BALADA ZE ŠPANĚL

BALADA ZE ŠPANĚL
Umíral rytíř za jitří a kolem stáli syni tři. Poslední jeho těžký vzdech nejmladší zachyt na svých rtech, vzlyk hrozně a pad v bolesti k drahého lože pelesti. Byl hoch to, jenž rád květy měl a k loutně při měsíci pěl. – Syn prostřední v tu chvíli vstal a k stáji mlčky vrávoral, pad kolem krku koňova a v hřívu štkal mu bez slova. Měl pitku, lov a ženy rád a otce rmoutil častokrát. – A nejstarší zřel k mrtvole a klepal prsty po stole. Ten zpovědníka nad vše ctil, kde kříž stál, tam se pomodlil, vždy do krve měl odřená kostelní dlažbou kolena – teď vstal a vydych horečně a zasyk tiše: Konečně! 89 A v rozhodnutí hotový, zotvíral skříně otcovy, zřel pátravě v ně, kde co tu, co peněz, zbraní, klenotů, kšaft otcův v jedné byl – ten vzal a přečet jej a roztrhal. – A že v té chvíli zvony zní, jež zbožný lid zvou na jitřní, klek pod krucifix k modlení, by nezmarnil své spasení. 90