Pásla si housátka podle vody,
vila si věneček pomněnkový.
Lukama běžela bílá cesta,
v modravou dálku a cizí města.
Jak se tam děvčátko zadívalo,
písničku toužebnou zazpívalo.
Tou cestou rejthar jel do daleka,
uviděl pasačku, klobouk smeká.
A bílé pero měl na klobouku,
k děvčátku zajel si přes tu louku,
vojáček, červený mládeneček,
požádal panenku o věneček.
„Kdybych ti věneček měla dáti,
byla bych trestána od své máti.
Kámen by mi na krk přivázala,
do vody hodila, proklínala.“
„Máš-li ty takovou matičku zlou,
pojď ke mně na koně, pojeď se mnou.
Pojedem, panenko, k Fridlandovi,
nikdo se o tobě nic nedoví.
Fridland je kavalír a nás má rád,
a my zas dovedem krev za něj dát.
Muzika hrá, bubny zabubnují,
fridlandští do světa mašírují.
Na východ, na půlnoc, západ i jih,
Fridland je nad nima, svět je jejich.
Pojď, sedni na koně, děvčátko mé,
po bílé silnici pojedeme.
Budem u Fridlanda vojákovat,
po světě jak ptáci poletovat.
A když tam zhyne má hlava mladá,
vezmeš si, děvčátko, kamaráda.
Když toho zabijou, je tu jiný –
neboj se, děvčátko, vojančiny.
Regiment mládenců, regment je jich,
celičký regiment samý ženich.“
Sluníčko na bílou svítí cestu,
prach na ní zvedá se, letí k městu.
A stará husička zakáhala,
a stará matička zaplakala:
„Ty stará husičko, nekáhej víc,
pasačka tvá tě pást nebude víc...“
Stará vojačka se zadumala.
Voják její – Talián či Ballon,
do dnes neví, jaký že to krajan –
odplížil se k povětrným žínkám...
Čtyři děti jemu porodila,
deset roků je s ním v regimentu,
vaří, pere, zašívá mu šaty,
hlídá ho, když přinesou jej z bitvy,
do vsi vpadnou-li, ví ona nejlíp,
co kde hledat, vždyť je z krve selské
a zná dobře zvyky svojich lidí –
žádný voják v regimentu nemá
tolik dolarů a prádla, peří,
jak ten její Talián či Ballon...
A ten šel teď k povětrným běhnám...
Jindy by se byla hnala za ním,
ránu vyťala mu přede všemi,
zbila by i neřestné ty žínky –
dnes je schvácena jen hořkou mdlobou,
síly nemá, smutno je jí v duši.
Byla u potoka. Sedla v trávu,
lokty opřela o kolena,
dívala se do spěchavé vody.
Náhle vidí, jak z té vody patří
na ni cizí, rozcuchaná hlava.
Černá, suchá, plná rýh a vrásek,
oči chtivé, dravé, jedovaté,
sporým vlasem bělá se jí lebka –
baba ďáblice to v celé hrůze...
Zaklela a kopla do zrcadla.
Odvrátila se a vzpomínala
na svůj domov, na svá dívčí leta
a jak s rejtharem šla do tábora.
Z Moravy byl, u Lützenu vzala
švédská puma pěknou jeho hlavu;
druhý Bavorák byl, zpil se jednou,
rebelantil, pověsil jej Fridland;
třetí je ten Talián či Ballon.
Všem jim byla věrnou, řádnou ženou,
dbala cti jich, dbala cti své vlastní,
teď je konec... tenhle vyžene ji,
ba, i trosknechtům snad hodí v pospas...
Stará vojačka se rozplakala
nad tím vším, co jest a co se zove
žitím jejím... nejvíc nad svou hlavou,
černou, ošklivou a starou hlavou...