CHELČICKÝ
Na hrází rybničné o zářijovém dni,
když slunce přešlo již svůj vrchol polední,
dva muži sešli se a sedli k hovoru.
Rovina kolkolem. Na západ v obzoru
Vodňany týčí se. Podzimní vítr vál
a čeřil rákosí a vody krumploval. –
Biskupec:
Já knězem Lukášem tě žádal, Petře,
bys přišel sem a pověděl dle pravdy,
co slyšíš o nás, potom sám co držíš
o tělu Kristově? Hle, vstali mnozí
a učí tak a jiní jinak zase.
Chelčický:
Já slyším, ani jedni dí, že dobře,
a druzí zas, že zle držíte, tvrdí.
Sám mním, že tělo Krista ve svátosti
se nerodí a netvoří; svou mocí
a slovy svými, jež jsou na rtech kněze,
Bůh působí, že v této chvíli v chlebu
i tělo Kristovo i způsob chleba
ve stejné míře svorně spolubývá.
Biskupec:
A právě tak já držím podle Písem
a snažil jsem se odlišit vždy všecko,
co křivý rozum lidský přidal k tomu.
Chelčický:
Však myslím, o to nejde, co mám držet,
leč kterak žíti. Nestačí jen slovy
17
vyznávat Krista, ale jíti za ním
po cestě skutků. Jinak sloužíš šelmě
a Antikristu. Říše Kristova je
říš svobody, kde člověk přirozeně
se k dobru nese; potřebí v ní není
ni králů, ani pánů, neb moc světská
jest zlo, jež má svůj kořen v hříších lidských,
a roste, aby hříšným metlou byla.
A křesťany-li budem podle skutků,
pak není třeba králů ani pánů. –
V té chvíli u Vodňan se veliký křik zdvih,
z děl rány zahřměly a v tonech trhaných
zpěv mocný zavál sem, to píseň Táboru
se lila divoce po země prostoru.
A do ní na novo děl rachot zaduněl,
kouř bílý nad městem se zdvihl, k nebi chvěl,
a vítr, jenž ten hluk nes širou plání sem,
hrál sobě rákosím i vodním zrcadlem. –
Biskupec:
Slyš, chvíle šturmu! Bratr Žižka bije
k zdem proradného města, jež se dalo
zmást hlasem rufiána Rožumberka.
Teď pomstou boží stihne Žižka všechny,
kdož příkoří a zlobu prováděli
v kalichu bratřím. Hospodine Bože,
stůj při těch, kdož jdou za příkazem tvojím!
Chelčický:
Jak můžeš dít o pomstě Boží, kněže!?
Zda odvolal Bůh kdy svá přikázání,
jež na Sinaji do kamene napsal?
18
Což neplatí už jeho: Nezabiješ?
A nepokradeš? Neučiníš bratru
násilí více? – A když neodvolal
Bůh příkazů těch, neklamete, kněží,
a neklamou-li mistři lidu toho,
když mlčí k věcem těm, je omlouvají?
Hleď, mistr Jakoubek mě kaceřoval,
když v Praze kdys já nadhodil jsem jemu,
zda z Písma důvod měl by k těmto věcem,
k násilí, boji, vraždám, loupežením –
on nezapřel a vyznal: nic tam není,
však staří svatí církve takto praví
a církev sama takým žitím žila. –
Biskupec:
I já tak chtěl ti nadhoditi právě!
Chelčický:
Odkud že pijete to, muži tiší,
posvátných postav takovouto vědu?
Hle: „staří svatí církve“, „církev sama“ –
či může, smí-li církev a ti svatí
rušiti Krista? Piješ z kalužiny,
již porodil dešť kdesi na silnici,
když vedle v řece zdravá voda běží?
Hle, vy se osupíte na každého,
kdo v pátek trochu masa z vepře pojí –
krev lidská prolitá před tváří vaší
však svědomí vám nijak neobtíží.
Či odjal někdo svědomí vám vůbec?
Biskupec:
Ty tedy veskrz církev zavrhuješ?
19
Chelčický:
Mluv o křesťanství! Bylo čisté pravé
až k časům Konstantina Velikého.
Když papež Sylvestr jej vpustil v víru
bez změny života a hříchů plna
a se vším panstvím, právy pohanskými,
tu křesťanství se vesměs zpohanštilo.
A jako papež císaři dal Krista,
tak papeži dal pohanství své císař.
A od té doby obě moci svorně
se dělí v světa vládě. Jedna druhou
bratrsky drží, obě obracejí
k sobeckým účelům svým všecko v světě.
Papeži, mistři, doktoři a kněží,
císařští satrapové, udělali
světského pána chranitelem církve.
Tak ostrost meče nyní Bohu slouží,
kraj ohněm lehá jenom v službě boží,
krev prolévá se jen k libosti nebes. –
Biskupec:
A nečteš u Mojžíše, u Josuy,
že činí Hospodin lid vyvolený
nástrojem vrchovaté pomsty svojí?
Chelčický:
Tak bylo dřív, než Kristova krev svatá
zem vykoupila. Není místa na ní,
jež nebylo by navždy posvěceno,
a není hříchu, jenž by nebyl omyt
jak do minula, tak i do budoucna.
Od Golgathy věk započal se nový,
věk míru, lásky, podle vůle Boží.
20
Jsou přikázání dána: Bůh víc nechce,
než aby lidstvo dle nich žilo nyní.
Pryč s meči, soudy, klatbami a vraždou,
pryč s mocí, ať je duchovní či světská!
Synové Boha jsme a bratří v Kristu!
Biskupec:
A Němec-cizozemec?
Chelčický:
Bratr tvůj jest.
Biskupec:
A Zikmund římský?
Chelčický:
Vašeho zla zlem jest. –
Zpěv boje z dálky zněl a děla hřímala.
Obloha nad hlavou se čistě modrala
a pod ní ztrácel se i hluk i bílý dým.
A vítr vodou hrál a šuměl rákosím. –
Chelčický:
Hle, vraždí Tábor, vraždí Řím i Praha.
Žil Kristus? Vykoupil nás? Kněží jeho
i zde i tam svátosti rozdávají
a tělo páně kladou do úst hříšných,
a přečasto svou znesvěcenou rukou...
Vás, kněze táborské já rád měl více,
než kněze jiné, protož žel mi také
vás víc, než jiných. Dvakrát žel mi nad to
těch lidí pošetilých, kdož jdou s vámi,
neb oni drží jinak, vy též jinak –
21
a všichni křivě. Z daleka a temně
a v podobenstvích promlouváte k lidu,
lid život svůj pak upravuje maně
po rozumu svém. Neboť lid ten vidí,
že kněží též své žití upravují
po chuti svojí, cechujíce v noci
při pivě, víně, vrhcábech a tanci,
a v smilnění a freji. Shovívání
má lid ten k hříchům svým i hříchům kněžským.
A dí-li kněz mu někdy při kázání:
Hleď k tomu, co my velíme, a nehleď,
co činíme (blud činí pak i učí),
tu lid si myslí: Slyším, co mi pravíš,
a dle své chuti, jak ty, žíti budu –
V tom vítr, který táh nad jejich hlavami
a hýbal rákosím a šplouchal vlnami,
nes výkřik vítězný od městských zdí a bran
a potom ztichlo vše: hlas lidí, hukot ran –,
jen vítr podzimní po širé pláni vál
a čeřil rákosí a vody krumploval. –
Biskupec:
Jsi přepjat, Petře. V jiném světě žiješ,
než tento náš je. Však my také nejsme
s našeho světa řádem spokojeni
a převrátit a obnovit jej chceme.
Když potopou Bůh trestal svět – též vraždil,
když Sodomu chtěl zničit – nelitoval.
Meč boží pomsty nesem českou zemí
a dopadat mu dáme na vsi, hrady
i hříšná města – viníky jen trescem,
šetříme dobrých. Boříme, by místa
tu bylo pro svět lepší, lepší lidi.
22
List napíši ti, Petře, o těch věcech,
neb k rozhovoru více času není.
Ten pokřik slyšels? Vodňany jsou vzaty
a chvíle pomsty Páně přikvačila.
Jest kněží několik tam, kteří dříve
kdys pod obojí svátost rozdávali,
leč zpětili se, když pán z Rožmberka,
přilehnuv k městu, dobyl ho a zvrhl.
Do vápenice uvrženi budou
a spáleni... Duch Páně budiž s tebou!
Chelčický:
Jak spěchá rychle k mordýřskému soudu!...
Vsi, hrady, hříšná města chcete bořit,
by místa bylo pro ty lepší lidi...
Zvrácenost taká! Každý musí v sobě
sám zničit člověka, jímž dříve býval,
sám sebe lepšího dát potom světu...
Jdi, blázne z bláznů!...
A přec svatou krví
kdys na Golgathě on též vykoupen byl
i jeho bláznovství i všech těch druhých.
A není propasti i sebe hrubší
v té lidské duši, kam by proud ten svatý
byl nepronikl... Bože na nebesích,
tvé velké tajemství je nevýzpytno! –
Je ticho na nebi a ticho na pláni.
Rezavou travinou se vítr prohání
a padá v rákosí a do vod zčeřených.
Jest jasna nebes báň, a kraj je smuten, tich.
23