček synkovi
na cestu dálnou svázala.
Do světa, do Němec na vandr –
v domově není proň chleba;
vždyť bída dost mladším bratříčkům
ruměnec ze tváře střebá.
Matka i syn vyšli z chaloupky,
hořkost je zbavuje řeči...
Na vršku kratičké loučení –
srdce je sevřeno v křeči...
Však dávno tomu. Muž vrací se,
otužen v příboji žití.
Na čele vrásky, vlas postříbřen,
v nitru se vzpomínky nítí.
Z vršku se na domky zadíval:
Zdráva buď, otcovská chatko!
Cizo v ní – – ach, syna uvítat
nepřijdeš víc, mrtvá matko!
Tak známé i cizí všechno zde,
a všude svědkové mládí.
Myšlenka myšlenku křižuje,
s bolestí radost boj svádí...
Přede vsí stařeček vychrtlý,
tluče tu hromádky štěrku.
Ejhle, náš bývalý starosta,
jenž nosil vždy plno šperků!
Když knížku cestovní vydával,
varoval před chasou rudou,
měl hrozný strach před tím dělením:
smutnou mu ku stáru hudou!
Pomřelo půl vsi, půl sestárlo,
znal‘s muže – teď starci vetší.
Jen hájek dubový na stráni
v síle se zelená větší.
Na statcích lichváři vladaří –
vyhnali rolníků řadu!
Přibylo tady, ba přibylo
neštěstí, bídy a hladu.
Nový je milostpán na panství,
zapudil zloděje správce.
Sto dětí dělnicím zanechal –
ďas vem ho, starého dravce.
Lid úpí ve dvojím otroctví,
duši mu nezhřál dech jara:
na týle zaťat dráp vrchnosti,
a ducha temní mu fara...
Patnáctkrát už jabloň zakvetla,
patnáctkrát zakvetla rudě,
patnáctkrát vzklíčilo obilí
ve potem zrosené půdě.
V památku květ z hrobu matčina,
větvičku z jabloně milé –
vzmuž se, osuš oko, blouznivče,
zapomeň na štěstí chvíle...
V obzoru červánky zaplály,
červánky krvavě rudé,
v ohni je vesnička stopena –
ztiš se, ztiš, můj věrný trude!