– a tenkrát na poutích a jarmarcích
obrazy o něm bylo viděti:
veliké plátno stálo na place
a na plátně tom příběh za příběhem
od jeho mladosti až k šibenici.
A kramář vyložil a ukázal
na události, harmoniku vzal
a to, co právě řečí vyložil,
se ženou nyní v písni zpívali,
(ta píseň stála jen dva krejcary,
já měla ji, až tihle cikáni
mně ji jak všecko z truhly vyvedli!) –
A bába zlobně vnoučkům hrozila.
Tak jak jsem řekla: on byl lupičem
a jakým: zamkli vrata, měli psy
trhavé, zlostné – přelez pěkně zeď,
psy zmámil nějak, sebral, co jen chtěl,
a ani stopy po něm. Nebo zas
jedenkrát v městě: chodí ponocný
a jako ostříž všady dívá se
(protože chlapík kolem ve vsích byl
a věděli, že přijde návštěvou),
tu ráno úžas: u purkmistra křik,
vzal tam, co ráčil, při tom v pokoji
památkou jako svojí návštěvy
zanechal – ponocného lucernu!
Smích z toho mělo město po kraji.
Tak vyváděl. A při tom dobrý chasník,
jako zlato srdce. Obral boháče
a chudákům, ne že by nitky vzal,
však dal, co moh, co bylo potřebí.
Šla bába, vedla kozu na jarmark
a plakala, tu chasník potká ji
a ptá se: „Copak, copak, babičko?“
„A jak já nemám plakat, ubohá,
když musím prodat tuhle živitele,
svou kozičku –“ „No, babko, neplačte,
tu máte, obraťte a jděte domů –“
a stovku vtisk jí chasník do dlaně
a už byl ten tam. Neb zas podruha
pro nějaký dluh v městě zavřeli,
a doma žena, děti, jedna bída –
tu všel k nim myslivecký mládenec
a vyptal se a peněz vysázel
víc, nežli třeba. Dobré srdce měl.
Sed k dětem na mez, husy pásly tam,
a vyptával se: „Tak co tatínek?
Co máma? Dědek?“ Ptal se na všecko,
pak vstal, dal dětem něco v papíru:
„Na, tátovi dej, že to posílá
mu dobrý přítel.“ Tolary jim dal.
A pak se divte, když šli vojáci
a pásli po něm, že jim nikdo neřek,
ba, že je spíše svedli se stopy!
A lidé znali ho už jako svého,
kdo potkal ho, ten pěkně pozdravil,
i v hospodě když used, počestnost
mu vzdali všichni, nemluvili však
a nešpetali, nešťouchali se,
neb on rád neměl takou pozornost.
A seděl, pojed, popil, pozdravil
a šel zas. Však prý také úřady
zrak přivíraly, těžko rozsoudit,
co pravdy na tom je, ale jisto je,
že si tak volně chodil po světě,
jak jiný člověk. Jen čas od času,
když proved loupež, vyšla patrola
po jeho stopě, ale nadarmo.
Až potom, když byl zapích při loupeži
rytmistra od vojanských, který střelil
po jeho hlavě ze své pistolky,
a když pak brzy na to druhého,
a taky pána, sklidil se světa,
tu úřad začal pilně po něm pást
a cenu vyhlásili na hlavu,
sto tolarů, či dvě stě docela.
Lid nezlákala ani cena ta,
a dost by bylo vody uteklo
do Němec z Labe, kdyby milý hoch
sám slepě nebyl vešel do pasti.
V té jedné vsi u staré silnice
hospoda stála malá zájezdní,
kam chasník-mordýř časem zacházel
sníst něco a pár mázů piva pít
a hlavně požertovat s hospodskou.
Byla to pěkná vdova, v těle plná,
jak břitva jazyk a jak zvonek smích,
a vdovičce té hlavou prolítlo,
že mohla získat by ty tolárky
a myslila a myslila a chytrák
se ani slůvkem neprozradila.
Když přišel chasník, měla vlídně se,
žert za žertem se sypal se rtů jí,
smích dováděl jí v očích, po tvářích,
a chasník-mordýř se v ni zadíval,
až hlavička mu z toho kolem šla.
A chodil častěji a častěji,
až uváz jako v síti rybička.
To bylo tak: dnes večer prořek se,
že zítra přijde. Vdova poslala,
když odešel, hned na soud štafetu,
a tu noc ještě přišli vojáci
a schovali se v sklepě, na půdě
a zůstali tam na to celý den,
že nikdo neměl ani tuchy o nich.
A večer chasník vstoupil v šenkovnu,
ta byla liduprázdná: vdovička
už chytře nastrojila celou věc,
sed, zažertoval, pak ji do zad štíp,
sedla si k němu, on jí připít dal
a ona připila mu na zdraví.
Pil, vypravoval, ona smála se,
kol krku jí pak ruku otočil,
a ona nebránila. Potom vtisk
jí na tváře pár zvučných hubiček,
ona jen zástěrkou se utřela
a zůstala mu sedět po boku.
Hodiny v šenkovně jen cvakaly,
když oba zmlkli. On jí položil
na prsa hlavu, oči přimhouřil
a odychoval, ona jezdila
mazlivě rukama mu ve vlasech
a celá hořela jen. On ji prosil,
aby ho vzala ve svůj pokojík,
že nechce se mu nyní od ní jít,
a ona řekla: „Pojďte...“ Stoupali
po schodech v temnu. Vešli v pokojík.
Louč rozžehla. Na její postel sed.
Šla k němu, on ji kolem pasu chyt
a líbal, líbal. Měli rádi se...
Pak vyskočila, že chce zapálit
louč novou, že chce vidět jeho zrak...
A jak on seděl na té posteli,
opřel si dlaní rozpálenou skráň
a tak se díval na ni. Nehnul se,
když pozpátku ke dveřím stoupala,
a nehnul se, když dveře vytrhla
a do tmy venku zpívat začala:
Když se loučí milej s milou,
svítí sobě loučí bílou...
Jak socha seděl, oči ztrnulé,
jen na ni zíral. Na schodech byl hřmot
a dusot kroků – ještě nehnul se...
Vyběhla do tmy. V jizbu vrazili,
vojáci, nasazené bodáky,
a s lucernami. Hledal očima
jen ji, jen ji. A když ji zahlídl,
jak stojí za vojáky na prahu,
zas zadíval se na ni zrakem mdlým.
Až když mu spjali ruce řetízky,
z hluboka vzdychl, oči vytřeštil
a přišel k sobě. Hodil pohled na ni,
a ten ji roztřás jako osyku.
A trhal sebou, klel a zlořečil,
až hrůza bylo. Také nohy do pout
musili dát mu, než jak dřeva kus
jej mohli položiti do vozu.
Však šenkýřka se dlouho netěšila
z jidášské mzdy své. Vše se změnilo.
Do hospody jí noha nepáchla,
a na potkání kde kdo vyhnul se,
a zdravila-li, neděkoval jí.
A v posled jedné noci shořela
jí hospoda až do základu. Ze msty
prý jí to lidé tenkrát provedli.
A ona odešla z té krajiny
jen s uzlíčkem, jen s těmi tolary.
A Bůh sám jen ví, kde jí konec byl.
Když soudili ho, chtěli předvolat
ji na svědectví, nenašli jí však.
A chasník-mordýř visel. Chudáček.
Když umíráček zvonil a on šel
už k šibenici, plakal kde kdo stál,
jak ztráceli by koho z rodiny.
Vždyť mimo toho chlapce-raubíře
my neměli už nikde zastance.
I z dálek přišli lidé, chudáci,
se rozloučit s ním... Jak jsem prála už,
písničky byly o něm, obrazy –
a kdybyste jak draci nebyli,
a netrhali, na co přijdete,
ta písnička by byla ještě tu
a sami byste si to přečíst mohli...