Otrokům práce.

Otrokům práce.
Ó, bratří schýlení, starci již v mládí, jimž úsměv od úst vždy bázlivě pádí – 4 vás miliony nosila země, k ní marně stony vzdychli jste temně! S prasklými žilami na schromlé ruce ve práce otrocké mřeli jste muce; pot řinul z čela a z očí vpadlých slz řeka spěla po lících svadlých. Obrovské stavěli jste pyramidy, jež zkazky ševelí odvěké bídy, kam oko vzhlédne po zemském díle pomníky bědné zří vaší píle. Před boha mamonu vztýčené trůny hnali vás od jitra do svitu luny, bič otrokáře do zad se vrýval a z bledé tváře rob slzu skrýval. Když otec zasténal posledním vzdechem, 5 než rov mu zarůstal trním a mechem, v dědictví dětem rez pout byl krutý a jarním květem řemeny knuty. Celým generacím útisk chléb denní – – než v prach jste zapadli vy bezejmenní! A nové řady vás rostly stále a mřely hlady dále a dále... Dnes z dávných pohřebišť vznáší se stíny, vnuky obletují v peleších špíny – mluvou tajemnou jich budí davy, tuchou vzájemnou jim týčí hlavy. Z doškových chatrčí, z měst sklepních doupat vidíme otroky vzpřímené stoupat, a vstříc si kynou bratrstvím jati: „Jen svojí vinou byli jsme spjati!“ 6 A shlíží sílu svou za srdce tluku, druh druhu radostně podává ruku – zmlká k posledu jich výkřik žalný bouřné: „Ku předu!“ chví chorál valný.