KRÁLOVNA ALŽBĚTA
NAD ORTELEM MARIE STUARTKY
(V únoru 1587)
Buď nes, buď uhoď... Nést-li nechceš, uhoď.
Já zmiji živím, jež mě uštknout touží
a zničit mě, by zachránila sebe –
mám kořistí být leckterého zmetka?
Konečně tedy budu moci usnout
bez obavy, že noc mě zbaví žití –
konečně tedy...
Bože milosrdný,
mně nelze jinak!... A já prohlásila,
že patnáct let už nezřela má země
vznešenou hlavu padnout mečem kata –
a teď má vidět padat hlavu její!
Královskou hlavu! Zlý to příklad lidem
a v těchhle věcech lidé lehko chápou!...
Král Filip posměšně zas syčet bude:
Jezabel stará... Syčet chlípný David,
jenž potřel syna svého Absolona –
však ten Don Carlos neukládal otci
o hrdlo jeho... Francouz protestuje
a hrozí pomstou – je snad mojí vinou,
že Maria mu švakrovou kdys byla?
A chlapecký ten Majestát chce v posled
být lením pánem našich vlastních zemí?...
Kněz římský opráší své staré hromy
a novou klatbou po mé hlavě mrští –
prý dnes už zve mne šarlatovou ženou –
ah, římské hromy jsou již hodně krotké
a krátkodeché – směšní stařečkové!...
118
Nač váhat tedy? Kde jsou jaké hlasy,
jež stišit nutno? – –
Dějepisci příští
psát budou o krvavé ruce mojí
a glosy ironické věšet budou
k eadem semper, jež je heslem mojím
a titul panny královské, jenž má být
mou pýchou dějinou, svým soudem stihnou.
Nějaký Marlowe příštích pokolení
hru složí o tom, které tleskat budou
divadla plná plavců, řemesníků
a tlustých kupců... Prokletý ten Paulet
moh snadně vystříhat mě trýzní těchto –
vždyť stává se, že vězni onemocní
a zemrou časem... nebo rukou vlastní
svůj život shasnou... Filipův Don Carlos
prý zhynul takto... Ovšem, nutno míti
po ruce důvtipného žalářníka –
Sir Paulet však je nepotřebný nástroj,
formalist v tupé duši stejně suchý
jak afektovaný!...
Ó Bože, Bože,
což nemám práva na klid dní a nocí?
Mám stále chvět se před neznámým vrahem,
jenž k vůli mandlovým těm očím jejím,
či v naději na tituly a zlato
mě žití zbaví, aby ona žila?
By ona vládla Anglií pak mojí?...
Poslední žebrák v zemi mojí večer
ulehne klidně k bezpečnému spánku
a já, jež strůjkyní té jistoty jsem,
já, královna, ni tolik práva nemám?
119
Ten fanatik, jenž přistižen byl v plánu
mé lůžko vyhoditi do povětří,
či ten lord Norfolk, či ti jezovité,
jimž papež požehnal, jež Španěl poslal,
či onen Francouz – Bože na nebesích
a já mám mlčet? Odpustit snad zcela?
Dál dívat se, jak sekyra se brousí,
jež jednou dojista mé hrdlo protkne?
A na mém trůně ona sedět bude
a zhanobit dá navždy pamět moji
římskými klepy o mně, matce mojí? –
Nač váhám tedy? Nejsem přesvědčena,
že po důvodech stále ještě hledím?
Má ona žít, že mandlové má oči?
A verše skládá? Zpívá ke kytaře?
Psát umí listy, které muže blázní?
A při měsíčním světle něžně vzdychat?
A která z nás dvou že je šarlatová?
Kdo odpravit dal chmelovou tu tyčku,
jež krásným Darnleyem se zvala kdysi?
Byl muž to její... otec děcka, které
zrodila právě... tak to tvrdí ona...
Kdo cizoložil? Riccio což? A Bothwell?
A řada jiných? Kdo chtěl Filipovi
zem moji zradit? Kdo chtěl římským ohněm
vyhladit reformaci po Anglii?...
Nač důvody a obžaloby hrnout,
kde vina tak už jasně dokázána?...
A konečně: ne já, však parlament můj
chce smrti její... Netrestat jí, značí
120
být ukrutnicí vůči věrným svojim,
jí ušetřit, toť tolik, jak je zničit –
podepsat mohu...
Všecka práva božská
i práva lidská k podpisu mám tomu...
A práva ženy... Ona milovala
a byla milována... jeden pohled
těch očí býval často, často koupen
za cenu žití... A ta moje láska?
Já nikdy nemohla svou hlavu sklonit
s úplným odevzdáním k hrudi muže...
Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal:
Má sladká Bess, Bess moje milovaná...
Mně ani matka neřekla tak nikdy,
já dětství neměla... A ta máť moje
neviná byla jako polní kvítek,
když hlavu svoji pod sekyru kladla...
A tahle nádoba všech hříchů vzdychá
a oči kroutí, že až lidé slzí –
ah, Řím z ní zrobí svatou mučenici!
Mně nikdo nikdy něžně nezašeptal:
Má sladká Bess, Bess moje milovaná!...
A dítě měla... hladila mu vlásky...
a úsměv jeho zlatil duši její...
A já jsem planý strom! – –
– – Eh, hloupá slza...
Je jisto: Blaho státu, prospěch víry,
Náš život, životy všech věrných Našich
tak vyžadují... Jmenem Otce, Syna
a Ducha svatého: Elizabeth R.
121