ŽIŽKA

Josef Svatopluk Machar

ŽIŽKA (1423)
Žižka:
Je ticho venku. Z vlhkého pak chladna lze cítit, noc že valně pokročila. Kněz Petr:
Už Bůh jen bdí a na nebi hvězd počet a dole, otče, ty a stráže naše. Žižka:
A tvoje oči? Kněz Petr:
Šťastny, že být mohou dnes zrakem tvojím. Nechce se jim spánku. Žižka:
List bratřím Valečovským Laudát poslal? Kněz Petr:
Po schválném poslu. Žižka:
A ty výzvy městům? Kněz Petr:
Jsou rozeslány. Žižka:
Budeme se bíti zas tedy s Zikmuntem a panem Čeňkem o boží při. A s Němci o při svoji. 24 Kněz Petr:
A v obém přispěje Bůh spravedlivý. Žižka:
Což rána ženy Proškovy? Je lepší? Kněz Petr:
Ne, otče Jene. Nechce přát jí klidu. Ulehnout nechce. Poraněným slouží a sebe nedbá. A když služby není, jim z Písem předčítává. Žižka:
Tvrdošíjna! Rci dětem, kněže, aby natrhaly u cesty rostoucího jitrocele, a Prošková ať rozmačká ty lístky, až mastí budou, tou ať potře ránu a zaváže. Mně v Polsce častokráte jitrocel pomoh. Zimnici-li mívá, ať kořen jeho vaří a ten odvar požívá s mlékem. Písma čítat může, leč k obsluze dost zdravých sester máme. Kněz Petr:
Poslechne jistě, když tak vůle tvoje. Žižka:
A mládež tábora je dobré mysli? Kněz Petr:
Je šťastna dětstvím svým. Při službách božích mladými hlásky chválí Pána Boha a výklad kněží zbožně poslouchává. 25 A potom chlapci vyberou se v luka a skotačí a zápasí a křičí, jak zvyk už hochů. Ale hrám těm tolik se neodají, aby nepostřehli, kdy tu či tam se houfec bojovníků k besedě sejde: zanechají všeho a jako vrabečkové mezi drůbež ve chvíli, kdy se zrní sype, běží a vetrou se v ně, naslouchají řečem o bojů příhodách a pomstě boží, zrak jiskří se jim, milovat se učí, co zákon boží velí, vyrůst touží a palcátem vlást jako otci jejich. Děvušky hravé loutky sobě strojí (z těch cetek, jež jsme v loňském lednu našli ve vozech Zikmuntových nad Sázavou), když ku hře chvíle. Jinak pomáhají svým matkám, ať to vaření či šití, tak opravdově, že se neubráníš úsměvu blaženému vida vážnost a zaujatost v hravých obličejích. Žižka:
Tábora naděj... Zavedeš mě, Petře, až zítra budou zpívat, v blízkost jejich, rád poslouchám ten hlahol svěžích hlásků... – Což onen Pražan, který ondy přišel v náš tábor, touže vejít do bratrstva? Kněz Petr:
Vlk šerý je to. Hejtman Koudel zítra ti předvede jej. Byl dnes s pícovníky – však přistižen byl, že se více stará o bílé groše: vrážel do stavení 26 a lidi hrdlil. Ba, i děvče zdávit chtěl v jizbě jedné a když dopaden byl, prál, že to papeženka, že svou vůli provésti může. Žižka:
Bude spálen za to plaz zatracený! Však už hlas ten jeho mi divně zněl a proto jsem jej svěřil zvlášť dozoru a očím Koudelovým. Ah, Pražan! Praha! Však to jasně cítím, že nikdy není pevné spolehnutí na ně a na ni! Dojde ještě k účtům a platiti se budou dluhy všecky, ty zánovní i ony zastaralé! – – Viz, kněže Petře, čets mi ondy příběh o potrestání Achana, jenž loupil ve svatém boji pro sebe, jak dneska ten člověk pražský – kamením lid všecek jej uházel a spálili jej ohněm, jak Jozua byl kázal, vůdce lidu. Po rozumu mém proto zničen plevel, že Hospodin by mohl vstáti k pomstě a niče plevel, zničil by i klasy. A proto bratrstvo být čisto musí, by nebyl pokoušen hněv Hospodinův. Tak, Petře, držíte i vy též, kněží? Kněz Petr:
Tak, otče Jene. Žižka:
Pověz ještě, kněže: Hle, z Písem ty mi čítáš i ti druzí... 27 Když Nový Zákon byl to... víš, ta místa, kde Spasitel nám káže trpět, mlčet, a v líc-lis udeřen, dát druhou k ráně a milovat i svého nepřítele – já v nocích na to myslil o těch věcech, a obavy a tesknoty mě jaly, zda moje cesta je dle vůle páně? A pak jsem zase připomněl si všeho: slov mistra Jana vřelých varujících před sítí, kterou ďábel na svět líčí, a hrozné smrti jeho v Konstancii, úkladů šelmy Zikmunta a Říma i zrádců domácích – a hned jsem cítil, že nelze jinak, že bych krev svou zradil a duši škrtil... Nyní, když mi čtete z knih Mojžíšových, Jozuy a Soudců, jsem kliden sic a důvěry pln pevné jak v sebe tak i v milost Hospodina – leč přece časem šelestí mi v duši hlas pochybnosti – pravda, zlehka, slabě, jak osyka, jež chví se, třeba nevál dech vánku nejmenší... Nuž, ty co o tom? Kněz Petr:
Bůh nezměrný jest v lásce, otče Jene, a trestá-li, jest nezměrný v své pomstě. Zem naše byla hnízdem Ancikrista a pelechem všech šelem. Bůh v své lásce jí poslal jako Israeli kdysi své muže horoucí a vyznavače, Milíče, mistra z Janova a Husa... A tento upálen byl zlostí lidskou před zhanobeným oltářem a trůnem. Tu Hospodin dal dopadnouti meči 28 a poslal lidu Jozuu, tož tebe. Tys císaři dal, což je císařovo a co jest božího, ty vrátíš Bohu. A Spasitel náš, otče Jene, pravda, byl láskou. Ale božská láska tato musila klnout v rozhorlení pomsty jak městu Betsaidě tak Chorazainu. A láska ta, ač věděla, že zhouba na Sion lehne, nechránila města, neb vymklo světlu se a spělo do tmy, ba, nechránila oltáře ni chrámu, neb byly zhanobeny zlostí lidskou... Meč boží vedeš, mečem božím biješ, duch páně s tebou – budiž kliden, otče. Žižka:
Však pouze v tom je, kněže, síla moje... Nazítří, Petře, vyšlem rychlé zvědy, zda sjízdny jsou už cesty, a zda vody roztálým ondy sněhem posílené se vrátily už v obvyklá svá lůžka. Chcem zaměřiti k Hradeckému kraji a ztrestat šelmu Čeňka a ty druhé... Jdi spat už, kněže. Položím se také a proto mohu zavřít oči tvoje. Kněz Petr:
Pán s tebou, otče! Žižka:
Také s tebou, Petře! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je ticho. Odech bratří z blízkých stanů slyšeti mohu. Úder koňských kopyt, jímž spící zvíře mimovolně bije... 29 Bdí Bůh a hvězdy... Hospodine Bože, jenž vševidoucím zrakem vnikáš v hloubi všech ledví lidských, račiž popatřiti do duše mojí a rač vyplniti vše, co tam vidíš. Udělal jsi slepce svým mečem, nástrojem své svaté vůle, jsem v pokoře tvým, bez tebe nic nejsa a dát rač, abych směl být tak i dále a provedl svůj úkol do posledka. Dej očistit mi naši českou zemi od zloby cizí, od neřádů vlastních, dej plevel sežat mi a dáti ohni a rozprostřít rač nad ní mír svůj potom, by každý, i ten poslední z těch malých, syn její klidně žil a volně dýchal, prost domácího jha a pout prost cizích, v bezpečí maje všecko, což jest jeho, krov domu, rodinu i pole svoje. Proud milosti své vylij na nás potom, a řeku dobroty své na zem naši, vrať království své zase lidu svému, a vůle tvá buď na zemi jak v nebi! 30
Básně v knize Apoštolové (in Svědomím věků 5, in Macharovy spisy, svazek 18):
  1. NEDĚLE PRAŽANA V ROCE 1412
  2. V CREMONĚ R. 1414
  3. HUS
  4. CHELČICKÝ
  5. ŽIŽKA
  6. JEANNE D’ARC
  7. CHELČICKÝ PO BITVĚ U LIPAN
  8. ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
  9. SAVONAROLA
  10. CHRISTOFERO COLOMBO
  11. O PRAVÉM PŮVODU ANTIKRISTA ŘÍMSKÉHO, KTERÝŽ SE NAZÝVÁ PAPEŽEM ALEXANDREM VI.
  12. O MUČEDNICTVÍ TŘÍ PANEN, VÍRY, NADĚJE A LÁSKY
  13. HISTORIE O NOUZI PAPEŽE LVA X. A O DOBRÉM OBCHODU, KTERÝM SI OD NÍ POMOHL
  14. KOMETA
  15. VIDĚNÍ SEDLÁČKOVO
  16. KONEC SVĚTA...
  17. BEN ABRAM
  18. MATEMATICKÝ PROBLEM
  19. LUTHER
  20. SELSKÁ REBELIE
  21. O NEBI STARÉM A NOVÉM
  22. ZA ČASŮ MATYÁŠE KORVINA
  23. PAN HYNEK ZE ŠVAMBERKA
  24. A. DÜRER MALUJÍCÍ HLAVU SPASITELOVU
  25. NOCTURNO SEVILLSKÉ
  26. OBRAZ NA DOMĚ WITTENBERSKÉHO SUDÍHO
  27. CALVIN
  28. IGNATIUS LOYOLA
  29. BALADA ZE ŠPANĚL
  30. KAREL V.
  31. PROCHÁZKA PIA IV.
  32. CAR IVAN HROZNÝ
  33. TUREČTÍ ZAJATCI
  34. KŘESŤANŠTÍ ZAJATCI
  35. NOC BARTOLOMĚJSKÁ
  36. SHAKESPEARE
  37. KRÁLOVNA ALŽBĚTA NAD ORTELEM MARIE STUARTKY
  38. KRAJINA
  39. FERDINAND ŠTÝRSKÝ
  40. KORUNOVAČNÍ KVAS KRÁLE FRIEDRICHA Z FALCE
  41. NA BÍLÉ HOŘE V NOCI K 9. LISTOPADU 1620
  42. DŮVĚRNÝ DOPIS
  43. VEČER JANA MYDLÁŘE V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621
  44. FERDINAND II.
  45. KOSTI ŽIŽKOVY
  46. APOŠTOLOVÉ
  47. KAREL Z ŽEROTÍNA
  48. TRAGEDIE
  49. ZÁTIŠÍ
  50. ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY
  51. DIPLOMATKA
  52. TESTAMENT
  53. ČESKÁ KRAJINKA
  54. TULÁK
  55. VALDŠTEJN
  56. GALILEO GALILEI S MILTONEM NA TORRE DEL GALLO
  57. VALTER Z LESLIE
  58. OBRAZ VENUŠE
  59. KOMENSKÝ
  60. CROMWELL U MRTVOLY KARLA I.
  61. DRAGOUN CROMWELLŮV
  62. VE VÍDNI, 12. ZÁŘÍ 1683
  63. PÍSEŇ O BITVĚ U ZENTY
  64. KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK...
  65. Z ČESKÉ VSI
  66. HRDINA LIDU