Na bojišti (1899)

František Cajthaml-Liberté

Diplomatická verze Ediční verze
NA BOJIŠTI.
NAPSAL V. L. LIBERTÉ (F. CAJTHAML).
Příloha „Severočeského Dělníka.“
V TEPLICÍCH 1899. NÁKLADEM VYDAVATELSTVA.
[1] (1896–1899.)
Knihtiskárna Viléma Seidemanna v Teplicích.
[2]
Rosteme!
My z matky bídy zrozeni, svým otcem proklínáni, křest dostali jsme krvavý – v kamení kolébáni: a přes to rostli, rostli jsme jako po dešti houby, vše okem jasným prohlédli co ve výši i hloubi. Často sic oko zkaleno, často páž poumdlela, často nám líce ubledla, vráska rozryla čela, když v žaláře jsme vrženi los měli dravé zvěři, vpálenou značku na čele – a počítáni k sběři... A když nás v žalář vláčeli, od města ke vsi štvali, my pyšně hlavy vztýčili, vzdorně se pousmáli... Vždyť setba námi zasetá přec tak radostně klíčí! – Nechť páni na nás ještě dnes nástrahy svoje líčí! 3
V podkroví.
V podkrovní komůrce dělnické čtvrti stařičký proletář usýchá k smrti. Hasnoucí zrak těká na holé stěny – nevidí, neslyší tichý vzlyk ženy. Necítí výpary fabrik a strojů, zapomněl klopotných za soust msoustem bojů... Letmo se vrátily blažené časy: tatíčka, matičky zaslechl hlasy! Skotačí vesele, je šťastné děcko, jejž těší, co vidí kolkolem všecko. Kynou mu chaloupky vzdálené vísky – klekání zacinkal v kapli zvon blízký. Potůček bublavý v proutí se vine a z ptačích hrdélek v háji zpěv plyne... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V podkrovní komůrce tovární čtvrti proletář uštvaný klid našel v smrti.
Otrokům práce.
Ó, bratří schýlení, starci již v mládí, jimž úsměv od úst vždy bázlivě pádí – 4 vás miliony nosila země, k ní marně stony vzdychli jste temně! S prasklými žilami na schromlé ruce ve práce otrocké mřeli jste muce; pot řinul z čela a z očí vpadlých slz řeka spěla po lících svadlých. Obrovské stavěli jste pyramidy, jež zkazky ševelí odvěké bídy, kam oko vzhlédne po zemském díle pomníky bědné zří vaší píle. Před boha mamonu vztýčené trůny hnali vás od jitra do svitu luny, bič otrokáře do zad se vrýval a z bledé tváře rob slzu skrýval. Když otec zasténal posledním vzdechem, 5 než rov mu zarůstal trním a mechem, v dědictví dětem rez pout byl krutý a jarním květem řemeny knuty. Celým generacím útisk chléb denní – – než v prach jste zapadli vy bezejmenní! A nové řady vás rostly stále a mřely hlady dále a dále... Dnes z dávných pohřebišť vznáší se stíny, vnuky obletují v peleších špíny – mluvou tajemnou jich budí davy, tuchou vzájemnou jim týčí hlavy. Z doškových chatrčí, z měst sklepních doupat vidíme otroky vzpřímené stoupat, a vstříc si kynou bratrstvím jati: „Jen svojí vinou byli jsme spjati!“ 6 A shlíží sílu svou za srdce tluku, druh druhu radostně podává ruku – zmlká k posledu jich výkřik žalný bouřné: „Ku předu!“ chví chorál valný.
Zimní motiv.
Mráz kosti probíhá, severák fičífičí, sníh ostrý se míhá – chuďasů biči! Tvor lidský ukryl se pod střechou chaty, u krbu poslouchá rej živlů klatý... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó Kriste vznešený, ve božské záři, jenž dítky celoval‘s s úsměvem v tváři: Zda někdy pohlédneš na svoje sluhy, jak zdárně pěstují tvých nauk luhy? Jak ústa volají: „Pane můj! Pane!“ a srdce kamenné po zlatě plane? Tak mozkem kmitlo mi před vraty statků, když od nich v noc hnali s dítětem matku...
Dekadentním básníkům.
Neležte nečinně v Komnatách plačících, zlomených Duší! 7 Ze zdola les rukou mozolných na dvéře života buší. Neležte, neplačte dětinně, vždyť v ryku tom sten váš mizí! V chorálu bojovném je váš zpěv odporný, falešný, cizí. Proč lkát a proč zoufat stařecky, když třeba čin bohatýrů? Když polnic třeba je k pochodům, nač brnkat v strhanou lýru? Neležte nečinně v komnatách, kdy práce volá a spasí! Ze zdola ku branám umění vysoko proud nový kvasí.
Ukolébavka.
Spi synáčku, zahmuř oči, dřímej sladký sen! Spi uprostřed hluku, kouře: kolem tebe zuří bouře, nelítostný plen. Řemen letí, pára syčí, kladiv rány zní; nauč znát se tuto hudbu, proletáře smutnou sudbu – spřátel se s trýzní. Budeš vyrván z klína matky za nemnoho let, 8 aby slabé tvoje svaly pro jiného se strhaly a nach v líci zbled. V hloubi šachty, v puchu st ojůstrojů najdeš tvrdý chléb – budou tvé chtít zhubit city, zhasnou ti i jitřní svity, bys myslil, žes slep. Spi mé zlato, dřímej sladce, venku bouř a kvil: hlas nešťastných bratrů volá a nežli je mamon zdolázdolá, dáš jim všech svých sil!
Hymna horníků.
Hluboko pod zemí pracujem v potu, kladivy bušíme a cítit nesmíme okolní slotu; ze všech stran číhajíčíhají, do pasti svírají vražedné plyny: hrozí, že oněmí pariů syny. Hluboko pod zemí ryjeme štoly, a v skalní útroby, 9 často svoje hroby, žalujem boly; páž zdvíhá se, sklání a v chmurném zoufání skaliny drtí: nechť ty nás oněmí rychlejší smrtí. Hluboko pod zemí, bez slunce, vzduchu, čerpáme poklady a hyneme hlady na těle, duchu. Ve světě šírém kolotá vírem plod práce naší: v nás radost oněmí dříve, než raší. Hluboko pod zemí slyšíme vzdechy, svých dítek volání svých žen umírání bez lásky těchy. Den jak den vidíme, den jak den cítíme, že v blízké době, trud náš, ach, oněmí v předčasném hrobě. Hluboko pod zemí Bída se třese, v paláců orgie perutí svou bije – 10 výstrahu nese. Podzemní dunění, podzemní víření zrodí se v činy: trapiče oněmí za jejich viny!
Z perspektivy severočeské.
Špinavá města i vesnice ve mračnech černého prachu, špinavých dětí křik v ulicích při matek nářku i tlachu – ubledlé muže i jinochy s chmurným a hlubokým okem, když bez slov do šachet kráčejí pevným a zdlouhavým krokem – hluboko pohřbenou ornici, o poklad zloupenou zemi, komíny, pariů mohyly, let ptáka zlekaný, němý – skloněné stromoví hubené, chudičké obilní klasy, z tančíren v tichou noc vřeštící zoufale jásavé hlasy – – to v hrozném, beztvárném chaose splývá a žaluje – komu? Slyšíš-li, Pane! tu žalobu nesenou ozvěnou hromu? 11 Mně z toho srdce se rozbouří div, že se, ach, nerozskočí, a moji pěsť vášeň zatíná, slze mi tryskají z očí.
Uhlokop.
Své dítky k srdci přivinul a ženě stisknul ruku; pak v temné šachty hlubině stál u soudruhů pluku. K večeru dítky čekají otce a žena muže – a srdce každou vteřinou se v strachu svírá úže...
Černá hodina.
Je jasná noc. Svaté ticho vlévá stesk v moji duši, a chvějící lesk bledých hvězd tlukot srdce mi ruší. A příval strastných otázek za rozluštění žádá, za rozluštění tajemství, jež nikdo nevybádá... A zdrcen vidím nicotnost všeho, všeho co žije, 12 a svědomí červ bolestně v mých nervů síti ryje, neb dech spícího dítěte výčitku budí ve mně, že vrh‘ jsem jej v tento život, v tu velkou bídu Země.
Na sklonku století.
Strašného cosi v povětří se třese, před čímž sytá společnost tají dech, co postrach v ní úžasným chvatem nese, že jí slovo zmírá na bledých rtech. To „cosi“ plíží z podzemských se skrýší, kde horník za chléb život pozbývá, z komínů fabrik, jež otravou dýší, z chatek, kde bída vládne kostlivá. Ba vniká to i ve bodáků stíny, o něž společnost naděj‘ opírá, až trne děsem břichopásek líný – leč přece ještě strach svůj zapírá. Svědomí šeptá spáchané mu hříchy, cítí, že kvapí za ně odplata: pak chvílí zmlká v hlase zpupné pýchy, vyrostlé z žoku lesklého zlata. Však vzduchem těžkým stále něco chvěje a z mraků šlehá probuzený vztek. Svět s tuchou tesknou čeká příští děje, jež zplna rozvíří dvacátý věk. 13 Rudé strašidlo je tou silou temnou, která vzduch plní jak třaskavý plyn. Mně dme se hruď a zdar mu volám! Se mnou zdraví jej každý proletářský syn.
Již dávno tomu...
Již dávno tomu – zdá se to snem. Vše shltlo již času moře. Patnáctkrát jabloň už rozkvetla pod okny na našem dvoře... Před jitrem, než slunce vstávalo, když ještě ves tvrdě spala, matička raneček synkovi na cestu dálnou svázala. Do světa, do Němec na vandr – v domově není proň chleba; vždyť bída dost mladším bratříčkům ruměnec ze tváře střebá. Matka i syn vyšli z chaloupky, hořkost je zbavuje řeči... Na vršku kratičké loučení – srdce je sevřeno v křeči... Však dávno tomu. Muž vrací se, otužen v příboji žití. Na čele vrásky, vlas postříbřen, v nitru se vzpomínky nítí. 14 Z vršku se na domky zadíval: Zdráva buď, otcovská chatko! Cizo v ní – – ach, syna uvítat nepřijdeš víc, mrtvá matko! Tak známé i cizí všechno zde, a všude svědkové mládí. Myšlenka myšlenku křižuje, s bolestí radost boj svádí... Přede vsí stařeček vychrtlý, tluče tu hromádky štěrku. Ejhle, náš bývalý starosta, jenž nosil vždy plno šperků! Když knížku cestovní vydával, varoval před chasou rudou, měl hrozný strach před tím dělením: smutnou mu ku stáru hudou! Pomřelo půl vsi, půl sestárlo, znal‘s muže – teď starci vetší. Jen hájek dubový na stráni v síle se zelená větší. Na statcích lichváři vladaří – vyhnali rolníků řadu! Přibylo tady, ba přibylo neštěstí, bídy a hladu. Nový je milostpán na panství, zapudil zloděje správce. Sto dětí dělnicím zanechal – ďas vem ho, starého dravce. 15 Lid úpí ve dvojím otroctví, duši mu nezhřál dech jara: na týle zaťat dráp vrchnosti, a ducha temní mu fara... – – – – – – – – – – – – – – – – – – Patnáctkrát už jabloň zakvetla, patnáctkrát zakvetla rudě, patnáctkrát vzklíčilo obilí ve potem zrosené půdě. V památku květ z hrobu matčina, větvičku z jabloně milé – vzmuž se, osuš oko, blouznivče, zapomeň na štěstí chvíle... V obzoru červánky zaplály, červánky krvavě rudé, v ohni je vesnička stopena – ztiš se, ztiš, můj věrný trude!
Před bouří.
Hle šíré moře je v mrtvém klidu! Po vlnách laškovných ni slechu, vidu. Pirátů chasa brázdí v něm rýhy: hoduje a nezná života tíhy. 16 A drzou rukou vraždí a loupí – z jich spárů pocestný se nevykoupí. Zatím vzduch dusný spadává níže, šedý mrak v obzoru jde blíž a blíže. Zadují větry píseň do seče a oblak rozetnou ohnivé meče. A mořský obr vzbudí se strašně mohutným výbuchem ukryté vášně. Vzkypělé vlny zuřivou silou pevnou loď pohltí jak plevu shnilou.
Jde prorok...
Jde prorok nadšen, pravdy plamen v oku, na jasném čele nese lásky znak; jde budit davy zjařmených otroků, z hlav rozptýlit jim černý bludů mrak. A dav ten zášti kyjem do něj bije, a kámen zvedá ukojit svůj hněv, a syčí jako podrážděná zmije, a plesá, zří-li prýštit vřelou krev. 17 Jej hrdě žene k svému otrokáři na šibenice pověsit hned kůl: a září blahem ve otrocké tváři a líbá v prachu otrokáře hůl.
Tušení.
Z dálky zní hudby neurčité zvuky a dorážejí temně blíž a blíž, jak v pochodu byly by lidstva pluky a útokem hnaly v neznámou říš. Hluk letí k předu jako vlny moře – již zrak se vpíjí v pestrý jeho tvar! Toť massa vře tu vítězného hoře, vedena Bídou, oblečenou v cár. Půda se chvěje pod zuřivým krokem, a slunce v prachu zahaluje líc, však proud se dále valí přímým tokem a hltí vše, co staví se mu vstříc. Hluk mizí, mizí – – až zaniká v dáli. Okřívá země, čistší slunce žár. A jiné zvuky vzduchem zaplesaly pějící práci a svobodě zdar.
Daleká cesta – marné volání!
(U hrobu K. H. Máchy v Litoměřicích.)
Již slunko sklání se za Radobylem1) a labských vln šeptá v údolí hlas, v obzoru Haznburk strmí svým týlem, v pozadí Řip na lbi nemá ni vlas. 18 Spí hřbitov staletý v májovém šeru a kříže skloněné splývají v les, do taje májového podvečeru kdes v dáli kvikne pták, zavyje pes. Z pomníků nádherných písmo se třpytí, pod nimi boháčů spočívá prach – oh, dobře poznat lze, kde leží sytí i kde je zakopán chudobný brach. Po stezkách bez cíle nohy mé bloudí, a oko těká jen z hrobu na hrob, a maně se i vzdech z hrudi vyloudí: co tlí tu zápasů, vášní a zlob! Tak zvolna přicházím k hřbitova koutu kde má svůj chudina poslední byt; prostinké hroby tak spuštěné jsou tu, zub času výborně do nich je vryt. Tu u zdi zvětralé zaražen stanustanu, až se mi tak náhle zatají dech: rozprasklé tabulky ve zdi zřím hranu nad rovem, jejž krášlí tráva a mech... Pěvče! tys národu pěl krásné písně – a národ ti sotva kus kůrky dal. Byl jsi jak ten dělník, který své tísně vyssát a odkopnut po straně lkal. Národ ctí hrdiny s velkými ústy, již státoprávních vrhají střel: tak měl jsi pracovat, zemřel bys tlustý, nad hrobem pomník by drahý se stkvěl. 19
Kapitalistům.
Vám srdce ztvrdlo na kámen, když kůži jste z nás dřeli. Vy hýřili jste v rozkoši když my jsme hladem mřeli. Humanita a morálka? Ach, to jsou pojmy cizí! U vás nejvyšším bohem jest pouze kov žlutý ryzí.
Vesmír.
Ty pátráš, bratře, po vesmíru taji, proč a jak vznikl odvěký ten ruch? Klid nenalézáš ve biblické báji: že nebylo nic – jen vznášel se Duch. A mozek vědců, bdící dnem i nocí, do tmy pochyb tvých jas nemůže dát, své čelo sklání před neznámou mocí, a ty se marně neustáváš ptát: Kam, hvězdný světe, spěješ na své pouti? A jaký je tvůj počátek a cíl? Proč plodíš nás – proč zas dáš zahynouti? Duch vede tě – či skupenina sil? 20
Na chlumském bojišti.
Před zrakem upřeným krajina leží, vroubena kolem řetězem hor; s tváří mou laškuje větérek svěží – v zeleném hávu pole i bor. Kol tepny života radostně bijí, skotačí mládež, ze vsí zní šum, železný oř supě, letem vše míjí – já v náruč klesám truchlivým snům. A duch můj století nazpátky letí, planina tato hřbitovem jest, krev lidská mrví ji, slzy, prokletí – co na ní běd lidská spáchala „čest“! To jitro nedělní2) v páry se halí, dolétá z vesnic lidu sem kvil: čtyř armád laviny dole se valí, doráží na se s rozpjetím sil. Ozvěnu hřmí boky vrchů a strání krvavé hudby kouřících děl; dusot kopyt a lesk broušených zbraní, válčících jek a hromady těl... A kvas ten příšerný lidských bestií hřeje se v pekle požárů kol... A hroudy vypráhlé chtivě krev pijí – krkavci krouží... jásot i bol... – – – – – – – – – – – – – – – – – – 21 Zvolna se probírám ze zadumání, ach, vždyť tu bitva doposud jest; vždyť zuří v celé té veliké pláni – v podzemí ale dostává křest. Pod zemí tisíce vojínů práce neslyší sice rachotu děl, však stejná životů je tam přec láce, těch černých uhlem dělnických těl. Ba ještě více tam vraždících zbraní vojíny kosí v strašlivý hrob, jenom že delší tam je umírání; kapitál velí, umírej rob. O kořist válečnou supi se dělí, krkavců krouží hladově roj... Kultura vznešená! Viď, můj příteli? Ať žije, žije! Sláva a hoj!
Moje vlastenectví.
Já nevím, proč to zapírat: rád mám zvuk řeči rodné, a když ji sobec potupí, i mne potupa bodne. Já s láskou dějin vzpomínám, jsem hrd na Husa, Bratry – a tím víc hněv mnou lomcuje, proč doma tolik chátry, 22 jež ctností jejich přikrývá kramářskou svoji duši, do květu snah ušlechtilých oslovské strká uši. Z těch krásných lesů, řek a hor, ze žírných polí lánů, kde otcové krev cedili, by svrhli jho zlých pánů, ani píď půdy není mou, tím vším jen moloch vládne. Mně těžko býti vlastencem, když nemám vlasti žádné. A přes to nechci zapírat, že rád mám mluvy rodné, však s cizí řeči dělníkem cit můj se vždycky shodne. Vždyť v celém světě širokém nacházím svoje bratry – a ve své vlasti psancem jsem domácí zpupné chátry. Kdo trpí, toho miluji, jdu tam, kde okov chrastí, a budím roby k dobytí jim odejmuté vlasti. 23
Má touha.
V poušť smutnou života kyne mi zdaleka oasy kvítí, zdaleka paprsek červený na cestu trnitou svítí. Nechtěl bych světem se plahočit, život můj vrak byl by pouhý, kdyby mne nehnala do boje myšlenka blažené touhy. Já toužím po modrém blankytublankytu, když hynu ve bídné kobě, já toužím po chrámu sbratření, jejž lidstvo postaví sobě.
Naše poslání.
Planinou ujíždět světovou v divokém, bujarém trysku, výstřely jasnými probouzet zapadlé město i vísku – za sebou mít v patách zběsilou dvounohých šakalů smečku, hledět jak se kácí ve vlastní hlubokou na cestě léčku – do jejich kožichů zježených chvílemi poslati kulku, a smát se, když oči bodavé ve vzteku lezou jim z důlků – 24 tisíce překážek přeskočit a rvát se o chléb svým dětem – toť život náš jest, ó přátelé, nuž s chutí křižujme světem!
Z ruchu života.
V prostor bezedný a nepřehledný střemhlav se řítí meteor čas. Noc tvého žití za ním se plíží – hlava se níží a bělí vlas. A k tvému uchu denního ruchu matnou ozvěnou doráží shon: lidé se ženou, tlačí a honí kde svůdně zvoní zlaťáků zvon. Ty ve svém skrytu, v tvář bolest vrytu, a v resignaci šeptem si díš: V společné práci o lidstvo bídné, kdy lásky vlídné plamen vznítíš? 25
Jaro proletáře.
Rodí se něco ve zmatku dobydoby, do temna věků již letí svit, hle! vánek vlahý chví v dusné koby, slunce krov líbá, v němž dříme lid. Parobek dlouhých budí se věků a v probuzení svírá svou pěsť, a chápe, jakých za pot má vděků – a poznává, že člověkem jest. „Chléb chcem a volnost!“ hřmí pevným hlasem. A v jedno splývá všech řečí zvuk. „My vládnout chcem nad své práce klasem – z mozolů našich vám roste tuk!“ Již lidu starý svět odpovídá – obrací k němu jícny svých děl. Lid necouvá. Ví, kdo děla hlídá. Co ztratit lze? Té bídy úděl? Jaro se rodí ve vřavě dobydoby, do temna věků již září svit, a vánek Máje chví v dusné koby – slunko uvítá svobodný lid.
Uhelná kotlina.
U paty mocných pohraničných obrů příroda věkem vykouzlila sad. Pak člověk přišel, aby k svému dobru lakotnou duší drancoval a krad. 26 Ve lůně země zvětřil poklad černý i vrh‘ se naň, jak na svou kořisť sup; a jásot vzduchem otřásal nezměrný, když první shlédl uchvácený lup. Do polí kvapem otroků hnal řadu zrýt a zpustošit dobrou matku zem; nitro rvali jí, hnáni knutou hladu – sténala země, otrok rval ji něm. Kde sady teď jste, jež libě jste kvetly? Teď močál černý otravuje kraj. Pluh rolníkův as pohozený kde tlí? Doupata měst, vsí, plní černá „láj“. Prsť mrtva leží ve hnilobném puchu, prosáklá vlhkem jedovatých par. A z hlubin země syčí ku výbuchu násilným tlakem utajený var.
Já věřím...
Já věřím, že vzejde Mesiáš, já věřím, ach, v jeho Příští! Ve srdcích lidu jest ukrytý, v nich balvan předsudků tříští. On přijde přísný a vznešený, obklopen ohnivou září, a stane v krvavé bolesti uprostřed zsinalých tváří. 27 A mlčky andělu pokyne, a tichem zazní hlas rohu, a hlas ten olovem zatíží bezcitných hříšníků nohu. Třeste se před soudem strašlivým vy, již jste krev lidstva pili! Vy, již jste v prach lidskost šlapali a na ni s posměchem plili!
Lidumilným pokrytcům.
Vy házíte nám kosti pod nohy, tret dáte, který vás už mrzí – a za to chcete slouti nám bohy, jak praví ten váš úsměv drzý. Vy kážete nám přísnou morálku, zbožnou modlitbu, práci pernou – a sami ctíte hříšnou zahálku; tak v propast pekla jdete černou. Vy vrháte nám haléř do kouta, když zlatku jsme vám vydělali; na ústa zámek, ruce do pouta, abychom slovem nereptali. Vy kážete nám vždy o mravnosti i recept k tomu dáte sterý – a przníte nám z hnusné bujnosti hladem ochotné ženy, dcery! 28
Socialismu.
Přes hříchů bahniště, přes lhářů sbory, přes líné břicháče, přes hlupství hory, přes lesy bodáků, přes propast stesků, přes černých skřek ptáků, přes hrůzná bojiště, přes kobek stíny – – kleneš se vysoko, až oslníš oko, v nádherném lesku. Tvůj triumf hlásají kladiva rány, tovární komíny, polností lány, jiskry elektřiny, supění páry. Pozdrav ti jásají hladových pluky, ty konec přinášíš jich dlouhé muky. Ty dravců otupíš zaťaté spáry a k světla svého výš‘, k míru a pokroku povzneseš otroků rod utýraný! 29
K útoku!
Jaká se kolem nás mihotá čeládka v podivné směsi! Divokým pokřikem válečným otřásá horami, lesy. Na žerdi ve kvítí, v nádheře skvělé, bůh její se třpytí: hle, zlaté tele! Zdvižené sekery nad hlavou, útočí do našich boků – stokrát si při tom leb rozbila, přec jde zas marně k útoku. Nám tvrze z ocele vzájemnost staví, čeládky vesele vztek budí dravý. Jak směšně ve zmatku pobíhá a cení žlutavé zuby! Výpadem proti ní vyrazme: může-li, ať nás jen zhubí. Jest každý vojín z nás a bída zbraní; ta své rodiče v ráz smrtelně zraní. Do výše s praporem červeným, ať nám na pochodu vlaje! Ať píseň vítězná vichřicí se nese v nepřátel kraje. 30 V boji jsme zrozeni, v boji my rostem! K našemu spasení boj bude mostem. Vidíte, jak s cesty zbaběle před námi prchají polem? Vidíte, jak modlu mamonu chrání a skrývají s bolem? Tož prapor do výše a v útok rázem. Ať jejich fetiše svalíme na zem!
Stará vzpomínka.
Den parný byl. Nebe bez mráčku. Nevlídný kraj v dusném tichu. Kola i kladiva ztrnula. A na všem prokletí hříchu. V tom davy klusaly zjitřené, hlad štval je promluvit s pány. Oči jim horečně svítily, na těle jizvy a rány. A stranou ku šachtě mířily – tam dole hrob jejich zdraví. „Hoj, páni! my jdem dnes účtovat: poslyšte soud lidu pravý“.pravý.“ 31 Kancelář zamčena, Před šachtou vojáci jako zeď stojí. Velí jim mladičký důstojník, hrdý, jak byl by již v boji. Zástupy před vojskem stanuly. Havíři rozpjali bluzy: „Sem palte a dobře zaměřte – z vašich flint nemáme hrůzy. My denně stojíme pod zemí tváří v tvář příšeře smrti: stejno, zda kulka hruď provrtá, nebo plyn náhle zaškrtí!“ A ženy draly se ku předu, v náručí hladové děti: „Zastřelte je! Aspoň jako my nebudou až k hrobu kleti!“ Vojáci rudnou a klopí zrak, zbraň tisknou chvějící pěstí; ten otce, ten bratra zahlédl jak před něj cestu si klestí. Hněv stoupá. Důstojník chraptivě křičí a kyne cos davu. Bouř nová v odpověď burácí – hrouda mu letí na hlavu... Z pušek se na povel zablesklo... lehký dým zvolna se ztrácí... A v davu s bolestným výkřikem postavy k zemi se kácí. 32 Ostatní prchají úprkem a jak skot do sebe vráží; pohled jich vytřeštěn v beznaděj‘ – v ní žití skončit jim káží...
Mamon.
Nový Bůh zjevil se na zemi (ne v keře ohnivém plání), jenž zpupně poroučí zástupům, kolena ať před ním sklání. Všude a ve všem jest přítomen – tuk a krev v oběť mu noste! Krví a bolestí živený do výše závratné roste. Kam svůj krok zamíří mílový, veškerý tvor strachem bledne, když spáry roztáhne povětřím, noc rázem stane se ze dne. Kde přejde, zanechá mrtvoly, vyssáté – kůže a kosti! On lásku nezná a nechce znát – jen cestou vše dáví v zlosti. Vše před ním do prachu vrhá tvář, vše marně o milost prosí – bez citu, s posupným úsměchem on hlavy kosí a kosí... 33 A tuční a roste k nebesům, dýše mor a páchne krví; a zbytky od jeho obětí zem k nové úrodě mrví.
Vítej, první máji!
Zvlnilo se moře milionů hlav, z burácení jeho jeden zní pozdrav, jeden akord zvučí v jeden směr a let: Vítej, první máji, moste v nový svět! Kdo pod jařmem klesal v bledém zklamání, kdo nes‘ rozmar sobců vždy bez reptání – tomu v prsou bouří vzdor, odvaha, vznět: Vítej, první máji, moste v nový svět! Slze nehostí dnes dělníkova tvář, dnes den svůj má celý otrok proletář; vzkříšenou přírodou slyším volně pět: Vítej, první máji, moste v nový svět! A v úchvatné písni probuzených mass zdá se, že se blíží rozhodný ten čas, v němž otrocký okov zlomen bude hned. Vítej, první máji, moste v nový svět! 34
Za prahem žaláře.
Příteli, nešťastný druhu náš,3) buď vítán zas v našem kruhu! Po letech, po strastech spatřuješ svobody zas klenout duhu. Pro lidskost v žalář tě uvrhli, vzali ti polovic žití. Myslili, že slunce uhasne – a ono jasněji svítí. Buď vítán, soudruhu ubohý, ruka tvá s naší se spojí; přes zlobu nepřátel půjdeme společně za cílem k boji!
Píseň vzdoru.
Jen k sobě blíž, jen k sobě blíž, a nechte vlky výti! Druh vedle druha na stráže – my máme proč se bíti. Nám všechno sobci odňali, zaváto naše štěstí; však píseň vzdoru zapějem a zahrozíme pěstí. Echo té písně zaletí do lože s baldachýnem, kde naše slze a náš pot tlí v otrokáři líném. 35 A k písně slokám průvodem i chřest okovů zvučí, a krok i zpěv jak vodopád přes šraňky států hučí. Za sebou mosty stržené, za nimi ať stesk dříme! Před námi, bratří, budoucnost – my zpět se nevrátíme.
Mea culpa!
Na poli práce bitevním vytryskly moje písně, a z drsné té melodie vře lidu hněv a tísně. Že málo jest v nich umění? Však mlčet – více škodí! A kdo chce, nechť za to první kamenem po mně hodí.
Epigramy.
Mnohému soudruhu.
S rovností, bratrstvím děláš mnoho křiku. Škoda jen, že máš to pouze na jazyku! 36
Lehká volba.
Zda přítel jsem monarchie – ptáš se – či republiky? O tom arci jsem přemýšlel a často, bohudíky. Slyš: tu i tam břichopásci perou se, zlatem zpiti; v ruce-li meč neb akcie – my vždy jsme při tom biti!
Ne honorovo...
Krkavci hodují z mrchovišť, vepříkům špína je zdráva. Vlastenci řvaví si kupují domy ze státního práva.
Obsah veterána.
Veterán umřel, pak jej pitvali (outrpnost lidská budiž s námi): místo krve měl v žilách kořalku a místo mozku věchet slámy.
Spravedlnost.
Spravedlnost mívá někdy vrtochy přepodivné: dokazuj jí svou čistotu – ona na tě vyplivne. 37
Běh světa.
Kdo skromný je a poctivý, nejvíc v koutku se krčí. Šťasten, kdo dobrou hubu má, ten z patra pyšně vrčí.
Zbůjník.
Mám z tebe radost. Ostré půtky svádíš s copem i kapitálemkapitálem. Ale jen hubou. Tvoje skutky jsou i s ní v boji neustálém.
Křivda.
Že lenoší pan Odřihost, dělníci vyčítali. A za to nemá míti zlost? Vždyť břicho sotva valí!.valí!
Praga caput regni.
Praho, zlatá Praho, tvé jméno sláva kropí! Konšelé tvojí i rychtář mají nejdelší copy.
Pomlouvači.
Na tvé lži odpověď že vždy neletí? Věčná škoda házet perly praseti! 38
Měšťáckým šmokům.
Začneš kydat bláto – hned přijechá sok. Lupič krade zlato – čest poctivcům šmok.
Nehřeš!
V pátek se posti, křesťane, dle vzoru faráře Chyby: sněz kopu vajec na másle a k tomu tři kila ryby.
Svornost.
Svornost je ctnostná květinka, ó bratře, buď vždy svorný. Nechej se každým osedlat a bodat v boky šporny.
Dobráci.
Když hlad zuří, velcí páni srdce hned dělí v půlky: své nejdražší lidu pošlou, četníky, vojsko, kulky. 39
Životní rada.
Mluv pravdu vždy do očí, haj pravdu vždy směle – a kam krok tvůj zabočí, shlédneš – nepřítele.
Kdo s koho.
My stojíme na skále, v ruce pravdy páku: vás podpírá v močále dlouhý les bodáků.
Každé proč má své proto.
Proč jsou asi na světě veteránské gardy? Aby žily parády, hloupost, chlast a dardy.
Mravokárce.
„Volné lásce u socialistů bude se převýborně dařit –“ kázal pan farář, a svou kuchařku do Prahy poslal učit „vařit“. 40
Křiklounům.
Na hulváty patří řev a křik, na psy zas bere se hůl co lík, vážně nejednává uličník – ku všemu je třeba chuť a cvik.
Volná láska a tyranství.
Sociální demokratky mají pramalou cenu: svázanou – lze za dvě zlatky koupit – Beblovu „Ženu“.
Útěcha.
Nezhyneš, vlasti, budeš žít ve slávě nehynoucí, pokud ti budou chválu hřmít tvoji synové řvoucí!
„Soudruh“.
Čtyřicet roků nebyl studený, čtyřicet roků nebyl horký. Teď má z něj být soudruh nadšený? Stanou se ocelí korky? 41
Rozdíly.
Řetězy kdes dávali – to vám bylo slávy! Zlatý dostal purkmistr a železný krávy.
Jednomu básníkovi a kritiku.
Sám se svou Musou zástup zmetků zplodil, až čtenář se nad nimi zajiká. Však písně mé dostaly od něj podíl, když na ně zvedl klacek kritika.
„Apoštol.“
On celičký svět tak rád reformoval, o lidstva obrození hymny pěl, a chyby jiných přísně kaceřoval – na sebe jen – docela zapoměl. 42 POZNÁMKY.
1) Karel Hynek Mácha, nejlepší básník český z první polovice tohoto století, zemřel v r. 1836. v Litoměřicích ve věku 26. let, nachladiv se při hasení požáru. Žil v poměrech velmi nuzných. Kromě jiných prací, veršem i prosou, sepsal překrásnou báseň romantickou „Máj“. Bude asi málo vědomějších soudruhů, kteří by ji neznali. – Radobyl jest jméno vrchu u Litoměřic, kamž Mácha nejraději konal vycházky. 2) Dne 28.–29. srpna r. 1813. byla u Chlumu (blíže Teplic) na hlavu poražena armáda Napoleonova od spojených vojsk: ruského, pruského a rakouského. V bitvě padlo na 12.000 vojínů. Pod značnou část bojiště nyní sahají uhelné doly. 3) Dne 15. července r. 1899. přijel do Teplic soudruh Krištof Černý, odbyv si právě patnáctiletý těžký žalář, do něhož odsouzen byl pro velezrádu v době nejkrutější persekuce. Básnička tato na rychlo byla sepsána několik minut před jeho příjezdem a přednesena malým děvčetem Annou Komedovou na improvisovaném slavnostním večírku, kamž byl soudruh Černý přímo z nádraží několika tisíci soudruhy doprovozen.
[43] OPRAVY TISKU.
Na str. 4. v 6. řádce shora místo ,soust m‘ má býti ,soustem‘ „ „ 9. „ 4. „ „ „ ,st ojů‘ „ „ ,strojů‘.
[44] OBSAH.
Str. Rosteme!3 V podkroví4 Otrokům práce4 Zimní motiv7 Dekadentním básníkům7 Ukolébavka8 Hymna horníků9 Z perspektivy severočeské11 Uhlokop12 Černá hodina12 Na sklonku století13 Již dávno tomu14 Před bouří16 Jde prorok17 Tušení18 Daleká cesta – marné volání!18 Kapitalistům20 Vesmír20 Na chlumském bojišti21 Moje vlastenectví22 Má touha24 Naše poslání24 Z ruchu života25 Jaro proletáře26 [45] Uhelná kotlina26 Já věřím27 Lidumilným pokrytcům28 Socialismu29 K útoku!30 Stará vzpomínka31 Mamon33 Vítej, první máji!34 Za.prahem žaláře35 Píseň vzdoru35 Mea culpa!36 Epigramy36 Poznámky43
E: pk; 2004 [46]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Severočeský dělník; Seidemann, Vilém
(Nákladem časopisu „Severočeský dělník“. - Tiskem Viléma Seidemanna v Teplicích.)

Místo: Teplice

Vydání: [1.]

Počet stran: 46