NEDĚLE PRAŽANA V ROCE 1412
Jak ten den páně proběh příjemně! Slunečko s nebe zářilo tak mile, a slovem božím v svatém Betlemě Mistr Jan těšil duše provinilé. A odpoledne když se v kratochvíl počestné cechy ku Vítkovu braly, šly kol mých oken, pěkný hled to byl a muziky do kroku čile hrály. A pak jsem viděl krále Václava, s psovody, chrty spěl ke Kundratici, jak slunce zářila tvář laskavá a děkoval mi milostivou lící. A potom večer starý písař Vích v hospodě všem nám při chladivém moku vyprávěl mnoho z krajů dalekých a z událostí za svých mladých roků. 9

V CREMONĚ R. 1414
Fondalo tyran seděl při konvici a pil a klel: U ďábla, jisto dnes, že naplít měl bych ve svou vlastní líci, neb mizerný a hloupý byl jsem pes. S císařem papež hostmi mými byli a vyjedli mě, čerti proklatí, má dobrá vína hrdly svými lili, jen břečkou lze teď žízeň zahnati. Sigismund, šelma ryšavá a podlá, barbarský Němec, šejdíř prolhaný, prý v Kostnici teď církev spravit hodlá a zbavit chce ji rezu pohany. A svatý otec, Jan Dvacátýtřetí, Baltasar Cossa, z dávných pirat let, ten mistr jedu, davič žen a dětí – a ti dva chtějí napraviti svět! Já, lotr rovněž, před nimi se shýbal a požehnání dáti sobě dal a Němci ruku, kněžouru hnát líbal a nestyděl se, ani neusmál. A na Torrazzo jsem je vedl běže bez dechu jako mezek v rozletě a vykládal jim, takové že věže nenajdou druhé více na světě. 10 A stál tam s nimi, ukázal tok Padu a Piacenzu, širou rovinu, Mantuu, Parmu, bílý Milan vzadu – ach, zbít bych měl se za tu hodinu! Proč neshodil jsem bestie ty dolů! Svět křesťanský moh míti pokoj dnes, já dobré víno ještě na svém stolu – oh, Fondalo, tys pitomý jen pes! 11

HUS T. G. Masarykovi
Pře jeho došla cíle cesty svojí, čas jeho Noci Veliké byl blízko. V klášterní kobce u Bosáků čekal na chvíli, kdy mu přikázáno bude oslavit Pána ještě naposledy a dát mu v ohni vetché tělo v oběť. Psal za dne listy přátelům svým do Čech a pořízení činil o všem, co tam zval jměním svojím. Odkazoval knihy moudrého mistra Viklefa svým druhům, své sukně žákům zvláště odevzdaným, pozdravy známým, lásku svou všem Čechům. A všechny prosil, aby pevně stáli v poznání čistém, věrni slovům Písma, jak z jeho úst je slýchávali kdysi – tak psal a síle je, sám sebe sílil. Neb v noční tmě, kdy hvězdy dívaly se, vcházela k němu bolestivá chvíle, jež sestrou kdysi getsemanské byla. V tom tichu, kdy svět hříšný umlk, zmizel, a bděly hvězdy, hovořila Věčnost – svůj život viděl bez viny a čistý a zlobou k strašné smrti odsouzený. Na domov vzpomínal a všecku lásku, jež poutala jej v rodné zemi k světu, a bylo teskno mu, a duše jeho v úzkosti modlila se slovy Páně: 12 Možno-li, otče, odejmi ten kalich od zemdlených rtů mojich... A tu schvěla se jako anděl s číší občerstvení Naděje plachá v síňku duše jeho: Snad přec uvidí zase zemi svoji a k svým se vrátí!... A když sen mu zavřel horečná víčka, viděl sebe doma, v Betlemské kapli, rodnou řečí mluvil k těm všem, kdož bez klamu a lsti a falše mu naslouchali – duše jeho při tom prohřáta byla prozlaceným teplem dne májového... Bílý den mu přines zas přesvědčení, že je v cíli dráhy, čas jeho Noci Veliké že blízko – sah po peru, psal listy; síle svoje, svou duši sílil, aby neklesala. – – O pátém červenci v síň jeho vešli biskupi čtyři, vyslancové sboru a čeští páni. Naposledy ptal se sbor knížat církevních, zda přizná bludy, jež psal a kázal, zda je odvolává, by tělo zachoval i spásu duše. A nežli mohl odvětiti těmto, pán z Dubé za ruku jej jal a řekl: Hleď, mistře Jene, my zde, druzi tvoji a průvodci, jsme lidé neučení, nám nelze radit tobě, sám viz tedy: mníš-li, žes chybil, odvolej a vyznej; 13 však nevinen-lis, v poznané stůj pravdě až k poslednímu dechu v chvíli smrti. I patřil mistr v zaslzené zraky českého pána – ale zrakem duše uviděl náhle bezpočetné oči z otčiny svojí: zbožné Petry s Dorou a Kateřiny s čeledínem jejich, Jiříka kněze, paní na Zderaze i mistrů Jesenice, Mikuláše, doktorů mnohých, písařů i žáků, Martinka mistra, Křišťana a Petra, Henryka Lefla, Margrety a Skůčka, dcer měšťanských i paní, bratří v písmu, čeledi dvorské, prostých řemesníků i jasné králové – ty oči spatřil, jež připjaly se ke rtům jeho vždycky, když kázával v své milované kapli – a dále viděl zraky prostých lidí, kdož přišli k slovu Páně v Kozí Hrádek a na Krakovec: z pod plachetek září nad jasnou pravdou oči žen a dívek, zrak veských plebánů plá odhodláním v poznané pravdě jít a vést i jiné, zrak zemanů a rytířů mu dává své paže s mečem v službu vůle boží, a oči sprosťáčků mu podávají za obět to, co mají, celé žití – i Čecha vidí, vojáka, jenž v březnu s Poláky návštěvou byl v celi tady: po slavných bojích s hrabivými Němci se ubírali k Praze, k službě krále, Čech zeman byl, měl jedno oko pouze a okem tím se díval v líc mu pevně, 14 když promlouval k nim – pohled oka toho se sty a sty těch očí zírá na něj. Všem těm dal kdysi světlo ve tmu duše, života smysl, ukázal jim cestu, ti jemu věřili a věří v něho – je možno zklamati je? Odvolati, co jim též patří a ne jemu pouze? I vešla síla hrozná v duši jeho, tisíců síla, síla všech, již z dáli sem k němu hledí. Ne za sebe pouze i za ně mluví: Pane Jene, věztež, že kdybych bludy býval psal a kázal, chtěl odvolat bych jistě poníženě, však svědkem Bůh mně: žádám, ukažte mi, že bloudil jsem! Zrud prudkým hněvem v líci z biskupů jeden: Moudřejším chceš býti, než sbor náš celý? Usmál se a řekl: Nuž, poučte mě, rád chci odvolati. I potakali hlavou biskupové: Jak zarputilý je ten kacíř v bludech! Nuž oheň vyžere ti šalby z duše a strusku její uchvátí pak ďábel a tovaryši jeho, džbáne hříchů! On vítězně se usmál – vidělť nyní sta a sta očí z dálky zírat k sobě, těch očí lidí drobných, neučených s vděčností vroucí, odanou a prostou, a řekl pevně: Kristus na nebesích 15 mým jediným je soudcem spravedlivým, mým doufáním a pevnou vírou mojí. Zde vítězí, kdo přemožen tu bývá. – – – – – – – – – – – – – – – – – – A k soudci tomu pevný šel dnem příštím ohnivou branou z soudů toho světa. 16

CHELČICKÝ
Na hrází rybničné o zářijovém dni, když slunce přešlo již svůj vrchol polední, dva muži sešli se a sedli k hovoru. Rovina kolkolem. Na západ v obzoru Vodňany týčí se. Podzimní vítr vál a čeřil rákosí a vody krumploval. – Biskupec:
Já knězem Lukášem tě žádal, Petře, bys přišel sem a pověděl dle pravdy, co slyšíš o nás, potom sám co držíš o tělu Kristově? Hle, vstali mnozí a učí tak a jiní jinak zase. Chelčický:
Já slyším, ani jedni dí, že dobře, a druzí zas, že zle držíte, tvrdí. Sám mním, že tělo Krista ve svátosti se nerodí a netvoří; svou mocí a slovy svými, jež jsou na rtech kněze, Bůh působí, že v této chvíli v chlebu i tělo Kristovo i způsob chleba ve stejné míře svorně spolubývá. Biskupec:
A právě tak já držím podle Písem a snažil jsem se odlišit vždy všecko, co křivý rozum lidský přidal k tomu. Chelčický:
Však myslím, o to nejde, co mám držet, leč kterak žíti. Nestačí jen slovy 17 vyznávat Krista, ale jíti za ním po cestě skutků. Jinak sloužíš šelmě a Antikristu. Říše Kristova je říš svobody, kde člověk přirozeně se k dobru nese; potřebí v ní není ni králů, ani pánů, neb moc světská jest zlo, jež má svůj kořen v hříších lidských, a roste, aby hříšným metlou byla. A křesťany-li budem podle skutků, pak není třeba králů ani pánů. – V té chvíli u Vodňan se veliký křik zdvih, z děl rány zahřměly a v tonech trhaných zpěv mocný zavál sem, to píseň Táboru se lila divoce po země prostoru. A do ní na novo děl rachot zaduněl, kouř bílý nad městem se zdvihl, k nebi chvěl, a vítr, jenž ten hluk nes širou plání sem, hrál sobě rákosím i vodním zrcadlem. – Biskupec:
Slyš, chvíle šturmu! Bratr Žižka bije k zdem proradného města, jež se dalo zmást hlasem rufiána Rožumberka. Teď pomstou boží stihne Žižka všechny, kdož příkoří a zlobu prováděli v kalichu bratřím. Hospodine Bože, stůj při těch, kdož jdou za příkazem tvojím! Chelčický:
Jak můžeš dít o pomstě Boží, kněže!? Zda odvolal Bůh kdy svá přikázání, jež na Sinaji do kamene napsal? 18 Což neplatí už jeho: Nezabiješ? A nepokradeš? Neučiníš bratru násilí více? – A když neodvolal Bůh příkazů těch, neklamete, kněží, a neklamou-li mistři lidu toho, když mlčí k věcem těm, je omlouvají? Hleď, mistr Jakoubek mě kaceřoval, když v Praze kdys já nadhodil jsem jemu, zda z Písma důvod měl by k těmto věcem, k násilí, boji, vraždám, loupežením – on nezapřel a vyznal: nic tam není, však staří svatí církve takto praví a církev sama takým žitím žila. – Biskupec:
I já tak chtěl ti nadhoditi právě! Chelčický:
Odkud že pijete to, muži tiší, posvátných postav takovouto vědu? Hle: „staří svatí církve“, „církev sama“ – či může, smí-li církev a ti svatí rušiti Krista? Piješ z kalužiny, již porodil dešť kdesi na silnici, když vedle v řece zdravá voda běží? Hle, vy se osupíte na každého, kdo v pátek trochu masa z vepře pojí – krev lidská prolitá před tváří vaší však svědomí vám nijak neobtíží. Či odjal někdo svědomí vám vůbec? Biskupec:
Ty tedy veskrz církev zavrhuješ? 19 Chelčický:
Mluv o křesťanství! Bylo čisté pravé až k časům Konstantina Velikého. Když papež Sylvestr jej vpustil v víru bez změny života a hříchů plna a se vším panstvím, právy pohanskými, tu křesťanství se vesměs zpohanštilo. A jako papež císaři dal Krista, tak papeži dal pohanství své císař. A od té doby obě moci svorně se dělí v světa vládě. Jedna druhou bratrsky drží, obě obracejí k sobeckým účelům svým všecko v světě. Papeži, mistři, doktoři a kněží, císařští satrapové, udělali světského pána chranitelem církve. Tak ostrost meče nyní Bohu slouží, kraj ohněm lehá jenom v službě boží, krev prolévá se jen k libosti nebes. – Biskupec:
A nečteš u Mojžíše, u Josuy, že činí Hospodin lid vyvolený nástrojem vrchovaté pomsty svojí? Chelčický:
Tak bylo dřív, než Kristova krev svatá zem vykoupila. Není místa na ní, jež nebylo by navždy posvěceno, a není hříchu, jenž by nebyl omyt jak do minula, tak i do budoucna. Od Golgathy věk započal se nový, věk míru, lásky, podle vůle Boží. 20 Jsou přikázání dána: Bůh víc nechce, než aby lidstvo dle nich žilo nyní. Pryč s meči, soudy, klatbami a vraždou, pryč s mocí, ať je duchovní či světská! Synové Boha jsme a bratří v Kristu! Biskupec:
A Němec-cizozemec? Chelčický:
Bratr tvůj jest. Biskupec:
A Zikmund římský? Chelčický:
Vašeho zla zlem jest. – Zpěv boje z dálky zněl a děla hřímala. Obloha nad hlavou se čistě modrala a pod ní ztrácel se i hluk i bílý dým. A vítr vodou hrál a šuměl rákosím. – Chelčický:
Hle, vraždí Tábor, vraždí Řím i Praha. Žil Kristus? Vykoupil nás? Kněží jeho i zde i tam svátosti rozdávají a tělo páně kladou do úst hříšných, a přečasto svou znesvěcenou rukou... Vás, kněze táborské já rád měl více, než kněze jiné, protož žel mi také vás víc, než jiných. Dvakrát žel mi nad to těch lidí pošetilých, kdož jdou s vámi, neb oni drží jinak, vy též jinak – 21 a všichni křivě. Z daleka a temně a v podobenstvích promlouváte k lidu, lid život svůj pak upravuje maně po rozumu svém. Neboť lid ten vidí, že kněží též své žití upravují po chuti svojí, cechujíce v noci při pivě, víně, vrhcábech a tanci, a v smilnění a freji. Shovívání má lid ten k hříchům svým i hříchům kněžským. A dí-li kněz mu někdy při kázání: Hleď k tomu, co my velíme, a nehleď, co činíme (blud činí pak i učí), tu lid si myslí: Slyším, co mi pravíš, a dle své chuti, jak ty, žíti budu – V tom vítr, který táh nad jejich hlavami a hýbal rákosím a šplouchal vlnami, nes výkřik vítězný od městských zdí a bran a potom ztichlo vše: hlas lidí, hukot ran –, jen vítr podzimní po širé pláni vál a čeřil rákosí a vody krumploval. – Biskupec:
Jsi přepjat, Petře. V jiném světě žiješ, než tento náš je. Však my také nejsme s našeho světa řádem spokojeni a převrátit a obnovit jej chceme. Když potopou Bůh trestal svět – též vraždil, když Sodomu chtěl zničit – nelitoval. Meč boží pomsty nesem českou zemí a dopadat mu dáme na vsi, hrady i hříšná města – viníky jen trescem, šetříme dobrých. Boříme, by místa tu bylo pro svět lepší, lepší lidi. 22 List napíši ti, Petře, o těch věcech, neb k rozhovoru více času není. Ten pokřik slyšels? Vodňany jsou vzaty a chvíle pomsty Páně přikvačila. Jest kněží několik tam, kteří dříve kdys pod obojí svátost rozdávali, leč zpětili se, když pán z Rožmberka, přilehnuv k městu, dobyl ho a zvrhl. Do vápenice uvrženi budou a spáleni... Duch Páně budiž s tebou! Chelčický:
Jak spěchá rychle k mordýřskému soudu!... Vsi, hrady, hříšná města chcete bořit, by místa bylo pro ty lepší lidi... Zvrácenost taká! Každý musí v sobě sám zničit člověka, jímž dříve býval, sám sebe lepšího dát potom světu... Jdi, blázne z bláznů!... A přec svatou krví kdys na Golgathě on též vykoupen byl i jeho bláznovství i všech těch druhých. A není propasti i sebe hrubší v té lidské duši, kam by proud ten svatý byl nepronikl... Bože na nebesích, tvé velké tajemství je nevýzpytno! – Je ticho na nebi a ticho na pláni. Rezavou travinou se vítr prohání a padá v rákosí a do vod zčeřených. Jest jasna nebes báň, a kraj je smuten, tich. 23

ŽIŽKA (1423)
Žižka:
Je ticho venku. Z vlhkého pak chladna lze cítit, noc že valně pokročila. Kněz Petr:
Už Bůh jen bdí a na nebi hvězd počet a dole, otče, ty a stráže naše. Žižka:
A tvoje oči? Kněz Petr:
Šťastny, že být mohou dnes zrakem tvojím. Nechce se jim spánku. Žižka:
List bratřím Valečovským Laudát poslal? Kněz Petr:
Po schválném poslu. Žižka:
A ty výzvy městům? Kněz Petr:
Jsou rozeslány. Žižka:
Budeme se bíti zas tedy s Zikmuntem a panem Čeňkem o boží při. A s Němci o při svoji. 24 Kněz Petr:
A v obém přispěje Bůh spravedlivý. Žižka:
Což rána ženy Proškovy? Je lepší? Kněz Petr:
Ne, otče Jene. Nechce přát jí klidu. Ulehnout nechce. Poraněným slouží a sebe nedbá. A když služby není, jim z Písem předčítává. Žižka:
Tvrdošíjna! Rci dětem, kněže, aby natrhaly u cesty rostoucího jitrocele, a Prošková ať rozmačká ty lístky, až mastí budou, tou ať potře ránu a zaváže. Mně v Polsce častokráte jitrocel pomoh. Zimnici-li mívá, ať kořen jeho vaří a ten odvar požívá s mlékem. Písma čítat může, leč k obsluze dost zdravých sester máme. Kněz Petr:
Poslechne jistě, když tak vůle tvoje. Žižka:
A mládež tábora je dobré mysli? Kněz Petr:
Je šťastna dětstvím svým. Při službách božích mladými hlásky chválí Pána Boha a výklad kněží zbožně poslouchává. 25 A potom chlapci vyberou se v luka a skotačí a zápasí a křičí, jak zvyk už hochů. Ale hrám těm tolik se neodají, aby nepostřehli, kdy tu či tam se houfec bojovníků k besedě sejde: zanechají všeho a jako vrabečkové mezi drůbež ve chvíli, kdy se zrní sype, běží a vetrou se v ně, naslouchají řečem o bojů příhodách a pomstě boží, zrak jiskří se jim, milovat se učí, co zákon boží velí, vyrůst touží a palcátem vlást jako otci jejich. Děvušky hravé loutky sobě strojí (z těch cetek, jež jsme v loňském lednu našli ve vozech Zikmuntových nad Sázavou), když ku hře chvíle. Jinak pomáhají svým matkám, ať to vaření či šití, tak opravdově, že se neubráníš úsměvu blaženému vida vážnost a zaujatost v hravých obličejích. Žižka:
Tábora naděj... Zavedeš mě, Petře, až zítra budou zpívat, v blízkost jejich, rád poslouchám ten hlahol svěžích hlásků... – Což onen Pražan, který ondy přišel v náš tábor, touže vejít do bratrstva? Kněz Petr:
Vlk šerý je to. Hejtman Koudel zítra ti předvede jej. Byl dnes s pícovníky – však přistižen byl, že se více stará o bílé groše: vrážel do stavení 26 a lidi hrdlil. Ba, i děvče zdávit chtěl v jizbě jedné a když dopaden byl, prál, že to papeženka, že svou vůli provésti může. Žižka:
Bude spálen za to plaz zatracený! Však už hlas ten jeho mi divně zněl a proto jsem jej svěřil zvlášť dozoru a očím Koudelovým. Ah, Pražan! Praha! Však to jasně cítím, že nikdy není pevné spolehnutí na ně a na ni! Dojde ještě k účtům a platiti se budou dluhy všecky, ty zánovní i ony zastaralé! – – Viz, kněže Petře, čets mi ondy příběh o potrestání Achana, jenž loupil ve svatém boji pro sebe, jak dneska ten člověk pražský – kamením lid všecek jej uházel a spálili jej ohněm, jak Jozua byl kázal, vůdce lidu. Po rozumu mém proto zničen plevel, že Hospodin by mohl vstáti k pomstě a niče plevel, zničil by i klasy. A proto bratrstvo být čisto musí, by nebyl pokoušen hněv Hospodinův. Tak, Petře, držíte i vy též, kněží? Kněz Petr:
Tak, otče Jene. Žižka:
Pověz ještě, kněže: Hle, z Písem ty mi čítáš i ti druzí... 27 Když Nový Zákon byl to... víš, ta místa, kde Spasitel nám káže trpět, mlčet, a v líc-lis udeřen, dát druhou k ráně a milovat i svého nepřítele – já v nocích na to myslil o těch věcech, a obavy a tesknoty mě jaly, zda moje cesta je dle vůle páně? A pak jsem zase připomněl si všeho: slov mistra Jana vřelých varujících před sítí, kterou ďábel na svět líčí, a hrozné smrti jeho v Konstancii, úkladů šelmy Zikmunta a Říma i zrádců domácích – a hned jsem cítil, že nelze jinak, že bych krev svou zradil a duši škrtil... Nyní, když mi čtete z knih Mojžíšových, Jozuy a Soudců, jsem kliden sic a důvěry pln pevné jak v sebe tak i v milost Hospodina – leč přece časem šelestí mi v duši hlas pochybnosti – pravda, zlehka, slabě, jak osyka, jež chví se, třeba nevál dech vánku nejmenší... Nuž, ty co o tom? Kněz Petr:
Bůh nezměrný jest v lásce, otče Jene, a trestá-li, jest nezměrný v své pomstě. Zem naše byla hnízdem Ancikrista a pelechem všech šelem. Bůh v své lásce jí poslal jako Israeli kdysi své muže horoucí a vyznavače, Milíče, mistra z Janova a Husa... A tento upálen byl zlostí lidskou před zhanobeným oltářem a trůnem. Tu Hospodin dal dopadnouti meči 28 a poslal lidu Jozuu, tož tebe. Tys císaři dal, což je císařovo a co jest božího, ty vrátíš Bohu. A Spasitel náš, otče Jene, pravda, byl láskou. Ale božská láska tato musila klnout v rozhorlení pomsty jak městu Betsaidě tak Chorazainu. A láska ta, ač věděla, že zhouba na Sion lehne, nechránila města, neb vymklo světlu se a spělo do tmy, ba, nechránila oltáře ni chrámu, neb byly zhanobeny zlostí lidskou... Meč boží vedeš, mečem božím biješ, duch páně s tebou – budiž kliden, otče. Žižka:
Však pouze v tom je, kněže, síla moje... Nazítří, Petře, vyšlem rychlé zvědy, zda sjízdny jsou už cesty, a zda vody roztálým ondy sněhem posílené se vrátily už v obvyklá svá lůžka. Chcem zaměřiti k Hradeckému kraji a ztrestat šelmu Čeňka a ty druhé... Jdi spat už, kněže. Položím se také a proto mohu zavřít oči tvoje. Kněz Petr:
Pán s tebou, otče! Žižka:
Také s tebou, Petře! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Je ticho. Odech bratří z blízkých stanů slyšeti mohu. Úder koňských kopyt, jímž spící zvíře mimovolně bije... 29 Bdí Bůh a hvězdy... Hospodine Bože, jenž vševidoucím zrakem vnikáš v hloubi všech ledví lidských, račiž popatřiti do duše mojí a rač vyplniti vše, co tam vidíš. Udělal jsi slepce svým mečem, nástrojem své svaté vůle, jsem v pokoře tvým, bez tebe nic nejsa a dát rač, abych směl být tak i dále a provedl svůj úkol do posledka. Dej očistit mi naši českou zemi od zloby cizí, od neřádů vlastních, dej plevel sežat mi a dáti ohni a rozprostřít rač nad ní mír svůj potom, by každý, i ten poslední z těch malých, syn její klidně žil a volně dýchal, prost domácího jha a pout prost cizích, v bezpečí maje všecko, což jest jeho, krov domu, rodinu i pole svoje. Proud milosti své vylij na nás potom, a řeku dobroty své na zem naši, vrať království své zase lidu svému, a vůle tvá buď na zemi jak v nebi! 30

JEANNE D’ARC (1429)
Nebeský rytíři, ty bílý archanděli, již poslechnu, již neodmlouvám více... V tvých očích modré plameny se chvěly a bledým zlatem leskla se tvá kštice. A slova tvá jak tony harfy zněla, že Pán a Bůh shled na tu naši bídu, že milá jsem Mu a že chce, bych spěla na pomoc králi, Francii i lidu. Dvě vzácné panny po boku ti stály, vím, Marketa a Kateřina svatá, mé ruce jaly, rty mé zulíbaly, dech jejich byl jak fialka a máta. Již půjdu, svatý anděli můj bílý, jak přikázal jsi. Neodmlouvám více, já vím, že tys dal pažím mojim síly, že tys mi v duši rozžeh zářné svíce. A najdu meč, jenž za oltářem v zemi ve Fierbois je dlouhé věky skrytý a bílý prapor vezmu s liliemi a ke králi mě ponese oř hbitý. Jsem prostá dívka, válečnická práce mně cizí jest – však, anděli můj bílý, tys povelel, já provedu vše v krátce, neb pohled tvůj mě vede, chrání, sílí. 31 Ráj slíbily mně svaté panny obě, až dílo svoje v slávě dokončíme... Ráj, kde zřít budu moci v oči tobě, anděli bílý! S Bohem, Domremy mé! 32

CHELČICKÝ PO BITVĚ U LIPAN (1434)
Od meče zhynuli, že mečem vládli. Jak omámené stádo vylákali je lestně z vozů, odřízli je od nich a vraždili, co jiní v hradbu vnikli a vraždili, až země krví zvlhla. A v posled vyloudili zbytky jejich do stodol prázdných, zavřeli a vztekle krov zapálili... Mní, že takto dali mír páně všechněm lidem dobré vůle... Kdys plamen v Kostnici, teď na Lipanech a řeka lidské krve plyne hlučně od onoho sem k tomu... To je všecko. A kněz má zase duše, císař těla a ničeho pak není, co by zbylo pro krále nebeského. Zdraná zase je Petrova síť císařem a knězem, velkými velrybami pohanskými, a drát ji budou pokolení s erby, hrazená města, potomstvo to Kaina, kolejští mistři, mnišstvo mnohotvárné a kde kdo více. Svatým jmenem Krista pozdvihli meče, pochodně a cepy, zem spustošili přede tváří nebes a lidé zvlčili se... To je součet let bouřných, divých, zlostných, nerozumných. A přec mi líto jich, těch žalně zbitých, vždyť nejbližší mně byli ze všech lidí a bloudili jen v dobré víře svojí... Hle, Pravda páně vešla v českou zemi, jak nikde jinde, pohanstvím svět živ byl 33 a všude žije; po stech a stech letech dal sestoupit jí Kristus na svět znovu. K nám přijít ráčil, nás chtěl vyznamenat – Jan Křtitel druhý, mistr Hus, mu činil přímými cesty jeho – ale běda! Byl v duších nepořádek, zlo a temno, nic poklizeno... Satan nutkal nad to k prolití krve – prolili ji rádi a tolik prolili, že Pravdě páně nezbylo místa, kam by vložit mohla svou čistou nohu. Ze země nám ušla a Bůh jen ví, kde odpočine nyní. Tma všude... a v mé duši mdlo a smutno... 34

ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
Ti Češi všichni mají v očích dýky, a panny jejich nijak nedovedou jak Němky, Uherky a tmavé Vlašky zasmát se pohledem ti z očí v oči – – Ta Praha vůbec... podíváš se z okna a spoustu věží vidíš jako prsty vztyčené k nebi, hrozící ti přísně – – za černým vrchem hasne deně slunce, jak hranice by hořela tam kletá, ta jejich hranice, kde pošetilý a paličatý kněz dal vale světu – – A Vltava se ložem svojím valí krvavá, těžká – – tolik asi krve mě zem ta stála – – Sáhneš po poháru a víno zas má jenom barvu krve a trpké je, jak zde to živobytí – to bůh ví: otec sázel tu a pěstil burgundskou révu – já, syn jeho, piji pelyněk tady – – Kažte připraviti, nosítka moje – nechci umřít tady a žít už docela ne v tomto městě – pryč odtud – přes Jihlavu, Znojmo, k Vídni pod modré nebe, k usmívavým lidem, pryč rychle od těch hořkých poustevníků, a z města, které mučírnou je mojí – – 35

SAVONAROLA
Má v duši obraz, jak by svět měl býti dle srdce Krista. Ale svět je jiný. Nevěstka hříšná, nechce znát své viny a bláznivě se k zatracení řítí... Splet z hrůzy bič a jal se v líc ji bíti. Smích zašel jí. V tvář used děs jí siný. V šat oděla se z hrubé pytloviny. A bila čelem klnouc svému žití... Mnich ustal. Hotovo vše. Bohu sláva! I nestaral se dál o kajicnici. Ta vstala: Jaký blázen jsem to byla! A ruce kolem šíje mnicha vila a kličku zvolna na hrdlo mu dává, pak zadrhne a vleče na hranici. 36

CHRISTOFERO COLOMBO (V noci 11. října 1492)
Jak možno nevěřit? Jak pochybovat? „Na břehu moře Rudého u Elat a v zemi Idumejské stavěl lodi. I poslal Chiram na těch lodích plavce, cest mořských znalé, sluzi jeli s nimi, jež Šalamoun král pro to zlato poslal, ti všichni do Ofír se přeplavivše, tam centů zlata čtyři sta a dvacet –“ tak Písmo dí, ta pravda všech pravd prvá, a neřek jsem to lidem malodušným už tolikrát – jak nevěřiti Písmu? Ví o Ofíru, zemi zlatonosné, a cestu zná a udává ji jasně: po moři Rudém k jihu, v ono pásmo, kde vody žárem v poledne se vaří, a podél žlutých břehu Arabie až k Indii – a tam je kdesi Ofír, jak Plinius dí, Argyre a Chryse, zem stříbra, zlata, lidí hnědé barvy a rostlin, jež jsou zázračnými léky, a opeřenců, kteří nejsou méně, než zářné, létající drahokamy. Ba, Solinus dí, že i půda jejich je místo prsti ze zlata a stříbra, a Isidor pak, že i hory jejich jsou z týchže kovů, ovšem ostříhány že draky, nestvůrnými pololidmi. Oh, Portugalci postřehli to záhy a hladem zlata hnáni svěřovali své touhy zlosti vln a nebezpečím neznámých moří, úskočnosti větrů, 37 osidlům, strázním druhu všelikého leč moudrost Boží zahalila Ofír a nedala jim proniknouti k němu, nebylať dosud chvíle Jeho času... Mně, Hospodine, připravils ten úkol, já nástrojem jsem mocné vůle Tvojí! Tys osvítiti ráčil Gorricia, a frate Gorricio duchu mému, – jenž od let dlouhých v nejistotě čekal, tu jistotu jen maje, že je určen k úkolům velkým – podal světlo ono a řek mu: Vstaň a poslyš! Čas je tady, jak svatý Augustinus, Aristotel a Plinius a jiní oznámili. A ty jsi onen, o němž Seneca děl, že přijde v čas, kdy moře rozšíří se, zem nová objeví se v slaných vodách a Thule nebude už koncem světa. A já mu řekl, že by nutno bylo plout od Ultima Thule, z Hispanie, a podle cesty sluneční loď řídit, neb má-li země naše formu hrušky, jak přesvědčen jsem, nebo tvar-li koule, jak míní učených svět, pak že jistě ta dráha na Západ je mnohem kratší a snadněji že dovede nás v Ofír, než dlouhá cesta kol Afrických břehů – a on tak schválil. A mně důvod řekl důvěry Boží: Vyvolil Bůh tebe, zem Ofír najdeš, stokrát více zlata tam leží, nežli lodi Šalamouna pobrati mohly. Najdeš hory stříbra a zlata lány, jak pšeničná pole 38 tam leží v šíř i dáli rozložena. A Hospodin chce, bys je přivez domů a králi dal, jenž zbytky nevěřících chce právě vybít z končin Hispanie. Dál Hospodin chce, by král najal vojska, co širá Evropa ho skytnout může, a vojsko připne kříže na svá prsa a povalí se jako proudy vodstva v zem zaslíbenou, svatou Palestynu, a osvobodí Jerusalem město a místa drahá z rukou Musulmanů... Děl takto frate. Potom smysly jeho tmou zahalil Bůh, hlavu jeho zmátl – kdo může zkoumat cíle vůle Jeho? I Mojžíš nedočkal se chvíle oné, kdy vkročil národ jeho v svatou zemi... Duch Páně se mnou – k velikému dílu jsem vyvolen a věřím, Hospodine, že ruka Tvoje víc mě neopustí. Proč reptají ti všichni? Proč jich pohled mě zlobně stíhá, proč si, hlavu k hlavě, šeptají věci zlé a plány kují? Lid malé víry... Hospodine Bože, nic nesklíčí mě. Tvoje Prozřetelnost nás vodí cestou, které nechápeme, jdem posměchem a zlobou, nenávistí, však věřím, Hospodine, jdeme k cíli. Tys dal mé víře sílu, plachtám mojim dals vítr východní a zraku mému jistotu pohledu, jenž krotí vzdory a vzpoury plavců mých i oficírů. 39 Jak Noemovi na vysoké vodě jsi poslal ptáka míru, holubici, tak nakázals mi letem ptactva svého běh lodí zařídit na jihozápad – a já Ti věřím. A já doufám v Tebe, že dáš mi Ofír, zemi světu skrytou, bych já Ti mohl vrátit Palestynu. Oh, jaký zázrak! co se nepovedlo císařům, králům, vojskům bezpočetným, já, plavec prostý, Christofero, nástroj v Tvé ruce svaté, provedu a zjednám. Máš zalíbení v těch svých dětech vody, rybáři byli Petr, Jakob, Ondřej, je plavcem ten, jenž jezera jich vrátí zas jmenu Tvému. A Tvé jmeno potom poletí slavně na pohanský Východ po říších nevěřících jako světlo – Hle, světlo! Jak by chodil kdosi tam v černé dálce sem tam s pochodněmi – hoj, Pedro, popatř, ty máš bystré oči – a Rodrigovi že poroučím přijít – tam – dívejte se – světlo bloudí nocí – ó moře, huč a zpívej Allelujah! Zem, Hospodine! Bože! Ofír! – Ofír! 40

KOMETA
Kometa zářná na půlnoční straně se objevila hněvná, zavilá, červeným světlem hlásajíc hněv Páně přísnými tresty zemi hrozila. Na vršek k božím mukám vyšli lidé a hledí na hrozebné zjevení potichu hovoříce, co as přijde a čeho že to asi znamení. Mor s hladem... Válka... Dědové se děsí. Jsou tiší muži. Chví se dívčice. Matičky slzí. Jenom hoši běsí nedbalou kuráž v odiv stavíce. 46

VIDĚNÍ SEDLÁČKOVO
Já ji viděl – duši biskupovu – půlnoc byla – nemohl jsem spáti – naduřelá vyšla asi z rovu – já ji viděl k nebi putovati. Berlu měla, tou se opírala o hvězdy a černých mraků nával, pomalu se kachní chůzí brala – jak pan biskup zde už chodívával. Šla a šla vám – tu ji dohnal letě bílý anděl – snad se k nebes bráně vracel z pochůzek svých na tom světě – a let srovnal podle kroků páně. Ale v tom nad šibeniční horou čert se zjevil – roháč nevídaný – porostlý byl kůží černou, sporou, křídla měl jak netopíří blány. A ten čert se k duši páně žene, že je jeho a že musí dolů, anděl prá však, že to biskup, že ne, že má místo u božího stolu. A čert vyčte všechny hříchy páně, všecko do slovíčka bez okolků, kterak chlastal, žral, a že jak káně zkazil každou holubičku holku. 47 Anděl poslouchá to s nevrlostí, křídla spustí dopáleně s ramen, biskup že je biskup, a že dosti, že má místo v nebi a že amen. Čert však na svém: pán prý spásu zmrhal a že vezme do plamenů pána – sápal se a plášť mu s oudů trhal, anděl dát ho nechce – podívaná! A jak, lidičky, pan biskup chvěl se, jak se krčil, jak byl hezky malý, a jak od nich obou vzdálit chtěl se, co se o něj hádali a prali! Pořádně se do sebe tam dali, křídly, rukama se o něj bili, peří, chlupy vám z nich poletaly až ten chumel zakryl oblak bílý. Jen jsem zaslech, jak pan biskup křičí do té pračky úzkostlivá slova: – Nechejte mě, nechci být já ničí, na zem raděj chci se vrátit znova! – 48

KONEC SVĚTA...
Co o tom soudit, nevím, hloupá ženská. Však lidé tvrdí, že tak stojí v knihách, kde zapsána jsou slova Spasitele, všech proroků a čarodějnic Sibyl, že přijde jednoho prý leta spásy zničení světa. To prý máme letos. Na Velký Pátek. A prý ona hvězda s hořící metlou, která tenkrát stála nad chlévem betlemským a vlídně svítíc třem svatým králům ukázala místo, kde nejvyší král v jeslích odpočíval, že prý ta hvězda letos přijde zase, však velká, nevlídná a trestající a její metla bude hrozně dlouhá, po celém nebi potáhne se kvapem a smete hvězdy, měsíc, slunce v moře a potom se k té naší zemi skloní a smete města, vesnice a hrady, tak, jak co stojí, hýbe se a žije z úrady boží v hlubokosti mořské. Na Velký Pátek letos... Pane Bože, což mohu já znát, bába neučená! Je strachu z toho tuze po všem světě. Za lesem tamhle zbořil se jim kostel a nechali tak – nač prý znovu stavět, když beztoho už přijde konec všeho? A s našeho vzal vítr kusy střechy, že lije se tam – ale páni řekli: nač opravovat, vydrží to chvíli a bude konec. Tak to všecko schází 49 a přípravy si každý strojí volně dle svojí hlavy. Náš pan hrabě sezval si rytíře a pány po vůkolí do hradu svého, kostkují a pijí a s děvčaty se baví, kterým z vesnic pan kastelán se dostavovat káže. A slečně z hradu na kvap vystrojili odavky slavné, neboť prý si přála života užít jako každá žena, když už jen málo užívat ho zbývá. A paní hraběnka hned po té svatbě odjela v klášter, zavřela se v celu a modlí se tam pod křížem a pláče. Zas jiný pán prý spočet jmění svoje a věci stříbrné a zlaté prodal židovi v městě – židé nevěří prý těm knihám našim, že by svět měl zajít, a kupují, kde kdo co prodat touží – tak ten pán prodal, zavolal si mnichy, dal spočíst si, co může spotřebovat až do dne toho Velikého Pátku, to ponechal si, ostatní jim vydal, by vymodlili spásu jeho duše, a žije vesele a spát prý nechce, by užil více. Kdo to všechno chápe? V podhradí u nás nikdo neodpírá hříšného těla rozkošivým přáním: i mladí žijí v bujném užívání i staří užívají jak jen možno. Ještě že opatrně dali kněžím, co honem dáti mohli, na ofěry. 50 A já tvor sešlý, žena pošetilá, jen čekám. Čekala bych takhle stejně, i kdyby konec světa přijít neměl. Vždyť užívat – jak může stará žena chtít užívat, chtít žít, chtít veselit se? A myslím jen, že výhodno by bylo v kostele strávit den Velkého Pátku, až objeví se hvězda s hroznou metlou. Je přece jenom kostel místem božím a byť by ho i nešetřila hvězda, přec v čas ten nemůže být tam tak strašno, jak někde venku, řekněm, mimo kostel. Tak připraví se každý dle své hlavy a v ruce Páně trváme zde všichni a doufejme, že Pán nás nepustí z ní, ať cokoliv se stane s tímto světem. 51

BEN ABRAM
Ben Abram, rabbi, bádal dny a noci v křesťanských knihách. Po dokladech pátral, že Ježíš nařizuje inkvisici a hrůzy mučíren a plamen hranic. Dny noci hledal. Náhle vstal, šel z domu a s rozářeným zrakem přímo mířil k dominikanům v síni inkvisiční. – Ctihodní otci, netřeba vám stíhat židovský národ! Můžete dál pálit cikány, Maury, ne však bratry svoje. Před tváří Hospodina jsme vám bratry. Je omyl, že jste vyznavači Krista. Náš Adonai je bohem vaším pouze. Jej vyznáváte. Jeho zákon stal se zákonem vaším! On, náš Jahve věčný, bůh pomsty, válek, tvrdé nenávisti, jenž neodpouští, řídí činy vaše. A jeho trůnem jsou jen srdce vaše. A jeho vůle řídí soudy vaše. A nevíte to, proto vám to pravím. Teď palte dál jen cikány a Maury, však ne už Židy, bratry v jednom bohu – tu dominikani se na něj vrhli. A druhého dne hořel na hranici Ben Abram rabbi. Dokud myslit mohl, myslil a myslil, až se dýmem zalkl. A dokud myslil, pochopiti nemoh, jak možno nepochopit... 52

MATEMATICKÝ PROBLEM
Řada čísel probíhala chvatně černou hlavou pana Belgiojosa, v prázdno zíral, ale viděl houfy lesklých zlaťáků a odhadoval počet jejich, houf ku houfu sčítal, potom vyzkoumat chtěl násobením správnost předešlého sečítání, nezvyklou tou prací velmi trudě plaché vědomosti svého mozku. Na to zabod přes stůl pohled v mnicha: – A ty pravíš, mnichu, že lze koupit odpustky všech sebe těžších hříchů? – – Indulgence na všechno mám, pane. – – Na lež? – – Na lež. – – Krádež? – – Krádež. – – Dobrá. Křivou přísahu? – – I na tu, pane. – A což vražda? – – Vše lze odpustiti, ovšem podle výše přesné taxy. – – Pověz ještě: jsi jist zcela, mnichu, po smrti že Pán ty věci uzná a že nedá trpět v pekle duši? – – Jist jsem, pane. Neboť Kristus nelže. 53 Co je tady církví rozvázáno, bude rozvázáno také v nebi. – Zase zíral v prázdno Belgiojoso, odhadoval, násobil a sčítal: – A co stojí odpuštění vraždy? – – Dvacet zlaťáků. – – A desíti vražd? – – Dvě stě zlatých. – – Mnoho peněz, mnichu. Mnoho peněz. A máš rukojemství? – – Zde ty listiny. Hleď pečeť, podpis. Všecko pravé. Všecko nesu z Říma. – – To snad platí pro minulost, mnichu? – – Také pro budoucí činy, pane, svatá církev všecko smí a může. – – Deset takových mi připrav listin, půjdu zatím pro peníze, mnichu. – Přinesl je. Opatrně sázel zlaťák ku zlaťáku v plochu stolu. Teskně zíral na ně. Čím víc rostly, tím je pomaleji vysazoval. Už byl hotov, zastavil se chvíli: – Dej sem, mnichu, ještě jednu blánku! Celkem jedenáct. Tak. Přepočítej, nechci ošiditi svatou církev. A ty listiny jsou dobré, platné? – 54 – Všechny správné. Podpisy viz, pečeť. – Večer byl už. Do torby mnich shrnul řady zlaťáků, přál pánu štěstí, vyšel z hradu. – – – – – – Ráno nářek v městě. Deset nejbohatších lidí bylo četou zakuklenců povražděno, dům a kasa jejich vyloupeny. Na cestě pak, která vede z města, ležel mnich. Byl skolen ranou meče. Ležel vedle prázdné torby svojí. 55

LUTHER V. Martínkovi
Ať k duhu jde, co dominus můj Kačka teď na stůl staví! Tím vás vítám všecky a přáním spásy v Kristu pozdravuji! Nuž, usedněte, z daleka jste přišli, a rády odpočinou nohy vaše. A jezte chutě, posilněte tělo, by obstát mohlo v nemocech a zlobách, jež pokušením Satana jsou pouze. A duši posilněte douškem vína, jež písčitá nám krajina tu rodí, Pán nepovrh jím v Káni galilejské i při poslední večeři je změnil na krev svou svatou pro spásu a blaho všech kreatur svých. Přišli jste mě spatřit a porovnat, zda umný mistr Cranach mých lící kontrfej vám věrně podal – nu, tady stojím: doktor Martin Luther, jenž dí: Tys spravedlnost moje, Kriste, však já tvým hříchem. – A přec Pánem zvolen jsem za bič svižný na nevěstku římskou a na papeže, toho Antikrista... Jsem selské krve dítě, děd i praděd sedláky byli; na havířství sběhl můj táta proto, že lán nedostačil rodinu jejich vyživovat v celku. Ranami rost jsem: silně mlátil táta, i máť má Margret bitím nespořila i ve škole ran na mně nešetřeno 56 v té škole, hleďte, stalo se, že byl jsem za dopoledne patnáckráte stlučen. A bída byla, hlad jsem plašil chlebem, jejž vyzpíval jsem chodě po vesnicích, žebráček-školák. Všecky tyto rány v železo bily. Rostlo zle, však rostlo. Tak valné roky žil jsem žití svoje jak člověk v sklepě, který stále čeká, že Bůh se slituje a sjede k němu po proudu světla. Byl jsem řeholníčkem a doufal, že tím mnišstvím přijdu v nebe. A tovaryši z dob těch dosvědčí mi, že byl jsem mnichem dobrým: já se postil a modlil se i hříšné tělo mrskal – však tmu jsem cítil kolem a tmu v sobě. Ta samota a těžká mysl byla mi takřka jedem, jak všem mladým lidem, a mistr Occam nerozžeh mi světla a mistr Biel ne – ze všech bědných lidí já na světě byl věru nejbědnější, má noc, můj den jen zoufalstvím mi byly. Noviců mistr, starý mnich, mě často chtěl vztyčit, když mi hlava padla v dlaně, a říkal: – Věř jen, bratře, věř a doufej! – Však kterak jsem měl věřit, kterak doufat? Můj Kristus seděl v dálce na nebesích ve slávě duhy, soudce s hroznou holí, kat kreatur svých!... Tu jsem našel bibli v erfurtských knížkách, čet ji několikrát a našed ji, já našel cestu k Bohu! A v něm jsem spatřil laskavého otce, já k němu došel, klek u nohou jeho a naslouchal jsem svatým slovům jeho – 57 a bylo mi jak člověku, jenž vyšel z nemoci těžké, bylo mi jak kraji, když taje sníh a řekou plovou ledy a skřivan nad černými poli vzletá. I zavrhl jsem výklad všech, kdož slovou v rodině církve učiteli, otci a bible držel se, jak líp je vždycky zřít svýma očima než zrakem cizím. Arnoldi z Usingen se posmíval mi: – Aj, bratře Martine, nu, což je bible? Má člověk staré učitele čísti, již z bible vysáli už šťávu pravdy, vždyť bible sama všecky spory strojí! – – Já klid v ní našel. Přivedla mě k Otci a já směl hovořit s ním bezprostředně. Oporou v řádu byl mi doktor Staupitz, můj otec duchovní a rádce věrný, a kdyby doktor Staupitz nebyl pomoh, či vlastně Bůh jím – v pokušeních dávno byl utonul bych, dávno byl bych v pekle. (Po letech Staupitz učení mé proklel, ač takto stavěl na něm vlastní rukou – jak divnou cestou chodí pravda Páně!) A doktor Staupitz byl též, jenž mě poslal ve věcech řádu do věčného města. Když s Monte Mario já město spatřil, pad na zem jsem, zdvih ruce, volal dojat: Buď pozdraven, ó Říme, místo svaté! Já kostely jsem prošel, všechněm hrobům jsem poctu vzdal jak každý prostý poutník, po svatých schodech já se také plazil a věřil vše, co vylháno je o nich, 58 ba, litoval, že rodičové moji už mrtvi nejsou, abych jejich duše moh takto z očistce muk vysvobodit. A věčné město nevěstkou už bylo a válelo se v neřesti a hříchu, kněz mši tam slouží jako řemeslník, a papežem se nemůže stát nikdo, kdo vykouleným taškářem by nebyl. A pánbůh jejich – ten je zavřen v nebi, a k nebi tomu – oni klíče mají, a žij si tady jako mohametán – však zaplatíš-li, oni otevrou ti a v nebe vpustí, lotři zatracení! Tam věřit nemusíš, jim stačí zcela, když posloucháš jich, buď si živ jak pohan a věř jak Turek – je-li peklo někde, pak pod Římem a Řím jen na něm stojí. Toť žena šarlatová, jejíž hanba na sedmi kopcích bezestoudně leží. Tak viděl jsem, tak mluvím. Vrátil jsem se a Staupitz byl zas, který přinutil mě – na tomto dvoře, tamhle pod tou hruší – bych přísné zkoušky z Písem svatých složil a na škole byl vykladačem jejich. A tak jsem učil, k čemu jsem sám došel. Dal rád jsem, co mi dáno bylo kdysi. K pramenu vody živé, k bibli, ved jsem rty žíznivé, já učil chápat Krista a věřit jemu – víra patří Bohu, tak jako činy lidské lidem patří. A Bůh náš není kdesi v modru nebes – ne – v tobě, v něm i ve mně – každá duše 59 je stánkem Jeho, k tomu si nás stvořil. A toho nemá lidská kreatura zapomnít nikdy, nežít jako zvíře a neurážet v sobě Boha svého. My sami ničím nejsme, všecko máme od Boha pouze. V knihy Augustina já znovu vnořil se a od nich spěchal ke knihám Taulerovým a svou bibli jsem neopouštěl, váhami ji čině, kam každé slovo z oněch klad jsem, vážil, než ústy duše k požití je polkl. A tu mi vešel Aristotel v cestu, ten komediant řecký, jenž moh býti vtěleným čertem, kdyby nebyl býval ubohým smrtelníkem – byl jsem záhy s tím ošemetným Stagiřanem hotov a vedle cesty ležeti jej nechal na potupu všem církevníkům římským, již vůdce svého v pohanu tom zřeli. V těch dnech jsem cítil, že jsem v ruce Páně jak kladivo, jež rozbíjí, kam padá, a v chvílích činu hlas jsem slýchal v sobě: Tak učiň, Martine! – i učinil jsem a viděl jsem, že hlas byl hlasem Páně. On vnuk mi pětadevadesát thesí na dveře chrámu přibít, aby pravda na světlo boží přišla, když pes Tetzel svůj krámek postavil a obchodoval s odpustky Říma, tvrdě bohaprázdně, že zazvonění mince v skřínce jeho 60 je signál hříšné duši do očistce, by k nebi jela. Poslali mé these do města Říma, kardinal tam jeden mě nazval malomocným synem čubky a k soudu volali mě. Nešel jsem tam, ač hotov byl jsem smrtí spečetiti, jak český magistr Hus na koncilu, své přesvědčení – neboť hlas v mém nitru mi kázal zachovat se, aby byla i boží pravda se mnou zachována. Tak přišel legat z Říma do Augšpurku s doktory svými k disputaci se mnou. Já šel tam s gleitem císaře a pána. A když jsem přesvědčil je, třeba Němec, že méněcený nejsem Talianů, že o světlo jde pravdy a ne o mě – tu oni: Odvolej! si na mě vzkřikli. I odpověděl odchodem jsem pouze. A v juli střetli jsme se zase v Lipsku. Eck byl tam, Němec, ale duší Říman. Mně Husa předhodili, a já přiznal, že mnoho z toho, co muž svatý učil, jest právě křesťanské a v duchu Písma – jen řek jsem tohle – slyším, kterak hlasně vévoda Georg zaklel, přítomenť byl disputům našim – slovo bylo venku, všakť sám jsem nechtěl, Eck mě dohnal k tomu, že vyznal jsem tak – Husité jsme v pravdě, a Husity jsou Paulus, Augustinus a hrozno mi, že strašným soudem byla již před sto lety křesťanská ta pravda na popel spálena a proklínána. Tak vyznal jsem, tak vnitřní hlas mi velel. 61 Ne, z mečů nelze nadělati pera, je slovo boží mečem, válkou, vzpourou a jako lev jdouc, pohlcuje lidi, kdož v cestu jdou mu. V duchu tom jsem popřel, že církev má mít viditelnou hlavu v papeži římském. Miltitz canonicus, jenž zlatou růži přines od papeže kurfirstu, pánu mému, srovnat toužil můj rozpor s papežem i domlouval mi, bych papeži psal lístek usmíření. Já napsal. O Sodomě, o Babelu, mordýřské jámě, hříchu, zatracení jsem mluvil, když jsem o církvi psal jemu, a papeže jsem v posled politoval: Neblahý Leo, jenž tam slepě sedíš na stolci nebezpečném! Dám ti pravdu, neb v pravdě všeho dobrého ti přeji. A papež odpověděl zlobnou bulou, již spálili jsme před branami města. – – Tu nový císař Karel na sněm říšský mě do Wormsu zval. Ctihodným a milým a zbožným nazvat dal mě v listě svojim. Přátelé varovali losem Husa, jenž v Kostnici šel pod císařským slovem, však hlas můj vnitřní do Wormsu jít kázal, a byl bych jel tam, byť i tolik čertů, co tašek na střechách tam třeba bylo. A před císařem, kurfirsty a pány a kněžmi Říma přiznal jsem se veskrz 62 k svým knihám, učení a svatým pravdám a stál jsem tak, neb nemohl jsem jinak. Když řekli, že je papež hlavou církve, já hněvem vzplál a papeže jim srazil, a když se ptali, uznávám-li koncil, já odvětil, že hlav to spousta pouze, a mnohdy zbrklých, nejčastěji špatných, jak Kostnice a Husova smrt svědčí. Jak v ohni stál bych, všecka tato slova řinula ze mně, já jich mocen nebyl a chladný jsa, snad nebyl bych jich řekl, však když už byla venku, byl jsem šťasten, jak Hospodin, když přehlížeje dílo stvoření světa, uznal, že to dobré. Můj nejslavnější den byl ten v mém žití: já cítil, kterak Pán v mou duši vstoupil a celou vyplnil ji. On klad slova na jazyk pevná, tvrdá, nerozborná, jak balvany a já je lehce metal na hlavy odpůrců, a jediné z nich nepadlo vedle. Hospodin to proved, že já, mnich prostý, mstil jsem v této chvíli pradávné křivdy, cítil jsem to jasně, že Canossu mstím, pohanění sterá císařů dávných, jmeno potupené národa svého – papežů všech srdce že mezi zuby mými chví se mroucí. – Když odjížděl jsem z Wormsu, skryl mě kurfirst v zdech Wartburgu a připravil mně právem bezpečný úkryt – ediktem svým vyřkl nad osobou mou císař říšskou klatbu. Jak na Wartburce pracoval jsem, víte: 63 Za knížkou knížku vysílal jsem z Patmu a drahou bibli překládal jsem pilně do mateřštiny naší. Zatím Satan si umínil, že setbu moji zničí: Snes k Wittenbergu se a začal vládu. Dost bláznů našel ochotných k své službě, Karlstadt zbrklý, poplašení bratří a osli proročtí se vyrojili, mé dílo bořili a lidi mátli. Mí nepřátelé všichni s všemi čerty, co mi jich dosud v žití v cestu přišlo, tak netrefili mě, jak trefen byl jsem teď od těch, které zval jsem lidmi svými. A přiznávám se, kouř mě štípal v oči a srdce se mi v těle tetelilo – já poznal Satana a kličku jeho, již mi chtěl takto hodit kolem šíje. Z Wartburgu vyrazil jsem, kázal, káral, dní sedm bouřil jako silné mračno, až klid se vrátil. Káži, mluvím, píši, však nutit násilím a mocí nechci, neb víra musí ochotná být, volná a nenuceně volně přijímaná. Tak cesta moje, kdo chce, kráčí se mnou. Toť tedy doktor Luther. Mnišské hávy jsem odvrh stejně jako římské bludy a paní Kačku za ženu vzal sobě, neb z přinucení, jak já mnichem z bludu, jsouc mniškou kdysi, četla knihy moje 64 a prchla z kláštera a přišla ke mně. Sám lepší ženy nenašel bych v světě, byť bych i celý křížem krážem prošel. Dny plynou v práci, večer v rozhovoru, můj Filip přijde, přijde Amsdorf věrný a posedí a odpočinem v práci. A nepracuji-li, pak žiji marně, že sebe sám i nenávidět začnu. A že Pán nedovolil, bych svůj život pro pravdu jeho položiti mohl, dopouští, aby Satan jak kdys Joba mě navštěvoval, pokoušel a trýznil. Já netrpěl jsem pod tyrany světa, jak jiní spáleni jsou, zmordováni, tím víc však trpím často v duši svojí. Ten Satan v samotě mě překvapuje, už v klášteře kdys, na Wartburce potom, i nyní přijde. On mi vyvolává myšlenky černé o Bohu a Kristu, o víře mojí, o mém povolání – tak hrozné věci, že jich vysloviti se střežím ústy. Bojuji s ním vždycky, co síly stačí, podlehám mu často, však v posled vyrvu se mu, utíkám mu buď v společnost neb před tvář dětí svojich, i loutnu beru, píseň hraji na ni a loutny hlas on zdá se nenávidět. Bůh pevný hrad náš, nepřítel pak Satan obchází stále, vylákat buď chtěje, buď vniknout přes zeď, schvátit nás a zničit – hrad pevný je, však na stráži být nutno. 65 Teď kontrfej je celý. Mistr Cranach líc zobrazil, já otevřel vám nyní do duše svojí dveře. To je Luther. Dal Římu rány, jak je dosud nedal král žádný ani císař, co jich bylo – leč duše jeho – slyšet jste to mohli – tou tíhou žití znavená jen prosí: Ó Pane, umřít dej, bych mohla žíti! 66

SELSKÁ REBELIE
Z hořících vesnic valí se dým a zvony na poplach duní... Lancknechti tlačí sedláky k zelené hluboké tůni. V spoustu těl švihá zoufale cep a kosa obloukem seče – pikami rvou je ze spoda, na lebky padají meče. Řve lancknecht. Sedlák bije se tich. Krev teče k zelené tůni. Dým zakryl nebe docela. Z dýmu zvon žalostně duní. 67

O NEBI STARÉM A NOVÉM
Ty můj milý Pane Bože, kam se budeš stěhovati? Papež prodal tvoje nebe – kam pak půjdeš a tví svatí? Ty můj milý Pane Bože, nad papežem soud už hřímá, Martin Luther, svatý člověk, drtí zdi a věže Říma. Ty můj milý Pane Bože, vzešel den tvé nové slávy, svatý člověk, Martin Luther, ti zas nové nebe staví. 68

ZA ČASŮ MATYÁŠE KORVINA
Na vysokém vršku bílá břízka stojí – což pak se ten chasník dlouhé šavle bojí? Jak pak by se nebál šavličky té bílé, vždyť ho odvésti má od té jeho milé. Skřivánek si zpívá, břízka listím třese, zbojničí si chasník ve hlubokém lese. A ta jeho milá vzdychá kudy kráčí, její modré oči tonou v hořkém pláči. Vojáci jdou lesem, loupežníky loví – Panno Marja, pomoz mému chasníkovi! Nikdo nepomohl, už ho v lese jali, řetězy mu dali, nohy přivázali. 69 Šibenici staví lidé zlí a cizí na vysokém vršku vedle bílé břízy. 70

PAN HYNEK ZE ŠVAMBERKA
Pan Hynek ze Švamberka byl rytíř poctivý, leč všechněm Němcům ze Šváb byl velmi strašlivý, i napadal je cestou, když lesem jeli těžce, bral dobytek a zboží a kuchal jejich měšce. I vybrali se Němci, šli na královský hrad a líčili své hoře a ústrků svých řad, král Vladislav je slyšel, a dobře, dobře! kýval a pořádek jim slíbil, jak kdysi v Čechách býval. A na královský soud svůj si pana Hynka zval, pan Hynek přišel řádně, před králem mužně stál; byl postavou svou suchý, vlas rusý k skráním lehlý a oči v podobočí jak ostré černé jehly. A nezapřel a vyznal, že Němce často trh, když k podvečeru s vozy už opouštěli trh, 71 že krvavil jim hlavy, bral peníze a zboží – však proto jen, že křesťan a při že vedl boží. Vždyť – neslýchaná věc to – ti Němci zvlčelí: našeho Pánaboha Hergottem přezděli a proto jmena toho jsou oni jemu dali, by zbožní Češi tady ho více nepoznali. – A při tom přísně hleděl tím černým zrakem svým, Král Vladislav se zasmál a soud se zasmál s ním, král řekl: Dobře, dobře! a tak ho dále nechal, a čist jak malé dítě pan Hynek z soudu spěchal. 72

A. DÜRER
MALUJÍCÍ HLAVU SPASITELOVU (1526)
Já hledám Tebe, zmučený můj Pane, po světě širém – hledám, nenalézám; co člověk tady, tygrem jest či hadem, vždy jedním z zvěře, kterou ďábel pase. A přece – ráčíš sídliti-li v světě – jen duše lidská příbytkem je Tvojím, jak Luther má ji, boží muž a sluha, či Melanchton, to moudrosti Tvé včela. Můj Pane zmučený, já nejsem hoden, bys pod střechu mou vešel – Ty však, Lásko, přec vcházíš mile. V chvílích nejkrásnějších já cítím, kterak v komnatě mé duše Ty odpočíváš, okem svým se díváš, mým dechem tiše odychovat ráčíš – a proto smím Tvé nejsvětější hlavě své tahy dáti, milostný můj Pane! 73

NOCTURNO SEVILLSKÉ
Proč zmizel v noci dnes srp luny z nenadání? a hvězdy největší se také roztratily? Juana stará ví. Ta nemá žádné spaní a všecko viděla. A ta se neomýlí. Cikánku viděla, jak o půlnoci spěla po pláni nebeské. Snad k nejvyšímu soudu. Obláček mimo plul. Hned rukou po něm jela a parádila jím svých černých nahost oudů. Srp luny lesk se tam. Jej zdvihla, na krk dala zlodějka fintivá. A ještě zpívala si. Pak hvězdy největší si cestou sesbírala a strkala si je v své rozcuchané vlasy. A to je cikánka, jíž bylo dokázáno, že svaté hostie ukradla v katedrale, by na nich mlsala. A za to včera ráno ji ovšem spálili ku boží cti a chvále. Tu tedy viděla jít v loudajícím kroku a krást jak za živa, co jenom oko shledne, ta stará Juana, jež čítá už sto roků a v žití nezmešká hranice ani jedné. 74

OBRAZ NA DOMĚ
WITTENBERSKÉHO SUDÍHO
S prava Luther, s leva Melanchton, mezi nimi ustrašený papež, lidé boží a syn pekla on – kdo jdeš kolem, vidíš to a chápeš. Pery pilně sprali popa už, žádná rána nešla mimo cíle; tiaru smet Luther, boží muž, Melanchton jej proklepává čile. Papež kroutí se jak starý had, neb svůj um obrací k dvěma stranám; korunu by z prachu zdvih si rád a se uhnul Melanchtona ranám. 75

CALVIN
Ty pamatuješ, vznešený náš mistře, jak před lety v zlých dobách ve Ferraře jsi vlídné přijetí a útočiště u Madame Renée, vévodkyně, našel? Jak, nevzpomínáš? Vévodkyně Renée, dceř kdysi francouzského Majestátu, kulhala trochu, nevzhlednou líc měla, však za to jiskřivými dary ducha a krásou dětí požehnána byla – pod jmenem Charles d’Hepperville žils u ní a odvrátil ji od kacířství římských – ach, vzpomínáš už – – ano, tedy Renée, a o ní právě chci ti zprávu dáti. Tvým světlem, vznešený náš, osvícena svou duši očištěnou z tupých klamů ta Madame vévodkyně hrdě nesla na dlani takřka před očima dvoru i podaných všech. Mším se vyhýbala a k zpovědi a přijímání nešla jsouc příkladem všem těm, v jichž duších símě kdys tebou v městě onom vseté vzešlo. Okolí její, sluhové i paní, veskrze odpor k římským kejklům mělo, a nejen vzorem byla mu, i štítem. Když Hyppolito, z komorníků jeden churavěl k smrti (také zemřel potom) a vévoda sám důtklivými slovy ji bezpočtukrát vybízel a kázal, by řádem římským poslala mu kněze – jen pohodila hlavou Madame Renée 76 a neposlala. Že prý Hyppolito v dohodě dobré s pánem Bohem trvá a zpovídat se potřebí mu není. A dále ještě: v disputaci vešla, kdy příležitost byla, s kazateli a dokázala jim, že víra jejich jest pohanstvím a pustou modloslužbou. Tak mnohé odloudila řádům jejich, a když je soudy inkvisice laply, ze spárů jejich vyrvala je přece a vypravila za hranice země. Již Lutheránkou zvána byla všude a pověst o ní prošla Italií až k městu Římu. Vévoda, muž její, syn kdysi papežovny Lukrezie, varoval, hrozil – ne tak ze zbožnosti jak ze strachu před lením pánem svojím, tož před papežem – marno bylo všecko! Domluvám jeho důvody své kladla a hrozbám jeho smích a pohrdání. Své dcery vedla cestou pravdy naší a dvoru svému vládla v duchu našem. Vévoda vida marnost vlastní řeči, k ní lidi poslal, jak je nejvýš cenil po sobě samém: prelaty a kněze, lékaře svého, biskupa pak v posled, jenž vyslancem byl francouzského dvora – a Madame všem jak rytíř na sedání se postavila: ostrý jazyk její byl brzy kopím, brzy pádným mečem, hned jehlou, hned zas mrskající metlou dle osoby a podle potřeb boje. 77 Vévoda v posled řídil dlouhou prosbu ke králi francouzskému, by své tetě domluvit hleděl, nežli pozdě bude. Rex christianissimus poslal na to inkvisitora svého do Ferrary, byl Oritz to, pes vzteklý, který dávil už leta Hugenotty po Francii. A Oritz přišel, sladce mluvil, káral a potom hrozil – Renée stála pevně, tu Oritz běsně odhodlal se k skoku: dvě dcerky její, luzné krasavice, jedinou radost v pozemském tom žití, – neb vévoda jí mužem byl už dávno jen podle jmena – odvedli jí s očí, jí sluhy vzali, propustili paní a Madame samu dali do kastelu jak vězně nebo lupiče. Dvě ženy k obsluze měla, která zvykla vidět kol sebe hlučný dvůr, jak směl to žádat rod její pyšný, postavení slavné. A den co den k ní docházely hrozby: že nikdy neuvidí dětí svojich, že jeptiškami budou záhy jistě v klášteře dálném; pro kacířství její prý papež rozhodl se odnít navždy Ferraru rodu Este – a syn její v cizině někde živobytí hledat si bude musit – pouze vinou její. Tak bičovali hrůzou duši její a tesknost samoty jim pomáhala. Rok necelý – a Madame Renée klesla. Stařenka zevnějškem – ne podle roků – z kastelu vyšla, k zpovědi ji vedli 78 a zpovídala se dle řádu římských. Muž její, vévoda, zhas záhy na to, a syn na přímou žádost papežovu ji prosil, by se navrátila v domov, v francouzskou zemi. Po třicíti letech se navrátila zlomená a svadlá bez dětí, rodiny a katolička v zem, kde teď vládne nepřítelka její, ta Catarina z rodu Medicejských. – – Vyslechl Calvin tuto historii a povstal. Mužík slabý, nevysoký s zahnědlým, bezekrevným obličejem a ostrým zrakem pod klenutým čelem. Vous na bradě si objal, svez se rukou po délce jeho k tenounké až špici a řekl přísně: Smutnou zvěst mi rcete. Tož vévodkyně ferrarská se dala přivésti hrozbami a mocí k pádu? Co možno říci, nežli, že ti mocní tak zřídka důkaz pevnosti své dají? Ostatně zdá se, že je předurčeno všem těm, kdož na výšinách lidstva stojí, být vzorem lehkosti a nestálosti. Vysokým stromem každý vítr pohne. Však přejděm k věcem, den jež na nás žádá. Ti z libertinů, kdož jsou ve vězení, mučeni buďtež, dokud nevyznají spiklence všechny, dokud neobjasní podvratné plány své, jichž stopu máme. Vzbouření jejich bylo potlačeno, teď zbývá soud. Až vyznají svou vinu, 79 pak ostří sekery buď přiloženo na kořen žití jejich. A kdož prchli, přiznali útěkem svým spoluvinu – ti ztrátou cti a statků zemských v městě trestáni buďtež pro výstražný příklad. Tak Bůh chce, budiž tak a tak se staniž. 80

IGNATIUS LOYOLA PROMLOUVAJÍCÍ K VÉVODĚ FR. BORGIOVI (1548)
– – nuž shrňme všecko, poslouchej a rozvaž: tys vévoda, vnuk krále Ferdinanda, grand, místokrál a hlava familie, jež svaté církvi papežů dvé dala, máš ženu vzácnou, kvetoucí máš děti, máš dvůr, jenž pyšným leskem vyrovná se i dvoru císařského Majestátu – to vše chceš odvrhnout a zapomenout a jako prostý voják vstoupit v službu v chudičké companii Ježíšově? Já ptám se tě, ne že bych se ti divil, leč zburcovat chci duši tvoji, spí-li, by vstala, uchopila vší svou silou tu slávu světa, již chceš odložiti snad v okamžiku od ní nestřeženém. Ať procitne a slyší! Dnes jsi velmož a jeden z blízkých císařskému trůnu a zítra chceš být bezejmeným členem v Kristově vojsku, člověka syn prostý, bez vůle, přání, nástroj v ruce mojí, jenž bez odmluvy půjde, kam mu řeknu, a ani myšlenkou se vzepřít nesmí. A obsluhovat budeš v nemocnicích žebráky vředůplné, po vězeních návštěvou půjdeš k lotrům, vražedníkům, a v kraje zámořské-li pošlu tebe, ty půjdeš, abys tvory polodivé převedl k spáse v ovčinec náš římský. 81 A pokynu-li, půjdeš plenit koukol, jejž v roli páně vsili Lutherovci, jak had jsa chytrý, prostý jako holub; a pleň jej srpem, ohněm, holou rukou, pleň jakoli, však vyplenit jej musíš. Hlad, nemoc, úpal, mrazy, vzteky moře, zvěř divá, zarputilá zloba lidská, a neznalost jich řeči – toť tvou věcí, jak přemoci vše. Přemoci však musíš. Poslušen budeš. Nástroj v ruce mojí, jak tato hůl, jež pomáhá mé noze se dostat tam, kam vůle má si přeje. Poslušen budeš. Nakáži-li tobě, bys v jizbě zůstal, zůstaneš v té jizbě, byť anděl páně přede dveřmi kázal a jmenem volal tebe k naslouchání. Poslušen budeš. Nakáži-li tobě, bys Satanu a říši jeho sloužil, ty sloužit budeš, byť i duše tvoje se vzpírala a pekel muk se bála. – Nehleď mi v oči, sklop svůj pohled k zemi, zrak tvůj buď pokorný jak duše tvoje. – Ty zapřeš se a zničíš, číms byl dosud, bys z této smrti znovu k žití vyšel. A mzda tvá? Jakže, neleží už mzda tvá v tom, že smíš sloužit v službě Nejvyšího, jenž s trůnu svého zírá na roj hvězdný, jak na stříbrný prach, jenž krouží cestou, kde před věky blesk myšlenky spěl jeho? A v službě jasné Panny, panovnice andělských sborů, jejíž oči září milostí zlatou, jasněji než slunce, jíž dáno bylo potřít vraha-plaza, 82 a potřít jej tou patou nohy svojí, jak svinutý list voné růže malou? A v službě viditelné hlavy církve, Kristova místokrále, vojevůdce, jenž Pavlův meč má, Petrovy má klíče a před anděly všemi, cherubíny, v nebeském panstvu Panně nejblíž trůní? I mzda však přijde. Ne však zlato, pocty, a sláva světa – těch se zříkáš nyní. Hleď, synu, byl jsem kdysi člověk světský a zapálenou duší jsem chtěl dobýt si slávy světa; krásná zbraň a koně, žen lepých přízeň, dobrodružství bojů mě lákávaly. – Ale Damašek můj se Pampelona zove. Hájili jsme tu pevnost proti Francii. Pán poslal pak kuli jednu jejich, by mi byla zjevením nejsvětější vůle jeho. Mé obě nohy ranila a ležel jsem jako Šavel slep, pln zoufalosti. Mně rány hojili a špatně – z vůle Páně. A dvakrát já si zlomit dal je znovu, by rovny byly a mě, slepce nesly za plytkou slávou na kolbiště světa, a dvakrát marně. Nadobro svou službu odřekly nohy duši pošetilé. A zatím Pán, jenž viděl, že ne nohy, však jen ta duše snětivostí stůně, jí poslal, Ananiáše jak Šavlu (jí, jež jen Amadise z Gauly znala a jiné knihy o rytířských činech), Ježíšův život, passiony svatých, já čet a bělmo spadlo s očí duše 83 a hlas jsem slyšel z nebes otevřených: Kam zaběhnout jsi, ovečko má, chtěla?! Má láska pozemská se odvrátila od žen všech k té, jež nejsouc vévodkyní ni hraběnkou, přec stojí nade všemi, jak hora Golgatha nad všemi vrchy, byť temenem i nebe prorážely. A nyní přišla mzdy mé první splátka. Zda pochopíš to? Smrtelným svým zrakem zřel v říši Věčnosti jsem, viděl Krista, císaře nejvyšího v čele vojska a slyšel vůli jeho, že chce vzíti útokem tábor lidí nevěřících a podmaniti sobě země jejich. Ah, Kristus náš je císař milostivý: závdavek dává dřív, než voják jeho meč připne sobě – možno odolati? Já s lože vstal a o berlích se vleče dal na vždy s bohem otcovskému hradu i člověku, jímž bývával jsem kdysi, a šel jsem k svaté hoře Monserratu, kde divotvorná Panna v slávě trůní a zavěsil jsem před obrazem jejím svou zbraň, šat rytířský a celou noc jsem jak rytíř Amadis kdys na tom místě, stál na stráži tam před ní Milostivou, královnou nebes, panovnicí vlídnou své duše žhavé. Když pak bílé světlo zápasit začlo s žlutým svitem svící, já viděl jasně, jak se krásná Panna usmála na mě pohledem svých očí a milostně mi pokynula hlavou – 84 ach, synu, synu, takhle věčná Panstva mzdu platí vojáku, jenž nevykonal ničeho dosud... Já se vyzpovídal – však jaká zpověď? Není spolehnutí na pamět lidskou... Tři dny a tři noci já v duši svojí ryl a vyhledával kaménky, písek, prach a nečistotu, bych ukázal je mnichu v zpovědnici a moh je, blažen, odvrhnouti potom – ah, pamět lidská!... synu, já se postil a zoufal tak, že chtěl jsem život bědný už z okna hodit, abych spasil duši – a Pán mi přispěl zase. Osvítil mě, a já jsem poznal, že ty černé chvíle, jež k vraždě těla by mě byly svedly, jsou léčkou Satana... A v okamžiku klid mírný rozhostil se v duši mojí, jak za nedělních odpolední z jara se rozhosťuje po vískách a městech. Já zavřel knihu dnů svých dosavadních, neb Pán sám chtěl, bych duši nerozdíral a starých ran se dále nedotýkal. A nyní začal žít jsem jenom Pánu a Pán mi platil za odanost duše, že boháč jsem nad všecky světce nebes. Na schodech u svatého Domenika v Manrese stál jsem – stařenka šla jedna a zahledíc se náhle v oči moje hlasitě řekla, já že uzřím Krista. A v chvíli té – ne Ježíš sám, syn Boží – však celé nevystihlé mysterium 85 Trojice svaté já jsem zahled, postih a rozuměl mu, což i Augustinu kdys ostře Pánem odepřeno bylo – a nezemřel jsem nevýslovnou slastí! – A jindy při mši v hostii jsem spatřil, jak svatá krev v ní zřetelně se chvěje a barvou rubínu tím tělem svítí! Zas jindy v rozprouděnou řeku patře já cítil, jak mé duši křídla rostou, jak z těla letí, k nebesům se bere, zří na blaženost světců, štěstí rajské, a náhle se jí otevře jak kniha, tajemství víry, smí v ní listovati a čísti všecko... všecko jest jí jasno: stvoření světa, taje vykoupení i velká harmonie boží lásky. – Tak Pán mně platil... Laineza se zeptej a Xavera a Salmerona, synu, i oni podobně mzdu potom brali. – Však neusmívej se již tichou slastí, ty ještě nijak nemáš práva k hodům, jež strojí Pán jen vyvolencům svojim! Ty musíš dlouho bičovat svou duši, tak dlouho, až se ona paní stane všech vlastností, jimž nyní podle sloužíš, až svrhne je se stolic povýšených a narobí z nich odevzdaných chrtů, již na pohled jen, pouhý pokyn ruky se řítit budou po honitbě Páně a neustanou, pokud nepoloží zvěř bludnou k nohoum lovce Hospodina. Pak jistě bude dovoleno tobě, 86 prostému honci, sednout na kraj stolu, kde Pán hoduje, Panna luzná trůní v dvořanstvu skvělém... Poslušen být musíš, tak že tvá hlava nebude tvou hlavou a myslit budeš jenom mozkem toho, jenž ustanoven poroučeti tobě. A vědět musíš, že tvé srdce není v tvé hrudi, ale v prsou companie, že budeš dívati se jejím zrakem a mluvit jejím jazykem a slyšet jen jejím uchem. Vidíš, synu milý, má dráha vedla kamenitou cestou a trníplnou, ďábel často toužil mě svésti s ní a jasný cíl mi zhatit. Já do škol šel, neb duch můj neměl zubů, jichž vyžaduje Hospodin k své honbě na chrtech svojich – a tu ďábel přišel a světa sladkostmi mě zlákat toužil ze školní škamny. A já svůdce lapil za tuhé hrdlo, rdousil arcivraha, a drže jej, já skloňoval jsem slova latinské řeči, nebes řeči sladké, a vůni ráje linout z nich jsem cítil. S Xaverem, Fabrem, potom s Bobadillou a Salmeronem, Lainezem, jež všechny jsem přived Pánu, za hvězdnatých nocí jsme horovali, sílili druh druha – a všem nám ďábel osidla svá strojil a všichni zmohli jsme jej zas a zase a pak se vrhli do honitby Páně. 87 Ne lehce, synu: Tuho drží ďábel se zámyslů svých: v křižovatkách ulic my kázali a ďábel poštval davy, že naslouchali kamením a smíchem. My zpovídali: honili nás z města. My dítky brali do svých škol: a lidé z kacířských rejdů vinili nás zlostně. Když v Řím jsme přišli, viděli jsme všude zavřená okna... My šli do těch bojů, jak dívka, jež se z lásky vdává, k svatbě. A boží místokrál, náš svatý otec, milosti krve Ježíšovy strážce, jehožto ústy neomylně mluví Duch svatý, sídlící mu stále v duši, ten svatý otec poznal, že jsme přišli v čas pravý. Vlny kacířství se z Němec již převalují přes sněhové Alpy a hrozí plynout ke svatému městu. A svatý otec, opuštěn jsa všemi, jichž meč kdys určil Kristus službě jeho, nás přijal, poznal, žehnal. Synu milý, tys mrtev dosud byl a žíti toužíš – dej pohřbít mrtvé tělo místokrále a strýce císařova – včasný, krátký a nehlučný buď pohřeb: potom ožij jak voják bez vůle a beze jmena v železné companii Ježíšově! 88

BALADA ZE ŠPANĚL
Umíral rytíř za jitří a kolem stáli syni tři. Poslední jeho těžký vzdech nejmladší zachyt na svých rtech, vzlyk hrozně a pad v bolesti k drahého lože pelesti. Byl hoch to, jenž rád květy měl a k loutně při měsíci pěl. – Syn prostřední v tu chvíli vstal a k stáji mlčky vrávoral, pad kolem krku koňova a v hřívu štkal mu bez slova. Měl pitku, lov a ženy rád a otce rmoutil častokrát. – A nejstarší zřel k mrtvole a klepal prsty po stole. Ten zpovědníka nad vše ctil, kde kříž stál, tam se pomodlil, vždy do krve měl odřená kostelní dlažbou kolena – teď vstal a vydych horečně a zasyk tiše: Konečně! 89 A v rozhodnutí hotový, zotvíral skříně otcovy, zřel pátravě v ně, kde co tu, co peněz, zbraní, klenotů, kšaft otcův v jedné byl – ten vzal a přečet jej a roztrhal. – A že v té chvíli zvony zní, jež zbožný lid zvou na jitřní, klek pod krucifix k modlení, by nezmarnil své spasení. 90

KAREL V. (1555)
Ne, otče zpovědníku, marno všecko. Sám nevěříš té útěše, jíž vzpřímit chceš duši moji. Na místě jsi božím – proč lžeš a klameš? Vidíš moje leta a nemoc, truchlý plod jich, jež mé tělo jak drát natáhne a zas v oblouk svíjí, a dvůr můj vidíš, jehož osou stal se můj syn, můj dědic. Granvela i Alba, největší z mocných k novému jdou slunci, když tito tak – jak diviti se menším? Svět pustím, jenž už tak mi klouže z ruky a budu hledat spásy duše svojí. – – Ty neslyšíš, co já za noci slýchám: když tělo moje v bolestech se svíjí a zima proudí útrobou mých kostí, hlas matky svojí slýchám, jež mě volá a teskně vybízí, bych záhy přišel – víš, kolikrát mě takto volávala, když živa byla? Já ji věznil, bědnou, žebračka každá volnosti víc měla, než matka moje. Já se nepodíval, zda chybí jí cos. Chybělo jí všecko: svoboda, děti, jídlo, trochu lásky. Co dělo se v té pomatené hlavě? Já tenkrát neptal se... a dneska cítím. Dnes, kdy zas volá... Chce mi odpustiti? Chce žalovat mi? Na koho? Oh, hrůza, vím, na koho by mohla žalovati... 91 A volá teskně – – já jí uposlechnu – – ne, neodmlouvej, mnichu, vůle moje je nezvratna a odmluv nedovolím. Tys stopoval tu dráhu mého žití, závratný vzestup, poledne a vidíš i večer její – rci mi, rozpoznal jsi za vším tím smysl, jenž by dodal ceny tomuto žití? Já v něm hledám, pátrám a smyslu nenalezám, leda časem obavy hrůzné, že jsem staraje se o věci světa spásu duše ztratil. Jen nevrť hlavou, otče zpovědníku, vždyť rozumíš mi. Bůh mi svěřil správu tohoto světa, ale při mně nestál. Co vítězství mi dal – a co z nich bylo? Kdo vyzná se v tom kolotání dějů? Já žil v nich, ved je – ale nerozumím. A vyzná se v nich, řekni, naposledy On vše mohoucí ředitel všech věcí?! Co papežů já viděl vstát a padat a proti všem já musel s mečem v ruce při boží hájit! Pohani a Turci jim bližší byli, než já, římský císař a zbožný katolík! A já jsem prohlíd ničemnost jejich, sobectví a pikle, já v ruce měl je, já jich nerozdrtil – zda netresce Bůh nejen to, cos činil, však dvakrát víc i čehos opomenul? Hleď Němce, otče. Luther mnich je vyved z ovčince církve – v ruce mojí bylo jej spálit tenkrát... a já opomenul. 92 Já spálit měl jej, spálit druhy jeho, a ovce beranů svých pozbaveny by nikdy z ovčince pak neodběhly... Však věcí Boha, otče, bylo přispět a pomoci – a Bůh mi nepomohl... Jak matka moje, která putovala bez klidu s mrtvým tělem otce mého, než děd náš zavřel ji v tom tvrdém zámku, tak já jsem nedopřál si odpočinku a válkou míru hledal – a vždy vezl jen jeho mrtvolu po trudných cestách. Svět pustím z ruky – záleží-li Bohu na spáse jeho, postará se jinak, než dosud staral se. A syn můj Filip, jak zdá se, našel větší zalíbení před tváří nebes, než já, otec jeho. Hleď, mnichu, sotva vkročil do Anglie, již navrací se zbojná ona země pokorně s čelem nachýleným k zemi v ovčinec římský. Dá-li Bůh svou pomoc, vše provede se... Ruce moje klesly... V San Yustu, otče, uzavřem dny svoje. Dům vedle kláštera tam, otče, stojí, kam větrům severním je přístup bráněn, a slunci stromy oranžové brání žár rozhazovat. Zvyky svého mládí tam uplatním. Jak v Nizozemsku tenkrát chci žíti nyní. – Hleď, čtyřicet roků 93 klopotné cesty bojů v službě boží (a rodu svého – a já doved spojit ten dvojí zájem pevnou vůlí v jedno –) a nyní konec. Kruh se uzavírá... A nebe, jež nám nepřispělo v boji o věci boží, snad nám neodepře své slitování, když se modlit budem za spásu duše, která nenalezla dřív času starat o sebe se samu. A víš, kdo bude v klášterní mé celli mých posledních dnů tichým společníkem? Ten Ecce Homo, jejž mi namaloval můj venezijský Apelles. Syn boží, pán světa... zbit... a korunován korunou z trní... vysmán lidskou luzou a tupen lotry... Poslední můj pohled se upře na něj. On mi porozumí, až světlo žití odletne z mých očí, On tiše řekne: Ecce Imperator... 94

PROCHÁZKA PIA IV.
Noc březnová už kryje věčné město, však svatý otec proti obyčeji v síň jídelní se dosud neubírá. Tou chodbou, jejíž strop je zdoben řadou fresk biblických kdys rukou Raffaela, přechází papež, do tmy pátrá stále, jakoby čekal cosi s oné strany, kde Andělský hrad černý trup svůj zvedá. Tu a tam chvilkou otevrou se dveře, v ně prelat nebo sluha hlavu vsune s otázkou němou v udivených očích – však svatý otec chodí, slova nedí, a pátravými zraky v temno zírá. Konečně blysklo na temeni hradu světélko žluté, třese se a chvěje, jakoby někdo s lucernou tam kráčel – teď světlo stojí nehybně jak hvězda. To znamením jest, že byl v této chvíli v té jedné kobce Andělského hradu uškrcen Carlo Carafa, jenž dosud byl kardinalem svaté římské církve a pravou rukou kdysi ujce svého papeže Pavla. Felonií vinen a v nízkém mordu na švakrové svojí, manželce vévody kdys z Palliana, byv nalezen a usvědčen, k té smrti sentencí papežovou odsouzen byl ve slavné konsistoři kardinalů. 95 A proto lucernu tam drží strážce, žeť vykonáno... Svatý otec vydych a poznamenav sebe řeckým křížem jde do jídelny. Vlídným zrakem zdraví své hosty, prelaty a kardinaly, usedá svěže a dí po latinsku: – Rozdrcen taškář jest, a nám zas volno. – 96

CAR IVAN HROZNÝ (1564)
Naplij mi v líce, žebráku, jsem Ivan, jsem car tvůj Ivan, člověk nejbídnější, nádoba hořem, žlučí naplněná. Tys přítel boží, žebráku, nuž naplij. Víš, co to je být vyvoleným Páně? Víš, co to značí, pomáhati hříšným z údolí pláče do radostí ráje? Já vím to. Život, bohatství a pocty jsou marností a stínem na té zemi, pláštíky bídných, jimiž zahalují svých duší vředy. Vzíti jim ten život a v mukách dáti shasnout světlu jeho – co značí to, než přinutit je tady očistec prožít, tak že mohou potom jít cestou přímou k blaženostem rajským? A k této práci pověřen jsem Bohem, já člověk bídný – jaký trudný úkol! Ty vidíš, sta a sta svou krví myjí života hříchy, plášť jim svlekáš s duší, je smrtí mučenickou očišťuješ, by boláky a špínou nehnusili se světcům v ráji: vidíš, jak ty duše radostně opouštějí dům svůj křehký a k nebi plynou – a sám ruku vložit na sebe nesmíš! Otevíráš bránu a v nečase a zlosti zimní stojíš a vidíš, kterak tisíce jich vchází, ty pouštíš je a sám vejíti nesmíš! Oh, trudný úděl, žebráku, a hrozný! A vděku nemáš. Ovce, zvíře tupé, příchylnost jeví ovčákovi svému – 97 mě, vím to dobře, pomlouvají, špiní a úklad strojí. Vím, ne sprosťáčkové, ne lidé druhu tvého, jejichž duším Pán jasným poznáním dal osvícení, však bojarové, kněžstvo, jejichž srdce na plytkostech a hříchu světa visí. To oni jsou, kdož podryli by zemi, na které stojím; se psy tatarskými mou zkázu strojí; s Poláky a Švédy mně trůn vzít chtějí, trůn mně Bohem daný. A drtím-li je jako žernov zrní, já nejen Bohu sloužím, zalidňuje ráj mučeníky podle vůle jeho, i sebe chráním. Celou Rus chci pokrýt tou krví jejich, aby šarlat její ji slavně halil k uvítání míru, jejž Pán pak sešle na zem očištěnou. Pak teprv může Rus se zváti svatou, pak teprv bude zemí zaslíbenou všem spravedlivým... Žebráku, ty poslyš, tys přítel Páně, nuže vyznej tedy: zda proti vám já pozdvih ruky svojí? Vás utiskoval? Vám bezpráví činil? Vám někdy nebyl přelaskavým otcem? Nuž vyznej! Ano, Svědomí mé čisto. Vrahové moji vašimi jsou vrahy a nepřáteli Páně, neboť v nás jen má zalíbení Hospodin a soudce. Však oč tys šťastnější mne, cara svého! Svět domem tvým, a jak pták bezstarostný 98 svou hlavu neseš, starostmi co moje se chýlí k zemi – – oh, ty nepojímáš a tupě hledíš na mě, zvíře hloupé! Eh, bídný jsi! – Však pán... Já otrok Páně. Ty přítel jeho. Nuže, v líc mi naplij! Ať Hospodin to vidí na nebesích, že nezpychl jsem v těžké službě jeho! 99

TUREČTÍ ZAJATCI
Na vatikanském dvoře v poutech stáli a klidným zrakem dívali se v dáli k východní straně. Přivedeni právě z lepantské bitvy, v které ku své slávě a křesťanskému lidu k zveselení Bůh nápomoci ráčil k pokoření velkého Turka: za nehybné sochy by člověk moh mít muže ty a hochy i ženy hustou rouškou zahalené. Z paláce duní kroky odměřené, Švýcaři kráčí, halapartny zvoní o kámen schodů, hlavy jich se kloní, neb za nimi jde v kardinalů sboru sám svatý otec. Sešli v prostor dvoru, a svatý otec přidal do kročeje, jsa dychtiv shlednout jejich obličeje. Teď stoupá zvolna podél jejich řady, jim v oči hledí, na jich černé brady a udiveným pohledem pak váží mohutnost plecí, ocelovost paží a po latině poznámky své sdílí s knížaty církve, která za ním pílí. K tureckým ženám nyní přejít ráčí a potom k hochům – a to plémě dračí též brvou nehne, jako sochy stojí a za ztracenou hledí zemí svojí. A svatý otec bradu prohrabuje a o zajatcích takto rozhoduje: 100 Vám, kardinale Luigi, synu milý, je lidí třeba k stavbě oné vily, již začal stavět strýc váš Ippolito, nuž ráčíme vám přiřknout Turky tyto. Je do Tivoli veďte s dobrou stráží a zužitkujte sílu těchto paží, nám bude milo slyšet v blízkém čase, že stavba vily konce dožila se. Z těch pohanek snad ta neb ona žena jsouc touhou po spasení roznícena křtu svátosti si bude vroucně ždáti – tu v karmelitek klášter chceme dáti. Jich vyptejte se. A ty druhé – víme, že v lidském mase lačnost masa dříme, hřích Adamův že v rodě jeho žije, však též, že Kristova krev stále myje ty staré hříchy, dnešní i ty příští; ten svatý pramen stále ještě prýští a urážkou by bylo pochybovat a nevěřit a chtíti odporovat – jsou takové už v Římě domy hříchů, kam tuzemec i poutník zajdou v tichu, a hříchem nutným tedy hřeší-li se: pak hleďme aspoň, ať hřích umenší se, těch pohanek nechť užije se k tomu a rozdají se v počet oněch domů... A co se hochů týče – mladá duše jest jako pole, které leží hluše, když neoseto a jež stokrát splatí zrnéčko každé, jež mu chceme dáti. Nuž, pohanské vy svěží ratolesti, v Sixtině naší zpěvu třeba jesti 101 a hlasů jasných. Tož jim účast přejte na božské chvále. Vyklestit je dejte, by hlas jich nepotratil výšky čisté, not znalost dejte jim a takty jisté, ať záhy mohou zapět Gloria za slavný čin Juana d’Austria. 102

KŘESŤANŠTÍ ZAJATCI
Soliman sultan, věřících všech vládce, sestoupil na dvůr pozřít na zajatce. Tu Uhři byli, kteří v konci boje zbaběle odhodili zbraně svoje ždajíce pardon pro svůj život holý. A srbské dívky, které v lesích, poli vítězní Turci šťastně uchvátili, když v domov z boje na pochodu byli, a drobní hoši, které každý chytal, že padišah tu kořist zvlášť rád vítal. Na dvoře stojí. Uhři zrakem prosí, Srbinkám oči němé slzy rosí a hochům zvědavost zří z obličeje, neb zajímá je všecko, co se děje. A chalif kráčí, třese černou bradou, zajatce pilně prohlíží si řadou a v posled rozhoduje takto praví: Ty hochy rád mám. Každý je tak zdravý a z dobré krve. Nechybí jim více než prorokovy víry jasná svíce, tu rozžehnem jim. Potom šik jich jarý vřadíme mezi naše janičary, jak obyčejem. Milost prorokova zvlášť janičary v oblibě své chová. Dívkami obdaříme věrné naše vítězné beje, effendi a paše. Srbinky tyhle mají cosi v tváři, jako když bílý měsíc tiše září, 103 a ze všech žen já mám je nejraději: je holubičkou každá v obličeji, však potom sokoly a orly rodí. A tihle šikmoocí, k čemu hodí se psové zbabělí? Zbraň odhodili a plačky o milost že žadonili? Prokleté baby! Tož jim nechme žití psů hlídacích a babské živobytí: je vyklestiti dejte všecky šmahem, ať leží potom před haremů prahem! 104

NOC BARTOLOMĚJSKÁ 1.
CATARINA MEDICEJSKÁ
vychází ráno 24. srpna 1572 z Louvru
To dostačí... Hle, jakby napršelo, je mokro všude: A na tělu tělo v tom rudém vlhku. Krve po Paříži, a kam se oko duše jenom hříží, je všude krev. V Bloisu, Orleansu, v Marseille, Lyonu i ve Rouenu. Jsou krve plna města, řeky, nivy – teď přizná snad ten Španěl zádumčivý, že Francie jest katolickou zemí? A svatý otec s kardinaly všemi snad vzpomenou si, vděčně plesajíce, že Catarina, jež kdys za hranice jak plaché dítě z domova se brala, z rodiny vyšla, která církvi dala dvé papežů; že ona, slabá žena, v své víře nijak není zastíněna papeži-strýci... Tamhle tedy visí trup, jenž se zval zde admiralem kdysi, trup bez pravice, bez té pyšné hlavy – a to je vše, co zbylo z tvojí slávy, nu, prohráls hru svou, pane admirale, královna věž ti vzala, vzala krále – pse kacířský, tys neznal Catarinu! Mně odloudit chtěls syna a mě synu, a zaklít mne kams na hrad osamělý a kužel s vřetenem dát do mé cely, 105 bych přízi předla? Spředla jsem ti, pane, já zatím něco z příze nevídané a provaz drží... Však to byla práce v té radě včera... Charles hájil zrádce.. Prý přítelem ti, prý ti křivdit nedá, prý jako otce mu tvá hlava šedá – až řekla jsem mu rozhodně a zkrátka: Vol: kacíř tam a tady tvoje matka – už zbraň zdvih proti Majestátu tvému a zdvihne, jak se nepodřídíš jemu – – zde já jsem, jejíž život, sen a chtění jsou zasvěceny tvému povznesení, vždyťs krví mojí, mojí zřítelnicí – – tu teprv vykřik, plana v bledé líci: I Colignyho! Všecky Hugenoty! Jen rychle, rychle! Ať je od té roty už svatý pokoj!... Pane admirale, jsi hotov. Hra teď musí jíti dále, krev téci ještě. Charles mnou teď veden, ví, že v té říši jeho král jen jeden a jeden Bůh být musí. Kdo se vzpříčit dovede Bohu, dovede i zničit povinou věrnost Majestátu krále – krev kacířská téct musí proto dále, ať celá Francie jest zatopena – kde muži slepci jsou, tam vidí žena. Po svatební mé noci, z rána záhy v náš pokoj vešel papež, ujec drahý, a vida nás tak ležet zrůžovělé smál štěstím se... On, v jehož bílém čele 106 mrak věčný ležel, jehož smutné rety vždy úsměv míjel... Šla jsem svými lety též bez úsměvu... Život dal mi píti jen trud a hořkost... Dnes je sladko žíti, dnes jakoby se obrátil můj osud, dnes šťastna jsem, jak v žití nikdy dosud, a smát se chci, jak smál se v den ten zlatý po svatební mé noci otec svatý! 2.
PAPEŽ GREGOR XIII.
Hej, kde kdo! Frumento a Corniglia, Toledo, Contarelli – rychle ke mně! Co nejrychleji! Mžikem zameškaným rok blaženého žití utrácíte! – Ten list zde – hleďte – bílá holubice, jež vracela se k arše Noemově, nemohla ratolístkou v drobném zobci nést zprávy jásavější! – Salviati, náš nuncius, tak z Paříže nám píše – však na kolena! Te deum laudamus! Jak děkovati tobě, Hospodine, žes nedal potupy vzít církvi svojí, však oslavil ji září neskonalou?! Jak děkovat ti máme, velký Bože, my, vojáci tví zvláště, žes nám splnil stesk nekonečný úpěnlivých proseb a šíji nepřátel dal milostivě za podnož nohám našim?! Hallelujah! To není snem, jejž anděl Páně dává v potěchu očím touhou unaveným – to stalo se... Vy, bratři na vinici, vy víte nejlíp, kolikrát jsme psali 107 a vybízeli francouzského krále k rozhodným činům proti pleveli té, již do pšenice Páně po Francii syn pekelného hospodáře, Calvin, k radosti svého roditele zasil. My prosili i hrozili, my dali z desátků církve, co jsme dáti mohli, a všecko marně. Vy to víte, bratři. Však musilo se sželet Hospodinu hořkostí našich, neboť věc se stala, když mdlé nám klesly ruce, jimiž vzpružit a pohnat chtěli vrtkavé jsme lidi. To slyšte, bratři: v noci ke dni tomu, jejž památkou má svatý Bartoloměj, k rozkazu francouzského Majestátu byl zabit admiral a zbiti všichni ti Hugenoti, kteří do Paříže se sjeli k svatbě Navarry. A na sta jich v bytech leželo a na ulicích a v proudech řeky. A když takto hlava, nemohly ovšem zaháleti údy: na dvacet tisíc Hugenotů zbito je po Francii, a co dím vám toto, dál meče andělů jdou rolí Páně a sečou, bijí – Te deum laudamus!, Bůh obhájil svůj Sion, na Assyrské hněv jeho doleh, Sennacherib leží, trup člověka, na poli hříchů svojich. Jak stará Jezabel, byl oknem svržen ten ďábel Coligny, a dole dobit, Guise, Aumale, vlastní rukou utli hlavu a pravici – pak šibenici dali, trůn důstojný, pro trup té černé duše. A syn náš, král, sám z oken Louvru pálil 108 po prchajících kacířích a lotrech, jsa příkladem tak lidu křesťanskému, a lid ten věru hoden je, být nazván vojínem Boha-mstitele: vzplál hněvem a do obydlí spících vrážel spěchem nešetře pohlaví, ni stáří; pobil všechny, jak Písmo dí, od mužů k ženám vesměs, od starců až k těm, kteří požívali prs mateřský. Tak sluzi Navarrovi v ložnici pána svého zbiti byli, až krev jich valným proudem postříkala svatební lože jejich velitele. Je věru chybou, šetřeno že bylo Navarry toho – Hugenot ten ovšem se přiznal k svaté katolické víře a držán nyní v Louvru pod dozorem, však nevěřím mu – Pán kéž dáti ráčí, by obavy mé bezpodstatny byly! Je vykonána slavná věc a velká, dán panovníkům všem tu zářný příklad – i chceme vděčně čin ten oslaviti. Nechť peníz pamětní nám vyhotoví náš rytec: na líci budiž obraz, pastýře věrných, na rubu pak výjev, jak anděl Páně pod znamením kříže kacíře tepe mečem obnaženým. Ugonottorum strages – budiž nápis a leta Páně počet, jak jej píšem. A zítra všechny zvony římských chrámů ať rozvučí se; kazatelé kažtež o věci této, načež zpíváno buď Tedeum slavné; s Andělského hradu nechť z kusů bijí, nelitují prachu – – 109 ať nejen srdce lidská – vzduch i kámen všech městských budov radostí se třesou nad slávou zvítězení věci Boží! Vy, Toledo, můj synu, kazateli, hlas jasný máte, přečtěte nám nyní list nunciův, sám čet jsem již a řekl vám obsah jeho – ale také zprávy se dvakrát, třikrát poslouchati mohou a vždy zní líbezněj a radostněji... 3.
CHARLES IX.
Komorník přede dveřmi jeho ložnice:
Zas křičí, stená – ale nikdy nevíš, zda ze sna to či v bdění. – Tak to chodí od oné noci, kdy dal mordovati kacíře hugenotské. – Z toho okna sám tenkrát střílel – netrefil či trefil, je těžko říci, – chtěl dát jenom příklad. – A potom začal takhle – – týden na to už vyběh z ložnice své bled a zděšen – zrak vytřeštěn – a hnal mě zavolati Henryho Navarrského – Henry přišel a on tak na něj: Slyšíš pláč a křiky? A klnou, vzdychají a utíkají! Tak jako ondy! – – Do města mě poslal ptát se, zda vypuklo cos. – Zatím byly ulice tiché, nikde ani hlesu, jen hvězdy šuměly. A takhle řádí noc každou. – Ve dne komnatami chodí, najednou koně sedlat dá a jezdí 110 po lesích kdesi, po polích a lukách do pozdní noci – utýrat chce tělo, by zatoužilo po necitném spánku. – Do očí člověku se nepodívá, a ptá-li se, pak nechce odpovědi. – Na dvoře postavit dal kovadlinu a těžkým kladivem – sám nezvednu ho – tři, čtyři hodiny v ni vztekle bije, až zmožen na lůžko se dopotácí – však za chvilku zas stená, vzdychá, křičí; královna matka na oči mu nesmí a přijde-li, pak zasype ji kletbou a výčitkami, – k slovu nepřipustí, a když už slov a hlasu k službě není, odbíhá kvapně. – – Když v té noci střelil si několikrát, podal musketu svou jednomu z gardy, sám pak vyložil se daleko z okna, aby lépe viděl – a gardist nabil, střelil, ale rána roztrhla hlaveň – bylo po musketě. Tak připadá mi, musketou že takou král sám byl v ruce boží – střelil pánbůh, a hlaveň praskla – byla slabé práce. – A Guise hrál – povídali – ondy v kostky a hodil na stůl – náhle pod kostkami se objevily kapky čerstvé krve – a hráčům vstaly všecky vlasy hrůzou. – Tak chodí to zde – odvykáme řeči, až na tu, jíž se maně ze sna křičí – 111 Ty červené dvě hvězdy dnes zas stojí nad naším Louvrem – dlouhé ohony své, planoucí strašně, zase zlobně kříží, jakby to byly nepřátelské meče – A město spí – – Ve jmenu Boha Otce i Syna, Ducha – Trojice ty svatá, buď aspoň duším našim milosrdna! 4.
HENRY DE NAVARRA
U klekátka
Ty znáš mé ledví, králů králi, ty vidíš vše a přispěješ, jsem v srdci tvým, jak skála stálý, tys doufání mé, štít a věž. Mí druzi prolili krev svoji pro slávu tvou – já zachoval se pro ni krve ve příboji a pro ni jenom žiji dál. Mám úsměv na rtu, žiji s vrahy, jich ruce tisknu zbrocené – však v duši chovám odkaz drahý své máti dávno ztracené. Mně v oči zří, vím, vniknout touží k dnu duše, střehou každý dech, kol lůžka se mi v noci plouží, zda v bezvolných se zradím snech. 112 Král, švakr můj, se žitím plíží jak Kain, tvůj znamenaný vrah, krev prolitá mu duši tíží a oči z tvého soudu strach. Ta Catarina, máť mé ženy a domu osud neblahý, má stále na mne nastraženy zrak, slůvka, špehy, nástrahy. A žena moje – hříšná, skvělá, však znáš ji, Pane, jistě líp, jde za rozkoší svého těla a sije kolem žert a vtip. Sám nejsem také z světců řady, i to víš, Pane: honím rád, rád kostkuji a kvítek mladý k svým ňadrům tisknu častokrát – A při tom všem – vždyť víš to všecko – já duší svojí jsem vždy tam, kde rost jsem jako čisté děcko a neznal šalbu, mam a klam. Tam v Pau, v svém hradě, u své matky a děda jak tvůj květ jsem žil pod nebem tvým tvůj život sladký a tobě, Pane, blízko byl. Tak do dnes stojí moje duše. Mdlé tělo hřeší, Pane můj, však hřeší slepě jen a hluše – tys při mně stál – dál při mně stůj! 113 A víš, že čekám... Tvého kynu, tvé vůle až se ozve hlas: Můj sluho Henry, povstaň k činu a meč svůj pro mé jmeno tas! 5.
BITVA U IVRY
14. března 1590
Zde vojsko Bohu odevzdané, zde každá duše touhou plane, by krev, jež se zde prolije, tím byla, jak v své prosbě vroucí král Henry volal k tobě, Pane: Znak tvojí vůle všemohoucí a tekla k blahu Francie! Tam zpupný Mayenne se žoldnéři z Vlach, Němec, se španělskou sběří a sběsilými Vallony, půl vojáci, půl loupežníci, již v jakýkoli boj se vpeří, a rozjasní jen svoji líci nad zvonícími dublony. Už srazili se. Duní děla, meč pracuje a kosí těla jak k žatvě zralé obilí. Do lesa pík se jezdci valí – tvůj prapor jaksi mdle se bělá a ustupuje, Henry králi – Bůh s pomocí nechť popílí! 114 Bod Henry koně, vrh se k předu: Já ustoupiti nedovedu, však vy, jimž život drahý je, než utečeteutečete, popatřiti mžik jeden dejte svému hleduhledu, jak umí Henry, král váš mříti za Boha a čest Francie! – Tak vzkřik – a hromný jásot za ním se rozleh k nebi, dálným pláním – za bílým jeho chocholem se všichni derou, všecko drtí – kdo vstříc se staví s odhodláním, je mžikem jistou žertvou smrti, jež slaví hod svůj kolkolem. – Bůh přispěl. Na roviny šíři prach za jezdectvem ušlým víří i Valloni už běží v dál; žoldnéře Němce sesekali, Vlach vzdal se. Rytíř po rytíři se vrací pyšen k svému králi, jenž k modlitbě své ruce spjal. 115

SHAKESPEARE
Nuž, hleďte sem! Zde soudce spravedlivý ve středu králů, pánů, rytířů, žen milujících, vzteklých furií, žebráků, bláznů, tichých filosofů, pijáků řemeslných, žoldnéřů a čarodějnic, elfů z pohádky – všem duše bědné svlekl do naha, že stojí tu jak křišťál průhlední, všem otevírá nitra svědomí, by ukázal, co bylo posledním důvodem činů jejich. Není pak před tváří jeho přijímání osob: od krále mocného až k žebráku, jenž bídu svoji vleče ulicí, je vše jen člověk. Soudí člověka a orteluje nezvratně jak Osud; krev prolít dá, a důvod svůj má vždy, že často bývá krev to urozených, i královská krev hříchy zčernalá.zčernalá, i krále možno soudit, praví přísně, a časem nutno soudit. Spravedlnost, jež v žoldu mocných světa toho jest, jím odsouzena k trestu pranýře. On ctnostem, jimž se pálí kadidlo, strh zrůžovělou masku s obličeje a ejhle, nevěstky to bezstoudné 116 a všechny mají hlavy umrlčí, jichž výdech páchne hrobním zápachem. On tresce zlo, jež v otrávený květ ze hrudi lidské bylo vyspělo, a tresce to i, jež se nevině tam choulí v nerozvitém poupěti. A není odvolání z soudu jeho: nebesa, slunce, hvězdy, celý svět – ti diváky jen soudů jeho jsou. A bůh? Vždyť je-li, i svůj božský soud moh vyslovovat by jen jeho rtem! 117

KRÁLOVNA ALŽBĚTA
NAD ORTELEM MARIE STUARTKY (V únoru 1587)
Buď nes, buď uhoď... Nést-li nechceš, uhoď. Já zmiji živím, jež mě uštknout touží a zničit mě, by zachránila sebe – mám kořistí být leckterého zmetka? Konečně tedy budu moci usnout bez obavy, že noc mě zbaví žití – konečně tedy... Bože milosrdný, mně nelze jinak!... A já prohlásila, že patnáct let už nezřela má země vznešenou hlavu padnout mečem kata – a teď má vidět padat hlavu její! Královskou hlavu! Zlý to příklad lidem a v těchhle věcech lidé lehko chápou!... Král Filip posměšně zas syčet bude: Jezabel stará... Syčet chlípný David, jenž potřel syna svého Absolona – však ten Don Carlos neukládal otci o hrdlo jeho... Francouz protestuje a hrozí pomstou – je snad mojí vinou, že Maria mu švakrovou kdys byla? A chlapecký ten Majestát chce v posled být lením pánem našich vlastních zemí?... Kněz římský opráší své staré hromy a novou klatbou po mé hlavě mrští – prý dnes už zve mne šarlatovou ženou – ah, římské hromy jsou již hodně krotké a krátkodeché – směšní stařečkové!... 118 Nač váhat tedy? Kde jsou jaké hlasy, jež stišit nutno? – – Dějepisci příští psát budou o krvavé ruce mojí a glosy ironické věšet budou k eadem semper, jež je heslem mojím a titul panny královské, jenž má být mou pýchou dějinou, svým soudem stihnou. Nějaký Marlowe příštích pokolení hru složí o tom, které tleskat budou divadla plná plavců, řemesníků a tlustých kupců... Prokletý ten Paulet moh snadně vystříhat mě trýzní těchto – vždyť stává se, že vězni onemocní a zemrou časem... nebo rukou vlastní svůj život shasnou... Filipův Don Carlos prý zhynul takto... Ovšem, nutno míti po ruce důvtipného žalářníka – Sir Paulet však je nepotřebný nástroj, formalist v tupé duši stejně suchý jak afektovaný!... Ó Bože, Bože, což nemám práva na klid dní a nocí? Mám stále chvět se před neznámým vrahem, jenž k vůli mandlovým těm očím jejím, či v naději na tituly a zlato mě žití zbaví, aby ona žila? By ona vládla Anglií pak mojí?... Poslední žebrák v zemi mojí večer ulehne klidně k bezpečnému spánku a já, jež strůjkyní té jistoty jsem, já, královna, ni tolik práva nemám? 119 Ten fanatik, jenž přistižen byl v plánu mé lůžko vyhoditi do povětří, či ten lord Norfolk, či ti jezovité, jimž papež požehnal, jež Španěl poslal, či onen Francouz – Bože na nebesích a já mám mlčet? Odpustit snad zcela? Dál dívat se, jak sekyra se brousí, jež jednou dojista mé hrdlo protkne? A na mém trůně ona sedět bude a zhanobit dá navždy pamět moji římskými klepy o mně, matce mojí? – Nač váhám tedy? Nejsem přesvědčena, že po důvodech stále ještě hledím? Má ona žít, že mandlové má oči? A verše skládá? Zpívá ke kytaře? Psát umí listy, které muže blázní? A při měsíčním světle něžně vzdychat? A která z nás dvou že je šarlatová? Kdo odpravit dal chmelovou tu tyčku, jež krásným Darnleyem se zvala kdysi? Byl muž to její... otec děcka, které zrodila právě... tak to tvrdí ona... Kdo cizoložil? Riccio což? A Bothwell? A řada jiných? Kdo chtěl Filipovi zem moji zradit? Kdo chtěl římským ohněm vyhladit reformaci po Anglii?... Nač důvody a obžaloby hrnout, kde vina tak už jasně dokázána?... A konečně: ne já, však parlament můj chce smrti její... Netrestat jí, značí 120 být ukrutnicí vůči věrným svojim, jí ušetřit, toť tolik, jak je zničit – podepsat mohu... Všecka práva božská i práva lidská k podpisu mám tomu... A práva ženy... Ona milovala a byla milována... jeden pohled těch očí býval často, často koupen za cenu žití... A ta moje láska? Já nikdy nemohla svou hlavu sklonit s úplným odevzdáním k hrudi muže... Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná... Mně ani matka neřekla tak nikdy, já dětství neměla... A ta máť moje neviná byla jako polní kvítek, když hlavu svoji pod sekyru kladla... A tahle nádoba všech hříchů vzdychá a oči kroutí, že až lidé slzí – ah, Řím z ní zrobí svatou mučenici! Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná!... A dítě měla... hladila mu vlásky... a úsměv jeho zlatil duši její... A já jsem planý strom! – – – – Eh, hloupá slza... Je jisto: Blaho státu, prospěch víry, Náš život, životy všech věrných Našich tak vyžadují... Jmenem Otce, Syna a Ducha svatého: Elizabeth R. 121

KRAJINA
Slunce stoupá nad obzor, nad obzor, modrají se hlavy hor, hlavy hor. Zlaté světlo v krajině, v krajině, v polích, lukách, dědině, dědině. Nad dědinou tmavý hrad, tmavý hrad, kulatá věž, střílen řad, střílen řad. K hradu spějí diváci, diváci, ční tam kola lámací, lámací. Umíráček vyzvání, vyzvání, chámi budou lámáni, lámáni. Zmordovali – k nevíře k nevíře – pána hradu, rytíře, rytíře. 122 Rytíř ve vsi nocoval, nocoval, pěknou selku miloval, miloval. Sedláci se opili, opili, pány cepy ubili, ubili. Ztratí hrdla na kolech, na kolech. Vítr šumí v topolech, v topolech. Na topolech podle cest, podle cest, plno tichých kavek jest, kavek jest,jest. Přiletěly hltavy, hltavy, k tučným hodům popravy, popravy. 123

FERDINAND ŠTÝRSKÝ (1598)
Já, svatý otče, převzal štýrskou zemi prosáklou veskrz lutheranským bludem a úloze své, Bohem uložené, jsa věren, podjal jsem se tvrdé práce. Já často slzel, když jsem podpisoval ortele soudů, často těžce nesl vyhnanství, exekuce zatvrzelců – však přisáhl jsem jasné Panně-Matce v Loretě kdysi, že chci raděj míti svou zemi pouští, nežli zalidněnu kacířským lidem. Přísahu jsem splnil. Zem štýrská v šíř i dáli jako dříve je věrna římské katolické pravdě a u nohou ti leží, svatý otče. 124

KORUNOVAČNÍ KVAS
KRÁLE FRIEDRICHA Z FALCE (4. listopadu 1619)
V soudné světnici na hradě Pražském. Král pod korunou a v habitu královském sedí s královnou při stole zvláštním; páni, rytířstvo, zástupci měst a vyslanci Bethlena Gabora při čtrnácti stolech. Jí, pije se, hovoří se.
J. Haunšild z Fürstenfeldu prohlížeje zlatý korunovační peníz:
Ta mince jesti velmi pěkné práce. Mistr Jesenius:
I nápis její výstižný a trefný. T. Šteffek z Koloděj:
Toť po latině. Přetlumočtež, mistře. Mistr Jesenius:
„Z božího daru a svornosti stavů.“ A ruk pět, které korunu zde drží, toť zemí patero, z jichž usnesení byl Heidelberský králem českým zvolen. J. Haunšild z Fürstenfeldu německy:
Však vaše báseň, Mistře, jíž jste v chrámě Královskou Milost osloviti ráčilráčil, v ní vinšuje mu jmenem profesorů a pražské učení a oudy jeho otcovské přízni vřele poroučeje – toť mistrovský kus latinských jest Uměn, že Horác závistí by rdít se musil a Cicero nad řečí lepou jásat! 125 Mistr Jesenius německy:
Jen lente, lente! Blahorodnost vaše mi chválu tuze nezřízenou činí – – Hle, kterak Milost Jeho, král a pán náš po mladých lících rdí se spokojeně a milostností oči jeho září, i paní králová svou tváři lepou úsměvem sladkým také rozžehuje – Jan Šultys, primátor Kutné Hory:
Já nevím, páni – – sami dobře víte, já nepřistoup jsem s velkou horlivostí k té věci, jíž jste ráčili se podjat – – a dneska ještě dost mám obav v duši: Hle, volený král náš je přec jen dítě – – let třiadvacet – – v takém věku, páni, i rozum ještě nevidívá jasně – – i ruka potřebné dost síly nemá – – A kdybych v tom se klamal, co dím nyní, tvář jeho nezkvetla by právě štěstím, však vráskami by musila ji halit myšlenka věcí příštích – – Několik pánů okolo: Chacha, chacha! Hle sýček z Kutné Hory! Nechce čekat, až půlnoc bude! Za deního světla obavy skuhrá! J. Šultys rozpačitě:
Fraucimor pak králův svých odhalených ňader nepřikrývá! – 126 Několik pánů okolo ještě hlučněji:
Chachacha! Ty mníš, pane primátore, že v časích Milíče jsme z Kroměříže! – J. Řečický, radní Novoměstský:
Pan Budovec by tamhle tak moh mluvit! M. Hošťálek, primátor Žatecký:
Pan Budovec si hladí bílou bradu a ňader těch se nijak neuráží – J. Haunšild z Fürstenfeldu:
Ah, toť je tedy poslední grunt obav capitis Kutné Hory? Pane vzácný, věz: per risum multum debes cognoscere stultum! Několik pánů:
Chachacha! Recte! Bene! Egregie! Král Friedrich od svého stolu německy:
Chcem také slyšet, co tak pánům k smíchu! Mistr Jesenius německy:
To štěstí naše jásá, jasný pane, že smíme v líce slunci svému zříti! Král Friedrich německy:
Ach, velmi pěkně! Královna Elizabeth německy:
Autor dnešní básně? Král Friedrich přikývne.
127 Královna Elizabeth blahoskloně:
Poeta noster, salve! Nobis eris fidus Achates! Mistr Jesenius rozjařen: Regina nostra Elizabeth vivat! * D. Černín z Chudenic:
A o čem myslí as pán z Michalovic? B. z Michalovic:
Víš, pane Černíne, co tihle Uhři za nabízenou pomoc dostat chtějí? D. Černín z Chudenic:
Vím z hruba, jak jsem zaslech. Požadují sto tisíc zlatých jako za náhradu svých výloh dosavadních; dále žádá kop tři sta tisíc a to neprodleně si kníže Gabor, aby festuňky své moh včasně proti Turkům armírovat. B. z Michalovic:
Jak? Proti Turkům? S těmi mír přec drží. A zde jde o při naši. Nerozumím. Za také sumy nám lze naverbovat i rejtharstva i pěších valnou sílu! K. Kaplíř ze Sulevic:
A pravím vám, z těch peněz ani Gabor nic nedostane, ani my vojsk nutných, neb peněz není. Bída, všudy bída. Pán nemá, nemá rytíř, nemá měšťan. 128 B. z Michalovic:
Nač tedy váhat? Čas dvanácti hodin, čas nejvyší tu. Pusťme z člověčenství podané svoje, ve svobodné pěstě jim zbraně dejme, potom půjdou s námi a sláva husitská se do Čech vrátí! Zd. hrabě z Hadic:
Jak? Vzdát se máme sami, což jest naše? B. Sobětický ze Sobětic:
Toť nápad blázna! Mumraj nešlechetný! J. hrabě Šlik:
My krále zvolili, by stará práva zas českým stavům navrácena byla a sekyru teď radíš přiložiti i na ta, která doposud nám zbyla? A sami vlastní rukou? – Pošetilost! V. Čabelický ze Soutic:
Pak zbyla by nám žebrácká jen mošna! V. Budovec z Budova:
V tom za jedno jsme s panem z Michalovic, a není cesty jiné, páni bratři. Když o loňském jsme radili se květnu – vy víte v domě pana Smiřického – o chůzi na hrad, o tom potrestání jednušek římských, slyšeli jste všichni, jak Linhart Kolona tu radu dával, jak mladý Smiřický mu přizvukoval, že nutno pustit z podanství své lidi, je ozbrojit a cvičit v službě polní. 129 Vždyť taká věc se příčí Kristu Pánu i rozumu i duši. Nedostačí svůj religion vyznávati ústy a činem sloužit ďáblu. – O tom květnu jste věc tu hurtem zamluvili, páni, a šli jsme na hrad, kde jsme vymetali jednušky z oken. Zlý krok, páni bratří, dnes ještě hůř je. Stojíme tak sami, jak planá hruše v poli. Anglický král nepohne prstem, aby pomoh zeti, chce zachovat si jmeno „krále míru“. A kurfirst saský Friedrichovi píše, že na svém stojí, a že král náš neměl koruny bráti. Z říše spásy není: jednušky proti, souvěrci pak naši závidí Friedrichovi povýšení a nepřispějí. Uhři? Slyšeli jste, co vypověděl hejtman hradu Černín. A proti nám je císař, Španěl, Bavor a římský papež... peníze i lidé... Já brzy odevzdám své kosti zemi, vy mladší, vy jste budoucností její a na vás tedy uvážit a jednat. B. z Michalovic:
Já prosím: neklamtež se, páni bratří. Věc naše není hračkou. Příklad Štyrska vám svědčí, jaký osud může stihnout náš religion; příklad pak, jenž dán byl nám prvým Ferdinandem – naše hrdla. Své lidi propustím a vstavím v pole! Zd. hrabě z Hodic:
To neučiníš, pane z Michalovic! 130 J. hrabě Šlik:
Vždyť taký příklad vzbudí rebelii na panstvích našich! V. Čabelický ze Soutic:
Uvaž, Vaše milost, výsledek jistý: dáti selské sběři svobodu plnou, zbraň jí vtisknout v ruce – toť znamená, že nejdřív naše hlavy nám složí k nohám! K. Kaplíř ze Sulevic:
Pak je smutno, páni, že tak jste dosud žili s lidmi svými, by tenhle strach měl oprávněné grunty! B. z Michalovic:
Nuž, pane Kaplíři, ty pojdiž se mnou a propustiž své lidi z člověčenství! K. Kaplíř ze Sulevic:
Hleď, pane z Michalovic, jsem jen správcem svých vnoučků jmění – – vedl jsem si lidsky, jak Milčín ti i Neustupov svědčí – – však nemám práva k změnám pronikavým – J. hrabě Šlik výsměšně:
Jak myslíš nyní, pane z Michalovic? Nu, mladá krev ti trochu překypěla... (Chvíli ticho.)
B. Sobětický ze Sobětic:
Hle, anděl smrti chodí nám kol stolu! 131 V. Budovec z Budova:
Rád položím mdlou hlavu k odpočinku. V. z Roupova, nejvyší kancléř, přistupuje nyní ke stolu:
Aj, páni bratři, slyšel jsem ty řeči a divím se vám: o pohřebním kvasu by nemohlo být hůře promlouváno! A my jsme právě obdrželi krále, českého krále, slavíme tu chvíli, kdy naše koruna se v plné slávě – D. Černín z Chudenic:
Ta koruna je trochu velká králi a k uším padá jemu! V. z Roupova:
Víme dobře, žes, pane hejtmane, svým srdcem jinde a tělem pouze tady, proto nevíš, co jazyk mluví – D. Černín z Chudenic:
Ustaň Milost Tvoje! A v pokoji mé srdce nechej! Vždycky mi sedí v prsou. Bohužel, že v Čechách jsou lidé, kterým srdce sedí v kapse a dá se přendat podle okolností z té pravé v levou – – V. z Roupova:
Milosti Tvé řeč ta mě nepotřísní, neboť k místu mému dostoupit nelze jí. Jsem zodpověden jen vlasti své a králi – 132 D. Černín z Chudenic:
Kapse hlavně! K. Kaplíř ze Sulevic:
Již zadrž, pane z Chudenic, a pomni i míst i chvíle, kde svůj bystrý jazyk klusati necháš! – A ty, pane, odpusť! V. z Roupova:
Rád odpouštím. Pan hejtman horkokrevně rád v slovní turnaje se pouští, věda, že jazyk mocný má a obrátivý. Já chtěl jen říci, že ty řeči vaše zde byly zbytečné a bezpodstatné. Jak možno natírat věc naši černě, když vojsko naše pod Matesem Thurnem a panem Harantem kams ku Prešpurku Bukvoje s vojskem císařovým žene? Když jisto je, že záhy Dunaj přejde a s Gaborovou armádou se spojí a Vídeň, ono hnízdo jestřábovo, jak ořechovou slupku rozmačkají? Je slušno věsit hlavy? Chmurně mluvit? Hle, plný pohár! Tamhle král náš český – nuž, páni bratři, poháry ty vzhůru a vzdejte vivaci, jak slušno, králi, jenž zárukou nám lepších dnů je vlasti! J. hrabě Šlik:
Rex Friedericus vivat! Páni:
Vivat! Vivat! * 133 Král Friedrich anglicky ke královně:
Má Bess, ta koruna mě tíží příliš a nepohodlně mi sedí v skráních, já bojím se, že spadne mi... Je možno, odejít trochu, složit ji i háv ten a obléci plášť onen z aksamitu, ten – víte – barvy broskve, s diamanty? Královna Elizabeth anglicky:
Nemožno ještě. Dokud tabule je, král jako král jí musí předsedati. Jen trpělivost. Seďte zpříma, prosím, by nesvezla se koruna vám s hlavy! Král Friedrich vzdychne a vzpřímí se.
* První lokaj, opíraje se o jednu půli dveří:
Již nohy necítím... Tak nepilo se, když korunován byl král Matěj, Uher, i ani potom, když dal korunovat štýrského Ferdinanda. Druhý lokaj, opíraje se o druhou půli dveří:
Ale pilo. Vždyť byl jsem při tom. Pilo se jak dneska. Těch korunovací je jaksi mnoho v tak krátkém čase. Dneska tedy dali korunu tamhle tomu Němečkovi, ač jiný Němeček, jenž měl ji, žije. 134 První lokaj:
A proto bude vojna o čepici, a kdo vyhraje, ten ji nosit bude. Druhý lokaj:
Však povídají, že tím dnem, kdy tenhle přitáhl do Čech, celý týden v Praze Smrt neporvala ani jeden život. Toť znamení, že odpočinout chtěla pro práci příští. První lokaj:
Je-li vojna, brachu, má Smrt žně vždycky. Proto spravedlivo, že posílit se chtěla odpočinkem. Druhý lokaj:
A otec Ignatius, jenž je v péči u paní Polyxeny Lobkovické, šel dnešní noci hradem kolem chrámu a slyše hudbu, zpěv a hlasy z vnitřka, do chrámu vejde a ten zázrak vidí: Sám svatý biskup Vojtěch mši tam slouží a kníže Václav před oltářem klečí a za ním všichni patronové země a všem se těžké slzy z očí valí – tak otec Ignatius vypravoval hned z rána urozené paní svojí, jak od bratra vím, jenž tam v domě slouží. První lokaj:
Ten Ignatius je tam zpovědníkem? Druhý lokaj:
A rádcem paní ve všem. 135 První lokaj:
Pohleď, brachu, jak starý Budovec už hlavu kloní! Druhý lokaj:
Už dřímá děda. V jeho letech lidé jdou se slepicí spat, by mohli z rána s kohoutem vstávat. První lokaj:
Těžko věřit, brachu, té noční mši dnes u svatého Víta... Už dávno Pánbů divy dělat přestal – Druhý lokaj:
Však paní Polyxena uvěřila a list hned psala panu Slavatovi a modlila se tuze ve své kapli. První lokaj:
Eh, nechme toho! Starý Kaplíř vážně vous bílý hladí – také pěkná leta! Druhý lokaj:
Pan Berka září jako bílý měsíc, když v úplňku jde. Řek mi jeho lokaj, že sedmdesát tisíc čerstvé razby tolarů zavřeno má v černém sklepě. První lokaj:
Což to? Pan Vilém – sedí vedle něho – pán z Lobkovic má na sedmnáct beden od zlata, stříbra věcí ve sklepeních. 136 Druhý lokaj:
A pak je lamentace, že je bída! Prý není možná platit dále vojska a docela ne, poslat nová v pole! První lokaj:
Je bída, ale dole mezi lidem. V poledních Čechách jdou prý lidé krajem jak hejna vlků živíce se korou a travou... Císařští tam vedli tance a královští jich také nešetřili – – Druhý lokaj:
Je dobře, má-li člověk postavení tak jak to naše. Krále máme vždycky ať toho nebo onoho – První lokaj:
a dneska dva docela, a to je vlastně nejlíp: jsou korunovace a panket, tuzér Druhý lokaj:
Pojď nalívat, – už mají zase prázdno – pán z Talmberka zlým nás měří zrakem! První lokaj:
Jsme v úřadech svých déle než on ve svém a kdo ví, nebude-li tak i příště! * V. Maštěrovský:
Aj, pane Kunši, rozjasni přec oči! 137 K. Robmhap ze Suché:
A zdvihni hlavu! Bylo nějak, bude! J. Kuneš:
Oh, páni bratři, jak se veseliti? Vždyť víte, že jsem člověk bez domova, snad bez rodiny! Dím: snad bez rodiny a líp by bylo, kdybych jistě věděl, že bez rodiny. Zůstaly mi v Písku má žena s dětmi, Bukvoj dobyl města a víte, kterak soldateska jeho svou zvůli majíc, zlostně řádit umí – Co se ženou je? Co je s mými dětmi? Já hledal, pátral, – nikde ani stopy. Dům rozvrácen a zkažen – hnízdo pusté, a kde má písklata – ví nebe pouze. A vy mi díte: Rozjasni přec oči! – – V. Záborský z Brloha:
Však o vlast jde tu, naši českou zemi; čas válečný jest – a ten vyžaduje oběti na všech – tolik považ, pane – J. Kuneš:
A pane tovaryši, částí vlasti jsem já přec, žena má i děti moje, ne o tu hroudu země jde, leč o nás, o děti její. A my panketujem a vivat voláme, až hrdla chraptí – nuž, jde-li o nás, v poli naše místo, ne u pohárů, všech nás místo v poli i krále, pánů, všech nás, jak jsme tady. 138 M. z Těchenic:
A k čemu máme žoldneře, můj pane? A k čemu platíme ty těžké berně? Abychom sami ještě kůži nesli do trudů polních, špikovat ji dali si halapartnou nebo žravou koulí? Jde Ferdinand snad? Či pán z Lichtenštejna? Či Eggenberg a jednušky ty druhé? A když jde Thurn a Mansfeld – stačí zcela, toť řemeslem jest jejich. J. Kuneš:
Díte, páni, že o zem českou jde a o vlast naši – Thurn Mates Němec jest a cizozemec. A. Berka z Dubé přižene se od jiného stolu:
A Thurnovi já ukřivditi nedám! V něm meč má zem a štít náš religion! Thurn Mates vivat! Páni:
Vivat! Vivat! V. Čabelický ze Soutic deklamuje:
Vstaň lve český! Čas již vyšel tvého snu a bdění přišel. Tvým Čechům vzešlo již světlo, praktikantům se rozpletlo; úsilí jich již zjevené, ukryté lsti odhalené. Spadli s lávky, člun se zlámal, naději nepřátel – – 139 S. Sušický ze Sonnenštejna:
Zadržte, pane! Verše ty nám známy. Můj syn však schystal sličné překvapení zde podobného druhu pánům stavům! J. Kuneš:
Má ženo dobrá! Děti moje drahé! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Však, pane rytíři, jen nenaříkej! Čas zvrtne všecko. Hle, zde objednal jsem od Lomnického pěkné rýmování. Chci přečíst je. Teď silentium, páni! Nejbližší:
O silentium prošeni jste, páni! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Ze starého hradu hladě suchou bradu starý jestřáb zírá, hlad mu nitro svírá; hlad mají jak táta také jestřábata! M. z Těchenic:
Habichtsburg – jestřáb! Totě podařené! V. Maštěrovský:
To kouše přímo! Lomnický, toť psina! 140 J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Starý jestřáb čeká, zrakem v dálku těká, neb mu ovcí hejna slíbil kněz od Rejna, ovcí s pěknou vlnou a stáj volů plnou, jež má Říše svatá, aby nasytil se, on i jestřábata! J. Kuneš:
Písklata moje, kde vám asi konec! S. Sušický ze Sonnenštejna: Syn můj čte dobře. Pozorujte, páni, jak patřičně on vyřkne každé slovo! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Tak se dívá dolů, nikde kněze, volů: nikde ovcí s vlnou pro mláď hladu plnou – M. z Těchenic:
Tak trefného cos neslyšel jsem dosud! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Najednou se z dáli kotouč prachu valí, s několika pány stojí kněz u brány. 141 Starý jestřáb běží, dech popadá stěží: Už bych vás byl proklel do horoucích pekel! Ale, drazí páni, hořkéť mé zklamání – nevedete spolu ovcí ani volů! A. Berka z Dubé:
Toť říznost vtipná! Zpropadená kůže je tenhle Šimon! M. z Těchenic:
Trefné o těch volech! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Nevedeme voly, svatá Říš však volí za svého tě krále. Nebť máš mít korunu, sedat máš na trůnu, kralovati stále k Říma cti a chvále. – Nemá však pták dravý radost z této zprávy: Moji milí páni, z toho kralování neztloustnu já táta, ni má jestřábata! A. Berka z Dubé:
Toť znamenité! 142 M. z Těchenic:
Žádný básníř římský ostrotou vtipu nemůže se rovnat našemu Šimonovi! V. Maštěrovský:
Kéž by podal nám více takých básní! K. Kaplíř ze Sulevic polohlasně:
Čas-li přijde, ten podlý rýmař stejně bude špinit rod Friedrichův a – S. Sušický ze Sonnenštejna:
Silentium, páni! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Ale kněz ví všady, vždycky dobré rady: korunu vem, synu, děkuj Hospodinu, po volech-li práhneš, také jich dosáhneš. Veliký lev Čechů má jich pro potěchu víc, než je mu zdrávo. Ty máš dovolení k volům bez prodlení, vezmi, co se ráčí, jdi, neb chvíle kvačí, do té české země, jez i tvoje plémě! 143 V. Maštěrovský:
Tak bylo věru, historie svědčí! Lup bezbožný a skutek bohopustý! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
Zdvih se jestřáb dravý s vran a káňat davy, na lva jsou se vrhli, korunu mu strhli, vzali ovce, voly, plnili své stoly – syt byl jestřáb-táta, syta jestřábata! A. Berka z Dubé:
Tak výstrahou jsou minulé nám děje! V. Maštěrovský:
Hlad kdys – hlad dneska! M. z Těchenic:
Rod je stále stejný. Ferdinand prvý ved si takto také! J. Kutnauer ze Sonnenštejna:
To pomněte, páni, při svém stolování, hajte mužně vlasti proti hrabivosti: Hlad na cizích stolech jest po našich volech, a na ovce známá otvírá se tlama! 144 A. Berka z Dubé křičí:
Hlad na cizích stolech jest po našich volech, a na ovce známá otvírá se tlama! Král Friedrich německy:
To zase bylo carmen k poctě naší? V. z Roupova:
Tak, Milosti. A verše podařené. S. Sušický ze Sonnenštejna:
Tak, páni, slyšíte, jak cítí národ, jehožto jazykem jest básníř vtipný. Mistr Jesenius německy k Haunšildovi:
Toť odporné a sprosté rýmování. J. Haunšild z Fürstenfeldu:
Barbara mater – liberi barbari! T. Štefek z Koloděj:
Jak vtipně provedeno! A jak pěkně ta stejně znící slůvka dopadají! B. z Michalovic pro sebe:
A takhle má se hněv náš v plano vybít? Můj Bože, Bože, jak mi hlava hoří! A jako chlapec stojím mezi chlapci, když svévolně jsme špýchar zapálili: hasiti nelze, ustrnutím jati nad vlastním činem stojíme jak sochy 145 bezradni ve všem; vytřeštěným zrakem patříme v žravý, všeničící plamen... D. Černín z Chudenic pro sebe:
Líp bylo by mi na mém rodném hradě a všecko tohle kdyby snem jen bylo... V. Budovec z Budova:
Tak všecko řítí se kams, kam mdlým očím dohlednout nelze. Útěchou mi, Pane, že dáš mi záhy vyjít z toho světa... K. Kaplíř ze Sulevic:
Jen vnoučatům když zachovám, což jejich a potom – vůle tvoje děj se, Pane! A. Berka z Dubé:
Když šel pan Harant zemí palestynskou – pán z Chudenic, pan Černín Heřman, jenž tovaryš jsa, souputovník cesty, byl svědkem toho – tehdy na Golgathě – J. hrabě Šlik:
Pan Harant tehdy jednuškou byl zbožnou – B. z Michalovic:
A nebyl komisarem krajů našich – J. hrabě Šlik:
To právě náboženské osvícení mu úřad dalo mu vedle spásy duše. 146 A. Berka z Dubé:
Já nevím, páni, kam ty vtipy cílí. Svědomí páně, jak nás všech, je čisto. D. Černín z Chudenic:
Ba, Štěstěna má váhy lidských věcí: pan Heřman, bratr můj, ten souputovník cest páně Harantových Palestynou, v tu chvíli letěl se svou miskou dolů, když se pan Harant vynes k oné výši, kde spásu duše získat moh i úřad – V. z Roupova od svého stolu:
Pánové milí, proč to nakvašení? Hle, Majestáty Jejich na vás hledí. Já myslím, páni stavové, že slušno vzdát předem díky Nejvyšímu Pánu, že přispěti nám ráčil v chvíli těžké, a složil osud nás všech v pevnou ruku našeho krále. Milostem pak Jejich, jež jak dvé sluncí časům našim září a této naší zemi staroslavné teď provolejme všemi hrdly vivat: Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat! Regina nostra Elizabeth vivat! Et regnum nostrum Bohemia vivat! Páni vstávají a připíjejí: Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat! Regina nostra Elizabeth vivat! Et regnum nostrum Bohemia vivat! (Venku na hradbách bije se z kusů.)
* 147 Král Friedrich k pánu z Roupova:
Já nerozuměl, vidím však, že pěkně jste řečnit musil. Děkujeme tuze a milostí svou jistíme vás stálou. Královna Elizabeth anglicky ke králi:
To byla vivace? Král Friedrich anglicky:
Tak, Bess má drahá. Pan kancléř velmi pěkně zahovořil ku poctě naší. Královna Elizabeth:
Můžete jít tedy, a korunu si sundat. Neb je konec té slávy dnešní. – 148

NA BÍLÉ HOŘE
V NOCI K 9. LISTOPADU 1620
Noc byla tichá. Nebe zatažené, jen místy bílé hvězdy hořely. Na zemi lehkým mrazem poprášené v své zmrzlé krvi zbiti leželi. Vzdech... sopot... časem přitlumené steny... A zase ticho... v daleku vyl pes... Nějaké vsi jsou vzadu zapáleny, plam zmítá se a dým jde do nebes... V táboře vítězů též ohně planou, zář jejich tančí stanům po plátně, kdož nějakou byl v boji stižen ranou, zde vyhřívá se. Druzí udatně z korbelů pijí, v kostky hrají, pějí chraplavě domoviny svojí zpěv... Jak černé stíny stráže přecházejí. Ve vzduchu vlá a šumí korouhev. A oficéři říšské soldatesky ve stanech připíjejí císaři: začátek dneska vydařil se hezky, ať se i konec jemu vydaří. I oficéři bavorského voje ve stanech pijí: byla pohoda, buď Bohu sláva! Chrání věrné svoje a kacířům své ruky nepodá... 149 A v Hvězdě připíjejí Ferdinandu Max bavorský a Buquoy generál: Bůh dechl, rozbil kacířskou tu bandu, meč jeho nesem – nuže zítra dál! Noc míjí... Po kolena vykasaná po stuhlé krvi v pevné odvaze Smrt chystá se jít s prvním svitem rána pro nejbližší svůj tribut ku Praze... 150

DŮVĚRNÝ DOPIS
Můj hrabě Bukvo, důvěrně Vám píši. Osoba jistá vyznala nám právě, že Morava se touží vrátit celá pod Naši Milost, slíbíme-li pardon hraběti z Thurnu, pánu z Hoffkirchenu a dvěma jiným. My jsme opatrně a zcela vlídně osobě té řekli, že nutno, by se bez podmínky vzdali milosti Naší všichni vzdorní páni, odbojná města; všechny regimenty, ať v poli, ve zdech, aby rozpustili, My že chcem zatím všecko uvážiti, by nález Náš byl všem jim spravedlivý. Vám ale pravím: vytrhněte nyní s vší branou mocí, jež Vám k ruce stojí, a vrhněte se honem na Moravu. Hlad, nedostatek peněz, strach též ovšem utiskly silně hříšnou rebelii – vždyť chce mít zdravé už jen čtyři hlavy! My na oko dál budem vyjednávat a čekat s touhou od vás dobrých novin. Vídeň, 19. novembris 1620. Ferdinandus. 151

VEČER JANA MYDLÁŘE
V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621
To byla práce, Lído! Jak pes zmořen a jako tažné dobytče jsem znaven tou exekucí! Od prvního rána až k této době večerní já neměl k odechu chvilky, na nohou byl stále, a v práci sotva jak tak čehos pojed. A ještě štěstí, z minulé že noci trvalo trochu ochlazení vzduchu. – Než i tak prahne hrdlo... pošli děvče s konvicí velkou ku Zelené žábě, – ne, dvě ať vezme – pacholkům tu druhou, – dnes činili se, – káru myjí nyní tam u Vltavy od krvavých sledů, – dnes věru zasloužili jsme si všichni dobrého truňku... Císařský pan rychtář z Nového Města povídal mi vlídně, že dojíti má mistrnost té práce knížeti k sluchu, aby odměněna mzdou byla vyší, nežli bývá zvykem. Já pět set kop jim účtovati hodlám, a dá-li více, vezmu, zaplať pánbů. Pět set kop určím... ano, mohu, Lído. Já dvacetčtyři hrdel dneska proťal, každičké na ráz bez zmateční rány, tré vazů k tomu zlomil – lehce, pěkně, tak jako třísky, – dvacetsedm kusů, – ať pohledají takového kata po jiných obcích, neb i v zemích cizích! A otupil jsem všecky čtyři meče, – tys ještě včera mínila, že marně 152 jsem vynakládal na broušení jejich, že jeden stačí, že prý dozajista jim pardon dojde ještě na theatrum, eh, řeči, řeči – hanbou pokrýt sebe a řemeslo své moh jsem, spolehaje na plané důminky a dostavě se k té práci, řekněm, jenom s mečem jedním. Však delikventi doufali tak všichni a časně z rána, když se ukázaly dvě duhy nad tím rynkem, myslili si, že znamením jsou na dobrý jim konec, – nu, dobře bylo, že jsem nástroje ty dal brousit vesměs, – zrovna při té duze na Hradě bylo z kusu udeřeno, a já jsem vstoupil na theatrum k práci. Lešení kolem bylo obstoupeno soldaty vojenskými, aby z lidu blíž nikdo stoupnout nemoh k poslechnutí posledních řečí odsouzených pánů, k jistotě ještě na bubny se tlouklo, že sám jsem jenom z polovice slyšel, co promlouvali. Úřad staroměstský a císařovi páni rychtářové všech tří měst pražských sedli na pavláně, tři městští rychtáři pak střídali se ve smutné službě: s theatrum šli v rathouz a delikventy vyzývali jmeny k poslední cestě. Před můj špalek vstaven krucifix velký, poslední to výhled pro oči, světlo žití ztrácející. Theatrum bylo černě potaženo, i rathouz zastřen, rynk posypán pískem, – na třicet vozů písku toho bylo, – a rynk měl vzhled jak na Velký pátek 153 u Salvatora otců jezovitů, – však budou také asi mastné účty! A hnedle začala má práce, Lído. Šlik hrabě přišel první na theatrum, kabátek rozpjal, jak by ulevit chtěl horkosti těla, na špalek dal hlavu jak na podušku... Na to vážný Bradka – víš, tak říkají pánu Budovcovi – s úsměvem přistoup... Potom zbožný Harant v důvěře plné v spravedlnost nebes... pak starý Kaplíř, podepírán knězem, z rathouzu vyšel... pán pak mluvil ke mně a prosil, bych ťal rychle, by snad stáří jej, klečícího, mdlobou neshroutilo... – víš, Lído, nemluv nikde o všem tomhle, z těch řečí mohlo vyrůsti by něco – a proč a k čemu? – nevolno mi bylo: krev jejich tryskla na krucifix onen a hojně kapala s noh Ježíšových, – a mužný duch a srdnatost těch pánů takové byly, že i rychtářové pouštěli slzy z očí, – kněz pak jejich, jenž provázel je, chvěl se jako listí osyky stromu, – tolik odevzdání do ruky boží na jevo jsou dali, jak svět neviděl. Říkám: nemluv o tom, jsem k tomu, abych povinost svou konal a nestaral se, zda co běží při tom, – mně dech se tajil, – však jsem pozor sebral, bych prací nejapnou jim nepřitížil a řemeslu snad hanby nepřičinil. A každého jsem domodlit se nechal, a mohl jsem, neb páni na pavláně 154 nevole známky nad tím nedávali, dojati tuze divadlem tím jsouce. Kdo kliden trval, byli jezovité, otcové čtyři stáli tam, zda v posled jim udá se tu onu duši lapit, – však marně, – s prázdnou odešli, jak přišli. A potom vstoupil Dvorecký, pak z Bílé a Jindřich Otta, Černín, z Michalovic a Kochan, Štefek, Konecchlumský, Khober, a každý přišel krokem pevným, jistým a zbožně klek, jak měl by před oltářem přijímat svaté tělo a krev Páně... Ten, onen slova proti císařovi z úst vypouštěl – snad v důvěře, že záhy věc jejich přece vítězící bude... A potom primasové z Hory, Žatce, Jan Šultys s Hošťálkem své hlavy dali na tvrdý špalek... Mistru Jesenskému jsem jazyk vyříz po nálezu soudu, a doktor dal jej čiperně a křepce, jak žert by tropil, – trudný byl pak pohled na ústa krvavá, v nichž pahýl-jazyk hovořit toužil... Když jsem sťal mu hlavu, mé ruce byly vysíleny prací a hrůzou z všeho... Změnili jsme pořad těch exekucí... Musíš vědět, Lído, že nejen hrdla bylo protínati, – i tomu onomu též pravou ruku, jak soud vynesl, zutínat jsem musil, a obojí ráz žádá rovné síly... Tož měšťany jsme na pořad teď vzali, již viset měli... Za žertů a šašků pan Kutnauer šel k oknu rathouzskému, 155 zkad velké břevno vystrčeno bylo, svůj měšec dal mi a své odpuštění; po příčkách žebříku pak vystupuje modlitby páně jednotlivé prosby na každém jednu řekl, na posledním pak rozved onu o vin odpuštění, že srdce v člověku až splakat mohlo... Tak Sušický, jenž pověšen byl vedle, tak Natanael z Vodňan, jehož místo na šibenici bylo prostřed rynku: měšťané kdysi, mřeli s hrdiností jak rytíři a páni... Pomáhal mi pacholek Jíra, víš, jenž vypravoval děvečce naší ondy, že stál loni na Bílé hoře jako králův soldat a křepkým během zachovav si život k nám v službu vstoupil, – člověk ten prál ke mně: „Hle, mistře, kdyby tito všichni páni tak zmužile, jak nyní umírají, kdys byli žili a při svoji vedli, dnes sobě mohli všeho uspořiti, i nám té práce nevděčné a tvrdé.“ – – Já mlčel, jak bych býval řeč tu přeslech, však v duši jsem mu přitakati musil. Při věšení tom okřály mé paže, a tak jsem k stínání se zase vrátil. Věc byla hotova, když slunce stálo nad hlavou naší. Páni rychtářové a magistráti k tabulím svým spěli, však já jsem musil s tělem Jesenského na popraviště až za Horskou bránu, tam čtvrtil je a na koly vetk kusy. 156 A potom zase zpátky na theatrum, hlav dvanáct panských dal jsem dáti v putny a s holomky šel k staroměstské věži. Na kranclích jsou tam, – vidíš tady z okna, těch šest jich hledí směrem k Malé straně, šest k Salvatoru. Na té hlavě krajní – to Šlikova jest – vidíš pravou ruku, a druhá vedle, také s pravou rukou, to Hauenschild byl. Mistru Jesenskému byl vyříznutý jazyk jeho vložen na témě hlavy, – toť ta třetí s kraje, když takhle hledíš... Za železné háky, jež připevňují hlavy k věže kranclím, kop dvacet zámečník si vložil v účet, – nu, každý řemeslník hledí vůbec co nejvíc trhnout... taká příležitost nebude deně... Kde to děvče trčí?! Mé hrdlo vypráhlé je, – jistě někde zvědavá ženská slouchá rozvířeným poznámkám lidským!... Dá-li kníže šťastně těch pět set kop a ještě něco nad to, jak naznačil pan rychtář novoměstský, jak myslíš, Lído, nebylo by dobře se přestěhovat z této krtčí jámy? Tys povídala, že chce malostranský pohodný Václav prodat ten svůj domek u Svinské brány? Zajdi zítra k němu a promluv, ať se vyjádří, co myslí. Mně zítra nelze. Máme práci další: pan Diviš bude k šibenici přibit 157 na hodin dvé za jazyk, že jím vítal Friedricha krále. Prokuratoři dva a Božecký se vymrskati mají přes celou Prahu až za Horskou bránu, – dost práce tedy. Kde ta děvka vězí! Mám žízeň, jak bych sůl den celý lízal. Jdi, pohleď po ní, speskuj ji a dej jí ať pamatuje povinosti svojí! 158

FERDINAND II. Po 21. červnu 1621
Je usmířen hněv Mého Majestátu, ó čistá, svatá Panno Marje cellská, už potřena je zbujnost nepřátelská, a hříšná hrdla odevzdána katu. Krev rebelů ty zemské hříchy smyla před tváří Mou. Však soucit chví Mou duší, že soud je čeká větší a trest tužší, by božská Spravedlnost v právu byla. Ó Panno svatá, zde jak křesťan stojím: rci jmenem Mým tam Bohu Otci, Synu, ať k prosbě Mé jim odpustí už vinu a neničí je hrozným hněvem Svojím! 159

KOSTI ŽIŽKOVY (V Čáslavi r. 1622)
Kdos byl ty, poctivý a věrný Čechu, ctiteli zbožný dávné minulosti? Kněz Páně snad dle srdce Lutherova s Husity vřelou krví ve svých žilách a tak jsi proved, zač ti dlouhé věky dost žehnat nemohou... Zlé přišly časy, král Friedrich ondy bědně ztratil pole, a císařský hněv na Čechy pad těžce. Na staroměstském rynku sťaté hlavy velmožů kdysi, pánů nejpřednějších, teď trčí bídně na Mostecké věži potravou jsouce havranům a vranám. A Šultýsova ze sousední Hory poslána domů, naražena na hák nad branou městskou, zírá do ulice, jíž chodil kdysi jako primas ctěný. Jednušky římské, když ty hlavy padly, své hlavy zdvihly, drze posílají zlovolné jazyky své na procházku, že jinak jest a jinak ještě bude, až spleněn bude plevel české země... To vše jsi slýchal, poctivý ty Čechu, a ještě více: ani mrtvým nemá být přáno klidu... V Kutné Hoře vedl pan mincmistr si ondy jako ďábel: prý arcivrah ten Žižka, rebel, lupič, s pokojem nesmí zůstat ve svém hrobě, prý, mordijé, sám zajede si v Čáslav a dá té šelmě, což jí právem patří... 160 To slyšel jsi... Vzals odaných pár bratří a mluvili jste tiše vážně dlouho. A v noci šli jste v chrám, hrob otevřeli a našli kosti otce, želeného tak tesklivě a často v těch zlých časech. A poklekli jste – co svic plápol blýskal se v slzách vašich – řadou políbili kost čela toho, složili vše potom, kde dravé jednušky jich nevyslídí, a místo označili – – duše drahé, zda věřily jste, věk že přijde jiný a poklekne k těm kostem v zbožné úctě? Už svítalo, když domů jste se brali. A hodiny ty jedinými byly, jež nazvali jste štěstím v proudech hoře... Zlý čas byl, horší přišel, přines chvíli, kdy, žebráci a psanci, opouštěli jste město, kraj i zemi svoji rodnou a v dálku šli, svým duším hledajíce mír, klid a volnost, jež vám doma brány. A když jste naposledy ohledli se a věž viděli, v jejímž stínu skryty jsou kosti Jeho, útěchou vám jistě byl klid jich svatý, který neporuší katanů ruka, jež vás v dáli žene. A šli jste, šli... Ó lidé bezejmení a neznámí, buď mír i vašim kostem, jež v cizí půdě kdesi tiše leží! 161

APOŠTOLOVÉ 1628
Už mají ho. Ten tvrdý pikhart skrýval se jako liška po lesích a skalách, kořínky jedl, s medvědy se dělil o med včel lesních a nic neměl sebou, než kacířskou tu bibli jejich. Nyní na dvoře rychty zarputile stojí, zří k zemi sotva naslouchaje slovům, jež otec Xaver z řádu Ježíšova v hloub duše jeho zapustiti touží. A předůtklivě bije otec Xaver blud duše jeho, hrozí smrtí časnou i věčným trápením, jež plodem budou kacířství jeho, vábí také slastmi, jež v ráji schystány jsou věrným církve a v posled káže, by se odřek bludů, zpovědí ihned ulehčil své duši a pod jedinou tělo páně přijal. Však hlavou kroutí pikhart zarputilý. Na zídce studně sedí voják Španěl, rejtharů leutnant, jezdeckou svou hůlkou o botu tepe, pozorně se dívá na kacíře a otce jezovitu a z posunků a tváří dohaduje se stavu dohody a domlouvání. Vojáků hlouček nakupil se kolem a zajímá je knězova řeč stejně, jak vzdor a tvrdošíjnost kacířova. 162 I jme se znovu mluvit do kacíře horlivý otec. Mluví mile, prosí, ba, slibuje i jmění tohoto světa – leč kacíř tvrdošíjný ještě nechce. Seskočil s zídky leutnant. Trpělivost mu došla asi. Ostruhami řinče přistoupí k otci, vysvětlit si dává v své rodné řeči, proč se pikhart vzpírá. Vyslechne, potřás hlavou, bere z pasu pistoli lesklou, natáh ji a drží před zrakem kacířovým. Otec Xaver domlouvá znovu, vyhrožuje, láká. A pikhart mlčí. Leutnant od rejtharů cos praví otci. Ten se zdráhá chvíli a potom křižuje se, bere z tašky hostie plátek. Na zem hodil leutnant svůj klobouk s perem, hostii vzal knězi a na hlaveň ji klade střelné zbraně. Teď otevř ústa! vykřik jeden rejthar. Pod jednou přijmeš tělo Páně, cháme! se směje jiný. Hrůza rozšířila pikhartu oči. Pootevřel ústa. A rána třeskla. Jako podťat padl. A lotras přijal přece pod obojí, má krev i tělo! zaklel třetí voják. A otec Xaver zašept vlídně: Amen! 163

KAREL Z ŽEROTÍNA
A to je věrnost... Býti odán pánu s tragikou krve svojí umlčené, pěst jeho cítit, za ranou zřít ránu, jak dopadá na hlavy přemožené – a přec mu sloužit. Vyštván k cizím prahům, jak nepotřebný nástroj odhodí se, a přece hledět prosebně k těm vrahům, zda kousek svědomí v nich probudí se – a umřít v stesku. Tělo vrátit zemi a dědictvím dát lidu svoji duši, by sloužil s nahořklými nadějemi a němou krví věčně, jak se sluší. 164

TRAGEDIE (Ebba Brahe Gustavu Adolfovi)
Ty řádky posílám zde v cizí dáli přes vody Baltu, aby vyhledaly našeho krále. Veličenstvo Její, máť Vaše, nutí mě co nejpřísněji, bych za manžela vzala do měsíce hraběte de la Varge. Dýchám sice, leč ruka pero držet nedovede, slovíčko každé odletá mi plaše, písmenka se mi v slzách utápějí – své Ebbě pomozte co nejrychleji, své Ebbě drahé, jež až k smrti bledé miluje věrně Veličenstvo Vaše. 165

ZÁTIŠÍ 1630
Zas ticho v statku, neboť trubačové na návsi třikrát hlučně zatroubili, a s klením sbírali se soldatové. Tak odešli i ti, kdož tady byli. A vozů jejich praskot zapadá sem i píseň jejich cizí čtveračivá, pak skotu řev, jenž srdcelomným hlasem zpět teskně touží do rodného chlíva. Je ticho v statku... Lenivě se válí kouř v doškách střechy. Místy povyskočí už rudý plamen. Bez pohnutí z dáli ztrnulou hrůzou vyvalených očí sem hledí hospodář, jenž visí tiše na hruši u studny. A obnažena, podlitin plna, s řezem v bílém břiše na znaku na zápraží leží žena. Na kůlu plotu nabodeno děcko. Pes pod ním leží s přeraženým hřbetem, výt nemá sil, zří tupě na to všecko. A slunce hasne v slávě nad tím světem. 166

ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY I.
NA JAŘE
Pásla si housátka podle vody, vila si věneček pomněnkový. Lukama běžela bílá cesta, v modravou dálku a cizí města. Jak se tam děvčátko zadívalo, písničku toužebnou zazpívalo. Tou cestou rejthar jel do daleka, uviděl pasačku, klobouk smeká. A bílé pero měl na klobouku, k děvčátku zajel si přes tu louku, vojáček, červený mládeneček, požádal panenku o věneček. „Kdybych ti věneček měla dáti, byla bych trestána od své máti. Kámen by mi na krk přivázala, do vody hodila, proklínala.“ „Máš-li ty takovou matičku zlou, pojď ke mně na koně, pojeď se mnou. Pojedem, panenko, k Fridlandovi, nikdo se o tobě nic nedoví. 167 Fridland je kavalír a nás má rád, a my zas dovedem krev za něj dát. Muzika hrá, bubny zabubnují, fridlandští do světa mašírují. Na východ, na půlnoc, západ i jih, Fridland je nad nima, svět je jejich. Pojď, sedni na koně, děvčátko mé, po bílé silnici pojedeme. Budem u Fridlanda vojákovat, po světě jak ptáci poletovat. A když tam zhyne má hlava mladá, vezmeš si, děvčátko, kamaráda. Když toho zabijou, je tu jiný – neboj se, děvčátko, vojančiny. Regiment mládenců, regment je jich, celičký regiment samý ženich.“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Sluníčko na bílou svítí cestu, prach na ní zvedá se, letí k městu. A stará husička zakáhala, a stará matička zaplakala: „Ty stará husičko, nekáhej víc, pasačka tvá tě pást nebude víc...“ 168 II.
NA PODZIM
Stará vojačka se zadumala. Voják její – Talián či Ballon, do dnes neví, jaký že to krajan – odplížil se k povětrným žínkám... Čtyři děti jemu porodila, deset roků je s ním v regimentu, vaří, pere, zašívá mu šaty, hlídá ho, když přinesou jej z bitvy, do vsi vpadnou-li, ví ona nejlíp, co kde hledat, vždyť je z krve selské a zná dobře zvyky svojich lidí – žádný voják v regimentu nemá tolik dolarů a prádla, peří, jak ten její Talián či Ballon... A ten šel teď k povětrným běhnám... Jindy by se byla hnala za ním, ránu vyťala mu přede všemi, zbila by i neřestné ty žínky – dnes je schvácena jen hořkou mdlobou, síly nemá, smutno je jí v duši. Byla u potoka. Sedla v trávu, lokty opřela o kolena, dívala se do spěchavé vody. Náhle vidí, jak z té vody patří na ni cizí, rozcuchaná hlava. 169 Černá, suchá, plná rýh a vrásek, oči chtivé, dravé, jedovaté, sporým vlasem bělá se jí lebka – baba ďáblice to v celé hrůze... Zaklela a kopla do zrcadla. Odvrátila se a vzpomínala na svůj domov, na svá dívčí leta a jak s rejtharem šla do tábora. Z Moravy byl, u Lützenu vzala švédská puma pěknou jeho hlavu; druhý Bavorák byl, zpil se jednou, rebelantil, pověsil jej Fridland; třetí je ten Talián či Ballon. Všem jim byla věrnou, řádnou ženou, dbala cti jich, dbala cti své vlastní, teď je konec... tenhle vyžene ji, ba, i trosknechtům snad hodí v pospas... Stará vojačka se rozplakala nad tím vším, co jest a co se zove žitím jejím... nejvíc nad svou hlavou, černou, ošklivou a starou hlavou... 170

DIPLOMATKA (Romance z třicetileté války)
Šla jsem nažít jetelíčka panskýho, přijel ke mně oficírek, chci-li ho. Císařský to oficírek, šestnáct let, pod nosem a na bradě měl vousů pět. Já se smála a mu prála, ne, že ne, že můj hoch žne támhle pole ječmene. žeŽe jak drak je... kdyby věděl... ten by ďál... Švejdů pět že do krvava ondy spral... To jsem řekla, potom křikla: Jeníku! – Ale panák už byl někde v lesíku! 171

TESTAMENT
Felčara nevolejte – – nepomůže – – Ta rána byla dobrá – – čertův chlapík – – Jen hlavu opřete mi, bych moh srovnat poslední věci – – Koně mého vezmi, leutnante, na památku – – a buď hodný k zvířecí duši – – Rotmistře, ty podrž mou šavli – – skvrn je plna – – nečisti jich, ty ctí jsou její – – Kněze nechci vidět – – je také pozdě – – a ne zrovna třeba – – Císařský hejtman má své místo v nebi – – vždyť jistě tisíc – – dva tisíce možná – – pikhartů českých římskému jsem vrátil religionu – – také peklu poslal – – jak třeba časem – – na hrudi mám váček, v něm dolarů pár – – počkejte – – ty dejte páterům na mše – – ne za moji duši – – ta kapitalie má, řek jsem, v nebi – – však za pikharta – – Jednou – roky tomu – jsem s otcem Ignatiem vrazil do vsi – – a vyslýchali credo jsme – – nu, takto jsme hnali bludné stádo k studni spásy – – V stavení jednom seděl starý pikhart – – byl zapeklitý – – na knihu dal ruce – – na písmo jejich – – Vzdoroval a vrtěl svou starou lebkou – – Na dvoře měl lípu – tam pověsit jsem dal tu bludnou duši – – A jak ho vedli – – podíval se na mne: Jsi mordýř, pane hejtmane – – a jednou – – v hodině smrti – – vzpomeneš si na mě – – – – A vzpomínám si – – takové měl oči jak chrpy vybledlé – – a mord to nebyl – – vždyť pater Ignatius sám stál při tom – – 172 Však pro jistotu – – tolary ty dejte, ať mše se čtou za pikhartskou tu duši – až k nebi půjdu – – aby bestie ta z plamenů pekel na mě nezírala očima těma – – konec – – Ano – proto – 173

ČESKÁ KRAJINKA
Do šíře do dáli pole a luka, na křižovatkách Kristova muka. Aleje podél cest. Místy se na ni s krákotem sletuje drzý houf vraní. S topolů černí tam viselci visí, mordýřští chasníci byli to kdysi. Chvilkou jde větru van do těl a snětí, viselci klátí se a vrány vzletí. Polem jde sedláček, černou zem orá. Sedláček – chudáček, kravička sporá. Poorá, zaseje... Žní čas až přijde, nečas mu zničí vše nebo zlí lidé. Pak přijdou zima, hlad... konce jim není. Děti jak mrtvolky jdou po stavení... Opuštěn nebem a drán lidmi všemi orá přec dobrou tu matičku zemi. K vůli ní orá ji s láskou a snahou, tu půdu nevinou, vonící, drahou. 174

TULÁK
Tchoř doupě má, výr skrýši svou, já ani pod hlavu ranec, a kdyby nebyla celá zem mou, sirotek byl bych a psanec. Máma šla ondy v nejistý čas koupit si na šaty vdoví – chytli ji... pak se jí porouchal vaz... můj táta byl rytíř Kdoví... S červeným Čertem jsem ty a ty a hlídám mu mandragoru; s mou milou jezdíme košťaty na čarodějnickou horu. Jsem doktorem, jenž střelhbitě všech dvacet pět prošel grádů: sním žábu, zažehnám úbytě, bez břitvy oholím bradu. Dovedu uřknout, znám uhranout, člověka, dobytče, všecko, a v píšťalku-li začnu dout, jde za mnou kde jaké děcko, kde jaká myš, kde jaký šváb, jdou podle pískotu mého – a kde je hrubcem selský chlap, pustím mu vesele na střechu v šindele kohouta červeného. 175

VALDŠTEJN
Nejvyšímu kancléři království Českého, vysoce urozenému pánu p. VILÉMOVI SLAVATOVI svaté římské říše hraběti z Chlumu a z Košumberku, vladaři domu hradeckého etc. etc., příteli mému zvláště milému t. č. VE VÍDNI
Svou službu povolnou vždy Milosti Tvé vzkazuji a na Pánu Bohu žádám dobrého zdraví Milosti Tvé. Psaní mně učiněné odevzdal mi řádně pan páter Cheraho, Milosti Její zpovědník císařovny. Supplikaci v něm uzavřené pak jsem porozuměl. Privatas lucubrationes meas hned odloživ, by Milosti Tvé přáním nebyly ku překážce, na intence Tvé Milosti jsem přistoupil tak zplna, že staly se mým pevným přesvědčením. Jest nutno, aby byl tu jasný důkaz na crimen perduellionis, které spácháno na Císařském Majestátu a domu Rakouském. Authores příští zajisté hloubat budou nad osudem onoho muže, který před měsícem byl generalissimem císařských vojsk, knížetem mocným, pánem přebohatým a který dneska, v achtu nemilosti zabitý škůdce, v chudé hrobce leží. Též chápu, nač Tvá Milost důraz klade: by námi dán byl důkaz jeho zrady. Jsmeť právě my dva Jeho Majestátu tím velkým dluhem pevně zavázáni, 176 že, kdyby bylo i v nás obou moci žít třikrát život – tří životů služby by malou splátkou byly odvděčení. Že cítil jsem tak, doklad podati chci, jenž v continuaci s mou zprávou stojí. Hned po dvacátém pátém Februaru, když rozprch se roj sluhů Fridlandových, dal lapiti jsem písaře i čeleď, hvězdáře jeho, stařičkého Vlacha, a vyslýchal je. Nikdo nepověděl nic vážného. Kořili se pánu i báli se ho. Štědrostí svou koupil si admirací, přísností a pýchou si hrůzu jejich. Jsa vždy mlčelivý a v sebe zavřen s velikými plány, zdál se jim býti mnohem víc než člověk. Splendidem oslnil pak oči jejich, že neviděli. – Astrolog ten Seni – muž pošetilý, který domníval se, že Pán Bůh napsal osud kreatur svých do konstelace hvězdnatého nebe a nechá číst jej oku smrtelnému – byl u Fridlanda ještě onen večer a hlásil mu, že hvězdy přejí štěstí – a proto kníže s klidem vstoupil v lázeň a s klidem po ní ulehnout chtěl k spánku. Dal propustit jsem starce pošetilce. Že relaci svou obšírně tak píši – Tvá Milost laskavě rač odpustiti. Věc důležita jest, a jednak troufám si na přátelství naše spolehati, jež vzešlo mezi námi v dávných letech, tuženo bylo velkým protivenstvím 177 a kvete nyní na výsluní štěstí a přízně Císařského Majestátu v tom stříbře našich šedin. Račiž čísti Tvá Milost trpělivě řádky tyto už aspoň pro „perličky vzhledných písmen“, jak Milost Tvá je žertovně zvát ráčí. Naposled polapen byl mathematik, jenž v družině byl vídán Fridlandově, a z místa mordu do Prahy se utek a zde se skrýt chtěl, čímž se zradil právě. Dal posadit jsem do Bílé jej Věže, osobně výslechům jsem přítomen byl i sám otázky leckteré mu kladl, neb muž byl zamlklého obličeje a očí, které smíchu neuvykly, což Fridland důvěrou rád odměňoval. Co vyzvěděl jsem, summou vypíši zde Milosti Tvojí, neboť nechci líčit výslechů postup. Z prvu z dobré vůle pověděl něco, více řek, když dostal slib signi gratitudinis, a všecko, když právem útrpným jsem dal jej nutit. Muž zběhlý v cizích jazycích i vědách, Vlach-krajan, doporučen Fridlandovi z Padovy známým jemu astrologem, do služeb jeho vstoupil u Šteinavy v čas, kdy byl kníže na svobodu pustil Matesa z Thurnu, toho největšího z nepřátel Císařského Majestátu – Tvá Milost tehdy ráčila vznést právem relaci tajnou na Císařskou Milost, by Fridlandský byl neprodleně sproštěn 178 komanda celé říšské soldatesky, kterýmžto činem nejen osvědčila Tvá Milost moudrou znalost běhu věcí, ale i důkaz dala Majestátu, že poslušnost a věrná služba jdou Jí nad hlasy pokrevného příbuzenství. – Můj mathematik, Lambertini zval se, do Plzně s knížetem šel po campagni, kde přezimovat soldateska měla, a Fridland jak prý do Vídně psal věrné, chtěl dále jednat s všemi nepřáteli o tranquillitu Svaté Římské Říše. Přemnohé věci muž můj vypovídal, jež doplňkem neb approbací jeví se fakt již známých. Oblíben byl Fridland i prostým soldatem i oficírem, prý srdce téměř přestávalo tlouci, když vzpřímen, jak byl, v šarlatovém plášti a s rudým vlavým peřím na klobouku šel ležením; když otázal se něco prostého muže, když tam na rameno poklepal vlídně, když tu úsměv hodil; tu oficíra zpovídat se nechal z všech dluhů, jimiž trčel bědný chuďas v platební knize žida markytána, a ulehčil mu dobrým rozhřešením; tam vlídný pohled jako smilování almužnou poslal povětrné žínce, přítelce regimentu; obristovi tu vyložil zas reglement svůj krátce, že nutno soldaty své dobře živit a dobře platit a též dobře věšet. Tabule jeho oplývala slávou vín, jídel – než sám generalissimus 179 se nedotkl jich, jenom prosté věci jak Spartán k sobě bera – oh, Tvá Milost přeletí asi známá tato fakta, hledaje zrakem fakta závažnější. Zda závažná jsou, nevím. Zde však volím a snažím se je všecky vylíčiti. I s Švédem jednal, s Francouzem i Sasem Fridlandský tehdy. Mathematik přisáh, že mněl se býti ve kreditu dobrém u císařského Majestátu při tom, že relace své pilně psáti dával o každé schůzce pro Císařskou Milost. V útrpném právu přisáh mathematik, že Oxenstjernou nabízena byla koruna jemu Regni Bohemiae – což Fridland nazval šelmovským jen kouskem. Že Fequières po Kinském jemu vzkázal, by nebral tolik ohled na císaře a nebožtíka z Falce dal se cestou – Fridlandský nedal ani odpovědi. Že obrist Schlieff, jejž poslal kurfirst Saský, návrhy přines generalissimu o pevném stolku císařských a Sasů pod restitucí religionů dvou, jak bylo před neblahým oním rokem šestnáct set osmnáct: Armády obě coniunctis viribus pak obrátiti se měly proti všemu, co by potom turbírovalo statum imperii – tož Švédu, Francouzu a (dodávám já) i Jeho Císařskému Majestátu – 180 Fridlandský vyslech, odpovědi nedal... I vysvětloval Ital mathematik, že práh byl jistý ve všech těchto věcech, jejž překročit duch jeho nedovedl. Snad nedůvěra trochu sama v sebe, neb hostec zlý prý rozežíral časem železnou ducha jeho energii, snad hvězdopravců proroctví a věštby jej zdržovaly před rozhodným krokem; snad diplomata to jen chytrost byla, jenž rozpoltit chtěl svazy nepřátelů, by v jarní campagni pak vůdce mohl do práce dát se, z níž by zdar zkvet jistý – to všecko kombinoval mathematik, víc říci nevěda. Však to prý jasno, že tohle brousilo meč Devereuxův a odvahu prý dalo dálné ruce, jež vedla jej. Neb nedůvěru vzbudil muž zamlklý se zamčenými plány u nepřátel i u císaře svého. Když bylo pozdě, když už vydán patent na sesazení, konfiskaci jmění i na captaci jeho osobnosti živé ať mrtvé – v osudné té chvíli prý vážně Fridland jednati chtěl s Sasem a rouhavá prý slova tehdy prones: nechce-li prý jej vojevůdcem císař, že pánem svým on císaře mít nechce – však mathematik ani tehdy přiznat úmysl zřejmé rebellie nechtěl, vždyť bezpečným byl prý tu zcela Fridland, moh zbavit generalátu jej císař, však nikdy života a nikdy statků, 181 de iure trval Fridland lením pánem prý Římské Říše... Pokud Tvoje Milost za pravdu dá v tom, nevím; ale myslím, že věrnost k císařskému Majestátu, jest prvým velkým svatým přikázáním každého člověka tu bez rozdílu i v zemích dědičných, i v říši Římské. A Fridland – teste viro – často mluvil dost neuctivě o Císařském pánu: prý zbytečně jej penetrirovat chce, jak daleko jde jeho fides k němu, jak kachna, když chce dosáhnout dna řeky; prý takový jest, jakými jest sváděn, a sváděn flanďáky je, veden hlupci; a k smíchu je, když imputují jemu, se ordinancím accomodirovat, jež z Vídně přijdou; ve Vídni prý vůbec je všecko věčně včerejší a mozky náturu račí mají. Milost Tvoje jen tušit může, jak se pero zdráhá psát rouhání těch pustých registrací! Své hříchy smrtelné bych lehčeji psal než tyhle iniurias Majestátu! Sic prý jen v chvílích trpkosti je prones, jak uvolnit by vzbouřené chtěl žluči – však totě právě důkazem mi jasným: když víno ne, tož zbouřená žluč vede z hlubiny duše v nestřežené vášni nenávist, plány, úsudky a běsy a přes rty do světa jim skákat velí... 182 Též útěk k Chebu mathematik popsal: v nosítkách dal se nésti chorý Fridland, neb hostcem trápen byl, a v oknu jejich viděti bylo žluté, přísné líce a tmavé, zlopověstné hrdé oči, jež dívaly se tvrdě do krajiny. Poprašek sněhu halil černou zemi, jak lehký rubáš, sežehnuté vísky svá očazená zdiva k podívání zdvihaly nebi, z nahých snětí stromů vran vyletala hejna rozlobená, neb s koster viselců je plašil pochod. I hrozné mordování v Chebu popsal, a v očích jeho stály při tom slze – lze soudit, že mu Fridlanda je líto... Já ponechat jej kázal v Bílé věži, čekaje, zda si bude přát Tvá Milost údajů širších. Vyslech bych jej znova. Že málo pověděl jsem Milosti Tvé tím psaním dlouhým, které tuto činím, teď teprv vidím, ač se dřív mi zdálo, že mocná dokumenta poslat mohu. Byl dojista duch opatrný Fridland a nesdílný, ba, v listech, aktech jeho písmena jedna nedovede hodit stín podezření na činění jeho. A dal-li někdy proudit řečem svojím, tu vlna jedna odnášela druhou a mnohost jejich dravě odplavila než zachytit z nich něco možno bylo. Tvá Milost konečně ví z let už dávných, že v hlavě jeho byly nepořádky, 183 – der dolle Wallstein – ale pozoruji, že čím víc šířím se v tom rozkladu svém, tím méně novot Milosti Tvé mohu povědít tady – osud mnohomluvných. Má rada tam jde, aby Tvoje Milost ráčila radit Jeho Majestátu, by manifestací dal nějakou znát, že dalek činu, který se stal v Chebu. Snad řadu mší za duši Fridlandského by mohl Jeho Majestát dát čísti; snad dovoliti, aby tělo jeho v slušnosti bylo záhy uloženo ve hrobce klášterníků na Kartouzích blíž Jičína, kde přebýval rád Fridland – však Milosti Tvé prozřetelná moudrost už cesty najde. Ke konci hlas zvedám, jak řadu let už činím v psaních svojich, jda za příkladem Catona onoho, by Milost Tvá se srdnatě a čile v sepsání dala Svojich memorií, neb velké doby viděla Tvá Milost a mnohé chvíli stála přímo v čele, jež pro potomků pamět žíti hodna. Foremní mistrovství pak, jakým vládne Tvá Milost vůbec nad jazykem naším, k sepsání přímo vybízí a nutká. S tím zůstávám Tvé Milosti vždy odán a trvám ve všem volný věrný přítel Jaroslav z Martinic. V Praze, 30 Mart. A. 1634. 184

GALILEO GALILEI S MILTONEM
NA TORRE DEL GALLO
Tu věž mi nechali a klenbu nebes. A tak se dívám za dne v širou dálku, v svět, kam mi vykročiti zakázáno, a v noci k říši hvězd, z níž vyvážil jsem čest jmenu svému, hoře svému žití. A nelítostný Osud nyní hrozí i toto vzíti: oči moje slábnou, a dívám-li se bez pomoci čoček, jen stříbrný prach tam se míhat vidím. Vy, pane, mlád jste, v síle žití, básník, syn země, která vyvlekla svou šíji z objetí krutých mrazných prstů církve – člověče šťastný!... Nejsme bájkou sobě? Snad vám já aspoň?... Dokázal jsem jasně, což Copernikus přede mnou už našel, což učili již mistři v starém Řecku, že svět náš nemá pevné stanovisko v prostoru hvězdném, určitou však drahou se kolem slunce během roku bere a při tom jako svižná tanečnice se kol své osy po té dráze točí – a hle, tu vstala svatá církev hněvně a bouřila, že podvrátit chci víru v svatého Písma pravdu. Josua prý děl kdysi v boji: A ty, slunce, postůj naproti Gabaonu – tudíž zřejmo, že ne ten svět náš, ale slunce samo se točit musí kolem země naší! Ach, mladý muži, víte, co je hloupost? Vy nevíte, však já ji vypil do dna. 185 Když s kazatelen otci jezoviti výklady o mně začli k slovům Písma: „Co stojíte tu, muži galilejští, a zříte vzhůru?“ – Když mi nakázáno, bych pravdu zapřel, již jsem právě řekl – Když do Říma mě k soudu povolali a soudili, kdož rozumí snad Písmu, však nikdy oněm věčným hvězdným světům – Když nad vším rozhořčený svatý otec (ne pohromou snad dotčen vzatou Písmem, však přesvědčen, že ve svém dialogu já šašky tropím z výroků si jeho a představuji v postavě jej hloupé, jež v knize oné Simplicio sluje) – Když na tom soudu dlouhém nekonečném já nemocen a smýkán otázkami, a výroky, k nimž usmát se jen možno – Když na tom soudu podstoupit já musil examen rigorosum, čímž se zove mučidlo v ústech svaté inkvisice – (jakoby dal se zvrátit věčný zákon, když mučený červ lidský řek by v posled: Ne, netočí se – řekl jsem tak? Nevím) – Vy, pane cizí, nedivte se starci, když vzpomíná, – ne, nevzpomíná, sahá na rány svoje živé, otevřené – že slova, věty vyhrkují ze rtů tak nesouvisle, beze všeho ladu, jak tu jste slyšel. Všecko chví se ve mně, hlas v ústech, v žilách krev a v těle duše – Však zem se točí, točila se vždycky vzdor Josuovi; dál se bude točit vzdor jezovitům, svaté inkvisici... A toť má bajka... 186 Díváte se vzhůru, tam, ano, tam je zdroj mých zemských trudů... v těch bílých světlech... zdroj mé celé bídy, vězení mého a mé zemské slávy... Zrak slábne mi... ta říš mi brzy zmizí... Snad tam též někde leží rozluštění té hádanky, jež lidským žitím zve se... 187

VALTER Z LESLIE
prohlížející si zámek v Novém Městě n. Met., darovaný mu císařem Ferdinandem III. Josefu Bartoňovi–Dobenínovi
Jsem spokojen – to zboží tím je dražší, čím blíže poznávám je. Stavba zámku je trvanlivá, zdi jsou silné, tuhé, že každá koule od nich odrazí se a vnikne-li přec, neškodným je hostem. Vyspravit místy ovšem bude nutno, co Švéda zlořečený na památku v nich zůstavil – to obstarají chámi. Věž vyhoví též účelům svým zcela: břich její znamenitou hladomornou pro lebky vzpurné; s hlavy vidět možno v kraj širý. Krajina ta připomíná mi zemi irskou: údolí má svěží a řeky bystré – člověk patří na ně a zamyslí se... Doletne-li nyní zvěst o mně v kraj, kde zrodil jsem se kdysi, pak jistě kde kdo diví se mé slávě a závidí mi velikého štěstí. Kdo živ tam asi z těch, jež znal jsem tenkrát? Šel do světa jsem, chasník otrhaný, a nikdo u nás nepovším si toho – dnes kdybych navrátil se, ves se sběhne, a oči stát jim budou na vrch hlavy. Vachmistr císařský a rada dvora, komander drabantů všech pěších, jízdních, komorník Rakouského Majestátu, jenž affekcí svou k domu císařskému 188 dosáhl povýšení toho, slávy světa a statků zemských. Neboť tak jsme vedli věc císařovu proti Fridlandskému, (kde méně vtipné ruce mohly přivést Císařskou Milost o korunu českou), že světa běh jsme zvrátili a zvrhli. Kde Buttler váhal, Gordon prchnout radil, my exekuci navrhli jsme rychlou a přetrhali přízi zrádných praktik, huncfuty těmi umně nachystaných... Dům Rakouský mi ráčil dát to zboží, vděčnosti důkaz. Jak pak že se zove? No-fé Mi-es-to – – vyslovit mi nelze – těch chámů řeči já se nenaučím až na těch slov pár, jichž mi třeba v službě a v styku se sedláky: Huncfut... šelma... potvora... pikart... pankart – to už stačí. Je potřebí prý v kacířské té zemi, jak tvrdí vždy mi patres jezovité, by lid byl vrácen svaté církvi římské – a pravda tak. Já zahlíd pár těch chámů, jichž oči zarputilé zřejmě svědčí o duši bludné. Dáme Pánu Bohu, což Božího jest: zřídíme zde klášter – ostatní obstarají moudří patres. Tak Fridland dělával to, a zem kvetla pod rukou jeho, třeba byl sám šelma a kacíř skoro, nemiluje pitek, v nichž duše upřímná si na rty sedne, a lidí straně se, ved se hvězdami prý hovory a robil čáry, kouzla. Nu, sláva Bohu, držel toto zboží rok jediný jen... stop zde nezanechal! – 189 však přece – hle, zde nad vchodem erb jeho, erb fridlandský... Ať zůstane tak... stlouci ho nedovolím. Neb kol vzato: rebel a šelma vůči císařskému Pánu, leč voják dobrý. Ostatně mně býval vždy velitelem nejvýš milostivým... 190

OBRAZ VENUŠE 1643
Ty vidíš, mistře, hříšným masem hýří Venuše tady, nestydatá modla, hoch nahý, Amor, lukem po ní míří a lásky šíp jí v srdce vehnat hodlá. Ty rozumíš, že plátno to má cenu, já zdědil je a spálit je mi líto – rád zaplatím – ty přemaluj tu ženu a zastři necudné jí údy tyto. Dej šat jí slušně k hrdlu sáhající – já volbu barvy rád ti přenechávám – pak smutný výraz namaluj jí v líci a lidskou lebku polož k jejím hlavám. Pak andílka zrob z chlapce. Ten v týl ženy dutkami – místo luku – rány sází – – udělej, slovem obraz Magdaleny, jenž na dál ničí zbožnost neurazí. 191

KOMENSKÝ (Při zprávě o uzavření míru westfálského)
Vojáci rozdělili sobě roucha a metali los o suknici jeho, že stkaná byla... Nah a zkrvácený na kříži visíš, národe můj drahý, a patříš na ně, slovem nežaluje, neb se řádem a věcmi toho světa víc nemá ničeho tvá teskná duše – ty k nebi zíráš, hledaje tam Pána, bys pouze řek mu zmírajícím hlasem: Proč opustils mě, Bože můj, můj Bože?... Kolikrát psal jsem panu kancléřovi, kolikrát připomínal Oxenstjerně, kolikrát potom i syn jeho Johann, pan Salvius a jiní viděli mě, jak ruce spínám, slzy mi je smáčí, já vykládám, já prosím, přimlouvám se: Hle, otci milí, žádám lásku Vaši, až války Litice, jež nyní chvátí jak životy, tak dům i plody polí, opilá krví, oslepená ohněm, jejž boží zemí leta rozhazuje, usedne unavená, a Mír Páně přikvačí křepce, sváže ruce její, ji vhodí v propast, návratu zkad není – pomněte, otci milí, že můj národ byl prvý, který vrátil Krista světu svým apoštolem, mučeníkem Husem, že národ můj dal Krista toho Němcům a Němci vám pak; pamatujte, prosím, 192 že proto jenom tyransky a zlostně pěst moci světské Řím nám na šíj vedl. Hle, byla vzpoura proti císařovi a víte, jak ji císař tenkrát ztrestal – zda neprávem či právem? Ztrestal mocí, však, otci milí, nevinen byl lid můj, jenž k mocných zápasů zřel jako divák a ztýrán tím byl, kdo mu v blízko přišel – a lid ten nesl potom tresty viny, jíž prost byl; nesl pokutu a trýzně, jichž nezasloužil; ďábelskou mstou zemi se Řím mstil za to, kolébkou že byla kdys mistra Jana, Táborů a Bratří... Já každého tak úpěnlivě prosil, bys nezapomněl neviného lidu a nenechal ho v ruce trýznitelů – vždyť nechcem ničeho, což proti právu! Dlaň tvrdou zadrž, aby nedobila, co ještě dýchá! Dýchat dovolte nám a Boha, jak jej známe, neberte nám! – Teď dokonala zběsilá ta vojna i moje naděje... Tak odkopli nás, jak pes je odkopnut, když z deště zloby chce vplížit v dům se, jehož dveře právě se otevřely nějakému hosti. Hlas neozval se, nezvedla se ruka, by ukázala na zem zkrvavenou, spálená města, dědiny a role a zbytky lidu, jenž jak plachý zajíc spí s nezavřeným zrakem, by i ze sna hned zahlíd palaš dragouna a kutnu římského kněze – apoštolů nových... 193 Jak žoldnéři si rozdělili roucha a los metali o suknici tvoji, národe můj, můj lide umučený!... A dán prý pokoj lidem dobré vůle tím mírem nyní... Kancléř Oxenstjerna tak vzkázal mi, že nechybělo věru zástupcům švédským pro nás blahovůle, však nezdarem svým že jsme sami vini: proč prý se postavila mládež naše pod vůdcem Plachým Jiřím jezovitou na pražském mostě proti vojům švédským za katolický římský religion a za císařskou Milost Ferdinanda? Prý důvod z toho nezvratný si vzali zástupci císařovi, aby předem odmítli každý návrh, jenž by jednal o zemi české mimo svrchovanou císařskou vůli... Na mostě prý skutkem jsme osvědčili, že chcem krev svou dáti s dětinskou láskou za císaře otce – – a císař mile vítal projev taký rodiných citů znovu oživělých a prohlásit dal slavnostně a svatě, že o mír jedná rád, ne neustupně, však přes práh rodiny a domu svého nárokům žádným vejít nedovolí... Tak zkatoličen je můj národ nyní a takto k rodině je nyní čítán... A čítán všemi národy, jichž posli u stolu zeleného radili se 194 o vojny skončení a vládě míru. I Švédi umlkli a souhlasili, a přece naši lidé, přinuceni za meze vlasti vyjít, v jejich vojště po koncích světa všech se čestně bili po boku jejich, míníce, že bijí se za shledání se ztracenou zemí. A Švédi znali to a znali hoře, jež dívalo se kalným zrakem z duší, a znali trudné dny... A zapřeli nás a opustili... S lotry pod kříž sedli a kostkovali o tu sukni naši – krev jistě dopadala v kapkách na ně a na lupy a kupy jejich – klidně ji setřeli a svědomí svá asi vyhlídkou prospěchů svých zkonejšili... Jen strom tak stojí v poli osamělý, jenž všem dal, co měl: ptákům útočiště pro hnízda jejich, v žáru leta chodcům útulek stiný, ovoce své všecko všem, kdož ho chtěli – přiložili ostří na kořen jeho, nikdo nevzpomenul a nikdo nevykřikl: Šetřte jeho! Ty věčný Bože, ty znáš děje naše a víš, že první touhou všech tuch našich vždy bylo, poznat Tebe a Tvou vůli a dle ní žíti – panovníče věčný. A zhřešeno-li nějak v snaze této, pak víš, že hřích ten stal se mimovolně a trestu nezasloužil! Co teď zbývá? 195 V dlaň složit skráně, aby slzy tekly do cizí půdy? Žalovat a stenat jak Prorok Páně nad zbořeným městem? Meč nepomoh a spojenec nás zradil, už není doufání než v sama sebe. Vždyť všemu vzdor, můj národe, já věřím ve příští tvé, ve vzkříšení tvé slavné a že tvé místo bude v sboru živých a vláda věcí tvých že se ti vrátí! Je spravedlnost vyší oné dení, jež po krvavých polích bojišť chodí a sedá u zelených stolů poslů a z komor vládců slepá vycházívá – a v tu jen věře, smím a mohu věřit v tvé příští ráno, zmučený můj lide! A všecko připravit a býti hotov, než jitro přijde, potřebno a nutno. Tu půdu líchy zdupané zas zdělat, zdi chalup postavit a dát jim krovy a do světniček vésti nové lidi... A do záhonů, sadů, do brázd polí sít s láskou, vírou a sít trpělivě a nečekat, že ovoce sám sklidíš, jež příštím věkům teprv usouzeno. Sám jitra nedočkám se, prach můj bude už větry roznesen, než ono vzplane, však hrob Tvůj otevře se, aby vydal, což bez viny a ještě dýchající v něj za mrtvolu bylo uloženo. A rány zbodaných tvých údů budou pak slávou tvojí, národe můj milý, 196 a příští tvoje bude plno štěstí, neb zaplaceno do sytosti bylo slz proudy, krve řekami a touhou jak neplatil víc žádný druhý národ. 197

CROMWELL U MRTVOLY KARLA I.
To silné zdravé tělo slibovalo běh dlouhý žití... Jako krále Saula Hospodin obdařil jej dary všemi a jako Saula soudem svým jej soudil... My hlasem Jeho byli, mečem Jeho. On pouze propůjčuje králům vládu a lidu moc dá, aby krále soudil, neb králova moc roste pouze z lidu. A že byl tento Stuart zrádcem, vrahem, tyranem, nepřítelem lidu svého, odešel od něho duch Hospodinův a nám jej na soud odevzdal hněv Jeho. Tak po příkladě časů starodávných a k příkladu všem věkům, které přijdou, byl osud těla toho... Lid je Bohu jak zřítelnice drahý, zvlášť pak v čase, když Hospodin mu na soud vydá krále... Lež, klam a podvod byly zbraní jeho a zlomeny jsou, jak se láme třtina, a oděnci a služebníci jeho jak klasy lehli ostřím mečů našich... Teď zmužile jen dál po radě boží a shlaďme s tváří země naší všechny, kdož v zpupné pýše proti lidu stojí – a bude Bůh mít glorii svou potom a boží požehnání země naše. Důvěru vroucí mějme v Hospodina a prach svých pušek udržujme v suchu! 198

DRAGOUN CROMWELLŮV (1662)
To já jsem, bratře! Otevř! Jako zloděj a jako vrah se musím v noci vracet k rodnému prahu! Rozpustili vojsko, nás odhodili jak věc nepotřebnou, nás, svaté zápasníky Cromwellovy! Pár krajanů nás vyšlo stejným směrem, však záhy poznali jsme, že je třeba být na pozoru. Červený náš kabát, ta chlouba naše, vzbouzela zášť lidskou, že jídla nedali a neprodali a doušku vody že nám odepřeli, ba, hrozili nám po městech i po vsích – ty hlavou vrtíš? Sen to není, bratře, ty bdíš a já tu stojím doopravdy – a když nás rozvedly cest cíle, zvolil jsem noční tmu za čas své dráhy další a tak jsem došel... Jásali zde lidé, když zvěděli, viď, že zas máme krále, Stuarta zas, zas Karla? Jásali zde, jak všudy, bratře. Londýn jásal nejvíc, svou duši zpili blínem bláznivosti a řvoucí hrdla kladli ve prach cesty, by pyšný filištín moh šlapat po nich. A Karel, jehož kosti naplněny jsou hříchy mládí jeho, vjížděl v město po boku Monka, proradné té třtiny, jenž prodal nás i slávu Britannie za titul vévody a přízeň lotrů... 199 A Londýn jásal. Ve vyžilých očích nového krále bylo spokojení i usmíval se. Monkovi prý řekl: – Já nezavinil as svou nepřítomnost, neb všecko plesá nad návratem mojím. – Jen tam, kde stáli my, my Cromwellovy kabáty červené, tam bylo ticho. To před Westminstrem, v jehož kapli tehdy leželo tělo lorda-protektora po boku králů. Ruka nezvedla se.se, hlas neozval se. Zachmuřil se Karel i Monk se mračil. My však byli němí. Jen těla naše stála tam. Zrak, duše – ty byly v dálkách časů, kdy byl s námi náš Noll, náš vůdce nad vše zbožňovaný, lord-protektor, náš Oliver, náš Cromwell. Ach, bratře, život musí míti smysl, by možno bylo žít jej. A náš Cromwell, náš hrdina, náš otec, kněz i bratr, byl smyslem života nám. V jeho vůli my našli vždycky vlastní vůli svoji, řeč jeho dala slova citům našim, náš pomysl byl u něho vždy činem. On v nás žil, my v něm jako vody řeky, jež vede z krajů potoky a říčky k dálnému moři... Když jsem přišel k vojsku – let dvacet tomu – captainem byl Cromwell švadrony naší. Nováčci jsme byli a lidé nehotoví, Noll náš stanul před námi prvně, pronikavým zrakem otevřel duše naše a dal vejít v ně těmto slovům: – Patřte na tu pistol: 200 bude-li král stát proti nám, ji zdvihnu a hledět budu, abych trefil jistě, a komu z vás svědomí nedovolí podobně činit, toho potřebovat nemohu v švadroně své. Sloužit lidu je člověk zrozen, ne však sloužit králi. A meč-li vytasíme proti králi, pak zahodíme pošvy – tolik vězte. A to je výklad pro ty, kdož jdou se mnou. – A od té chvíle náš byl a my jeho. A od té chvíle jasno všem nám bylo, že Stuart, jenž se anglickým zval králem, nic lepší není nežli římský papež, a má-li vládnout pokoj v naší zemi, tak odálen být musí král, jak byly papežské prsty s plochy země naší. Tak Noll náš řekl a my uvěřili. A za slovy dal jíti činům svojim. Byl dobrý k dobrým, tvrdý k nepravostem, meč Hospodinův, jehož vůli poznal a v jehož ruce byl vždy naostřený. Ve jmenu Nejvyšího ved nás v boje u Marston-Moor, u Naseby, u Dunbaru, před každou bitvou modlíval se s námi, pěl žalmy s námi, postil se a kál se jak celé vojsko. Vykládal nám z Písma o hříšném Moabu a Amaleku i Edomu, jenž odsouzen je Bohem a na meč vydán, vyhlazen být musí. My s rozkoší šli k bitvám jako k hodům, neb věděli jsme, že jsme vojem svatým a boží pře že v našich mečích leží. My nedávali pardon, ustoupli jsme 201 jen proto časem, bychom místa měli pro nový rozběh, jenž pak zdrtil všecko. A Bůh dal nepřátele v ruce naše. Krev, kterou prolevali tolik roků po zemi Jeho, krví jich jsme smyli a plevel vyhladili s polí Jeho, až čista byla zem a plodné lány hotovy byly přijmout čisté sémě. Vrah Stuart skončil mečem, jenž byl broušen špatnostmi jeho; lid se vrátil k Bohu a vyléčen byl z poblouzení dávných, že nutno míti krále, jenž by odved mu syny jeho, by z nich dělal jezdce, jenž pole pobral by mu, by je rozdal svým služebníkům, jenž by tvrdě žádal desátky z všeho pro své komorníky. A na stráži my stáli; meče naše jazyky lesklé byly, z kterých zněly výstrahy živé kněze Samuele všem Israelským, by se nezachtělo jim zase krále... Zachtělo se záhy, neb lid je navyklý, jak stádo ovcí pastýře biči, štěkotu psa jeho – i chtěli tedy Cromwella mít králem. Náš Noll jim odmít, musil odmítnouti, vždyť Hospodin byl lidu toho králem a Noll jen constablem, jenž obstarává klid obce, mír a spánek bohabojných. Už nebylo lze spravedlnost koupit jak v letech zašlých; jako proudy vody po zemi valila se, z ní moh každý 202 jak chudák, tak i boháč holou rukou načerpat tolik, kolik potřeboval. A každý sklízel všechno, co byl zasil a každý mohl požít plod své révy. A jakou slávou protektor náš oděl na zemi, moři Britannii naši, padouchy podlými kdys zohavenou – víš dobře, bratře; kde kdo musí vědět, však netušíš, za jakých hořkých trudů! Pevného zdraví protektor náš nebyl a z irských bahen zimnici si přines, jež ničila mu tělo vnitřním ohněm, teď přidej nástrahy na život jeho, jež každou chvíli strojeny mu byly – ach, bratře, s hrůzou viděli jsme prchat ten drahý život, nemohli mu stavit, byť bychom všichni životy své dali! Zrak jeho byl už – když jsem naposledy byl v stráži jeho – studeného lesku, jak u mrtvoly, zaslech jsem pak slova, jež mluvil k sobě, že by chtěl žít ještě... dál sloužit Bohu... sloužit lidu jeho... však dokonáno... Bůh buď s jeho lidem... Třetího září, v den svých slavných bitev vydechl duši. – – – – – – – – – – – – – – Takhle vzpomínal jsem, tak vzpomínali všichni, jak jsme stáli před Westminstrem, kde Noll náš v slávě ležel, když Stuart Karel vjížděl do Londýna v průvodu Monka, který tupě hleděl a žvýkal tabák, jak to zvykem jeho. A mlčeli jsme všichni... Však jsme vzali 203 odplatu svoji: Rozpustili vojsko a radili nám, navrátit se v domov, žít tiše, pěstit brav a orat pole, jak údělem prý naším bylo kdysi... Šli mnozí bez reptání, bez odporu, neb věcí stali jsme se, již je možno odsunout s místa, pohoditi v dálku. Náš Cromwell pryč byl a s ním duše naše. Několik jenom v Londýně nás zbylo, jak ptáci nerozumní, které ve tmě pobřežní maják zláká jasným světlem. Tak do Westminstru chodili jsme deně a žalovali si u rakve jeho. I to nám vzali. Zlořečené ruce v den lednový ten, kdy byl kdysi Stuart popraven po výroku soudců z lidu, vyrvaly z hrobu tlící jeho tělo i kosti matky jeho vzaly zemi i Bridget, dceru jím kdys milovanou, i mrtvoly těch Stuartových soudců – na šibenice pověsily všecky za řevu luzy... Vůle krále, bratře, tak nakázala... Jak ti ptáci, bratře, když o maják si zbolavili hlavy, teď odletli jsme také. Šli jsme v hloučku bez síly, bez hovoru – kdyby hošík se na nás vyřítil byl s holí někde, my bychom byli jako vrabci prchli. A teď jsem tady... Mohu pást tvé husy, či ovce hlídat... víc však nechtěj na mně... – – Rci, bratře, možno věřit v Hospodina, že řídí vše a proniká a vidí? 204 – – A vidí-li, že spravedliv jest ještě? – – Ach, bratře, věřím míň už nežli Turek a jako prázdný klas jsem, který čeká, kdy přišlápne jej noha něčí k zemi... 205

VE VÍDNI, 12. ZÁŘÍ 1683
Prostřelenou střechou Jungfer Gertrud dívala se do rozlehlé dálky. Zvony hlaholily s farních věží, z dola z ulice zněl lidský jásot, a z té dálky táhle hřměla děla, pušky praskaly svým suchým hřmotem. Prachu oblaka tam poletala, valila se ke hranicím Uher. Z nich se nořili a mizeli v nich jezdci, pěší, vozy v divném chvatu, větší ne, než kobylek roj polních. Dívaly se v dálku modré oči Jungfer Gertrud, ale její duši zpola zlost a zpola tesknost jala, jako při povídce zajímavé, jejíž konec zůstal nepověděn. Minulé dny táhly plavou hlavou: přepady a útoky a ohně, úzkost, obavy a prosby v chrámě, strachuplné rozhovory lidí o pohanech zpupných, nezmožených, zkáze Vídně, konci toho světa. Turci často harcovali těsně pod hradbami stísněného města, poletali na konících pyšných, v pestrých barvách, každý jako kníže, silní, opálení, oheň v očích. – Kdykoli dobyli města Turci, znásilnili předně všechny panny – 206 říkali tak lidé a tak nyní snila plavá hlava Jungfer Gertrud. Prach se v dálce ztrácel ke hranicím, děla jen tak ze sna hovořila, Jungfer Gertrud stáhla nazpět hlavu, po točitých schodech sešla s půdy do klidného, střízlivého vzduchu, kde vše půjde zase starým řádem, každé povídky se poví konec – Jungfer Gertrud mrzutě si zívla. 207

PÍSEŇ O BITVĚ U ZENTY
Rovino, rovino, co svět bude státi, bude se na tebe všude vzpomínati. My jsme v lágru stáli, maso fasovali, tu kanony Turků se vám rozehrály. Jak varhany hrály, jako bubny bily, olovění ptáci se tam vyrojili. Kapucínek* s kordem vykřík: Allou, děti! Švališaři naši jako liják letí. Jako liják letí, rubou Turkům hlavy, švališaři byli shora od Moravy. Z Moravy sem přišli, Moravou jsou křtěni, šavličkami dali Turkům pozdravení. * Kapucínek – tak nazýván byl vojáky princ Eugen, malý, nahrblý, v hnědém dlouhém kabátě. 208 Pozdravení dali, hlavy posekali, černou krví Turků vodu pomíchali. Běží voda, běží, plyne k Bělehradu, tam turecký baša rve si dlouhou bradu: – Turecká ty krvi, škoda je tě, škoda! – Na koníka sedá, do boků ho bodá. – Koníčku, jak vítr nes mě k Cařihradu, sic mi švališaři porvou bílou bradu. – My za ním jak ďábli, děti od Moravy, bunčuky dál brali, sekali dál hlavy. A kdo zabil bašu, přines hlavu v koši, Kapucínek chválil, že jsme hodní hoši. Bylo slávy, křiku, bylo veselosti, kdo byl při tom, může pochlubit se dosti. 209 Tuhle píseň složil po tom zvítězení pro křesťanských lidí slavné potěšení jeden švališárek, co se bil tam lítě, moravských rodičů poctivé to dítě. 210

KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK... (V roce tisíc sedm set a několik)
– a moje bába – jak ta holka dnes – už s katem šla na šibeniční vrch a kněz ji těšil – moje bába byla jak broskev tenkrát – odsoudili ji, že dítě nekřtěňátko poslala po proudu vody někam daleko. – Můj dědek před tím nikdy neviděl a nemluvil s ní – stál tam jako divák – a bylo mu jí líto, že jít má tak mladá a tak pěkná k šibenici. Jak přešla mimo, z řady vyrazilvyrazil, před pány soudce klek a prohlásil, že delikventku ihned pojmout chce křesťanským svazkem za svou manželku, ať dají pardon jí – i divili se lidé tomu, schvalovali čin i dobrou vůli děda hlasitě a k pánům soudcům ruce vzpínali – sám kat byl dojat, pokyvoval hlavou – co bába moje stála jako socha a modré oči vbodla v chasníka, jenž od potupné smrti chce ji spasit. – Tak několikrát už se u nás stalo. – A co se stále hustěj kupil lid a prosili a pláč se ozýval, soud na místě se radil, potom rozhod, že na svobodu pustí bábu mou, když chasník ten ji za manželku vezme. – A tak se stalo. Vzali se a šli dál v cizí kraj. Můj dědek nelitoval. – 211 A já dnes chci za jeho příkladem jít k večeru na šibeniční vrch – až mladou delikventku povedou poslední cestou. – Nevím o ní víc, než že je bledá jako padlý sníh a očima se dívá jako havran; u vody v rasovně že žije s bábou a dobytku že v kraji pomáhají, když nemoc padne na něj. – A že zbila když plížil se jí kolem rasovny a v noci oknem do jizby chtěl vlézt, strašlivým bitím synka purkmistrova, pak za nohy jej k řece dovlekla a cestou vln jej na pouť poslala, z níž smělý frejíř už se nevrátil. – Můj dědek měl se pěkně s bábou mojí! A jako on já jasně prohlásím před celým světem, že ji vzíti chci v kostele za svou řádnou manželku. – Soud musí svolit. Svolil dědkovi a svolil jiným. Dělá se to tak. – A potom vezmu bledou holku tu a zajdem někam v světa širý kraj a budem žít. – Pod šibenicí já si najdu štěstí svého bílý květ, jak na té cestě k šibenici našel můj dědek svoji broskev růžovou. 212

Z ČESKÉ VSI
Hubujte, lajte mi, dělejte, co chcete – nevdám se za toho, koho vnucujete. Toho si vezmu já, kdo mně se líbí jen – aťsi mi nabije sedmkrát za týden. Ve dne jak bouřka je, v noci jak deštíček – ve dne ran nasije, v noci zas hubiček. Mně lajte, hubujte, jemu já nedám lát – však by mě netřískal, kdyby mě neměl rád. 213

HRDINA LIDU
– a tenkrát na poutích a jarmarcích obrazy o něm bylo viděti: veliké plátno stálo na place a na plátně tom příběh za příběhem od jeho mladosti až k šibenici. A kramář vyložil a ukázal na události, harmoniku vzal a to, co právě řečí vyložil, se ženou nyní v písni zpívali, (ta píseň stála jen dva krejcary, já měla ji, až tihle cikáni mně ji jak všecko z truhly vyvedli!) – A bába zlobně vnoučkům hrozila. Tak jak jsem řekla: on byl lupičem a jakým: zamkli vrata, měli psy trhavé, zlostné – přelez pěkně zeď, psy zmámil nějak, sebral, co jen chtěl, a ani stopy po něm. Nebo zas jedenkrát v městě: chodí ponocný a jako ostříž všady dívá se (protože chlapík kolem ve vsích byl a věděli, že přijde návštěvou), tu ráno úžas: u purkmistra křik, vzal tam, co ráčil, při tom v pokoji památkou jako svojí návštěvy zanechal – ponocného lucernu! Smích z toho mělo město po kraji. Tak vyváděl. A při tom dobrý chasník, jako zlato srdce. Obral boháče a chudákům, ne že by nitky vzal, však dal, co moh, co bylo potřebí. 214 Šla bába, vedla kozu na jarmark a plakala, tu chasník potká ji a ptá se: „Copak, copak, babičko?“ „A jak já nemám plakat, ubohá, když musím prodat tuhle živitele, svou kozičku –“ „No, babko, neplačte, tu máte, obraťte a jděte domů –“ a stovku vtisk jí chasník do dlaně a už byl ten tam. Neb zas podruha pro nějaký dluh v městě zavřeli, a doma žena, děti, jedna bída – tu všel k nim myslivecký mládenec a vyptal se a peněz vysázel víc, nežli třeba. Dobré srdce měl. Sed k dětem na mez, husy pásly tam, a vyptával se: „Tak co tatínek? Co máma? Dědek?“ Ptal se na všecko, pak vstal, dal dětem něco v papíru: „Na, tátovi dej, že to posílá mu dobrý přítel.“ Tolary jim dal. A pak se divte, když šli vojáci a pásli po něm, že jim nikdo neřek, ba, že je spíše svedli se stopy! A lidé znali ho už jako svého, kdo potkal ho, ten pěkně pozdravil, i v hospodě když used, počestnost mu vzdali všichni, nemluvili však a nešpetali, nešťouchali se, neb on rád neměl takou pozornost. 215 A seděl, pojed, popil, pozdravil a šel zas. Však prý také úřady zrak přivíraly, těžko rozsoudit, co pravdy na tom je, ale jisto je, že si tak volně chodil po světě, jak jiný člověk. Jen čas od času, když proved loupež, vyšla patrola po jeho stopě, ale nadarmo. Až potom, když byl zapích při loupeži rytmistra od vojanských, který střelil po jeho hlavě ze své pistolky, a když pak brzy na to druhého, a taky pána, sklidil se světa, tu úřad začal pilně po něm pást a cenu vyhlásili na hlavu, sto tolarů, či dvě stě docela. Lid nezlákala ani cena ta, a dost by bylo vody uteklo do Němec z Labe, kdyby milý hoch sám slepě nebyl vešel do pasti. V té jedné vsi u staré silnice hospoda stála malá zájezdní, kam chasník-mordýř časem zacházel sníst něco a pár mázů piva pít a hlavně požertovat s hospodskou. Byla to pěkná vdova, v těle plná, jak břitva jazyk a jak zvonek smích, a vdovičce té hlavou prolítlo, že mohla získat by ty tolárky a myslila a myslila a chytrák se ani slůvkem neprozradila. 216 Když přišel chasník, měla vlídně se, žert za žertem se sypal se rtů jí, smích dováděl jí v očích, po tvářích, a chasník-mordýř se v ni zadíval, až hlavička mu z toho kolem šla. A chodil častěji a častěji, až uváz jako v síti rybička. To bylo tak: dnes večer prořek se, že zítra přijde. Vdova poslala, když odešel, hned na soud štafetu, a tu noc ještě přišli vojáci a schovali se v sklepě, na půdě a zůstali tam na to celý den, že nikdo neměl ani tuchy o nich. A večer chasník vstoupil v šenkovnu, ta byla liduprázdná: vdovička už chytře nastrojila celou věc, sed, zažertoval, pak ji do zad štíp, sedla si k němu, on jí připít dal a ona připila mu na zdraví. Pil, vypravoval, ona smála se, kol krku jí pak ruku otočil, a ona nebránila. Potom vtisk jí na tváře pár zvučných hubiček, ona jen zástěrkou se utřela a zůstala mu sedět po boku. Hodiny v šenkovně jen cvakaly, když oba zmlkli. On jí položil na prsa hlavu, oči přimhouřil a odychoval, ona jezdila mazlivě rukama mu ve vlasech 217 a celá hořela jen. On ji prosil, aby ho vzala ve svůj pokojík, že nechce se mu nyní od ní jít, a ona řekla: „Pojďte...“ Stoupali po schodech v temnu. Vešli v pokojík. Louč rozžehla. Na její postel sed. Šla k němu, on ji kolem pasu chyt a líbal, líbal. Měli rádi se... Pak vyskočila, že chce zapálit louč novou, že chce vidět jeho zrak... A jak on seděl na té posteli, opřel si dlaní rozpálenou skráň a tak se díval na ni. Nehnul se, když pozpátku ke dveřím stoupala, a nehnul se, když dveře vytrhla a do tmy venku zpívat začala: Když se loučí milej s milou, svítí sobě loučí bílou... Jak socha seděl, oči ztrnulé, jen na ni zíral. Na schodech byl hřmot a dusot kroků – ještě nehnul se... Vyběhla do tmy. V jizbu vrazili, vojáci, nasazené bodáky, a s lucernami. Hledal očima jen ji, jen ji. A když ji zahlídl, jak stojí za vojáky na prahu, zas zadíval se na ni zrakem mdlým. 218 Až když mu spjali ruce řetízky, z hluboka vzdychl, oči vytřeštil a přišel k sobě. Hodil pohled na ni, a ten ji roztřás jako osyku. A trhal sebou, klel a zlořečil, až hrůza bylo. Také nohy do pout musili dát mu, než jak dřeva kus jej mohli položiti do vozu. Však šenkýřka se dlouho netěšila z jidášské mzdy své. Vše se změnilo. Do hospody jí noha nepáchla, a na potkání kde kdo vyhnul se, a zdravila-li, neděkoval jí. A v posled jedné noci shořela jí hospoda až do základu. Ze msty prý jí to lidé tenkrát provedli. A ona odešla z té krajiny jen s uzlíčkem, jen s těmi tolary. A Bůh sám jen ví, kde jí konec byl. Když soudili ho, chtěli předvolat ji na svědectví, nenašli jí však. A chasník-mordýř visel. Chudáček. Když umíráček zvonil a on šel už k šibenici, plakal kde kdo stál, jak ztráceli by koho z rodiny. Vždyť mimo toho chlapce-raubíře my neměli už nikde zastance. I z dálek přišli lidé, chudáci, se rozloučit s ním... Jak jsem prála už, písničky byly o něm, obrazy – 219 a kdybyste jak draci nebyli, a netrhali, na co přijdete, ta písnička by byla ještě tu a sami byste si to přečíst mohli... 220 OBSAH
Neděle Pražana v roce 1412.9 V Cremoně roku 1414.10 Hus12 Chelčický17 Žižka24 Jeanne d’Arc31 Chelčický po bitvě u Lipan33 Zikmund Lucemburský35 Savonarola36 Christofero Colombo37 Letáky ze šestnáctého století41 Kometa46 Vidění sedláčkovo47 Konec světa49 Ben Abram52 Matematický problem53 Luther56 Selská rebelie67 O nebi starém a novém68 Za časů Matyáše Korvina69 Pan Hynek ze Švamberka71 A. Dürer malující hlavu spasitelovu73 Nocturno sevillské74 Obraz na domě Wittenberského sudího75 Calvin76 Ignatius Loyola81 Balada ze Španěl89 Karel V.91 Procházka Pia IV.95 Car Ivan Hrozný97 Turečtí zajatci100 Křesťanští zajatci103
[221] Noc Bartolomějská105 Shakespeare116 Královna Alžběta nad ortelem Marie Stuartky118 Krajina122 Ferdinand Štýrský124 Korunovační kvas krále Friedricha z Falce125 Na Bílé Hoře v noci k 9. listopadu 1620.149 Důvěrný dopis151 Večer Jana Mydláře v pondělí 21. června 1621.152 Ferdinand II.159 Kosti Žižkovy160 Apoštolové162 Karel z Žerotína164 Tragedie165 Zátiší166 Romance z třicetileté války167 Diplomatka171 Testament172 Česká krajinka174 Tulák175 Valdštejn176 Galileo Galilei s Miltonem na Torre del Gallo185 Valter z Leslie188 Obraz Venuše191 Komenský192 Cromwell u mrtvoly Karla I.198 Dragoun Cromwellův199 Ve Vídni, 12. září 1683.206 Píseň o bitvě u Zenty208 Když si náš dědeček...211 Z české vsi213 Hrdina lidu214
E: tb; 2004 [222]