Daleká cesta – marné volání!

Daleká cesta – marné volání!
(U hrobu K. H. Máchy v Litoměřicích.)
Již slunko sklání se za Radobylem1) a labských vln šeptá v údolí hlas, v obzoru Haznburk strmí svým týlem, v pozadí Řip na lbi nemá ni vlas. 18 Spí hřbitov staletý v májovém šeru a kříže skloněné splývají v les, do taje májového podvečeru kdes v dáli kvikne pták, zavyje pes. Z pomníků nádherných písmo se třpytí, pod nimi boháčů spočívá prach – oh, dobře poznat lze, kde leží sytí i kde je zakopán chudobný brach. Po stezkách bez cíle nohy mé bloudí, a oko těká jen z hrobu na hrob, a maně se i vzdech z hrudi vyloudí: co tlí tu zápasů, vášní a zlob! Tak zvolna přicházím k hřbitova koutu kde má svůj chudina poslední byt; prostinké hroby tak spuštěné jsou tu, zub času výborně do nich je vryt. Tu u zdi zvětralé zaražen stanustanu, až se mi tak náhle zatají dech: rozprasklé tabulky ve zdi zřím hranu nad rovem, jejž krášlí tráva a mech... Pěvče! tys národu pěl krásné písně – a národ ti sotva kus kůrky dal. Byl jsi jak ten dělník, který své tísně vyssát a odkopnut po straně lkal. Národ ctí hrdiny s velkými ústy, již státoprávních vrhají střel: tak měl jsi pracovat, zemřel bys tlustý, nad hrobem pomník by drahý se stkvěl. 19