Na sklonku století.

František Cajthaml-Liberté

Na sklonku století.
Strašného cosi v povětří se třese, před čímž sytá společnost tají dech, co postrach v ní úžasným chvatem nese, že jí slovo zmírá na bledých rtech. To „cosi“ plíží z podzemských se skrýší, kde horník za chléb život pozbývá, z komínů fabrik, jež otravou dýší, z chatek, kde bída vládne kostlivá. Ba vniká to i ve bodáků stíny, o něž společnost naděj‘ opírá, až trne děsem břichopásek líný – leč přece ještě strach svůj zapírá. Svědomí šeptá spáchané mu hříchy, cítí, že kvapí za ně odplata: pak chvílí zmlká v hlase zpupné pýchy, vyrostlé z žoku lesklého zlata. Však vzduchem těžkým stále něco chvěje a z mraků šlehá probuzený vztek. Svět s tuchou tesknou čeká příští děje, jež zplna rozvíří dvacátý věk. 13 Rudé strašidlo je tou silou temnou, která vzduch plní jak třaskavý plyn. Mně dme se hruď a zdar mu volám! Se mnou zdraví jej každý proletářský syn.