SHAKESPEARE
Nuž, hleďte sem!
Zde soudce spravedlivý
ve středu králů, pánů, rytířů,
žen milujících, vzteklých furií,
žebráků, bláznů, tichých filosofů,
pijáků řemeslných, žoldnéřů
a čarodějnic, elfů z pohádky –
všem duše bědné svlekl do naha,
že stojí tu jak křišťál průhlední,
všem otevírá nitra svědomí,
by ukázal, co bylo posledním
důvodem činů jejich.
Není pak
před tváří jeho přijímání osob:
od krále mocného až k žebráku,
jenž bídu svoji vleče ulicí,
je vše jen člověk. Soudí člověka
a orteluje nezvratně jak Osud;
krev prolít dá, a důvod svůj má vždy,
že často bývá krev to urozených,
i královská krev hříchy zčernalá.zčernalá,
i krále možno soudit, praví přísně,
a časem nutno soudit.
Spravedlnost,
jež v žoldu mocných světa toho jest,
jím odsouzena k trestu pranýře.
On ctnostem, jimž se pálí kadidlo,
strh zrůžovělou masku s obličeje
a ejhle, nevěstky to bezstoudné
116
a všechny mají hlavy umrlčí,
jichž výdech páchne hrobním zápachem.
On tresce zlo, jež v otrávený květ
ze hrudi lidské bylo vyspělo,
a tresce to i, jež se nevině
tam choulí v nerozvitém poupěti.
A není odvolání z soudu jeho:
nebesa, slunce, hvězdy, celý svět –
ti diváky jen soudů jeho jsou.
A bůh? Vždyť je-li, i svůj božský soud
moh vyslovovat by jen jeho rtem!
117