Je ticho venku. Z vlhkého pak chladna
lze cítit, noc že valně pokročila.
Už Bůh jen bdí a na nebi hvězd počet
a dole, otče, ty a stráže naše.
A tvoje oči? Šťastny, že být mohou
dnes zrakem tvojím. Nechce se jim spánku.
List bratřím Valečovským Laudát poslal?
Po schválném poslu. A ty výzvy městům?
Jsou rozeslány. Budeme se bíti
zas tedy s Zikmuntem a panem Čeňkem
o boží při. A s Němci o při svoji.
A v obém přispěje Bůh spravedlivý.
Což rána ženy Proškovy? Je lepší?
Ne, otče Jene. Nechce přát jí klidu.
Ulehnout nechce. Poraněným slouží
a sebe nedbá. A když služby není,
jim z Písem předčítává. Tvrdošíjna!
Rci dětem, kněže, aby natrhaly
u cesty rostoucího jitrocele,
a Prošková ať rozmačká ty lístky,
až mastí budou, tou ať potře ránu
a zaváže. Mně v Polsce častokráte
jitrocel pomoh. Zimnici-li mívá,
ať kořen jeho vaří a ten odvar
požívá s mlékem. Písma čítat může,
leč k obsluze dost zdravých sester máme.
Poslechne jistě, když tak vůle tvoje.
A mládež tábora je dobré mysli?
Je šťastna dětstvím svým. Při službách božích
mladými hlásky chválí Pána Boha
a výklad kněží zbožně poslouchává.
A potom chlapci vyberou se v luka
a skotačí a zápasí a křičí,
jak zvyk už hochů. Ale hrám těm tolik
se neodají, aby nepostřehli,
kdy tu či tam se houfec bojovníků
k besedě sejde: zanechají všeho
a jako vrabečkové mezi drůbež
ve chvíli, kdy se zrní sype, běží
a vetrou se v ně, naslouchají řečem
o bojů příhodách a pomstě boží,
zrak jiskří se jim, milovat se učí,
co zákon boží velí, vyrůst touží
a palcátem vlást jako otci jejich.
Děvušky hravé loutky sobě strojí
(z těch cetek, jež jsme v loňském lednu našli
ve vozech Zikmuntových nad Sázavou),
když ku hře chvíle. Jinak pomáhají
svým matkám, ať to vaření či šití,
tak opravdově, že se neubráníš
úsměvu blaženému vida vážnost
a zaujatost v hravých obličejích.
Tábora naděj... Zavedeš mě, Petře,
až zítra budou zpívat, v blízkost jejich,
rád poslouchám ten hlahol svěžích hlásků...
– Což onen Pražan, který ondy přišel
v náš tábor, touže vejít do bratrstva?
Vlk šerý je to. Hejtman Koudel zítra
ti předvede jej. Byl dnes s pícovníky –
však přistižen byl, že se více stará
o bílé groše: vrážel do stavení
a lidi hrdlil. Ba, i děvče zdávit
chtěl v jizbě jedné a když dopaden byl,
prál, že to papeženka, že svou vůli
provésti může. Bude spálen za to
plaz zatracený! Však už hlas ten jeho
mi divně zněl a proto jsem jej svěřil
zvlášť dozoru a očím Koudelovým.
Ah, Pražan! Praha! Však to jasně cítím,
že nikdy není pevné spolehnutí
na ně a na ni! Dojde ještě k účtům
a platiti se budou dluhy všecky,
ty zánovní i ony zastaralé! – –
Viz, kněže Petře, čets mi ondy příběh
o potrestání Achana, jenž loupil
ve svatém boji pro sebe, jak dneska
ten člověk pražský – kamením lid všecek
jej uházel a spálili jej ohněm,
jak Jozua byl kázal, vůdce lidu.
Po rozumu mém proto zničen plevel,
že Hospodin by mohl vstáti k pomstě
a niče plevel, zničil by i klasy.
A proto bratrstvo být čisto musí,
by nebyl pokoušen hněv Hospodinův.
Tak, Petře, držíte i vy též, kněží?
Tak, otče Jene. Pověz ještě, kněže:
Hle, z Písem ty mi čítáš i ti druzí...
Když Nový Zákon byl to... víš, ta místa,
kde Spasitel nám káže trpět, mlčet,
a v líc-lis udeřen, dát druhou k ráně
a milovat i svého nepřítele –
já v nocích na to myslil o těch věcech,
a obavy a tesknoty mě jaly,
zda moje cesta je dle vůle páně?
A pak jsem zase připomněl si všeho:
slov mistra Jana vřelých varujících
před sítí, kterou ďábel na svět líčí,
a hrozné smrti jeho v Konstancii,
úkladů šelmy Zikmunta a Říma
i zrádců domácích – a hned jsem cítil,
že nelze jinak, že bych krev svou zradil
a duši škrtil... Nyní, když mi čtete
z knih Mojžíšových, Jozuy a Soudců,
jsem kliden sic a důvěry pln pevné
jak v sebe tak i v milost Hospodina –
leč přece časem šelestí mi v duši
hlas pochybnosti – pravda, zlehka, slabě,
jak osyka, jež chví se, třeba nevál
dech vánku nejmenší... Nuž, ty co o tom?
Bůh nezměrný jest v lásce, otče Jene,
a trestá-li, jest nezměrný v své pomstě.
Zem naše byla hnízdem Ancikrista
a pelechem všech šelem. Bůh v své lásce
jí poslal jako Israeli kdysi
své muže horoucí a vyznavače,
Milíče, mistra z Janova a Husa...
A tento upálen byl zlostí lidskou
před zhanobeným oltářem a trůnem.
Tu Hospodin dal dopadnouti meči
a poslal lidu Jozuu, tož tebe.
Tys císaři dal, což je císařovo
a co jest božího, ty vrátíš Bohu.
A Spasitel náš, otče Jene, pravda,
byl láskou. Ale božská láska tato
musila klnout v rozhorlení pomsty
jak městu Betsaidě tak Chorazainu.
A láska ta, ač věděla, že zhouba
na Sion lehne, nechránila města,
neb vymklo světlu se a spělo do tmy,
ba, nechránila oltáře ni chrámu,
neb byly zhanobeny zlostí lidskou...
Meč boží vedeš, mečem božím biješ,
duch páně s tebou – budiž kliden, otče.
Však pouze v tom je, kněže, síla moje...
Nazítří, Petře, vyšlem rychlé zvědy,
zda sjízdny jsou už cesty, a zda vody
roztálým ondy sněhem posílené
se vrátily už v obvyklá svá lůžka.
Chcem zaměřiti k Hradeckému kraji
a ztrestat šelmu Čeňka a ty druhé...
Jdi spat už, kněže. Položím se také
a proto mohu zavřít oči tvoje.
Pán s tebou, otče! Také s tebou, Petře!
Je ticho. Odech bratří z blízkých stanů
slyšeti mohu. Úder koňských kopyt,
jímž spící zvíře mimovolně bije...
Bdí Bůh a hvězdy... Hospodine Bože,
jenž vševidoucím zrakem vnikáš v hloubi
všech ledví lidských, račiž popatřiti
do duše mojí a rač vyplniti
vše, co tam vidíš. Udělal jsi slepce
svým mečem, nástrojem své svaté vůle,
jsem v pokoře tvým, bez tebe nic nejsa
a dát rač, abych směl být tak i dále
a provedl svůj úkol do posledka.
Dej očistit mi naši českou zemi
od zloby cizí, od neřádů vlastních,
dej plevel sežat mi a dáti ohni
a rozprostřít rač nad ní mír svůj potom,
by každý, i ten poslední z těch malých,
syn její klidně žil a volně dýchal,
prost domácího jha a pout prost cizích,
v bezpečí maje všecko, což jest jeho,
krov domu, rodinu i pole svoje.
Proud milosti své vylij na nás potom,
a řeku dobroty své na zem naši,
vrať království své zase lidu svému,
a vůle tvá buď na zemi jak v nebi!