Moje vlastenectví.
Já nevím, proč to zapírat:
rád mám zvuk řeči rodné,
a když ji sobec potupí,
i mne potupa bodne.
Já s láskou dějin vzpomínám,
jsem hrd na Husa, Bratry –
a tím víc hněv mnou lomcuje,
proč doma tolik chátry,
22
jež ctností jejich přikrývá
kramářskou svoji duši,
do květu snah ušlechtilých
oslovské strká uši.
Z těch krásných lesů, řek a hor,
ze žírných polí lánů,
kde otcové krev cedili,
by svrhli jho zlých pánů,
ani píď půdy není mou,
tím vším jen moloch vládne.
Mně těžko býti vlastencem,
když nemám vlasti žádné.
A přes to nechci zapírat,
že rád mám mluvy rodné,
však s cizí řeči dělníkem
cit můj se vždycky shodne.
Vždyť v celém světě širokém
nacházím svoje bratry –
a ve své vlasti psancem jsem
domácí zpupné chátry.
Kdo trpí, toho miluji,
jdu tam, kde okov chrastí,
a budím roby k dobytí
jim odejmuté vlasti.
23