ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY

Josef Svatopluk Machar

ROMANCE Z TŘICETILETÉ VÁLKY I.
NA JAŘE
Pásla si housátka podle vody, vila si věneček pomněnkový. Lukama běžela bílá cesta, v modravou dálku a cizí města. Jak se tam děvčátko zadívalo, písničku toužebnou zazpívalo. Tou cestou rejthar jel do daleka, uviděl pasačku, klobouk smeká. A bílé pero měl na klobouku, k děvčátku zajel si přes tu louku, vojáček, červený mládeneček, požádal panenku o věneček. „Kdybych ti věneček měla dáti, byla bych trestána od své máti. Kámen by mi na krk přivázala, do vody hodila, proklínala.“ „Máš-li ty takovou matičku zlou, pojď ke mně na koně, pojeď se mnou. Pojedem, panenko, k Fridlandovi, nikdo se o tobě nic nedoví. 167 Fridland je kavalír a nás má rád, a my zas dovedem krev za něj dát. Muzika hrá, bubny zabubnují, fridlandští do světa mašírují. Na východ, na půlnoc, západ i jih, Fridland je nad nima, svět je jejich. Pojď, sedni na koně, děvčátko mé, po bílé silnici pojedeme. Budem u Fridlanda vojákovat, po světě jak ptáci poletovat. A když tam zhyne má hlava mladá, vezmeš si, děvčátko, kamaráda. Když toho zabijou, je tu jiný – neboj se, děvčátko, vojančiny. Regiment mládenců, regment je jich, celičký regiment samý ženich.“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Sluníčko na bílou svítí cestu, prach na ní zvedá se, letí k městu. A stará husička zakáhala, a stará matička zaplakala: „Ty stará husičko, nekáhej víc, pasačka tvá tě pást nebude víc...“ 168 II.
NA PODZIM
Stará vojačka se zadumala. Voják její – Talián či Ballon, do dnes neví, jaký že to krajan – odplížil se k povětrným žínkám... Čtyři děti jemu porodila, deset roků je s ním v regimentu, vaří, pere, zašívá mu šaty, hlídá ho, když přinesou jej z bitvy, do vsi vpadnou-li, ví ona nejlíp, co kde hledat, vždyť je z krve selské a zná dobře zvyky svojich lidí – žádný voják v regimentu nemá tolik dolarů a prádla, peří, jak ten její Talián či Ballon... A ten šel teď k povětrným běhnám... Jindy by se byla hnala za ním, ránu vyťala mu přede všemi, zbila by i neřestné ty žínky – dnes je schvácena jen hořkou mdlobou, síly nemá, smutno je jí v duši. Byla u potoka. Sedla v trávu, lokty opřela o kolena, dívala se do spěchavé vody. Náhle vidí, jak z té vody patří na ni cizí, rozcuchaná hlava. 169 Černá, suchá, plná rýh a vrásek, oči chtivé, dravé, jedovaté, sporým vlasem bělá se jí lebka – baba ďáblice to v celé hrůze... Zaklela a kopla do zrcadla. Odvrátila se a vzpomínala na svůj domov, na svá dívčí leta a jak s rejtharem šla do tábora. Z Moravy byl, u Lützenu vzala švédská puma pěknou jeho hlavu; druhý Bavorák byl, zpil se jednou, rebelantil, pověsil jej Fridland; třetí je ten Talián či Ballon. Všem jim byla věrnou, řádnou ženou, dbala cti jich, dbala cti své vlastní, teď je konec... tenhle vyžene ji, ba, i trosknechtům snad hodí v pospas... Stará vojačka se rozplakala nad tím vším, co jest a co se zove žitím jejím... nejvíc nad svou hlavou, černou, ošklivou a starou hlavou... 170

Básně v knize Apoštolové (in Svědomím věků 5, in Macharovy spisy, svazek 18):