KRÁLOVNA ALŽBĚTA NAD ORTELEM MARIE STUARTKY

Josef Svatopluk Machar

KRÁLOVNA ALŽBĚTA
NAD ORTELEM MARIE STUARTKY
(V únoru 1587)
Buď nes, buď uhoď... Nést-li nechceš, uhoď. Já zmiji živím, jež mě uštknout touží a zničit mě, by zachránila sebe – mám kořistí být leckterého zmetka? Konečně tedy budu moci usnout bez obavy, že noc mě zbaví žití – konečně tedy... Bože milosrdný, mně nelze jinak!... A já prohlásila, že patnáct let už nezřela má země vznešenou hlavu padnout mečem kata – a teď má vidět padat hlavu její! Královskou hlavu! Zlý to příklad lidem a v těchhle věcech lidé lehko chápou!... Král Filip posměšně zas syčet bude: Jezabel stará... Syčet chlípný David, jenž potřel syna svého Absolona – však ten Don Carlos neukládal otci o hrdlo jeho... Francouz protestuje a hrozí pomstou – je snad mojí vinou, že Maria mu švakrovou kdys byla? A chlapecký ten Majestát chce v posled být lením pánem našich vlastních zemí?... Kněz římský opráší své staré hromy a novou klatbou po mé hlavě mrští – prý dnes už zve mne šarlatovou ženou – ah, římské hromy jsou již hodně krotké a krátkodeché – směšní stařečkové!... 118 Nač váhat tedy? Kde jsou jaké hlasy, jež stišit nutno? – – Dějepisci příští psát budou o krvavé ruce mojí a glosy ironické věšet budou k eadem semper, jež je heslem mojím a titul panny královské, jenž má být mou pýchou dějinou, svým soudem stihnou. Nějaký Marlowe příštích pokolení hru složí o tom, které tleskat budou divadla plná plavců, řemesníků a tlustých kupců... Prokletý ten Paulet moh snadně vystříhat mě trýzní těchto – vždyť stává se, že vězni onemocní a zemrou časem... nebo rukou vlastní svůj život shasnou... Filipův Don Carlos prý zhynul takto... Ovšem, nutno míti po ruce důvtipného žalářníka – Sir Paulet však je nepotřebný nástroj, formalist v tupé duši stejně suchý jak afektovaný!... Ó Bože, Bože, což nemám práva na klid dní a nocí? Mám stále chvět se před neznámým vrahem, jenž k vůli mandlovým těm očím jejím, či v naději na tituly a zlato mě žití zbaví, aby ona žila? By ona vládla Anglií pak mojí?... Poslední žebrák v zemi mojí večer ulehne klidně k bezpečnému spánku a já, jež strůjkyní té jistoty jsem, já, královna, ni tolik práva nemám? 119 Ten fanatik, jenž přistižen byl v plánu mé lůžko vyhoditi do povětří, či ten lord Norfolk, či ti jezovité, jimž papež požehnal, jež Španěl poslal, či onen Francouz – Bože na nebesích a já mám mlčet? Odpustit snad zcela? Dál dívat se, jak sekyra se brousí, jež jednou dojista mé hrdlo protkne? A na mém trůně ona sedět bude a zhanobit dá navždy pamět moji římskými klepy o mně, matce mojí? – Nač váhám tedy? Nejsem přesvědčena, že po důvodech stále ještě hledím? Má ona žít, že mandlové má oči? A verše skládá? Zpívá ke kytaře? Psát umí listy, které muže blázní? A při měsíčním světle něžně vzdychat? A která z nás dvou že je šarlatová? Kdo odpravit dal chmelovou tu tyčku, jež krásným Darnleyem se zvala kdysi? Byl muž to její... otec děcka, které zrodila právě... tak to tvrdí ona... Kdo cizoložil? Riccio což? A Bothwell? A řada jiných? Kdo chtěl Filipovi zem moji zradit? Kdo chtěl římským ohněm vyhladit reformaci po Anglii?... Nač důvody a obžaloby hrnout, kde vina tak už jasně dokázána?... A konečně: ne já, však parlament můj chce smrti její... Netrestat jí, značí 120 být ukrutnicí vůči věrným svojim, jí ušetřit, toť tolik, jak je zničit – podepsat mohu... Všecka práva božská i práva lidská k podpisu mám tomu... A práva ženy... Ona milovala a byla milována... jeden pohled těch očí býval často, často koupen za cenu žití... A ta moje láska? Já nikdy nemohla svou hlavu sklonit s úplným odevzdáním k hrudi muže... Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná... Mně ani matka neřekla tak nikdy, já dětství neměla... A ta máť moje neviná byla jako polní kvítek, když hlavu svoji pod sekyru kladla... A tahle nádoba všech hříchů vzdychá a oči kroutí, že až lidé slzí – ah, Řím z ní zrobí svatou mučenici! Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal: Má sladká Bess, Bess moje milovaná!... A dítě měla... hladila mu vlásky... a úsměv jeho zlatil duši její... A já jsem planý strom! – – – – Eh, hloupá slza... Je jisto: Blaho státu, prospěch víry, Náš život, životy všech věrných Našich tak vyžadují... Jmenem Otce, Syna a Ducha svatého: Elizabeth R. 121
Básně v knize Apoštolové (in Svědomím věků 5, in Macharovy spisy, svazek 18):
  1. NEDĚLE PRAŽANA V ROCE 1412
  2. V CREMONĚ R. 1414
  3. HUS
  4. CHELČICKÝ
  5. ŽIŽKA
  6. JEANNE D’ARC
  7. CHELČICKÝ PO BITVĚ U LIPAN
  8. ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
  9. SAVONAROLA
  10. CHRISTOFERO COLOMBO
  11. O PRAVÉM PŮVODU ANTIKRISTA ŘÍMSKÉHO, KTERÝŽ SE NAZÝVÁ PAPEŽEM ALEXANDREM VI.
  12. O MUČEDNICTVÍ TŘÍ PANEN, VÍRY, NADĚJE A LÁSKY
  13. HISTORIE O NOUZI PAPEŽE LVA X. A O DOBRÉM OBCHODU, KTERÝM SI OD NÍ POMOHL
  14. KOMETA
  15. VIDĚNÍ SEDLÁČKOVO
  16. KONEC SVĚTA...
  17. BEN ABRAM
  18. MATEMATICKÝ PROBLEM
  19. LUTHER
  20. SELSKÁ REBELIE
  21. O NEBI STARÉM A NOVÉM
  22. ZA ČASŮ MATYÁŠE KORVINA
  23. PAN HYNEK ZE ŠVAMBERKA
  24. A. DÜRER MALUJÍCÍ HLAVU SPASITELOVU
  25. NOCTURNO SEVILLSKÉ
  26. OBRAZ NA DOMĚ WITTENBERSKÉHO SUDÍHO
  27. CALVIN
  28. IGNATIUS LOYOLA
  29. BALADA ZE ŠPANĚL
  30. KAREL V.
  31. PROCHÁZKA PIA IV.
  32. CAR IVAN HROZNÝ
  33. TUREČTÍ ZAJATCI
  34. KŘESŤANŠTÍ ZAJATCI
  35. NOC BARTOLOMĚJSKÁ
  36. SHAKESPEARE
  37. KRÁLOVNA ALŽBĚTA NAD ORTELEM MARIE STUARTKY
  38. KRAJINA
  39. FERDINAND ŠTÝRSKÝ
  40. KORUNOVAČNÍ KVAS KRÁLE FRIEDRICHA Z FALCE
  41. NA BÍLÉ HOŘE V NOCI K 9. LISTOPADU 1620
  42. DŮVĚRNÝ DOPIS
  43. VEČER JANA MYDLÁŘE V PONDĚLÍ 21. ČERVNA 1621
  44. FERDINAND II.
  45. KOSTI ŽIŽKOVY
  46. APOŠTOLOVÉ
  47. KAREL Z ŽEROTÍNA
  48. TRAGEDIE
  49. ZÁTIŠÍ
  50. ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY
  51. DIPLOMATKA
  52. TESTAMENT
  53. ČESKÁ KRAJINKA
  54. TULÁK
  55. VALDŠTEJN
  56. GALILEO GALILEI S MILTONEM NA TORRE DEL GALLO
  57. VALTER Z LESLIE
  58. OBRAZ VENUŠE
  59. KOMENSKÝ
  60. CROMWELL U MRTVOLY KARLA I.
  61. DRAGOUN CROMWELLŮV
  62. VE VÍDNI, 12. ZÁŘÍ 1683
  63. PÍSEŇ O BITVĚ U ZENTY
  64. KDYŽ SI NÁŠ DĚDEČEK...
  65. Z ČESKÉ VSI
  66. HRDINA LIDU