HRDINA LIDU

HRDINA LIDU
– a tenkrát na poutích a jarmarcích obrazy o něm bylo viděti: veliké plátno stálo na place a na plátně tom příběh za příběhem od jeho mladosti až k šibenici. A kramář vyložil a ukázal na události, harmoniku vzal a to, co právě řečí vyložil, se ženou nyní v písni zpívali, (ta píseň stála jen dva krejcary, já měla ji, až tihle cikáni mně ji jak všecko z truhly vyvedli!) – A bába zlobně vnoučkům hrozila. Tak jak jsem řekla: on byl lupičem a jakým: zamkli vrata, měli psy trhavé, zlostné – přelez pěkně zeď, psy zmámil nějak, sebral, co jen chtěl, a ani stopy po něm. Nebo zas jedenkrát v městě: chodí ponocný a jako ostříž všady dívá se (protože chlapík kolem ve vsích byl a věděli, že přijde návštěvou), tu ráno úžas: u purkmistra křik, vzal tam, co ráčil, při tom v pokoji památkou jako svojí návštěvy zanechal – ponocného lucernu! Smích z toho mělo město po kraji. Tak vyváděl. A při tom dobrý chasník, jako zlato srdce. Obral boháče a chudákům, ne že by nitky vzal, však dal, co moh, co bylo potřebí. 214 Šla bába, vedla kozu na jarmark a plakala, tu chasník potká ji a ptá se: „Copak, copak, babičko?“ „A jak já nemám plakat, ubohá, když musím prodat tuhle živitele, svou kozičku –“ „No, babko, neplačte, tu máte, obraťte a jděte domů –“ a stovku vtisk jí chasník do dlaně a už byl ten tam. Neb zas podruha pro nějaký dluh v městě zavřeli, a doma žena, děti, jedna bída – tu všel k nim myslivecký mládenec a vyptal se a peněz vysázel víc, nežli třeba. Dobré srdce měl. Sed k dětem na mez, husy pásly tam, a vyptával se: „Tak co tatínek? Co máma? Dědek?“ Ptal se na všecko, pak vstal, dal dětem něco v papíru: „Na, tátovi dej, že to posílá mu dobrý přítel.“ Tolary jim dal. A pak se divte, když šli vojáci a pásli po něm, že jim nikdo neřek, ba, že je spíše svedli se stopy! A lidé znali ho už jako svého, kdo potkal ho, ten pěkně pozdravil, i v hospodě když used, počestnost mu vzdali všichni, nemluvili však a nešpetali, nešťouchali se, neb on rád neměl takou pozornost. 215 A seděl, pojed, popil, pozdravil a šel zas. Však prý také úřady zrak přivíraly, těžko rozsoudit, co pravdy na tom je, ale jisto je, že si tak volně chodil po světě, jak jiný člověk. Jen čas od času, když proved loupež, vyšla patrola po jeho stopě, ale nadarmo. Až potom, když byl zapích při loupeži rytmistra od vojanských, který střelil po jeho hlavě ze své pistolky, a když pak brzy na to druhého, a taky pána, sklidil se světa, tu úřad začal pilně po něm pást a cenu vyhlásili na hlavu, sto tolarů, či dvě stě docela. Lid nezlákala ani cena ta, a dost by bylo vody uteklo do Němec z Labe, kdyby milý hoch sám slepě nebyl vešel do pasti. V té jedné vsi u staré silnice hospoda stála malá zájezdní, kam chasník-mordýř časem zacházel sníst něco a pár mázů piva pít a hlavně požertovat s hospodskou. Byla to pěkná vdova, v těle plná, jak břitva jazyk a jak zvonek smích, a vdovičce té hlavou prolítlo, že mohla získat by ty tolárky a myslila a myslila a chytrák se ani slůvkem neprozradila. 216 Když přišel chasník, měla vlídně se, žert za žertem se sypal se rtů jí, smích dováděl jí v očích, po tvářích, a chasník-mordýř se v ni zadíval, až hlavička mu z toho kolem šla. A chodil častěji a častěji, až uváz jako v síti rybička. To bylo tak: dnes večer prořek se, že zítra přijde. Vdova poslala, když odešel, hned na soud štafetu, a tu noc ještě přišli vojáci a schovali se v sklepě, na půdě a zůstali tam na to celý den, že nikdo neměl ani tuchy o nich. A večer chasník vstoupil v šenkovnu, ta byla liduprázdná: vdovička už chytře nastrojila celou věc, sed, zažertoval, pak ji do zad štíp, sedla si k němu, on jí připít dal a ona připila mu na zdraví. Pil, vypravoval, ona smála se, kol krku jí pak ruku otočil, a ona nebránila. Potom vtisk jí na tváře pár zvučných hubiček, ona jen zástěrkou se utřela a zůstala mu sedět po boku. Hodiny v šenkovně jen cvakaly, když oba zmlkli. On jí položil na prsa hlavu, oči přimhouřil a odychoval, ona jezdila mazlivě rukama mu ve vlasech 217 a celá hořela jen. On ji prosil, aby ho vzala ve svůj pokojík, že nechce se mu nyní od ní jít, a ona řekla: „Pojďte...“ Stoupali po schodech v temnu. Vešli v pokojík. Louč rozžehla. Na její postel sed. Šla k němu, on ji kolem pasu chyt a líbal, líbal. Měli rádi se... Pak vyskočila, že chce zapálit louč novou, že chce vidět jeho zrak... A jak on seděl na té posteli, opřel si dlaní rozpálenou skráň a tak se díval na ni. Nehnul se, když pozpátku ke dveřím stoupala, a nehnul se, když dveře vytrhla a do tmy venku zpívat začala: Když se loučí milej s milou, svítí sobě loučí bílou... Jak socha seděl, oči ztrnulé, jen na ni zíral. Na schodech byl hřmot a dusot kroků – ještě nehnul se... Vyběhla do tmy. V jizbu vrazili, vojáci, nasazené bodáky, a s lucernami. Hledal očima jen ji, jen ji. A když ji zahlídl, jak stojí za vojáky na prahu, zas zadíval se na ni zrakem mdlým. 218 Až když mu spjali ruce řetízky, z hluboka vzdychl, oči vytřeštil a přišel k sobě. Hodil pohled na ni, a ten ji roztřás jako osyku. A trhal sebou, klel a zlořečil, až hrůza bylo. Také nohy do pout musili dát mu, než jak dřeva kus jej mohli položiti do vozu. Však šenkýřka se dlouho netěšila z jidášské mzdy své. Vše se změnilo. Do hospody jí noha nepáchla, a na potkání kde kdo vyhnul se, a zdravila-li, neděkoval jí. A v posled jedné noci shořela jí hospoda až do základu. Ze msty prý jí to lidé tenkrát provedli. A ona odešla z té krajiny jen s uzlíčkem, jen s těmi tolary. A Bůh sám jen ví, kde jí konec byl. Když soudili ho, chtěli předvolat ji na svědectví, nenašli jí však. A chasník-mordýř visel. Chudáček. Když umíráček zvonil a on šel už k šibenici, plakal kde kdo stál, jak ztráceli by koho z rodiny. Vždyť mimo toho chlapce-raubíře my neměli už nikde zastance. I z dálek přišli lidé, chudáci, se rozloučit s ním... Jak jsem prála už, písničky byly o něm, obrazy – 219 a kdybyste jak draci nebyli, a netrhali, na co přijdete, ta písnička by byla ještě tu a sami byste si to přečíst mohli... 220 OBSAH
Neděle Pražana v roce 1412.9 V Cremoně roku 1414.10 Hus12 Chelčický17 Žižka24 Jeanne d’Arc31 Chelčický po bitvě u Lipan33 Zikmund Lucemburský35 Savonarola36 Christofero Colombo37 Letáky ze šestnáctého století41 Kometa46 Vidění sedláčkovo47 Konec světa49 Ben Abram52 Matematický problem53 Luther56 Selská rebelie67 O nebi starém a novém68 Za časů Matyáše Korvina69 Pan Hynek ze Švamberka71 A. Dürer malující hlavu spasitelovu73 Nocturno sevillské74 Obraz na domě Wittenberského sudího75 Calvin76 Ignatius Loyola81 Balada ze Španěl89 Karel V.91 Procházka Pia IV.95 Car Ivan Hrozný97 Turečtí zajatci100 Křesťanští zajatci103
[221] Noc Bartolomějská105 Shakespeare116 Královna Alžběta nad ortelem Marie Stuartky118 Krajina122 Ferdinand Štýrský124 Korunovační kvas krále Friedricha z Falce125 Na Bílé Hoře v noci k 9. listopadu 1620.149 Důvěrný dopis151 Večer Jana Mydláře v pondělí 21. června 1621.152 Ferdinand II.159 Kosti Žižkovy160 Apoštolové162 Karel z Žerotína164 Tragedie165 Zátiší166 Romance z třicetileté války167 Diplomatka171 Testament172 Česká krajinka174 Tulák175 Valdštejn176 Galileo Galilei s Miltonem na Torre del Gallo185 Valter z Leslie188 Obraz Venuše191 Komenský192 Cromwell u mrtvoly Karla I.198 Dragoun Cromwellův199 Ve Vídni, 12. září 1683.206 Píseň o bitvě u Zenty208 Když si náš dědeček...211 Z české vsi213 Hrdina lidu214
E: tb; 2004 [222]