Stará vzpomínka.

Stará vzpomínka.
Den parný byl. Nebe bez mráčku. Nevlídný kraj v dusném tichu. Kola i kladiva ztrnula. A na všem prokletí hříchu. V tom davy klusaly zjitřené, hlad štval je promluvit s pány. Oči jim horečně svítily, na těle jizvy a rány. A stranou ku šachtě mířily – tam dole hrob jejich zdraví. „Hoj, páni! my jdem dnes účtovat: poslyšte soud lidu pravý“.pravý.“ 31 Kancelář zamčena, Před šachtou vojáci jako zeď stojí. Velí jim mladičký důstojník, hrdý, jak byl by již v boji. Zástupy před vojskem stanuly. Havíři rozpjali bluzy: „Sem palte a dobře zaměřte – z vašich flint nemáme hrůzy. My denně stojíme pod zemí tváří v tvář příšeře smrti: stejno, zda kulka hruď provrtá, nebo plyn náhle zaškrtí!“ A ženy draly se ku předu, v náručí hladové děti: „Zastřelte je! Aspoň jako my nebudou až k hrobu kleti!“ Vojáci rudnou a klopí zrak, zbraň tisknou chvějící pěstí; ten otce, ten bratra zahlédl jak před něj cestu si klestí. Hněv stoupá. Důstojník chraptivě křičí a kyne cos davu. Bouř nová v odpověď burácí – hrouda mu letí na hlavu... Z pušek se na povel zablesklo... lehký dým zvolna se ztrácí... A v davu s bolestným výkřikem postavy k zemi se kácí. 32 Ostatní prchají úprkem a jak skot do sebe vráží; pohled jich vytřeštěn v beznaděj‘ – v ní žití skončit jim káží...